Mario Czernay Infinity
 

a pravil: moje žena zemřela

světy narubypondělí, 23. února 2009

  Muzejní pracovník Josef Divíšek dělal dál, od té tragické události, jakoby se nechumelilo. Vydržel to týden, snad deset dní. Normálně chodil do zaměstnání, bavil se s každým jako předtím, žil stejně jako předtím, nedělal nic, co nedělal před onou politováníhodnou událostí.
 Až po týdnu nebo deseti dnech se to změnilo. Odpovědnost za to nesl jeho kolega z práce, jistý Tomáš Šmejčík. Když se vrátili z oběda, zapálil si Šmejčík cigaretu, usedl do erárního křesla, uvolnil se a dívajíc se z okna na padající sníh, pravil: "Tak jak, Divíšku? Půjdete zítra s náma do toho kina? Je to dobrý film..."
  "Nevím," odvětil Divíšek a také si vytáhl z krabičky cigaretu. Také si zapálil, a ještě chtěl něco doplnit, ale Šmejčík ho přerušil.
  "Je to dobrý film. I když hodně smutný, tragický. Určitě bys ho měl vidět. Vezmi svoji ženu trochu ven..." řekl Šmejčík a dobrácky pokýval hlavou, asi jako prasátko, kterému přinesli zbytky od večeře.
  Josef se otočil na Šmejčíka a chvíli apaticky mlčel. Pak jen utrousil: "Moje žena je asi týden nebo deset dní mrtvá."
  Šmejčík otočil oči na Divíška, zamyslel se a pak se rozesmál:
  "Vždyť jsem si s ní včera dopoledne telefonoval. Bavili jsme se o tom filmu a také o tom, jestli s náma půjdete. Tys byl zrovna ve sprše."
  "To je fakt. Kolem poledne jsem byl ve sprše. Ale moje žena je asi týden mrtvá..." Divíšek trochu úzkostlivě vypustil z úst dým.
  "Ty jsi mi ale vtipálek," usmál se Šmejčík. "Vem telefon, zavolej jí a zeptej se jí... Ať holky vědí, kolik mají rezervovat lístků."

   "Dobrá, zavolám jí." Josef, byť věděl, že mu žena zemřela, vytočil číslo nebožky a zeptal se: "Ahoj Kateřino. Tomáš se ptá, jestli půjdeme zítra do kina na film Poslední pokušení Ježíše Krista."
  Kateřina Divíšková si zrovna malým ručníkem utírala z prsou a obličeje sémě jistého Jana Vijmínka. (Jan Vijmínek byl biolog a milovník zvěře a ve svém bytě měl cennou sbírku vycpaných ptáků a celé série motýlů rozdělených podle výskytu, připíchnutých špendlíčky do záramovaných zasklených archů rozvěšených po zdech.) "Už jsem ti snad jasně řekla, že jsem pro tebe mrtvá. Mrtvá! Proč to pořád nechápeš?" Divíšková byla rozčilena a tak se Josef zmohl jen na "já vím" a zavěsil.
  Zahleděl se na Šmejčíka a pravil: "Moje žena zemřela."

  Tomáš Šmejčík se upřeně zadíval na Josefa, pak rychle vstal z křesla a odběhl do vedlejší kanceláře.
  Z vedlejší kanceláře vtrhly do kanceláře Tomáše Šmejčíka a Josefa Divíška kolegyně Tomáše Šmejčíka a Josefa Divíška a spustily kanonádu utěšujích proslovů. Vladěna Křupínková pověděla něco o tom, že život je někdy strašný, Milada Žužvalíková přitakala a doplnila, že někdy musí být hůře, aby lépe bylo, Simona Obáčová se zmohla jen na opakování slova chudáčku a Martina Hužpešková pošeptala: "Vše jednou přebolí, Divíšku!"
  "Já vím," opáčil Divíšek a díval se do stejného okna, do kterého se předtím díval Šmejčík a pozoroval padající sníh.

  Z vedlejší kanceláře se ozvalo zvonění telefonu. Milada Žužvalíková odběhla a pak se vrátila s úsměvavou tváří a křičela: "Josefe, Josefe, tak Kateřina s námi na ten film půjde! Zarezervuji tedy dva lístky navíc!"
  Všichni potom měli radost, těšili se a tancovali, různě se pošťuchovali a kdyby se nevrátil šéf, bůh ví, jak by to dopadlo. Akorát Divíšek v sobě dusil jisté pochyby.


  Druhý den večer přišel Divíšek ke kinu. Nikdo tam ještě nebyl, tak se procházel parkem u kina. Tam spatřil Kateřinu, jak se pod zasněženou jabloní líbá s Janem Vijmínkem. Vijmínek Kateřinu pravou dlaní hladil po odhaleném ňadru a tou druhou v jejím klíně. Ona ho držela za tváře a vášnivě ho líbala. A tak se Josef raději otočil a šel zpátky ke kinu.
  Když se pak všichni sešli před kinem u vitríny s programem (jak bylo předem domluveno), zjistilo se, že jeden lístek chybí, jelikož Vladěna Křupínková nepočítala s tím, že si Kateřina Divíšková přivede dva muže. Dala dva lístky Divíškové a pohlédla na Josefa a řekla něco v tom smyslu, že život je někdy strašný. Milada Žužvalíková doplnila, že někdy musí být opravdu hůře, aby zas lépe bylo; Simona Obáčová se rozplakala a přitulila se ke svému muži Otakaru Obáčovi šeptajíc mu do ucha: "Je to chudáček!" Vijmínek - nikým nesledován - se upravoval  v rozkroku, jelikož se mu na jeho těsné slipy přilepovala jistá intimní část těla.
  Asi po pětiminutovém tichu, které pak nastalo, se slova ujal Šmejčík a prohlásil s dojemnou a tragickou jiskrou v oku,  že je to stejně smutný film a že by Divíška jistě nebavil.

  Když se vrátil Josef Divíšek domů, otevřel si láhev bílého a pustil si televizi. Na druhém programu právě běžel cyklus Klub náročného diváka. Vysílaným filmem byl snímek Umučení Ježíše Krista. Když film skončil, láhev byla dopita. Divíšek šel spát.


  Přesně pět dní po těchto srdcervoucích a bolestivých událostech popsaných výše, se stala událost neméně tragická. Jan Vijmínek a Kateřina Divíšková měli autonehodu. Divíšková totiž během jízdy masírovala Vijmínkův úd a zrovna když docházelo ke slastnému vyvrcholení, Vijmínek předjížděl kamión s poznávací značkou nějaké země bývalé Jugoslávie. (Ani si v té rychlosti a v tom pocitu nevšiml, o jaký stát šlo.) Nečekaně dostal smyk a vrazil do sloupu pouličního osvětlení. Kateřina Divíšková byla na místě mrtvá, Jan Vijmínek jako zázrakem přežil. Když však spatřil tu tragédii, kterou způsobil, vyndal ze zadního kufru pistoli, kterou měl schovanou pod rezervou a na místě se zastřelil.

  Vycpaní ptáci i sbírka motýlů pak putovala do muzea, ve kterém pracoval Josef Divíšek a Tomáš Šmejčík. Seděli ve svých křeslech, libovali si nad nečekaně rozšiřující se sbírkou motýlů a vycpaných ptáků, kouřili cigarety a dívali se přitom do stejného okna. Stále za ním padal sníh.
  "Pěkní vycpaní ptáci," prohodil Šmejčík.
  "To bych řekl," pookřál jeho kolega Josef Divíšek.

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz