Mario Czernay Infinity
 

park

zemětřesypondělí, 16. března 2009

Celé dnešní dopoledne
jsem proseděl na lavičce
ve františkánské zahradě.

Dal jsem si pod zadek knihu
Míly Tomášové Světlo vědomí
- to aby mi nebyla zima.
Slunce se prodíralo větvemi,
ale ani trochu nehřálo.

Sledoval jsem útržky rozhovorů procházejících se lidí
diskutujích o mužích v kasárnách,
o zatoulaných psech, o nedopalcích v kolejštích,
o sušených květinách ve vilce na periferii;
skeče maminek kárajících své děti
za špinavé ručičky nebo ustaraný pláč,
ospalé mladé muže vyhlížející
svůj nikdy neobjevený sen.

Pán s hustými bílými vousy
v teplém prošívaném kabátě,
menší postavy a letmo kulhající,
upoutal ovšem mou pozornost nejvíc:

Krmil holuby a pak se s nima
pokoušel zvlétnout do nebes.
Tiše jsem ho obdivoval za vytrvalost.

Ani tu láhev nestačil dopít.
Strážník který ho odvedl, se také příliš nesnažil;
zbůhdarma tam přišel a pak už se nevrátil.
O tři minuty později se spustil déšť. Opona spadla.



Teď už je večer a já ležím nahý
v prázdné vaně, která se zvolna plní slzama.
Stékají mi po tváři, kolem uší a po bradě.

Snad někdo přijde a uvolní špunt,
nebo mne vezme třeba jen do náruče.
A nebo postačí, když přiklopí víko.

Dnes už  odmítám
komunikovat.

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz