Mario Czernay Infinity
 

z nepřítomnosti II

prohlubněstředa, 27. května 2009

S veškerou poezií je konec
když se dveře vlaku zavřou
a píšťalka výpravčího oddělí
to co bylo a budoucnost.

Hlavou ještě proběhne myšlenka
ztvárňující nebo zachycující okamžik
ospalého květnového dopoledne
ve kterém bylo příliš málo času
k zachycení nekonečnosti
a příliš mnoho času k tomu,
že se jí nebylo možno vyhnout.

Tvé vlastní rty ti nepatří
a máš-li jen trochu soudnosti a citu
nevynecháš úsměv nebo pláč.


Dveře vagónu zaduní a kupé se stává celou
o osmnácti metrech krychlových.
Tím veškerá poezie končí.
Na skle máš rozprostřeny oči.
Vlak burácí a nezajímá se.
Lhostejně odváží cestující
na předem stanovená místa
vybraná před odjezdem.

Krajinu kterou rozevíráš
a ve které jsi nikdy nebyl
rozřezává tupé slunce
na světlé a tmavé díly.
Zrak monitoruje periferie
nerozdělených neklidných míst
skrz nepravidelné mžitky objektů za oknem,
tak nápadně podobných mapám na dlažbě
rozpáleného města ze kterého si odjel.

Slunce i mimoděk vytváří
vcelku zdařilou kopii světa,
který se zvětšuje od poledne k večeru
než dočista zmizí.
V dálce se odráží zlatavým paprskem
kostelní zvon. Není ovšem slyšet.
Sluch se náhle utopil v třískotu
železných kol a betonových pražců.

V cele bez mříží se poezie ztrácí
a v bolestech přechází v prózu.
Těsně za horizontem se už stmívá.


Jednoho dne odjedu posledním večerním vlakem
daleko na východ. S nikým, úplně sám.
A pak už se nikdy nikam nevrátím.

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz