Mario Czernay Infinity
 

bez tváře, bez hodin, beze jména

prohlubněpondělí, 8. března 2010

Bez druhých nejsme nic.
Jednovozová pětapadesátka pluje nocí.
Třese se zimou, ale rty má horké.
On má zas teplé dlaně, ve kterých svírá její tvář.
Je mu za to vděčna. Téměř ho miluje.
Bez druhých nejsme nic.

Zůstanou po nás jenom kosti
a špína ulic prázdných měst, dřevo a sníh.
Kovaná zábradlí, kamenné kašny,
betonové viadukty, muzea, vyhlídkové věže,
rozdrcené skály a nepřeberné množství zápletek
se stále stejným koncem.

Já sedím vzadu a usnínám.
Konečně vidím alespoň obrysy naděje -
to když tramvaj míjí reklamní panely,
nejzářivější důkaz všech našich lží.
Lži které dusí a vyprazdňují,
a zároveň nás drží v napětí,
že vše má smysl, řád a snad i budoucnost.

Na cestě se válí rozbité přesýpací hodiny,
písek z nich odplavil déšť. Na krajnici tápe opilý stesk.
Svět je jedna velká hrobka obehnaná tmou.
Jsme parazité druhých a sebežravci sebe samých.
Jsme tak směšní. A je to zlé.

Zůstane po nás hořko nekonečna,
zaprášené myšlenky, kterým nikdo nerozumí,
prázdno v prázdnotě, den po dni, otisk do oblázku,
tmavá mračna na obloze, osahaná pohlednice
a vylomená klika od matčiných dveří.
Svět je jedna velká hrobka obehnaná tmou.
A parte smrdí ironií.

Noční pětapadesátka pluje rozedněním.
Ti dva dávno vystoupili. A já?
Už nic nevidím a nic neslyším.
Jen reklamní tabule problikávají moje jméno.
Rozplývá se v prach.

V mé hlavě kráčí průvod.
Smuteční obřad vede mladá žena,
je krásná, jde důstojně a nedává na sobě nic znát.
Ostatní hosté i nebožtík jsou zbyteční.
Svět je jedna velká hrobka.
A studeno je.
Studeno je v rakvi bez tebe.

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz