Mario Czernay Infinity
 

na počátku všeho byla tma

prohlubněstředa, 14. dubna 2010

Na počátku všeho byla tma.
Nepředstavitelně velká černá neutrální hmota vyplňovala veškerý prostor prázdna, který tvořil základní diskrepanci poznání.
Ohromné chuchvalce černoty nedisponovaly žádnou energií;
přirovnejme je k stojatým vodám řek na začátku léta, k jejich slepým ramenům.
(Tma zde pobývá svým neviditelným životem, který neprobíhá v horizontální (člověkem vymyšlené) časové rovině ani ve vertikální ose mystiky. Není dokonce ani směsicí těchto dvou směrů. Život tmy je pouze domněnkou, ničím nepotvrzenou indicií o nepřítomnosti světla.)
Během osmnácti miliard let zhoustla tato hmota natolik, že se prázdnota propadla ze svých ustálených pozic nekonečna
do zakřivených částí tvořených pouze neutriny a tím se tma uvedla do pohybu, jehož důsledky pociťujeme dodnes.

 

Má přítelkyně Blanka mne budí uprostřed noci
a na mé čelo přikládá studený obklad.
-Přišli nějací pánové z vědeckého ústavu, zajímají se o tvou teorii "poloměru zániku smrti"
-Nabídni jim zatím černý čaj, Blanko, já se hned obléknu
-Oni ale pospíchají, potřebují jen ten chybějící důkaz ve tvých výpočtech
-Sama víš, že jsem do vědeckého ústavu poslal snad na stovku dopisů, ve kterých jsem žádal o spolupráci na stavbě kosmického korábu
-Vím
-Kdybych měl kosmické plavidlo, které by letělo alespoň poloviční rychlostí světla, pronikl bych do galaktického jádra za padesát tisíc světelných let... Muselo by být navíc postaveno z prvků, které se nacházejí jen na onom místě...
-Znám ty tvoje výpočty
-Tam v centru naší galaxie, v agregátu stroje času, v osmdesátém pátém podlaží té nejmenší z továren, je modrá krabice s ustanovující premisou. Tam si to najdou sami, když tak pospíchají
-Zkusím to pánům vysvětlit

Dnes odpoledne, po týdnech plavby proti jižním větrům, otáčím kormidlem a pluji přímo na sever. Svou loď nakonec nechávám napospas tlamě ledové jeskyně, která na svém konci dosahuje obludných rozměrů. (Přesně podle legendy.)
Teplota ale záhy klesá k šedesáti stupňům Celsia pod nulou,
a tak veškerý prostor za zádí lodi už vyplňuje jen led, který nemilosrdně drtí vše, co se mu postaví do cesty.
-Asi tu nějakou dobu pobudeme, říkám významně své posádce.
-Uděláme si kávu a pojíme něco skořicových sušenek, když je tato chvíle tak slavnostní, shodne se posádka v odpovědi.
Měl jsem za to, že jeskyně je nebeskou průrvou k daleko rozsáhlejším magnetickým polím, ve kterých jsou obsáhnuty zárodky jednotek energií všech dosavadních zemětřesení, sopečných aktivit, posunu kontinentů a vln tsunami na naší planetě. Zmýlil jsem se. Nejenže cesta vede nikam, není ani cesty zpátky.

-Vstávej, vstávej, budí mne zase Blanka, vstávej než se rozední
Šmátrám rukou po stolku s rádiem a otáčím knoflíkem.
-Proč pořád hrají jednu a tutéž písničku, Blanko? Už nejmíň tři dny.
A proč mám vstávat?
-Rychle se obleč, na Loretánském náměstí právě vystupuje
Frank Zappa
Na nic nečekám a běžím pustými ulicemi k Loretánskému náměstí.
Je prázdné. Jen z podloubí domu na Pohořelci je slyšet zakašlání.
-Byl jste sem vylákán. Na mne se ovšem nezlobte, nebyl to můj
nápad, byl to nápad mého šéfa
-Taky mě mohlo napadnout, že tu Zappa nebude... co chcete?
-Není už čas na vysvětlování, ale je třeba okamžitě zveřejnit ten
ustanovující text a nesnažte se lhát, pane
-Blanka vám snad řekla, kde je a jak dlouhá cesta tam vede
Ukázal jsem nazdařbůh prstem směrem k zatažené a ponuré obloze. Člověk z vědeckého ústavu ovšem svým prstem ukázal jako na povel k zemi.
-Snad si vážně nemyslíte, že klíč k poznání je ve středu Země, to je
podle mých výpočtů téměř vyloučeno!
-Možná ho už máte, jen jste ho zakopal. Městem kolují různé zvěsti...
-Já vím, třeba ta poslední: z Vltavy se vynořila smečka divokých psů, která po nocích rdousí zbloudilé vědecké pracovníky, pozvané již před dvěma lety na "sympózium o nedotknutelnosti ticha"
-Nebo třeba ta zvěst, že problikávající nebo zhasnutá neonová písmena z obchodů na Příkopech tvoří satanistické zaříkávadlo,
po jehož vyslovení se zastaví chod vesmíru
-Ano, městem se šíří mnoho divných zpráv, sympózium se navíc nikdy
neuskutečnilo. Naštěstí nebo bohužel jsem nebyl pozván...

Je vlahá červencová noc roku 2004.
Ležím se svým starým přítelem a jeho psem na louce u Dyje, díváme se do hvězd, které jen občas zastíní netopýr.
Povídáme si o životě a ženách, o záplavách, o Věstonické venuši,
o trýznivé touze cestovat časem.
Pak blaženě usínáme v té nejvzácnější chvilce života, v přítomnosti.
Ze břehu naproti, který je sotva znatelný, se ozývá šepot. Je děsivý a neradostný. Náš němý kamarád vyje na měsíc.

 

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz