Mario Czernay Infinity
 

pijí ryby vodu?

blogstředa, 28. května 2014

   Včerejší večer jsem strávil doma ve společnosti své přítelkyně. Poslouchali jsme Sigur Rós, občas prohodili pár slov. Jana seděla u počítače a soustavně pracovala. Já udělal kávu a tousty, řešil šachové úlohy a hrál u toho poker přes internet, u stolu bylo pět Američanů a já. Když jsem je všechny porazil a dořešil šachové úlohy, šlo se spát.
  Jana už tiše oddechovala, když já zničehonic vytřeštil oči: Pijí ryby vodu? Zase nějaká pitomá otázka před spaním. Třeba předevčírem se mě ptali, za jak dlouho se pětimilimetrové sklo rozpustí v mořské vodě. A nebo jindy zase chtěli vědět, jaká je gravitace na Neptunu. Myslí si asi, že jsem nějaký vzdělanec a čekají zasvěcenou odpověď. Nejde ani tak o otázky - jak už jednou napsal Michal Ajvaz, ani snad o jejich řešení, ale o přemýšlení o nich. Popravdě řečeno dostávám otázky poměrně reálnější než výše zmíněný prozaik, ale stejně jako on, neznám odpovědí a otázkama se zabývám. Ajvazovi dává dotazy chlupaté zvíře, mě zas něco, co nazývám oni. Kdybych připustil, že si ty otázky dávám já, bylo by to přirozeně ponižující, jelikož bych tím otevřeně přiznal, že jsem schizofrenik - a to rozhodně neudělám.
  Snad si myslíte, že nejjednodušší by bylo vyskočit z postele k počítači a na internetovém vyhledávači najít správnou odpověď, seskupit všechny možnosti a pak jít zase v klidu spát. Jenže tak to nefunguje! Na každou odpověď navazuje další otázka a na další zase jiná: nejednou jsem strávil u obrazovky celou noc, brouzdal nekontrolovaně sítí a pak stejně šel znechucený a unavený spát v době, kdy první tramvaje odvážely dělníky na ranní směnu.
  Najít tu správnou metodu, jak se všem těmhle otázkám vyhnout, chce jen trochu píle, cviku a vůle. Důležité je otázku jaksepatří "zvakuovat". Prostě ji ohraničit a nepřipustit k ní žádné jiné otázky, které by se mohly nahrnout v případě, že bych původní otázku odstranil či nedejbože vyřešil. Takto zakonzervovaná otázka - dejme tomu ve sklenici od okurek - je neškodná, pokud na ni pohlížíme jako na věc. Nezabýváme se otázkou samou, nýbrž jejím tělem, a to tím, že ho pozorujeme. Dívám se do té sklenice a říkám si: a teď to máš marný, jen si tam tak pěkně lež a říkej co chceš, já tě nepotřebuju a nezajímáš mě, ikdyž tě chápu a vlastně se mi líbíš.
  Duchovní mistři nás učí, že je třeba si vytvořit prostor v sobě, nehloubat nad budoucností ani minulostí a jen tiše plynout v přítomném okamžiku. Tím prostor vzniká. Je to vlastně tak jednoduché... Ale proč stále opakujeme staré postupy? Proč se stále zabýváme otázkami, které jsou tak nesmyslné a únavné a tíží nás svojí přízemností? Proč donekonečna mařit krásu života nadějemi, strachem či hledáním odpovědí? Stačí si v sobě najít prostor ticha a spokojeně usnout.
  Když mě dnes ráno probudili ptáci za oknem, jakobych si chtěl na něco vzpomenout, něco, co mi brání zase usnout a dospat. Ale nevím co, a přesto je to tak blízko, blizoučko. Zavřu tedy zase oči a už to vidím: sklenice s otázkou. Ale ne... Chvíli váhám a pak to vzdám: Tak pojď ven, ty malá potvoro, dneska stejně nemám co dělat, spát už asi taky nebudu a ty mě vážně potřebuješ: pijí ryby vodu?
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 


 

 počítadlo.abz.cz