Mario Czernay Infinity
 

jak jsem se stal mistrem světa

světy narubyneděle, 12. srpna 2012

 

  Už jako dítě jsem rád běhával a absolvoval všelijaké závody. Byl jsem natolik dobrý, že již ve čtyřech letech jsem poprvé předhonil svého tatínka. Bylo to někdy na podzim a můj otec byl vzteky nepříčetný. Ale už brzy na to, když vánoce byly na spadnutí, pochopil, že se mnou už soutěžit nemůže, nechce-li stále prohrávat. I Ježíšek se to dozvěděl, přinesl mi nádherné tenisky! Jak se to ten pacholek dozvěděl, jsem ještě dlouho nechápal...
  Na jaře už jsem svého otce bezpečně porážel i v dlouhých bězích, v závodě na pět kilometrů jsem mu dával stále větší a větší náskok, někdy až dva kilometry, ale přesto prohrál. Celý uřícený jen nechápavě kroutil hlavou a někdy se snad zdálo, že je na mě pyšný.
  Brzy se zvěst, že jeho syn má neobyčejně vyvinutý atletický talent, rozletěla do světa. Jednou ve školce, zrovna když jsem si tahal svou kamarádku Evu za vlasy, vešel do třídy nějaký pán a dlouze si povídal s tetou soudružkou. Oba se na mne občas podívali. Pak ten pán přišel ke mně a usmíval se.
  "Chlapče, nechtěl bys ses stát jednou mistrem světa v maratónském běhu?" povídá.
  "To jako celýho světa? …klidně," povídám já.
  "Ale víš, Mário, to bys musel každý den trénovat...!" řekl zase on.
  "Musel?" Na okamžik jsem pustil Eviny vlasy. Ona navíc začala křičet a má autíčka  upustila z rukou, nebylo třeba ji již domlouvat mužskou silou.
  "To bych jako musel? Tak to ne, strejdo, to se mi nelíbí," pověděl jsem jen tak bezděky a začal bručet jako motor auta a jezdil si s autíčky po podlaze. Pán se podíval na naši tetu soudružku, ušklíbnul se a odešel.

 Pak se rok s rokem sešel. Mé nohy běhaly stále rychleji a rychleji. Běhal jsem za vlaky i autobusy. Jednou mým rodičům přišla obsílka od Veřejné bezpečnosti, že prý je nepřípustné, aby se člověk mého věku předháněl s prostředky hromadné dopravy a ať si laskavě uvědomí, že bych měl nosit tři odrazky, jednu oranžovou vpředu a dvě červené vzadu, přesně podle pravidel silničního provozu. Jinak že by je to mohlo stát celkem nepříjemnou pokutu, asi 500 Kčs. (To by bylo hraček!)
  Mí nebozí rodiče mi tedy pořídili tři odrazky, a nabádali mne, abych se vyhýbal městskému provozu, abych se raději proháněl po lesích za srnami a za zajíci. Jelikož jsem byl dítko celkem poslušné, poslechl jsem je. A pak, jednoho rána zase, objevil se ve dveřích ten pán, který tu už byl před rokem. Šel hned za mnou, snad jen tak hodil očkem po tetě soudružce.
  „Tak poslyš, nerozmyslel sis to, Mário?“
  Mlčel jsem, neboť toho rána mi sdělila Alena, že už mne nemiluje, protože miluje Radka. Chápete? Radka! Mého nejlepšího kamaráda! Jak mi to mohl jen udělat? Svět se mi zhroutil před očima.
  „Tak jo," povídám.
  „Co tak jo?" řekl pan Táborský. Věděl jsem, že se jmenuje Táborský, neboť soudružka vyzvala hlasitě všechny děti, aby pozdravily soudruha Táborského. „Dobrý den, dobrý den!“, začaly se překřikovat všechna dítka školkou povinná.
  „Buďte ticho, pan Táborský je tu kvůli mně, jen kvůli mně, aspoň někoho zajímám!" křičel jsem a vyčítavě jsem se podíval na to polocikánské děvče, na Alenu.
  "Soudruh Táborský, soudruh!", teď se  vyčítavě podívala soudružka vychovatelka na mě.
  "To je fuk" řekl Táborský a já současně.
  „Nebudeš muset ani trénovat, jen když budeš chtít," vycítil svou šanci pan Táborský.
  "Mě je to jedno, klidně se stanu mistrem světa v běhání," utrousil jsem. "A kam se to vlastně bude běžet?" napadlo mě zničehonic. "Doufám, že hodně daleko, abych se nemusel dívat na tu zrádkyni!" Alena dělala, že mne neslyší.

  Pan Táborský se tiše usmál, a pak mi pošeptal: "Budeš běžec, maratónský běžec, olympijský vítěz."
  "Já chci být ale mistrem světa! Slíbil jste to!" odpověděl jsem, jelikož jsem nevěděl, co je být olympijským vítězem. Táborský se zase smál.
  "Ale to je vlastně fuk!" dodal jsem a i pan Táborský to pověděl, opět oba skoro současně. 


  Byl červenec 1979 a pan Táborský dorazil až z Prahy za mými rodiči a řekl jim, že za tři týdny je mistrovství Československé socialistické republiky v atletice v němž se rozhodne o olympijské nominaci na hry do Moskvy. Vítěz jednotlivých disciplín se automaticky kvalifikuje na olympiádu. A já, šestileté dítko, jsem  prý největším favoritem v běhu na 42 km. Chtěl svolení rodičů. Ty byly samozřejmě rádi, neboť po antukové dráze se nemusí běhat s odrazkami.
  Všesportovní stadion v Košicích byl celkem slušně zaplněn. Poutal jsem na sebe všeobecnou pozornost, byl jsem si toho vědom. Šestiletý kluk nestojí na startu maratónského běhu každý den, to se rozumí.  Konečně se ozval výstřel ze startovní pistole. Jé, takovou pistolku mít, pomyslel jsem si a pelášil. Pan Táborský na mě křičel: 
  "Zvolni hochu, co blázníš?" Pak mi zmizel z dohledu a už ho ani  slyšet nebylo. Proč bych měl zvolnit, když se mi chce běžet rychleji a rychleji? Ač jsem měl pana Táborského rád, teď jsem ho považoval za troubu.
  Závod se vyvíjel v můj prospěch, na 21. kilometru jsem měl už čtyřminutový náskok, na čtyřicátém už asi dvacetiminutový. Kolem mne se neustále kupila spousta fotografů a pořád pořizovali snímky. Občas jsem se jen tak zastavil, aby jim to šlo lépe a dělal vážné nebo chytré obličeje, aby se jim mé fotografie líbily, případně čtenářům sportovních rubrik.
  Vběhl jsem na stadion a lidé vstávali ze sedadel a provolávali mi slávu. Zbývalo uběhnout poslední ovál, nějakých čtyřista metrů… Ale co to? V hledišti jsem spatřil štěně s nějakou holčičkou. Jé! To je pěkné štěně, pomyslel jsem si a místo k cíli, jsem si to zamířil k němu.
  Bylo to štěně kokršpaněla. Bylo tuze roztomilé, stejně jako ta holčička, která seděla u něj.
 "Můžu si ho pohladit?" zeptal jsem se.
 "Jasně," šeptem odvětila holčička.
  A tak jsem si hladil pejska a povídal jsem si s Markétou. Úplně jsem zapomněl na závod, na Táborského, na Alenu. Obecenstvo mělo stále ústa otevřená, ale už nekřičelo "sláva", ale mlčelo úžasem. V tom jsem zaslechl pana Táborského:
  "No tak, chlapče, doběhni ten závod… A pak …pak si můžeš hrát s pejsky!"
 "Já si chci hrát teď," a otočil jsem se na Markétu. Líbila se mi. A když pak pověděla, že Betinku můžeme mít společně, bylo jasné, že tenhle závod o mistra Československa v maratónu nedoběhnu.

  Mezi tím se na stadiónu objevili první běžci, a  pak další a další a další…
  Markéta pak povídá: "Už musím jít. Ještě jsem malá, ale třeba za pět let… Víš co?" zamrkala na mě svýma velkýma očima.
  "Co?" ptám se.
  "Za pět roků se potkáme a pak budu tvojí nevěstou!" řekla vesele a ukázala pět prstů. "Chceš?" a natáhla ke mně ruku a pověděla: "Jako svatební dar bych si přála zlatou olympijskou medaili."  "Chci," kývl jsem. Šílel jsem radostí. Markéta mi dala pusu na nos a otočila se a šla pryč i s Betinkou.
  Byl jsem jako omámený. Byl jsem šťastný!


  "Co si myslíš, že se jsi? Co si o sobě myslíš?"
  Nikdy předtím jsem neviděl rozzuřenější obličej. Pan, vlastně soudruh Táborský, na mě křičel, sliny mu šly od úst.
  "Všechno jsi pokazil, všechno!!" teď už přímo řval.
  "Jsi k ničemu, jsi nic, jsi k ničemu, jsi k ničemu! Rozumíš!? Jsi k ničemu!" křičel na mě a já, ještě stále na nose cítiv Markétčin polibek, jsem se rozplakal.
  "Neřvi! Nic z tebe nebude. Jsi k ničemu, jdi mi z očí smrade, jsi k ničemu!"
  Jsi k ničemu, jsi k ničemu… Stále jsem slyšel, slyšel jsem to následujících pět let.

  Psal se rok 1984. Svět ponořený v hluboké studené válce, snad vzhlížel k olympijským hrám v Los Angeles s nadějí. Ale Sovětský svaz se rozhodl oplatit stejnou mincí a těchto her se nehodlal zúčastnit, stejně tak jako před čtyřmi roky Spojené státy. Sovětský svaz byl mnohem větší, měl víc jak patnáct republik, měl své državy i mimo své území: Polsko, Bulharsko a bohužel třeba i Československo. 
  Chodil jsem už do školy, naučil se číst, psát a stále myslel na slova soudruha Táborského, kterého jsem zklamal a na mou nevěstu, kterou jsem zklamat nechtěl. Jak teď dokáži, že nejsem k ničemu? Jak teď přivezu své nevěstě zlatou olympijskou medaili, když i má vlast odřekla účast? Byl jsem z toho nešťastný.


  Rozhodl jsem se napsat všem prezidentům světa a všem generálním tajemníkům světa dopis, že si přeji, byť jako malý komunista, účastnit se olympijských her v Kalifornii. Jednoho, jediného závodu, maratónského běhu.
  Brzy se jsem se znovu objevil ve středu dění. Nyní ne již sportovních rubrik českých a slovenských novin, ale všech seriózních i méně seriózních novin světa. Dlouho však nepřicházela odnikud žádná odpověď. Až pět týdnů na to přišel dopis. Byl ve francouzštině, podepsán samotným panem Samaranchem, předsedou Mezinárodního olympijského výboru. Stálo v něm, že mohu nastoupit 7. srpna 1984 k finálovému běhu v maratónu, jelikož mé osobní rekordy jsou skvělé a byla by prý škoda, kdybych na startu chyběl.
  Zbývalo však dořešit, jakou zemi budu reprezentovat, jelikož Československo nebude na olympiádě startovat. Má o tom rozhodnout Bezpečnostní rada OSN, psal pan Samaranch.  No považ, milý čtenáři, do jaké šlamastiky jsem svým přáním dostal svět rozdělený na východ a západ!
  Americký prezident Reagan svolal mimořádné zasedání rady bezpečnosti na výzvu milého pana předsedy Mezinárodního olympijského výboru. Trvalo celé tři dny!  Francie navrhovala, abych reprezentoval Mariánský příkop, Sovětský svaz si zase prosazoval, aby raději Mariánské lázně, ty se jim zdály vhodnější. Američané si zas vůbec nepřáli, aby k nim malý rudoch přijel. Čína  zas požadovala, abych startoval za Himaláje popřípadě za Čínskou zeď . Po dlouhém a vleklém jednání se nakonec rozhodlo, že nejlepší návrh měla britská premiérka Tacherová.
  „Ať si ten kluk běží sám za sebe, vždyť je to ještě dítě.“ Dodnes se traduje, že to byl nejrozumnější projev železné lady v celé její politické kariéře. Nakonec se hlasovalo, Velká Británie pro - Čína, USA, Sovětský svaz i Francie se hlasování zdrželi.
  Mohl jsem jet na olympijské hry do Los Angeles!

 

  Mělo to však trošku háček, jak zjistil jsem později. Měl jsem se setkat s mou nevěstou 8. srpna 1984 v Košících u Všesportovního stadionu. A maratónský běh se měl konat jen o jeden den dříve, ve 12 hodin tamního času, a to na druhém konci světa! Počítal jsem dlouho po nocích, zjišťoval různé spoje, obtelefonovával všemožné letecké společnosti.
   Jak já to jen stihnu? Nakonec mi, po několikadenním zkoumání leteckých řádů, zbyla jediná varianta: musel jsem překonat světový rekord v maratónu o  skoro třicet minut! Ano, milý čtenáři, jen tak bych mohl stihnout letadlo z Los Angeles do Vídně a pak další navazující spoje, přes Bratislavu až do Košic. A považ, světový rekord byl 2hodiny a sedm minut již několik let, a já bych měl maraton uběhnout za 1 hodinu čtyřicet minut… Zdálo se to nemožné…
  Ale byl jsem plný lásky k Markétě a plný nenávisti k Táborskému… A tak jsem věřil, že to dokážu.
  Rezervoval  jsem si letenku na let 547 z L.A. do Vídně na 7. srpen 1984, ve 13.59.

 Nadešel den D.
 Bylo horko, horký kalifornský vzduch voněl svobodou i měšťáctvím. Přeplněný Olympic Stadium se těšil na poslední závod této další poněkud podivné olympiády.
  Díval jsem se svým soupeřům na břicha, výš jsem nedohlédl. Nechtělo se mi zvedat hlavu, slunce bylo ostré.
  Výstřel.

  Start!
  Kašlu na pistolku!
  Peláším!

  Jsi k ničemu! Znělo mi v uších. Zrychlil jsem.
  Budu tvou nevěstou. Znělo mi v uších. Zrychlil jsem ještě víc.

  Běžel jsem jako o závod. Jako vítr, jako nejděsivější tichomořský hurikán.
  Konečně jsem vběhl na stadion. Na časomíře poskakoval neúprosně čas. Lidé šíleli nadšením. Zvítězil jsem, časomíra se rozsvítila: NEW WORLD RECORD! Můj čas 1hodina, 39 minut a 25 vteřin byl vskutku vynikající. Moji největší soupeři, Portugalec Lopes, Ir Tresty i Brit Spedding byli ještě daleko v ulicích. Lopes nakonec doběhl v čase 2:09:21 jako druhý. Jako druhý?


  To už já seděl v letadle linky č. 547 a těšil se domů. Vlastně do Košic. Jakmile jsem totiž doběhl do cíle, otočil jsem se a utíkal rychle na letiště, abych vše stihnul. Ještěže jsem měl rezervu 35 sekund, třikrát jsem musel čekat u semaforu na zelenou… S tím jsem tedy nepočítal, ale nějaká prozřetelnost zrychlovala běh mých nohou už v samotném závodě.
  V Los Angeles byl z toho ale poprask. Ani si nepočkal na předání zlaté olympijské medaile, hlásala do světa CBS. Jaká neúcta ke Spojeným státům! Pak se  ozval i Sovětský svaz, že je to neúcta i k jeho pracujícímu lidu, k jeho straně, ke všem Sovětům, ke všem padlým vojákům ve druhé světové válce. Vždyť právě díky Sovětskému svazu, který se zdržel onoho hlasování v Radě bezpečnosti OSN, jsem mohl prý na olympiádu vůbec odjet.
  Zlatou nakonec pověsily na krk Lopesovi.


  To mě bylo celkem ukradené. Mířil jsem na Slovensko.
  Pod kaštanem u útulného stadiónu skutečně stála má nevěsta, má Markéta. Zaradoval jsem se.
  "Máš?" řekla však místo pozdravu.
  "A co jako?" nechápal jsem.
  "Přece tu zlatou olympijskou medaili!" smála se Markéta.
  "Vyhrál jsem a stal jsem se mistrem světa. Medaili ale nemám. Nemám, protože bych..." a než jsem stačil dodat, že bych to nestihl, že bych nestihl setkání s ní, kdybych čekal na předání medailí, v jejím obličeji se objevila bolestná křeč.
  "Nemáš? Ty!? Ty pro mě nemáš tu zlatou medaili?" tiše plakala. Nepoznával jsem ji. To se tolik za pět let změnila? Chtěl jsem ji pohladit, ale okřikla mne:"Už tě nechci vidět. Takovýho...! To Radek mi daroval alespoň ovocné žvýkačky – podívej! – toho si jednou vezmu! Ty jsi k ničemu..." a utekla a já ji už nikdy neviděl.


  Celou cestu domů do Čech jsem byl jako v tmách. Přál jsem si, aby ten vlak nedojel.
  V Praze jsem musel přestoupit.
  Na nádraží jsem potkal pana Táborského. Hrklo ve mně, čeká mě další potupa.
  "Skvělý závod, chlapče," řekl soudruh Táborský a dodal hrdě: "Vždycky jsem věděl, že v tobě něco je!"
  "Ale já…" nezmohl jsem se překvapením na kloudné slovo.
 "Dobře. Medaili nemáš a ani rekord ti neuznali. Ale vyhrál si, ne?" zašklebil se a pak odešel.

  Nebylo mi smutno najednou, nebylo mi ale ani veselo. Bylo mi nijak.
  Cestou z Prahy jsem pak přemýšlel. Svým dětským rozumem jsem přemýšlel. Ale mluvilo ve mne klukovské srdce.
  Najednou jsem možná něco pochopil.
  Ne každá výhra, musí být vždy výhrou. I velká výhra, může být kolikrát tou nejtěžší porážkou.
  Ne každá prohra, musí být vždy prohrou. I nejtěžší prohra, stane se někdy velkým vítězstvím.
  A když běžíš, chlapče, neběž kvůli Markétě ani kvůli Táborskému.
  Každý by totiž měl běžet především sám za sebe.
  Sám za sebe.

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz