Mario Czernay Infinity
 

Renée Attendant / Dneska ze mě vypadla dvě kuřecí játra a ani pes to nežral.

outstředa, 24. října 2018

  Šla jsem na poštu vyzvednout si doporučenou zásilku. Pošťačka koukla na oznámení a řekla: „To je exekuce a píšou tu, že ji máme provýst na místě.“
Dvě další pošťačky mě chytly z obou stran a svazovaly mě. „Já tady snad dneska zemřu!“ řekla jsem kolegyni, která stála ve frontě za mnou. „No, vždycky jsi přece řikala, že na tý poště chcípneš,“ usmála se zářivě kolegyně a víc si mě nevšímala. Pak přišel vrchní pošťák a řek, že mě nepopravěj, když jim orazítkuju všechny dopisy. Chvilku jsem přemejšlela, jestli mi to stojí za to, protože muj život se mi ani moc nezamlouval, ale potom jsem si řekla, jako vždycky, že jin a jang, a jednou to hezký přijít musí. A tak jsem začala razítkovat. Netušila jsem, že lidi ještě tolik používaj poštu, myslela jsem si, že je věk elektroniky bez razítek. Prdlajz. A musela jsem razítkovat rychle, odpoledne jsem měla s babama z práce sraz v hospodě.

     Protože jsem šikovná holka, přišla jsem pozdě jen o chviličku. Na zahrádce bylo hezky, svítilo sluníčko a u vedlejšího stolu seděla čarodějnice. Nevypadala tak, byla mladá a krásná, ale já čarodějnice poznám. A ona poznala mě. Řekla mi, že mám úžasnou auru a že by chtěla, abych jí šla za svědka. To se mi moc nechtělo, protože ten chlap, kterýho si měla brát, se mi děsně líbil. Tak jsem s nim zdrhla do pouště. Jenže jsme jeli každej ve svým džípu a já jsem zabloudila. Ty lidi, co jsem na ně narazila, mi vysvětlili, že autem se fakt zpátky nedostanu, ale na Petříně spolehlivě natankuju. Ukázali mi, kudy mám jít a já jsem šla. No, šla…lezla. Lezla jsem přírodním pískovcovým komínem, když jsem se koukla nahoru, viděla jsem jen úplně maličkej kousíček světla a pochopila jsem, proč mají ti chlapi tam dole takový svaly. Já svaly nemám a tak mě po chvilce dost bolely ruce. Nahoře jsem potkala další lidi a ptala jsem se, jak dostanu zpátky ten džíp. Řekli mi, že to je ztracený, že to auto fakt zpátky nedostanu, trošku jsme se hádali, já jsem pořád trvala na tom, že když jsem se dostala autem tam, musim se dostat i zpátky, ale nedali se a jen se smáli mý naivitě. A tak jsem ani nešla na ten Petřín.

     Čarodějnice na mě čekala u silnice, chytla mě okolo ramen, smála se a řikala: „Ty sis vážně myslela, že je to tak jednoduchý?“ Nemyslela jsem si to, nemyslela jsem vůbec, prostě jsem to udělala, protože mě nebavilo razítkovat všechny dopisy, který posílaj lidi z Braníka. Tak jsem si nechala patentovat nápad, že včelaři maj nosit šermířskej dres, protože budou vědět, kolik včel jim pochcípá a zjistila jsem, že mám na levý straně těla starší kůži, než na pravý.


     Tuhle řikali v TV, že bezvýhradná rodičovská láska je biologicky daná, že chrání druh před vyhynutím. To mě zaujalo. Jsem docela ráda, že druh jehož zástupci jsou mí rodiče, vyhyne, i když vyhynu s nima.  Ale nedostanou mě jen tak, naučila jsem se děsně rychle razítkovat.

 

***pozn. (občanské jméno autorky, kterou jsem jednou osobně potkal a po setkání napsal báseň, si již nepamatuji, napsáno asi v roce 2006)

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz