Mario Czernay Infinity
 

Swans (USA), Palác Akropolis, Praha

zápisníkstředa, 8. prosince 2010

 Tak jsem tam šel. Žádná velká očekávání, žádný velký iluze a prachmizerná nálada, hlad a rozmrzelost. Swans jsem důkladně nikdy neposlouchal, spíš z lenosti, než z nezájmu. Sólové projekty Jarboe, která už mezi labutěmi chybí, mi vystačila. Vše změnil ten prosincový večer roku 2010, přišel jsem, viděl jsem, slyšel jsem, cítil jsem a odešel jsem zdrcen. Zdrcen tím, že už nic lepšího asi nezažiju.
  Nějaký "předskokan" nejdřív brnkal na kytaru, to hraní znělo jako blejbek, nudil mě k smrti a doufal jsem, že hned jak vyjde na ulici, čapne ho nějaká nadpozemská ruka a omlatí mu hlavu o žižkovskej vysílač. Až pak přišli Swans, a tak se dnes i díky labutím na londýského písničkáře Jamese Blackshaweho nezlobím, ať zas někdy do Prahy přijede, zahrát a zazpívat a - navíc, co je mi k čertu po něm.
  Když to spustili, cítil jsem už od podlahy, že to bude nářez, "ladění" nástrojů začalo, někdo si v ne zcela zaplněném sále zapálil prvního jointa,  já nasával.  Zavřel jsem oči a nechal všechno za hlavou. Rocková mše začala, proběhla krátká zástava dechu, to když každý přidaný decibel pumpoval moje srdce  a já se jím dusil v krku. Swans vám nedvolí uniknout, sejít z cesty, přitlačí vás ke zdi a vy prostě nejste schopni dělat pohyby jiné, než si ono přejí.
  Byl to prostě zážitek, a Viktor Palák ho na musicserver.cz popsal mj. takto: Vezmi si špunty do uší, i když ty už jsi asi byl na hlasitějších koncertech..." nabádal mě v předvečer koncertu kamarád a měl padesátiprocentní pravdu. AC/DC mě coby panáci z guinessovky nezajímají, Judas Priest jsou hlasití jen v historkách, ale viděl jsem Sunn O))) i Merzbowa, a tak mě nějací Swans nerozhodí, říkal jsem si. Omyl. Už úvodní "No Words/No Thoughts" dala jasně najevo, že následující dvě hodiny budou náročné. A nejen v hlasitosti, ale především naléhavosti předváděných skladeb Swans přesvědčili, že jejich návrat jen sotva motivuje znuděnost či nově nabytá chuť nakupovat.
  Takřka dvouhodinový koncert v podstatě představoval neustávající sonický nátlak, místy k nevydržení (hýbat se do rytmu nejde a celková intenzita ještě více svazuje nohy) a jen občas odlehčený úsměvy členů kapely. Swans si nehráli na neprůstřelně zadumané mizantropy. Před koncertem nesměle a s úsměvem pokukovali po zaplněnosti sálu, mezi skladbami decentně i nadšeně děkovali a po konci se vydali komunikovat s diváky (které, pravda, zajímal v podstatě jen Michael Gira). Tato civilnost v kontrastu s "nelidskostí" některých skladeb ještě prohlubovala celkový dojem, že netratíme čas na koncertě vypelichané legendy.
  Že se bude jednat o silný zážitek, tvrdil pár hodin před koncertem i Daniel O'Sullivan (Guapo, Ulver), který hrál o den dříve v Praze pro zhruba sedm diváků s experimentátory Aethenor. "Bez Jarboe to je ne přímo machistické, ale rozhodně velice mužské," dodával. A měl pravdu, stoprocentní. Swans hráli surově, s důrazem na přesné vyznění i na city - ublíženě, uvěřitelně a tak, že nešlo pro jejich (respektive Girovy) trudomyslnosti nemít pochopení.
  Swans dokázali, že uchování či dokonce posílení původní hlasitosti může znamenat i posílení elegance (která z různorodé šestice záviděníhodně vyvěrala) a ani není třeba celkový zvuk zmírňovat, jak to učinili - a to nemá být kritika - Einstürzende Neubauten. Uřvanost koncertu tak už vůbec nesloužila jako zástěrka vyčpělého obsahu. Gira popocházel po pódiu jako nadopovaná a značně trpící šelma, která už nemá radost ani z toho, že své utrpení převádí na publikum.
  Girova kapela se pamětníkům nesmazatelně zapsala do pamětí svými utajovanými koncerty před rokem 1989 (na něž dodnes vzpomínají Jarboe i Gira, který teď v Praze hovořil o "nejkrásnějším národě na světě"). Nyní šestice nenamlsaných lišáků ukázala - a nereaguju tím jen na komentář z Last.fm, který sděloval "já prostě potřebuju Blind" -, že je jejich hudba potřebná i dvacet let poté. Vnitřnosti se chvěly - trávicí trakt díky vlnám basů, srdce díky návratu, který dával smysl.
  Byl to prostě zážitek (a zážitek je i číst komentáře pod zmiňovaným článkem na musicserver.cz - někteří z nás co  tam byli, měli zážitky zcela opačné. Oj, jak je krásný svět ve své rozmanitosti). Swans do toho dali všechno co měli, ta chuť hrát a ukázat se mne dostala, a nezáleží, jak moc to zní jako klišé; jejich vystoupení mě bavilo: je to jako když vás přejede vlak, a vy se zlobíte, že zrovna dneska neměl zpoždění, ale zároveň jste vděční, že vás neotravoval průvodčí otázkou: přistoupil někdo? Podle Krista se dělí pozemský křesťanský čas. Podle koncertu Swans dělím já svůj čas živé hudby. Je před Swans a je po nich.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz