Mario Czernay Infinity
 

odporný den

podivuhodné příběhypátek, 21. dubna 2006

  Byl to odporný den. Slunce pálilo a já neměl sílu vyjít ven. To horko mě ničilo. Ležel jsem nahý na kavalci ve své chatě a neustále usínal a probouzel se. Vypil jsem snad sud světlého piva, ale žízeň zůstávala a horko mne neopouštělo. Prostě odporný den.
Kolem čtvrté hodiny odpolední jsem zaslechl hlas strýce Otty.
  „Mario, jsi doma? Pojď se mnou na ryby!“ zaburácel svým hlubokým hlasem. Ještě to tak, pomyslel jsem si. V takovém počasí mne na ryby nikdo nedostane.
  „V takovém počasí mne na ryby nikdo nedostane!“ odpověděl jsem co možná nejhlasitěji a co nejdůrazněji.
 „Slíbil jsi, že se mnou někdy půjdeš. Vždycky máš nějakou výmluvu. Jakou výmluvu máš dnes, Mario?“zašklebil se strýc a dobrácky na mne mrkl.
   To je pravda. Vždycky mu něco slíbím a pak mám spoustu výmluv.
  „To je pravda, vždycky ti něco slíbím… Tak já teda s tebou na ty ryby půjdu, i když je odporný horko a mě se ten nápad vůbec nezamlouvá.“ Otta se na mne usmál a pokýval hlavou: „Dnes je opravdu krásně.“
  Otta je podivín. Vyšel jsem ze své chaty a málem přišel o zrak. Odporné slunce! Odporný den!

  Seděli jsme na břehu jezera, Otta stále nahazoval a vypravoval různé příběhy. Především z války. Z nejhoršího období jeho života. Nevím proč mi všechny ty válečné historky říkal, v tomto hnusném a odporně horkém dni. Asi si potřeboval postěžovat a doma už mu nikdo nenaslouchal. Jednou jeho žena Anastázie řekla, že už to nebude poslouchat, koupila mu rybářské náčiní ve slevě a poprosila ho, jestli by se nechtěl jít občas uklidnit na ryby. Od té doby chodí Otta na ryby.

  K večeru na obloze začalo blýskat. Vzduch se příjemně ochladil a byl cítit blížící se déšť.
  „Tak to vypadá, že půjdeme,“ řekl Otta a začal se balit.
  „Proč? Konečně se cítím lépe a ty už chceš jít!“
  „Nemám rád déšť a bouřku, připomíná mi to válku.“ Otta se na mne mrzutě zadíval.
  „Ale neblázni strejdo, to jsou jen tvé představy. Bouřka je přeci jedna z nejkrásnějších událostí na tomhle mizerným světě. Ty světla, ty rány, ten teplý déšť!“
  „No právě! Připomíná mi to ruský kaťuše, útoky na Berlín a zvuk britských letadel!“ zasyčel Otta .
  „Ale jdi, vždyť je dávno po válce. To bude nádhera, bouřka na jezeře…!“ nenechal jsem se odbýt a strýc se tedy znovu posadil, natáhl přes hlavu kapuci rybářské vesty a díval se se mnou na nebe a na velké dešťové kapky jak padají do vody.
  Byl to skutečně překrásný ohnivý gejzír. Žíly světla protínaly inkoustové nebe, burácelo tolik, až praskaly bubínky v uších, hustě pršelo. Otta to všechno mlčky pozoroval, občas si přikryl tvář rukama nebo zacpával uši.
  Najednou se stalo něco neskutečného. Z nebe se přímo do jezera valila obrovská elektrizující koule. Velká asi jako kopule chrámu svatého Mikuláše. Nic úžasnějšího jsem dosud neviděl, a i když mne poléval strach a byl jsem jak před smrtí, byl jsem šťastný. To už Otta nevydržel, rozplakal se a držel se nějakého křoví.
  „Pojď pryč Mario, pojď u všech svatých pryč!“ zběsile křičel a dodával celé této krásné scéně ještě morbidnější kulisu. Nenechal jsem se zviklat.

  Když koule dopadla do jezera, zvedla se obrovská vlna a smetla mne do studené vody. Nic víc si už snad ani nepamatuji. Cítil jsem však jakési šimrání. Záhy jsem pochopil, že jsem pod elektrickým proudem. Klesal jsem ke dnu. Jsem neplavec.
Otta ležel na břehu a strachy nedýchal. Když pochopil, že je se mnou konec, skrčil se a dál plakal. Brzy na to bouře ustala. Hustě pršelo a strýc Otta naříkal a modlil se za mě. Únavou usnul.
  Druhý den kolem poledne se probudil. Civěl do vody a sledoval tu hrůzu. Na hladině leželi břichama vzhůru všemožní vodní živočichové, všude byl cítít neskutečný zápach. Pak na hladině objevil i mé plovoucí tělo.

  Mezitím já už byl dávno v nebi. Popíjel jsem Cinzano, hrál na pláži v Sopotech šachy s Emanuelem Laskerem, kouřil kubánský doutník, užíval si slunce a pokřikoval na opalující se krásky: to je ale krásný den!
  Otta dál seděl nehnutě na břehu několik hodin. Pak zničehonic zakvílel: „Bože, proč jsi tohle dopustil? Jak jsi mi to mohl udělat? Ach…“, opět se hořce rozplakal a pak zašeptal: „To je ale odporný den.“

 

(ze sbírky: Podivuhodné příběhy ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz