Mario Czernay Infinity
 

Karel Šiktanc / Adam a Eva

outsobota, 27. června 2015

Byl den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
A pustá.
„Kdo jsi?“
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.
Neb
stála voda vzpřímená
nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.
A neslyšeti Boha.
„Jsem Eva,“
řekla tišeji než les.
A zeměplazi metli vřes.
A pod Světlem, jenž vířil tmou,
se třásla muří noha.
Bil zvon.
A kvetl hadí mord.
Obrátil kapsy naruby
a kladl přes ní střep a nůž
a peří na hromádku.
„Jsem Adam!“
křičel na lesy.
A mraky šly jak procesí.
„Jsem Adam! Vše se začíná
a končí od začátku!“
Smutně se smála.
Žal i vděk
jak vydražený nábytek
v ní mrtvě ležel – naskládán
až po poslední vrásku.
Klekl jí k nohám.
Zalklá tmou,
skryla ho sama před sebou.
A Bůh si vzdychl – neviděn –
byv stvořiv pozdní lásku---

A VIDĚL BŮH SVĚTLO, ŽE BYLO DOBRÉ;
I ODDĚLIL BŮH SVĚTLO OD TMY.
A NAZVAL BŮH SVĚTLO DNEM,
A TMU NAZVAL NOCÍ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,
DEN PRVNÍ

Vzňaly se stohy,
co jich bylo.
Užaslí, stáli na rozhraních hor,
k nimž přibíjel je tisícletý průvod.
První šly kouře z limbového dříví
(neb začínalo
Zmrtvýchvstání Země,
jíž nezbylo než neživým i živým
navracet zašlé podoby a jména),
první šly kouře z limbového dříví,
a léta v limbu šla,
a dlouhé lokte lží,
a páry nad hrncem,
a křížky po funuse,
a labutě,
a bůvoli
(jež tušili jen
pod vodou,
neb roh jim trčel proti nebi
jak saně z dětství, vmrzlé v led),
a hromy šly,
a hromská štěstí,
a vlčice,
a vlčí mlhy,
a jemu bylo znenadání,
jak by ho nesli nad hlavami:
„Všechno je naše“ - - - volal na ni,
„všeho jsi paní - - - ber, co chceš!“
a hrozny šly,
a hroznýši,
a hluchavky,
a slepýši,
a pomněnky,
a zapomnění,
a v ní bylo jak po vymření,
jak by ji nesli přes kamení:
„Nechci - - - už nic mi na nic není,“
prosila šeptem, „nechci nic - - -“
a pulci šli,
a půlky pravdy,
a tenké zdi,
a tenata,
a sny, uzděné po ocase,
a v pytlích slepá koťata,
třásl se, toužil vzdát se všemu
(marně se, blízká, tiskla k němu):
všechno je naše - - - ber, co chceš!“
„Ber si - - - měj všechno, k dobrému i zlému,
a ryby šly,
a sliby plané,
a vši,
a kousků husarských,
až hřích!
a husy zařezané,
třásla se – v očích krk i nůž –
a hrozila, že nezůstane,
že všechno stokrát darované:
„Nech, co už bylo - - - nechci nic - - -“
a vory šly,
a vorvani,
a pór,
a prapor orvaný,
táhla ho pryč, a její oči
hlídaly, zda se neotočí,
a tresky šly,
a třesky plesky,
a stezky már,
a marné stesky,
strhla ho k sobě – ustrašená,
že se jí dívá přes ramena,
a růže šly,
a kůže hroší,
a hladiny,
a hladonoši,
padala v něm – a kdesi v zadu
slyšela ržát tu hrůznou řadu,
a bouřky šly,
a buřinky,
„Co chceš?“, ptal se jí po paměti,
a pláň,
a plaňka s plátýnky,
„Co chceš?“ a bral ji do objetí,
a vůně šly,
a plavuně,
„Co chceš?“
a člun,
a ona – malá,
a duny na luně,
úzkostná,
slastná – zašeptala:
- - -
„Všecko.“

ŘEKL TAKÉ BŮH: BUĎ OBLOHA
UPROSTŘED VOD A DĚL VODY OD VOD!
I NAZVAL BŮH OBLOHU NEBEM.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,
DEN DRUHÝ

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.
Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak
v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom
kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká
z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho
prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá
rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
Jak v něm vstává. Jak se shýbá – sponky
v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
ryba, která slyší tonout řeku - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Zajat něhou, po paměti padal znovu
do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.
Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
Že ji studí. Strašen tichem. Že ji
zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.
Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
v konci deště, v konci pádu kdesi
vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listy v jízdním řádu - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi
trny. Sama rána. Sama vůně. Sama
růže, co si léta sama v sobě smutně
stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.
Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka
prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed
nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co
zbývá? Voda z deště. Při – ho – ří – vá.
Voda. Voda. Škoda všeho - - -
Žádná škoda - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Srdce v hrdle, přemožený, obracel se
těžkou hlavou ještě ve snu k srdci
ženy. Ještě hlídal. Ještě zvídal.
Ještě smál se. Usmířený, že už nic
a nikdo není, kdo by v tichu slz a
smíchů - - - zle v ní hleděl z holé
stěny - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Srdce v hrdle, marně spala. Marně
v sobě zhasínala. Stál v ní plamen.
Tklivý. Lstivý. Stál, a z noci
fialové táhli k němu dávní dnové.
Její dávní mrtví dnové. V suchých
loktech suché dříví - - - Vlky
v patách - - - Jako živí - - -
Lilo.
Lilo.

POTOM ŘEKL BŮH: ZPLOĎ ZEMĚ TRÁVU
A BYLINU, VYDÁVAJÍCÍ SÍMĚ,
A STROM PLODNÝ, NESOUCÍ OVOCE,
PODLE POKOLENÍ SVÉHO,
V NĚMŽ BY BYLO SÍMĚ JEHO NA ZEMI.
I STALO SE TAK.
A VIDĚL BŮH, ŽE TO BYLO DOBRÉ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO
DEN TŘETÍ

Padl
na čtyři. A
psíma očima ji hladil po nohou.
A
věšel hlavu psí.
A zakopával o dorotí kvítí.
A ona hleděla
jak duše bez těla.
Jako by ji Pámbu trhal
od strážnýho anděla.
Osedlal
hůl. A žlutě
ržál. A volal ji, by nasedla.
A
strmě tančil
na zadních, až trnula mu šíje.
A ona smála se,
jako když plakat chce.
Jako by ji Pámbu trhal
andělovi ze srdce.
„Ach
lásko má! Jsi z jezí
rzi! A z vln! A z vírů jezerních,
kde
ze všech malých smrtí mých
zbylo jen labutí peří!“
A ona smála se,
Jako když všechno ví:
„Není nic. A nikdo není.
Jenom vlci hladoví.“
„Jsi
z hedvábí! Jsi z hebkých
ran! Z paměti prstů! Z ryb! A z vran!
Jsi z dechu
v mrazech zrcadel,
k nimž přimkneš se – a pláčou!“
„Jen vlci hladoví.
Jen duté pistole.
Leží, leží po mamince
ruce křížem na stole.“
„Jsi
z laskavce! A z tmy kol svic!
Jsi svatá Lež! Jsi Msta! Jsi
víc! Jsi
z dušičkových her ta
zlá, ta něžná smrtí hlava!“
„Leží a hrozí mi:
usměj se na hosty.
Ale ke mně hosti nejdou.
Chodí jenom ouzkosti.“
„Jsi
z křídových kol! Jsi z babích let!
Jsi vše, co v nocích mých si říká
cos
Líbezného nazpaměť! Jsi vzlyk!
Jsi křik, jímž zem se ve mně trhá!“
„Chodí jen ouzkosti.
Ruce jak lopaty.
Hladovýma, ledovýma
Sahají mi pod šaty.“
„Jsi
Vánoční! Jsi louč! Jsi sníh!
Jsi hrad můj Líto! Hrad můj Hřích!
Jsi
krajka bělostná na všech těch
vezdejších veselkách pro peníze!“
„Sahají pod šaty,
utéci nemohu.
Darmoděj! Můj svět mě drží
všema čtyřma za nohu.“
„Jsi
milost má! Můj kříž! Můj stín!
Jsi letmo hvězd, ach, na podzim!
Jsi
z jablíček! A ze sena! Slyším
v něm po nocích své věčné sucho v hrdle!“
„Darmoděj! Nevděk svět.
Nehřeje. Nezebe.
Není nic. A nikdo není.
Jen strach, ach, ze sebe.“
„Jsi
z korálů! A z Mléčných drah!
Jsi z čar! A z hrstí vlčí srsti!
Jsi
moje srdce na vahách!
Slyšíš je? Zní jak znamenaný kámen!“
„Amen.“
A mlčela. Bez duše. Bez těla.
Jak by Pámbu hrob jí měřil
Pro strážnýho anděla.
Lekl se.
Ticha, náhle zlého. Lekl se očí,
náhle zlých. Že už je pozdě. Že ji ztrácí.
A jak by kýval,
Bůh si vzdych - - - Šťastliví holubi!
Zobali zrníčka z odřených decimálek!
Prosil ji. Těšil ji
Na tisíc způsobů.
Hleděla mu přes rameno.
Andělovi do hrobu.

I UČINIL BŮH DVĚ SVĚTLA VELIKÁ
SVĚTLO VĚTŠÍ, ABY SPRÁVU DRŽELO
NADE DNEM, A SVĚTLO MENŠÍ,
ABY SPRÁVU DRŽELO NAD NOCÍ;
TÉŽ I HVĚZDY.
A VIDĚL BŮH, ŽE TO BYLO DOBRÉ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,
DEN ČTVRTÝ

Vstávala,
Jak by na nebe se brala.
Vzkřikl.
Chtěl říci: „Bože,
je jak kříž! Jako by stála
sama v sobě v týle!“
A neřekl nic. Jen hladil zem
a díval se, jak padá jí
ramínko od košile.
Záblo.
Chtěla říct:
„Lásko,
máš voskový nos! Točíš se,
točíš dokola, čekáš, kdo odkud
zavolá, jak malá divá mula!“
A neřekla nic. Jen smetla tmu
a hleděla, jak pošeptmu
z hulánských kopí lesa kane smůla.
Neboť
nebylo slov.
Jen ze rtů jakás řeč se drala,
stará,
co nic už neříkala, a byla jenom
na obtíž. I jazyku. I duši.
Žehrali. A jak by lkali.
Žebrali. A jak by láli.
Kývali si na protest jak hluší.
Den bolel.
Bylo Holátek.
Co bylo komu po nich dvou?
Rejsci a psi a beránci
se na svět líně trousili
jak prázdninoví hosti.
Mlčeli. Slova staletá
však lezla šeptem ze tmy dál.
Jak plst. Jak rybí kosti.
Z hřebínku.
Z ranců pod hlavu.
Z dopisů,
které přežily
poštovské panáčky
i koně.
Rvali je nadranc. Němí. Zlí.
A házeli je do moří, co hrnula se
ze čtyř stran, jak by si přišla pro ně.
Smáli se.
Jak je vlny štvou.
Jak kroutí se.
Jak zplihle jdou.
Jak nebolí. Jak drmolí
si dál svá prošlá Ano.
A zdvihli hlas. A křičeli. By
zahltil se lítý proud. Byl ke všem čertům
vzal i to, co na srdci je psáno.
Bůh dá!
Užuž si věřili.
Však voda, náhle zbabělá,
se horempádem vracela
a horempádem nesla zpět
tříšť ztracené řeči.
A echo křiku znělo z hor.
A kroužilo. A hrozilo
prstíčkem zpovzdálečí.
Zoufalí,
padli do trávy.
A jati hrůzou z mlčení,
hrabali z hrobů kamení
a hnali pryč tu
Přesnoclež, co držela jak klíště.
Marně. Kruh stál. A necouval.
Jen voda se jim – raněná –
vylila do ohniště.
Co počít?
Slastné ozvěny –
Zlomené v křížích –
táhly z vod
a nabízely o překot
hrníčkům med a hrdlům nože.
Co vysvléci? Kam utéci?
Listí – jak krvavé peníze – stlalo jim,
stlalo v padlých hrobech lože.
Co počít?
Čněli z vlčí mhy
a hleděli si na nohy.
Užaslí, že je unesou. Že jdou.
Že jsou. Že derou se
doprostřed širé vody.
Hrnuli slova od břehů. A nořili se
čím dál hloub. Jakoby uřklí
nadějí, že smrt je osvobodí.
Mraky jak ovce.
Šli a šli.
Jen se v něm hrůzou přikrčila.
Jen přikrčil se hrůzou v ní.
A v devateré povodni
slyšeli smrt, jak zve je.
Voda jim sáhla po srdci.
Cítili, jak se chtivá chví.
Jak hladoví. Jak zeje.
Snad Bůh to chtěl.
A snad jen snil.
A snad se náhle probudil:
chřtán moře,
užuž od krve,
naprázdno chňapl po úzkostném stínu.
Couvali na Zem. Leklí. Mdlí.
A slunce, spadlé do polí,
zakrvácelo hlínu.
Vztáh ruce.
Byla daleko.
„Darmoděj!“
řekla.
Jako včera. A znělo to
jak skřípot pera.
„Darmoděj!“ řekl, zmaten, po ní.
A znělo to jak zvon, co zvoní
a neví co. Snad hold. Snad hrana.
Den bolel.
Bylo Holátek.
Pravěký prales v mračnech par
jim v zádech stál
a zval je dál,
Jak zotvíraný pozdní vlak,
jenž přijel dřív
a sbírá čas - - -
neb - - -
cesta předem daná.

I STVOŘIL BŮH VELRYBY VELIKÉ
A VŠLIJAKOU DUŠI ŽIVOU, HÝBAJÍCÍ SE,
KTEROUŽTO V HOJNOSTI VYDALY VODY,
PODLE POKOLENÍ JEJICH,
A VŠELIKÉ PTACTVO KŘÍDLA MAJÍCÍ,
PODLE POKOLENÍ JEHO.
A VIDĚL BŮH, ŽE TO BYLO DOBRÉ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,
DEN PÁTÝ

„Pojď,“
řekl,
„nic už nezbývá,
než hledat les, kde ještě dříví.
A křepelku.
A pět peněz.
A déšť,
Co nikdy nevěřil, že staré lásky nereziví.“
„Pojď,“
řekla.
„Bůhví
zda je tráva, která je ještě zelená.
Zda padlý sníh.
Zda hora Závrať,
kde na své slovo)
dosud čeká ta nejkrásnější ozvěna.“
A
Šli.
A nahlas
rouhali se.
A nebem jako bílá křeč
Zaškubal blesk, až hrkly zvony. A
V pohádkovém povětří mihly se zlaté vlasy tři
jak
ornátové
nitě. Hořela,
hořkla pelyňková step.
Však bylo čisto po Zemi.
Jiskří, a voda dešťovka, a dýmy
nad břehy se bíle klátily jak šeříkové keře.
Usedli
na hrobech.
A že šli kohouti
a že jim pod nohy trousili
křik a zpěv a ještě teplá péra,
vzal jedno zelené a křičel na lesy, že je
to naděje a že tu hora snad, kde spí ta ozvěna!
„Mluv! Ptej se - - -“
prosil ji.
A ona přes hřbitovy
volala:
„Závrati,
ach, černá horo vdoví!
Řekni, kde radost má!
A proč mi neodpoví?
Slyšíš mě - - -?“
volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:
„- - - kdo ví - - -“
A
šli a šli.
A nahlas modlili se.
A v mlázích jeleni a bludné
lodi v dálkách basově zpívaly, až
trhal sebou sad. A zmije řetízkové
smetaly návrší, až kraj byl samé kosti.
Nesl ji
v náručí.
A větry nad světem
zeleně hvízdaly a mokře bily je,
jak by se vdávaly, jak by se ženily
metličky z parních lázní. Pršelo do moří.
A déšť se topil dřív, než stačil sám být z vody.
Usedli
na hrobech.
A sotva, zemdlený,
zabodl v zem svou hůl,
růžově začla kvést a listím křehce
znít – a on až vykřikl a jat tou mocí zlou,
klek před ní do trávy jak před dědičkou trůnu.
„Mluv! Ptej se - - -“
prosil ji.
A ona přes kamení
volala:
„Závrati,
ach, horo mého snění!
Kde smír tu se sebou?
Kde smích? Kde zapomnění?
Slyšíš mě - - - ?“
volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:
„- - - není - - -“
A
šli a šli
a šli. A sotva viděli.
A sotva slyšeli - - - Kříž, který
zelenal. A stoly hodovní, jimž rostlo
z nohou listí. A roucha na stěnách – zježený,
hebký hřbet – jak by tu za poutko viseli beránci.
Už ji
jen podpíral.
A orli v nebesích tratili
temné peří, až lítlo nad zemí jen
sem tam vajíčko. A stohy suly se. A chlupy
rostly z bot. A vrby couvaly a rostly do země,
až zbyl z nich v bertrámu jen prut. A píšťalka.
Usedli
Na hrobech.
A jemu v konci dne
se ještě zazdálo, že slyší
nablízku půl smích, půl moldánky. Jako by
krajina úlevně plakala. Jak by se svlékala.
Zajíklá nadějí, že začíná se cosi nejistého znova!
„Mluv! Ptej se - - -“
prosil ji.
A ona přes rozcestí
volala:
„Závrati,
ach, horo mezi městy!
Jen živ – co člověk má?
Jen živ – co má v půl cesty?
Slyšíš mě - - - ?“
volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:
„ - - - štěstí - - - “
Hrom,
jak by z čista jasna.
Jak by se setmělo. Jak by se lest jí,
krásná,
přitiskla na tělo. Jak by ji oběhli
v kolečku
vraníci. Jak by jim otěže voněly ostřicí.
Lehla,
a smála se. Že les tu prolhaný. A
že tu
bílým psům říkají Cikáni - - -
„Pojď,“
řekla,
„nezbývá
než si vzít korunu.
A sám si králem být. A, co mi do trůnu!“
„Pojď,“
řekl.
„Hroby spí.
Nemysli na ráno.
Králové mívají na růžích ustláno - - -“

I STVOŘIL BŮH ČLOVĚKA K OBRAZU SVÉMU,
K OBRAZU BOŽÍMU STVOŘIL HO,
MUŽE A ŽENU STVOŘIL JE.
A VIDĚL BŮH VŠE, COŽ UČINIL,
A AJ, BYLO VELMI DOBRÉ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,
DEN ŠESTÝ

Lilo.
Lilo.
Celá z peří, hebce draná, skrčila se
v něm jak v keři. Naslouchajíc za zdí
senu. Jak se trhá v patrech střechy.
Naslouchajíc svému jménu. Jak se trhá
mezi vzdechy.Tmě. A hrobům naslouchajíc.
Jak jim těžká země v klestí. A své řeči.
Jak v něm, lehká, jak v něm, křehká,
Mluví z cesty –
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Chtěl ji skrýt. A prchala mu. Marně
spínal ruce, nohy. Bylo v ní jak
v hříšném chrámu. Jak by klekal mezi
bohy. Jak by líbal sám střed světa.
Krásná, cizí, vykřikla v něm na smrt
krásnou, cizí větu. Lavinový sníh. Svět
plakal. Tisíc ptáků šibeničních srazilo
si na nebesích černou hlavu v letu - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Zhášela v něm. Rozsvěcela. Jen aby se
dotknout směla laskavého, zlého těla.
Jen aby se hrůzy zbyla, že mu jen cos
připomíná. By v něm zbyla. Blízko srdce,
malá, bílá spálenina. Strh ji k ústům.
Luna klína svitla tmou a po vší zemi
běžel mráz, až v hrázích hřmělo. Jako
déšť, když oknem prší hodinářům
do hodinek. Jako pláč. S nímž matky
vodí dívčí smích na Boží tělo - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Už jen cítil, jak ho hýčká. Padal.
Kácel, co kde měla. Hřeben. Svíce. Zlaté
Ryby. Jak by snímal tíhu z těla. Jak by
Mstil se. Za mladíčka, jenž mu zůstal
dlužen sliby. Prostírala sníh. A
jmelí. Lehal, bál se svícnů, které
zažíhala prostřed léta. Bál se. Že ji
nepobere. Blaženou, jak o ni prosil.
Lačnou. Vláčnou. Jak v ni doufal - - -
Na Počátku Světa - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Užaslá, že svět se točí, nevěřící, že
zas žije, sňala si v něm ruce s očí.
Sňala si v něm křížek s šíje. Jak by
jí i ztěžkly vlasy. Jak by, nahá,
vzpomněla si, že se musí svléci.
Utíkala. Sama sobě.Stříbrně v ní
tlouklo dvířky tisíc prázdných klecí - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
Slyšel, jak se všeho zříká. Bázně.
Křivdy. Všeho zlého. Slyšel jez, jak
tence stříká. Slyšel. Bál se. Marně
smál se. Marně lhal, že není čeho.
Padal. Vstával. Ještě. Ještě. Noc a
den. Však v konci deště stál ten strach,
o hlavu větší. Jak by kýmsi opuštěný - - -
Jak by bez přístřeší - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.
Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla zelená
a plavá.
„Kde jsi?“
křičel jí do tváře.
Jak by hnán z ráje,
jak by nad světlem
hořela boží hlava.
Neb
k smrti znaven,
neměl náhle nic než
její ruce. Něžné, užaslé,
že se jim chce brát z mála.
„Děkuji,“
řekla, bělěji než sníh.
A zdi stály jak na trních.
A ticho stálo prostřed vod
Jak rybí katedrála.
Bil zvon.
A kvetl hadí mord.
Naslouchal trávě, jak si vlá,
A lítost se v něm, jízlivá,
Točila na podpatku.
„Darmoděj!“
řekl (pro sebe).
A ona vzhlédla do nebe:
„Jsme dva! Ach, vše se začíná
a končí od začátku!“
Smutně se usmál.
Zaslíben,
však hnal se v širý sedmý den
a ved jí z lesů medvěda
a kuře na provázku.
Měla jen oči.
Sběhl tmou
a skryl se v nich, sám před sebou.
A Bůh se modlil - neslyšen -
byv stvořiv pozdní lásku - - -

 
© 2015-2021 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || jan.amos.komensky(zavináč)seznam.cz

 


post rock klasika hip hop cz folk cz avantgarde

               

 

počítadlo.abz.cz