Mario Czernay Infinity
 

Dead Can Dance (Austrálie), Kongresové centrum, Praha

zápisníkstředa, 10. října 2012

  Ta zpráva se rozletěla jako uragán: do Prahy zavítají Dead Can Dance, kteří po té, co zmizeli ze scény, zase vstali jako Fénixové z popela. Patřím už mezi ty, kteří na DCD nedají dopustit a tenhle úterní večer jsem očekával s velkým těšením se. Bohužel nesdílím všechny ty velezpěvy a oslavné recenze kolem jejich koncertu. Tak za prvé: svojí hnusotou na mě nejdřív dýchl postkomunistický palác. Nevím, ale na kapelu tohohle žánru bych očekával něco míň okázelejšího či více přírodního nebo klubového... A pak: seděl jsem si sice v křesle jako předseda okresního výboru strany, pěkně pohodlně a daleko od přísedících, ale tváře hudebníků jsem poznával jen obtížně. Kdybych neviděl další den fotky v novinách, neměl bych si vlastně co vybavit. Upřímně řečeno, raději bych se mačkal mezi lidma někde u pódia, překřikoval se s kamarády jako tradičně, snažil se najít si nejvýhodnějšího místo a kdykoli kamkoli odejít... (Já vím, že tu hrál kdekdo, ale prostě to není můj šálek čaje.)
  Za druhé: světelná show během koncertu mi doslova vyrazila dech. Vůbec se mi to nelíbilo. Připomínalo to efekty hodící se spíš do soutěží bulvární televize či někam na kolotoč. Tak to další, co se mohlo zkurvit se, se zkrurvilo, jak říkával jeden můj známý s oblibou. Za třetí: zahrát nové album na koncertě je sice pěkná a tradiční věc, ale u Dead Can Dance? Pochopil bych to u Swans, Woven či  Tiger Lillies, kteří jezdí do Čech a na Moravu opravdu často. Ale Dead Can Dance? Když se tu objeví jednou za uherský rok? (Naposledy tu byli prosím v roce 1996). Za čtvrté: zvukaři se také moc nepředvedli. A já vím, co bych chtěl za 1.500 Kč.
  Přesto všechno jsem se zaposlouchával a oči zavíral a byl jsem rád, že jsem u toho. Lisa Gerrard pořád zpívá skvěle (snad místo závěrečného Lízino jódlování mohli DCD zahrát nějaké staré, ach prastaré skladby...) Brendan Perry mě ovšem nezklamal v ničem. Kouzlil se svým hlasem, nikam se neupíral a ani se do ničeho nenutil. 
  Sálem znělo především nové album "Anastasis", které jsem ovšem ještě vůbec neznal. Je to moc dobré album, nevybočující z řady starých dobrých Dead Can Dance, ale raději jsem si ho měl před koncertem nastudovat se sluchátkama na uších. Možná bych se potom tolik nestaral o to, v jakém křesle to koženém sedím, která komunistická svině v něm seděla před 30 lety, či jaká to světla chtějí ohromit můj, už tak dost chabý výtvarný vkus.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz