Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

Swans (USA), Fléda, Brno

audio / zápisníkúterý, 14. března 2017


  Swans po přesně třech letech zpátky v Brně. A kdesi jsem zaslechl, že snad naposled.  To by ovšem bylo mizerné rozloučení. Nikoli Girových hudebsnílků, ale zvukařů, kteří to celé měli na starost. Asi už stárnu, ale zvuk byl neskutečně neposlouchatelný, a čeho tudíž lituji, že jsem se nevydal na jejich předchozí koncert do Prahy. Ale co už, koupil jsem si aspoň triko s logem alba The Glowing Man a půlnoční cestou do jara probouzející se jihomoravské metropole ke známému na přespání, jsem si ho i z empétrojky celé pěkně a ve flac kvalitě poslechl.

 zpět k hudebnímu zápisníku

Vlasta Redl, Klub Metro, Brno

audio / zápisníksobota, 11. ledna 2014

  Tvorbu Vlastu Redla jsem zaznamenal krátce po listopadu 1989; jedna z jeho písní se objevila v projektu Folkové vánoce 1989 (vydaného tehdy ještě na mc kazetě): Ve vysokých horách - skladba nezapadající do tehdejší mé představy klasického folku. Něco mezi folkovým Tibetem a moravským rockem. Jeho hravost a chuť po folkovém experimentu jsou mi každopádně blízké a tak každé hudební setkání končívalo dalším a dalším souzněním.
  Čas s ním a s jeho Novou kapelou strávený v brněnském Metru byl příjemným procitnutím ze studeného lednového dne, jeho hudba zahřála i pobavila a první živé setkání s Redlem hodnotím pozitivně. Vlasta Redl neví kam patří a zároveň tuší kam nechce a hudebník s touhle filozofií vytváří ve své tvorbě vždy možnost přitáhnout publikum, které to může mít třeba i naopak.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

zobrazit celé »

Dead Can Dance (Austrálie), Kongresové centrum, Praha

audio / zápisníkstředa, 10. října 2012

  Ta zpráva se rozletěla jako uragán: do Prahy zavítají Dead Can Dance, kteří po té, co zmizeli ze scény, zase vstali jako Fénixové z popela. Patřím už mezi ty, kteří na DCD nedají dopustit a tenhle úterní večer jsem očekával s velkým těšením se. Bohužel nesdílím všechny ty velezpěvy a oslavné recenze kolem jejich koncertu. Tak za prvé: svojí hnusotou na mě nejdřív dýchl postkomunistický palác. Nevím, ale na kapelu tohohle žánru bych očekával něco míň okázelejšího či více přírodního nebo klubového... A pak: seděl jsem si sice v křesle jako předseda okresního výboru strany, pěkně pohodlně a daleko od přísedících, ale tváře hudebníků jsem poznával jen obtížně. Kdybych neviděl další den fotky v novinách, neměl bych si vlastně co vybavit. Upřímně řečeno, raději bych se mačkal mezi lidma někde u pódia, překřikoval se s kamarády jako tradičně, snažil se najít si nejvýhodnějšího místo a kdykoli kamkoli odejít... (Já vím, že tu hrál kdekdo, ale prostě to není můj šálek čaje.)
  Za druhé: světelná show během koncertu mi doslova vyrazila dech. Vůbec se mi to nelíbilo. Připomínalo to efekty hodící se spíš do soutěží bulvární televize či někam na kolotoč. Tak to další, co se mohlo zkurvit se, se zkrurvilo, jak říkával jeden můj známý s oblibou. Za třetí: zahrát nové album na koncertě je sice pěkná a tradiční věc, ale u Dead Can Dance? Pochopil bych to u Swans, Woven či  Tiger Lillies, kteří jezdí do Čech a na Moravu opravdu často. Ale Dead Can Dance? Když se tu objeví jednou za uherský rok? (Naposledy tu byli prosím v roce 1996). Za čtvrté: zvukaři se také moc nepředvedli. A já vím, co bych chtěl za 1.500 Kč.
  Přesto všechno jsem se zaposlouchával a oči zavíral a byl jsem rád, že jsem u toho. Lisa Gerrard pořád zpívá skvěle (snad místo závěrečného Lízino jódlování mohli DCD zahrát nějaké staré, ach prastaré skladby...) Brendan Perry mě ovšem nezklamal v ničem. Kouzlil se svým hlasem, nikam se neupíral a ani se do ničeho nenutil. 
  Sálem znělo především nové album "Anastasis", které jsem ovšem ještě vůbec neznal. Je to moc dobré album, nevybočující z řady starých dobrých Dead Can Dance, ale raději jsem si ho měl před koncertem nastudovat se sluchátkama na uších. Možná bych se potom tolik nestaral o to, v jakém křesle to koženém sedím, která komunistická svině v něm seděla před 30 lety, či jaká to světla chtějí ohromit můj, už tak dost chabý výtvarný vkus.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

zobrazit celé »

Mark Lanegan (USA), Lucerna Music Bar, Praha

audio / zápisníkúterý, 20. března 2012

  Vidět a slyšet na vlastní oči a uši charismatického Marka nebyl zahozený a ztracený čas. Jen škoda, že si nevybral jinej lokál, bar v Lucerně mi je prostě nesympatickej.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

Woven Hand (USA), Fléda, Brno

audio / zápisníkpondělí, 20. dubna 2015

  Colorádští matadoři se pravidelně vrací do střední Evropy, což kvituji s potěšením. Přijeli  z poloviny v obměněné sestavě (k Edwardsovi a bubeníkovi Ordy Garissonovi se připojil kytarista Chuck French a baskytarista Neil Keener), D. E. Edwards už neseděl na své barové stoličce, nýbrž celý koncert stál. A Woven Hand k mému údivu a překvapení rázně přitvrdili a "zrockověli".
  Těšil jsem se také na předkapelu Marriages (USA) v čele se ženským hlasem Emmy Ruth Rundle, která sice zatím nahrála jen dvě alba (v roce 2012 Kitsune a letošní Salome), ale to nebylo na skoro hodinovém repertoáru znát. Skupina Marriages dobře naladila na denverskou vlnu a mohu i směle napsat, že bych si nenechal ujít jejich případné samostatné vystoupení.

  Během koncertu Woven Hand jsem postupně zapomněl i na to, že můj nejoblíbenější člen kapely Pascal Humbert už na pódiu chybí. Woven Hand se představili především svým loňským počinem, étericko-duchovním opusem Refractory Obdurate. Charismatický Edwards odhodil z koncertů patos, který mi občas překážel na jeho předchozích vystoupeních. Další posun v nadcházejících letech se dá ale jen těžko předpovídat, ale vzhledem k novému složení bude více znít bicí a kytara, bude méně kláves a harmoniky.
  Koncert samotný se mi líbil, nenudil jsem se a každou skladbu jsem si prožil. "World music" v podání Woven Hand vždy nabízí více pohledů na tento hudební styl, a ten jejich je autentický. A až do našich luhů a hájů přijedou Woven Hand příště, půjdu si je zase poslechnout s nadějí, že budu svědkem opět nějakého posunu. Protože ten letošní se - myslím - povedl.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

 

zobrazit celé »

Swans (USA), Fléda, Brno

audio / zápisníkčtvrtek, 14. března 2013

  Swans v čele s Michaelem Girou se vrátili do Brna po více než pětadvaceti letech a být přitom bylo "povinností." Ode mne mají nálepku nejlepší "živá kapela všech dob". Ale i tak trochu jsem  doufal, že budou v Brně horší než na předchozích dvou pražských koncertech, na kterých jsem nechyběl. K velké radosti jsem se zmýlil. Někdo někde podotkl, že "Swans ve Flédě zhmotnili zvuk" a nebo, že "Swans fascinovali a fascinují stále, snad více než kdy dříve." Swans jsou stále lepší a energie z nich vyzařující neubírá časem na své intenzitě - právě naopak. Do jakých zakoutí odchází při hledání inspirace a nápadů? Odpověď zní: hodně daleko. Jejich zdroj je hluboko a proto překypuje čistotou a autentičností. Každopádně se vždy několik týdnů po jejich koncertě propadá ostatní hudba do druhé ligy a návraty bývají někdy až deprimující, pokud si uvědumuju ten propastný rozdíl mezi Swans a z toho co nabízí mainstream.
  Fléda byla přeplněná, Gira skučel a neúnavně šlapal na rychlostní pedál. Liběřvoucí nástroje hudebníků vás vtáhnou do děje, zvlášť když člověk prožívá přelomové vnitřní agónie; jste tam i tady, sám a s nima, zároveň nejste nikde. Ze zkušenosti už vím, kde stát: ne moc vpředu, tlakové vlny jsou příliš silné a v pražské Akropoli jsem sledoval, jak dvě dívky zkolabovaly; na kapelu není třeba vidět, je lepší mít zavřené oči a jít ty dvě hodiny jejich cestou. Nemám strach. Ani vy ho nemějte. Spadnout s nima není kam, já s labutěma vždycky letím vzhůru. A jak vždy o Swans podotýká hudební fajnšmekr a kamarád Petr Kučera: na Swans jedině se špuntama v uších.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

zobrazit celé »

Hanson Brothers (USA), Fléda, Brno

audio / zápisníkúterý, 27. března 2012

článek se připravuje

PJ Harvey (Anglie), Lucerna, Praha

audio / zápisníkčtvrtek, 27. října 2011

  Poslechnout si naživo celé "politicko-společenské" album Let England Shake a přímo v podání interpretky si nelze nechat ujít, možná je to jednou za život, co já vím. Osobitá Polly Jean potvrdila, že je sugestivní hudebnice a svojí autoharfou strhla sál k poslechu. PJ Harvey se oblékla do černých šatů, hlavu si okrášlila ptačími křídly, nepromluvila ani slovo a přednesla celou svojí poslední desku. Nic nevymýšlela. Chvílema mi přišlo, že se dívám v biografu na film, že je mezi publikem a ní nějaká neviditelná hranice průhledného plátna, kterou nelze překročit. Jakoby vzdálená všemu co se v Lucerně děje, živá legenda britské scény, mluvila svými písněmi. A drtivou většinu oslovila, včetně mě.

 

 zpět k hudebnímu zápisníku

zobrazit celé »
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz