Celá ta česká hysterie, kterou rozpoutala kvóta bezradné Evropské unie o přijetí zhruba dvanácti set uprchlíků, je místy k smíchu a místy k pláči. Drtivá většina mých spoluobčanů má v očích hrůzu při představě z nájezdných kobylek, které jim vyžerou ledničku, seberou jim práci, rozvrátí jejich materialistickou kulturu, místo obchoďáku jim postaví mešitu, během toho znásilní jejich ženy a nakonec pozabíjí jejich děti. A ty které nezabijí, naučí Koránu a jíst holýma rukama.
Česká společnost se totiž neuměla a neumí vypořádat ani s těmi, co ji tvoří. Myslím tím samozřejmě cikánskou menšinu. V době kdy mohla pustit z kapsy prostředky na systematické a mnohastupňové vzdělávání a integraci Romů, se majorita rozhodla bohatnout a nějaké sociální problémy těch z getta měla doslova na háku. Že před dvaceti lety házela Rómům ohlodané kosti v podobě sociálních dávek a dnes jim tím samým způsobem zacpává ústa pečenou husou, vidí každý.
Netvrdím, že je třeba bezmyšlenkovitě přijímat lidi, kteří se uchází o azyl, politický či ekonomický. Ale smetat ze stolu jakoukoli solidaritu (především s přistěhovalci ze zemí postižených válečnými konflikty a přírodnimi katastrofami) je krátkozraké a náš svět už dávno není uzavřenou bublinou. Odpor a nezájem o romskou komunitu po pádu komunistického režimu vyústil v současný stav: nová generace mladých Rómů už si práci hledá obtížně, jsou nevzdělaní a jejich návyky jsou návyky jejich rodičů - postará se o nás stát a my budeme plodit děti. A že jejich děti, které se rodí v řádu několikanásobku živit české důchodce nebudou, je všem také jasné. Podobný nezájem či ignorace problémů třetího světa je další rozbuškou, kterou házíme pod svůj vlastní stůl. Český emigrant v Anglii Benjamin Kuras píše ve své knize Češi na vlásku o české pohodlnosti. Mít prostě svoji pohodu, ať se děje co se děje, ono to nějak dopadne. Poraženecký syndrom Bílé Hory v nás zůstává a malá důvěra v sebe sama se projektuje do velké nedůvěry vůči svému okolí.
↑ Kurdští uprchlíci na hranicích Sýrie s Tureckem, 2014.
V prvé řadě je důležité pátrat po příčinách migrační invaze. Intenzivně a systematicky hledat řešení proti těm osobám a režimům, které podobné situace způsobují. A to v rámci mezinárodní spolupráce a solidarity. Smířit se s tím, že nás to bude stát nemalé finanční prostředky, energie a zdroje. Je všeobecně známo, že Spojené státy prodávali své zbraně fašistickému Německu i dávno potom, co Hitler zabral Československo, přepadl Polsko či Sovětský svaz, bombardoval Velkou Británii. A k tomuto modelu dochází i nyní, sice ne v takovém měřítku jako za druhé světové války, nicméně v takovém rozsahu, aby se afričtí uprchlíci topili ve vodách Středozemního moře a zaplavovali řecké a italské uprchlické tábory a města. Afrika a střední východ není na druhém konci vesmíru, je zatraceně blízko. Radikální extrémisté Islámského státu se neštítí ničeho. Je otázkou času, kdy zaměří svoji pozornost na Evropu v mnohem větším měřítku. K potlačení této hrozby by se jistě přidala i nemalá část těch, kteří před tímto morem 21. století utíkají.
Ruku v ruce s tím je ale okamžitá humanitární pomoc nezbytná. Česko se může poučit z francouzských, britských, německých či švédských špatných příkladů řešení. A nakonec i ze svého. Může tuto pomoc se vším všudy koordninovat, systematicky korigovat a dohlížet na ni. Vytvořit vzdělávací systém pro ty, kteří příjmou Českou republiku za svoji novou vlast. Kteří tu budou pracovat a vytvářet společný účet pro nás všechny. Když s někým nehne obyčejný lidský soucit s těma, co ztratili domov a všechny mosty za nima jsou spálené, mohl by dotyčný třeba slyšet na jakousi ekonomickou investici. Kdyby nebyli Češi tak připosraní, možná by i zariskovali a uvědomili si, že i ti tajemní a neznámí uprchlíci snědých tváří třeba budou rádi nejen za jídlo a střechu nad hlavou, ale i za práci a obyčejný důstojný lidský život.
Ale ještě zpátky k číslu 1200. Jistě to není to pravé ořechové řešení, rozdělovat si mezi sebou nějaké závazné instrukce, kolik kdo přijme uprchlíků, aniž bychom se svých partnerů ptali. (Záměrně se tu vyhýbám onomu pro mě nepochopitelnému: oni - Evropská unie a my - Česká republika). Je to však v mnohých ohledech rozumnější řešení, než strkat před problémem hlavu do písku nebo hledat skvělé alternativy polních nemocnicí (podle přísloví českého o koze a vlku.) Za tím davem mladých mužů, snících v italských přístavech o bohaté a prosperující Evropě, sedí někde tam vzadu a daleko od světel objektivů i bezbranné děti a jejich matky. Přijmout 1200 vybraných a předem zkontrolovaných lidí je pro desetimiliónovou společnost opravdu problém? Bohužel je tomu podle 70% mých spoluobčanů tak. K tomu všemu si samozřejmě přihřívá politickou bezmasou polívčičku i ten člověk, kterého nazývají prezidentem. Exkomunistická populistická ondatra hlásá cosi o pomoci poskytnuté přímo v zemích zasažených humanitární katastrofou. Nic proti, ale poslouchat to od člověka, který nebyl schopen - byť jen symbolicky - podpořit Tibet, je mi přinejmenším zvláštní. Svědčí to jen o Zemanově ekonomické lidovosti a českém xenofobním pragmatismu.
V podchodu pod brněnských vlakovým nádražím postává u improvizovaného stánku skupina mladých lidí s peticí. Za jejich zády vidím obrázek s logem: Islám v ČR nechceme. Podpisem na petici stvrdíte, že k nám do milované a drahé země neproklouzne ani jedna špinavá arabská nebo africká myš. A hotovo. Ostatní nás nezajímá: my máme vlastních problémů dost. "Všiml jsem si," říkám si v duchu pro změnu zase já a klopím oči k zemi.