Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

Rok 20!8 je tu

mc infinity / blogúterý, 2. ledna 2018



  Milí čtenáři, rok loňský odešel, rychle a téměř jakoby nebyl. A není. Moje stránky strádaly a strádají, neboť povinností se mi nakupilo nebývale a loňské léto bylo vlastně tím nejbouřlivějším obdobím, které jsem kdy zažil. Když mi zdravotní sestra zlínské porodnice 3. července 2017 odpoledne vložila do náruče mého syna, v mém nitru došlo k emocionálnímu jadernému výbuchu. Byl to otřes jiný než všechny předchozí, nepodobal se žádnému předchozímu výbuchu: opojení láskou, bičování chtíčem, dávení žalem,  sžírání se žárlivostí, naslouchání vůní dálek, hrou, nebo snad kráter po nějakém objevu nebo rozchodu. Byl to výbuch úplně jiný a přece obsahoval všechny ty nálože známé z života předešlého. Držím synka v ruce, zrovna usnul, stojím na nemocniční chodbě, tmavé a tiché. Maminka dítěte je ještě v péči lékařů, ale z otevřených dveří do předpokoje operačního sálu slyším mluvit uklízečky. První: "Achjo, se už na to vykašlu:" Druhá: "Se asi zbláznili! Dneska už pátý císařák." První: "To je pořád dokola!" Druhá (voda cáká v kbelíku): "Chmmm. Jakoby to jinak nešlo?!" První (vykukuje ze dveří): "To víš... A co vy, na co tu čekáte?" Druhá (v kbelíku cákne voda a šplouchne hadr): "Tu paní tam ještě mají." První: "Ajo, tak to jo." Druhá: "Pořád samá mimina."
  Jsem si s uklizečkama nadohled a nadosleh. Miminko mezi náma. A přesto jsme každý úplně jinde a jinak, já ve svém slzavém štěstí a oni zas v pracovní nevoli. Přeji Vám do roku 2018 stejně velkou jinakost, protože ta nás činí univerzálními, a hodně dalších mimin na světě, protože dobrých lidí není nikdy dost!
  A co můj web? Mám s ním další plány, doutnají ve mě řadu měsíců, jen toho času se opravdu zatím nedostává (onem zmiňovaný Prokůpek, práce, rekonstrukce domku, a další aktivity...) Ale jsem doma se synkem na rodičovské dovolené a tak se to trochu zlepší, alespoň teď v zimním období, doufám. Především chci rozdělat rubriku Café oriental, a mým tajným snem je co nejlépe a do podrobna popsat především exotické a orientální šachové hry. Je to úkol poměrně nesnadný. Zkuste si třebas zajít do českého obchodu s hračkami a koupit si sadu korejských šachů. Nemáte šanci. Ač tuto hru hrají na korejském poloostrově milióny lidí, tady ji samozřejmě nehraje nikdo. Navíc jsem k ní na internetu nenašel ani česká pravidla. A takových her je více, známých i docela - alespoň pro mne - nových.
  Ani další rubriky nehodlám zanedbávat a dávám si to jako novoroční předsevzetí. Navíc jsem si také vysnil další rubriku, o mém milém koníčku: mluveném slovu... I ten bych chtěl zachytit do sítí svého webu. Snad jen mé internetové rádio - to je vlastně nevětší žrout času - zřejmě na nějaký čas utichne. Vy ale nemlčte, jsme v osudovém roce osudové osmičky. Hodně štěstí všem. Mario.

zobrazit celé »

Raději rudý trenky než pochcaná prezidentská vlajka.

mc infinity / blogúterý, 22. září 2015

 

okénko do nás

mc infinity / blogpátek, 19. června 2015

  Celá ta česká hysterie, kterou rozpoutala kvóta bezradné Evropské unie o přijetí zhruba dvanácti set uprchlíků, je místy k smíchu a místy k pláči. Drtivá většina mých spoluobčanů má v očích hrůzu při představě z nájezdných kobylek, které jim vyžerou ledničku, seberou jim práci, rozvrátí jejich materialistickou kulturu, místo obchoďáku jim postaví mešitu, během toho znásilní jejich ženy a nakonec pozabíjí jejich děti. A ty které nezabijí, naučí Koránu a jíst holýma rukama.



  Česká společnost se totiž neuměla a neumí vypořádat ani s těmi, co ji tvoří. Myslím tím samozřejmě cikánskou menšinu. V době kdy mohla pustit z kapsy prostředky na systematické a mnohastupňové vzdělávání a integraci Romů, se majorita rozhodla bohatnout a nějaké sociální problémy těch z getta měla doslova na háku. Že před dvaceti lety házela Rómům ohlodané kosti v podobě sociálních dávek a dnes jim tím samým způsobem zacpává ústa pečenou husou, vidí každý.
  Netvrdím, že je třeba bezmyšlenkovitě přijímat lidi, kteří se uchází o azyl, politický či ekonomický. Ale smetat ze stolu jakoukoli solidaritu (především s přistěhovalci ze zemí postižených válečnými konflikty a přírodnimi katastrofami) je krátkozraké a náš svět už dávno není uzavřenou bublinou. Odpor a nezájem o romskou komunitu po pádu komunistického režimu vyústil v současný stav: nová generace mladých Rómů už si práci hledá obtížně, jsou nevzdělaní a jejich návyky jsou návyky jejich rodičů - postará se o nás stát a my budeme plodit děti. A že jejich děti, které se rodí v řádu několikanásobku živit české důchodce nebudou, je všem také jasné. Podobný nezájem či ignorace problémů třetího světa je další rozbuškou, kterou házíme pod svůj vlastní stůl. Český emigrant v Anglii Benjamin Kuras píše ve své knize Češi na vlásku o české pohodlnosti. Mít prostě svoji pohodu, ať se děje co se děje, ono to nějak dopadne. Poraženecký syndrom Bílé Hory v nás zůstává a malá důvěra v sebe sama se projektuje do velké nedůvěry vůči svému okolí.


Kurdští uprchlíci na hranicích Sýrie s Tureckem, 2014.

  V prvé řadě je důležité pátrat po příčinách migrační invaze. Intenzivně a systematicky hledat řešení proti těm osobám a režimům, které podobné situace způsobují. A to v rámci mezinárodní spolupráce a solidarity. Smířit se s tím, že nás to bude stát nemalé finanční prostředky, energie a zdroje. Je všeobecně známo, že Spojené státy prodávali své zbraně fašistickému Německu i dávno potom, co Hitler zabral Československo, přepadl Polsko či Sovětský svaz, bombardoval Velkou Británii. A k tomuto modelu dochází i nyní, sice ne v takovém měřítku jako za druhé světové války, nicméně v takovém rozsahu, aby se afričtí uprchlíci topili ve vodách Středozemního moře a zaplavovali řecké a italské uprchlické tábory a města. Afrika a střední východ není na druhém konci vesmíru, je zatraceně blízko. Radikální extrémisté Islámského státu se neštítí ničeho. Je otázkou času, kdy zaměří svoji pozornost na Evropu v mnohem větším měřítku. K potlačení této hrozby by se jistě přidala i nemalá část těch, kteří před tímto morem 21. století utíkají.
  Ruku v ruce s tím je ale okamžitá humanitární pomoc nezbytná. Česko se může poučit  z francouzských, britských, německých či švédských špatných příkladů řešení. A nakonec i ze svého. Může tuto pomoc se vším všudy koordninovat, systematicky korigovat a dohlížet na ni. Vytvořit vzdělávací systém pro ty, kteří příjmou Českou republiku za svoji novou vlast. Kteří tu budou pracovat a vytvářet společný účet pro nás všechny. Když s někým nehne obyčejný lidský soucit s těma, co ztratili domov a všechny mosty za nima jsou spálené, mohl by dotyčný třeba slyšet na jakousi ekonomickou investici. Kdyby nebyli Češi tak připosraní, možná by i zariskovali a uvědomili si, že i ti tajemní a neznámí uprchlíci snědých tváří třeba budou rádi nejen za jídlo a střechu nad hlavou, ale i za práci a obyčejný důstojný lidský život.

  Ale ještě zpátky k číslu 1200. Jistě to není to pravé ořechové řešení, rozdělovat si mezi sebou nějaké závazné instrukce, kolik kdo přijme uprchlíků, aniž bychom se svých partnerů ptali. (Záměrně se tu vyhýbám onomu pro mě nepochopitelnému: oni - Evropská unie a my - Česká republika). Je to však v mnohých ohledech rozumnější řešení, než strkat před problémem hlavu do písku nebo hledat skvělé alternativy polních nemocnicí (podle přísloví českého o koze a vlku.) Za tím davem mladých mužů, snících v italských přístavech o bohaté a prosperující Evropě, sedí někde tam vzadu a daleko od světel objektivů i bezbranné děti a jejich matky. Přijmout 1200 vybraných a předem zkontrolovaných lidí je pro desetimiliónovou společnost opravdu problém? Bohužel je tomu podle 70% mých spoluobčanů tak. K tomu všemu si samozřejmě přihřívá politickou bezmasou polívčičku i ten člověk, kterého nazývají prezidentem. Exkomunistická populistická ondatra hlásá cosi o pomoci poskytnuté přímo v zemích zasažených humanitární katastrofou. Nic proti, ale poslouchat to od člověka, který nebyl schopen - byť jen symbolicky - podpořit Tibet, je mi přinejmenším zvláštní. Svědčí to jen o Zemanově ekonomické lidovosti a českém xenofobním pragmatismu.

  V podchodu pod brněnských vlakovým nádražím postává u improvizovaného stánku skupina mladých lidí s peticí. Za jejich zády vidím obrázek s logem: Islám v ČR nechceme. Podpisem na petici stvrdíte, že k nám do milované a drahé země neproklouzne ani jedna špinavá arabská nebo africká myš. A hotovo. Ostatní nás nezajímá: my máme vlastních problémů dost. "Všiml jsem si," říkám si v duchu pro změnu zase já a klopím oči k zemi.

zobrazit celé »

betonová anekdota

mc infinity / blogčtvrtek, 11. června 2015

  Známá cimrmanovská anekdota o kyselině peroksosírové (H2SO5) by mě jen stěží rozesmála, nebýt následně podaného vysvětlení, proč se mám smát. V chemii jsem naprostý laik a díky mým učitelům chemie, cítím k této oblasti lidského vědění mírný odpor.
  Ale to jen na úvod a na předem vysvětlenou. Protože mám pro vás připravený stejně nebo dokonce více sofistikovaný vtip. I tady bude jistě potřeba vysvětlení. Anekdotu jsem "vymyslel" až po té, co jsem byl jejím svědkem. Takže je skutečná a vtip jí dodává ta totální absurdita, ta mě dohnala až k smíchu se slzama v očích. Ale posoudíte sami.
  Nejdříve tedy anekdota: Královská postupka ve hře Triple Draw 2-7 LowballZasmál se někdo? Já vím, jen stěží. Takže přesně jak jsem tvrdil, chce to vysvětlení. Pro jistotu vtip ještě jednou, kdyby se někdo chytil: Královská postupka ve hře Triple Draw 2-7 Lowball. (Zase nic?)
  Poker má údajně stovky variant. Ten nejklasičtější a základní poker má jednu neporazitelnou kombinaci, kterou když držíte v ruce, nemůžete prohrát. Jedná se o tzv. královskou postupku v barvě. Například máte srdcové eso, srdcového krále, srdcovou královnu, srdcového jacka a srdcovou desítku. To je královská postupka. Mnozí hráči pokeru o ní jen sní, protože je to  výjmečná kombinace a čeká se na ní i několik let (samozřejmě také záleží jak moc často poker hrajete). A jde tu hlavně o pocit, jelikož si konečně na vás paní Štěstěna vzpoměla. Připodobnil bych to sázce, že hráči Sokola Kotěhůlek porazí FC Barcelonu.
  Naproti tomu tu stojí jiná odnož pokeru: mít co nejnižší karty. Na tom staví celkem populární - byť v našich končinách prakticky neznámá - hra Limit Triple Draw 2-7 Lowball. Při této hře držíte v ruce pět karet a můžete vyměnit jejich libovolný počet a to hned třikrát. Během výměn, před nimi i po nich lze sázet. Cílem hry je držet v ruce co nejnižší možnou kombinaci, přičemž je k ničemu mít postupku či barvu (pět karet stejné barvy) apod., znevýhodňuje vás pár, trojice apod. Nejlepší nízká kombinace je 7-5-4-3-2. Máte-li v ruce 8-6-4-3-2 a váš soupeř 8-5-4-3-2, prohráváte díky šestce. Pravděpodobnost nejlepší kombinace 7-5-4-3-2 je vzhledem k trojí výměně karet poměrně značná, je sice neporazitelná, ale takovou váhu jako královská postupka rozhodně nemá a mít nemůže. (Obrázek je z jedné mé pokerové session: držím neporazitelnou kombinaci, mám nejnižší možnou kombinaci do sedmičky, do šestky by to byla postupka).

  A teď k pointě samé. Hrál jsem nedávno na PokerStars jistý kvalifikační turnaj o vstupenky do turnaje o peníze. Hrál se výše popsaný Limit Triple Draw 2-7 Lowball. Přihlášení se do tzv. freerollových turnajů vás nic nestojí, v tom je jejich kouzlo a zúčastnit se ho může i ten, kdo nemá v kapse nebo na účtu ani floka. Turnaje se zúčastnil i jistý hráč, pokud si matně pamatuji, byl z nějaké jihoamerické země, který pravidla Limit Triple Draw 2-7 Lowball zřejmě nikdy neviděl. Mohutně navyšoval  sázky a já karty před poslední výměnou raději položil. Další hráli dál. Jihoameričan vybičoval sázky na nejvyšší možnou hranici, ale když pak ukázal (a zřejmě vítězoslavně) své karty, byl jsem v šoku: ten poštilec držel v ruce pět srdcových karet, a co víc, měl royal straight flush (královskou postupku v barvě). Mít v klasickém pokeru královskou postupku v barvě je velké štěstí, ale docílit ve Triple Draw 2-7 Lowball, když se pídíte po kartách co nejnižších a barevně různorodých, téhle kombinace je opravdu kuriózní. Zatímco 7-5-4-3-2 je neporazitelná, dalo by se na druhou stranu cimrmanovsky podotknout, že A-K-Q-J-10 v barvě je nevyhratatelná. Smál jsem se na celý dům, viděl jsem na vlastní oči papeže, viděl jsem v jedné pražské hospodě prezidenta naší země, viděl jsem padat hvězdy, viděl jsem v Krušných horách jedno malé tornádo, ale tohle jsem fakt ještě neviděl. A sotva ještě nikdy uvidím. Tak, a teď už se můžete vtipu Královská postupka v Triple Draw 2-7 Lowball zasmát i vy. 

zobrazit celé »

Evropa, můj domov

mc infinity / blogstředa, 18. listopadu 2015

S vyzbrojováním třetího světa roste i počet uprchlíků.

mc infinity / blogstředa, 15. července 2015

  Dle nejnovějších údajů Organizace spojených národů konflikt v Sýrii donutil opustit domov na 7 500 000 tamních obyvatel, podle některých údajů je to až deset miliónů lidí. Polovinu z nich tvoří děti. Samotnou Sýrii opustilo už kolem 2 000 000 obyvatel. Polovina Sýrie je v troskách.
  Občanská válka v Somálsku trvá prakticky nepřetržitě od počátku devadesátých let. Vyžádala si kolem 500 tisíc lidských životů.
  Další neklidnou zemí je Afghánistán. Těžce zkoušená země se nyní znovu ocitá v krvi a chudobě. Nejméně 250 000 mrtvých za posledních deset let, milióny nešťastných.
  Od roku 2003 uprchlo z Iráku více než 3 milióny lidí a další uprchlická vlna - především Kurdů - pokračuje v děsivých číslech.
  V roce 2014 nedobrovolně opustilo na naší planetě svůj domov každý den průměrně na 42 500 lidí.
  Svět obchází strašák hladu, násilí a smrti. Konflikty a terorismus, náboženský fanatismus, války o zdroje, území a majatek. Pomineme-li přírodní katastrofy, které zabíjejí a vyhánějí vše živé, eskalace válečného násilí probíhá především v těchto zemích nebo oblastech: Sýrie, Irák, střední a severní Afrika, především Nigérie, Středoafrická republika, Libye, Jižní Sudán, Kongo, Uganda, Mali. Pokračujme Somálskem, Jemenem, nepřehlednou situací v Pakistánu, Indii či v Afghanistánu, napětím mezi Izraelem a sousedními státy. Nesmyslným zabíjením na východě Ukrajiny. Běsnícími, krutými a zfanatizovanými samozvanci Islámského státu...

  USA, Francie, Velká Británie, Rusko a Čína mají privilegium - jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN. O světovou bezpečnost se starají tím způsobem, že jsou největšími výrobci a vývozci zbraní na světě. Absurdní situace. Mezi dvacítkou největších exportérů válečné techniky figuruje i Česká republika, která sice ztratila po rozpadu SSSR vliv, ale rozhodně český zbrojařský průmysl neumírá, jak se občas ozývá z médií. Dle zprávy ČTK z května letošního roku český zbrojní průmysl zažívá opět zlaté časy. V roce 2014 české zbrojovky vyvezly zbraně v hodnotě 11 800 000 000 Kč. Oproti roku 2013 je to nárust o 55%. V roce letošním se opět očekává další nárust prodeje ... Itálie, která je jednou z prvních cílových zemí běženců ze severní Afriky, vyváží své zbraně především na sever Afriky, Rusové do Číny a především Sýrie, Francie do střední Afriky a na blízký východ, Velká Británie a USA na blízký východ a samozřejmě co nejdál od svých demokracií, Švýcarům je to prakticky jedno komu co prodají, jen když dobře zaplatí. Je libo pistolku z Holandska? Není problém. Nejmodernější stíhačky pro změnu vyrobí v neutrálním Švédsku. Japonsko si před čtyřiceti lety správně usmyslelo, že vývoz zbraní je nesmysl - ale nakonec přece jen úzce spolupracuje s USA na nejmodernějších technologiích jak zabíjet. Čína dělá mrtvého brouka, ale na nerostné bohatství oplývající rovníková Afrika ví své. Trh se zbraněmi velmi flexibilně doplňují německé firmy, které patří mezi nejmodernější.
  Nejde o to kdo a kolik vyrábí zbraní. Jisté je, že továrny na kulomety, vojenské transportéry, třaskaviny, bomby či zbraně hromadného ničení, včetně těch chemických, nestojí ani v Somálsku, v Lybii ani v Sýrii nebo Ugandě. Stojí v těch zemích, kde se mluví o sedmdesátiletém míru, relativně důstojném životě bez násilí a válek na starém kontinentu, stojí v těch zemích, do kterých utíkají ti, kteří se bojí o holý život. Utečenci pochází z těch končin světa, kde vrazi používají zbraně koupené od těch, kteří dnes dumají, jestli ty ubožáky přijmout nebo je zase šoupnout na loď a poslat je zpátky na jatka... Zbraně vyráběné našema rukama...

zobrazit celé »

Jaroslav Michálek / Památné stromy Karlovarského kraje

mc infinity / blogsobota, 13. června 2015


↑ Na jižním terasovitém úbočí svahu jihozápadně od Tisové, u osady Zelená Hora roste solitérní hrušeň, viditelná až ze vzdáleného kraslického sídliště. Donedávna byla krásným stromem starobylého vzhledu s dutým, spirálovitě vinutým kmenem. Z celistvé, ale přehoustlé a proschlé koruny se však vylomila silná větev. Velká jizva s otvorem do dutiny odkryl chatrný stav kmene. Přestože korunu zpevňují instalované pružné vazby, zdá se, že život nejmohutnější ze všech známých krušnohorských hrušní se naplňuje.


Nejznámějším strom kraje je tzv. Körnerův dub v Dalovicích u Karlových Varů. Obvodem kmene 869 cm je šestým nejsilnějším památným dubem v České republice.

  Druhé a doplněné vydání publikace vydané Krajským muzeem v Karlových Varech mapuje 212 památných stromů nebo alejí v tomto "vyrabovaném" regionu. Autor této pěkné knížky RNDr. Jaroslav Michálek, pracovník přírodovědného oddělení Muzea Sokolov, spolu se svým kolegou Ing. Petrem Uhlíkem, mravenčí prací v letech 2011 až 2014 prováděli terénní průzkum a zmapovali, ofotili a popsali každý strom v knize obsažené. Součástí publikace tištěné na velmi kvalitním voskovém papíře je i dvoustranná příloha: z jedné strany je přehledné mapa s číslem každého stromu, ze strany druhé má naopak každý strom uvedeny gps souřadnice. (Takže už se těším, až se zase někdy podívám do svého rodného kraje a nějaký ten strom potěším svojí návštěvou.) Kniha je zřejmě neprodejná, vyšla v nákladu tří tisíc kusů, já jsem ji obdržel jako dárek. A musím dodat, že mě zaujal.



  Kniha je rozdělena do tří hlavních častí (Chebsko, Sokolovsko, Karlovarsko) a krom těchto úseků je doplněna dalšími doplňujícími texty. V prologu pak autoři sdělují: "Památné stromy patří mezi přírodní, ale i kulturní pozoruhodnosti. Jsou dlouhověké, mnohé z nich tu stály už za života našich předků. Fascinují stářím, velikostí, pokroucenými větvemi a prostornými dutinami. Přežily bouře, vichřice, mrazy i sucha. Byly a jsou přitom pokorné i statečné, neústupné a vytrvalé, s obrovskou vůlí k životu. A když už se věkem či nemocemi pomalu rozpadají, je to zánik plný hrdosti. Abychom je mohli obdivovat, musíme je nejdříve poznat. Kde v Karlovarském kraji rostou, jak jsou velké a jak dnes vypadají? Odpověď naleznete v této publikaci. Jistě je v ní také Váš Strom. Když mu zajistíte dostatečnou péči, potěší generace i vašich potomků."


Martinské lípy v Jindřichovicích: U plotu farské zahrady za kostelem sv. Martina stojí krásná dvojice vysokých lip. Stromy rostou těsně u sebe a mohutnými kořenovými náběhy spolu srůstají. Silné a přímé kosterní větve, na které se nízké kmeny obou lip záhy dělí, vytvořily společnou korunu, zajištěnou bezpečnostními vazbami. Stáří stromů nelze určit podle podstavce křížku z roku 1862. Ten byl umístěn před lípy až dodatečně.

 

 

zobrazit celé »

pijí ryby vodu?

mc infinity / blogstředa, 28. května 2014

   Včerejší večer jsem strávil doma ve společnosti své přítelkyně. Poslouchali jsme Sigur Rós, občas prohodili pár slov. Jana seděla u počítače a soustavně pracovala. Já udělal kávu a tousty, řešil šachové úlohy a hrál u toho poker přes internet, u stolu bylo pět Američanů a já. Když jsem je všechny porazil a dořešil šachové úlohy, šlo se spát.
  Jana už tiše oddechovala, když já zničehonic vytřeštil oči: Pijí ryby vodu? Zase nějaká pitomá otázka před spaním. Třeba předevčírem se mě ptali, za jak dlouho se pětimilimetrové sklo rozpustí v mořské vodě. A nebo jindy zase chtěli vědět, jaká je gravitace na Neptunu. Myslí si asi, že jsem nějaký vzdělanec a čekají zasvěcenou odpověď. Nejde ani tak o otázky - jak už jednou napsal Michal Ajvaz, ani snad o jejich řešení, ale o přemýšlení o nich. Popravdě řečeno dostávám otázky poměrně reálnější než výše zmíněný prozaik, ale stejně jako on, neznám odpovědí a otázkama se zabývám. Ajvazovi dává dotazy chlupaté zvíře, mě zas něco, co nazývám oni. Kdybych připustil, že si ty otázky dávám já, bylo by to přirozeně ponižující, jelikož bych tím otevřeně přiznal, že jsem schizofrenik - a to rozhodně neudělám.
  Snad si myslíte, že nejjednodušší by bylo vyskočit z postele k počítači a na internetovém vyhledávači najít správnou odpověď, seskupit všechny možnosti a pak jít zase v klidu spát. Jenže tak to nefunguje! Na každou odpověď navazuje další otázka a na další zase jiná: nejednou jsem strávil u obrazovky celou noc, brouzdal nekontrolovaně sítí a pak stejně šel znechucený a unavený spát v době, kdy první tramvaje odvážely dělníky na ranní směnu.
  Najít tu správnou metodu, jak se všem těmhle otázkám vyhnout, chce jen trochu píle, cviku a vůle. Důležité je otázku jaksepatří "zvakuovat". Prostě ji ohraničit a nepřipustit k ní žádné jiné otázky, které by se mohly nahrnout v případě, že bych původní otázku odstranil či nedejbože vyřešil. Takto zakonzervovaná otázka - dejme tomu ve sklenici od okurek - je neškodná, pokud na ni pohlížíme jako na věc. Nezabýváme se otázkou samou, nýbrž jejím tělem, a to tím, že ho pozorujeme. Dívám se do té sklenice a říkám si: a teď to máš marný, jen si tam tak pěkně lež a říkej co chceš, já tě nepotřebuju a nezajímáš mě, ikdyž tě chápu a vlastně se mi líbíš.
  Duchovní mistři nás učí, že je třeba si vytvořit prostor v sobě, nehloubat nad budoucností ani minulostí a jen tiše plynout v přítomném okamžiku. Tím prostor vzniká. Je to vlastně tak jednoduché... Ale proč stále opakujeme staré postupy? Proč se stále zabýváme otázkami, které jsou tak nesmyslné a únavné a tíží nás svojí přízemností? Proč donekonečna mařit krásu života nadějemi, strachem či hledáním odpovědí? Stačí si v sobě najít prostor ticha a spokojeně usnout.
  Když mě dnes ráno probudili ptáci za oknem, jakobych si chtěl na něco vzpomenout, něco, co mi brání zase usnout a dospat. Ale nevím co, a přesto je to tak blízko, blizoučko. Zavřu tedy zase oči a už to vidím: sklenice s otázkou. Ale ne... Chvíli váhám a pak to vzdám: Tak pojď ven, ty malá potvoro, dneska stejně nemám co dělat, spát už asi taky nebudu a ty mě vážně potřebuješ: pijí ryby vodu?
zobrazit celé »
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz