Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

Vedená meditace

mc infinity / universumstředa, 28. prosince 2016

 

Osho / Zvolte věčnost

mc infinity / universumpátek, 7. srpna 2015

  Svá města a domy si stavíte v údolí, a nestačí vám obyčejný spánek, vy vyhledáváte i drogy, abyste usnuli ještě tvrději; vyhledáváte různé hypnózy, abyste byli ještě ospalejší a nevědomější - protože vědomí vás bolí, působí vám muka. Proč ta muka? Vždyť Buddha a Ježíš říkají, že je to největší možné blaho! Ale proč je pro vás vědomí tolik bolestivé? A proč chcete na všechno zapomenout? Jak to, že vás vědomí bolí?
  Bolí, pokud jediné procento z vás bude vědomé a devadesát devět nevědomých - pak ono jedno procento trpí, když vidí všude kolem tu hrůzu. Ono jediné procento trpí, když vidí zbylých devadesát devět ve stavu šílenství, a tak vyhledává alkohol, drogy, LSD, marihuanu nebo cokoli jiného - sex, hudbu nebo mantry - aby se zhypnotizovalo. Načež také upadne zpět a stane se částí celku. Poté už se ničím netrápíte, protože ve vás nemá kdo vědět, být bdělý a vědomý - je po problému.
  Tomu se říká pštrosí logika. Kdykoli pštros zjistí, že nějaký nepřítel je na obzoru, schová hlavu do písku. V ten moment nic nevidí a jeho logika zní: "Jak by tady mohl být nepřítel, když ho nevidím?" Pštros se zdá být dokonalým ateistou, ateisté totiž tvrdí totéž: "Jestliže Boha nelze vidět, jak by tady mohl být? Něco existuje, jen když to vidíme," jako kdyby existence čehokoli závisela na vašem zraku; a jestliže věc nevidíte, pak zmizí.
  Pštros schovává hlavu, zavírá oči a v tu ránu je po strachu, protože nepřítel zmizí. Avšak nepřítel vaší logice nevěří. Naopak mu nahráváte, když máte oči zavřené; hrajete mu do ruky a stáváte se jeho obětí. Mohli jste utéci, ale už není jak, protože si myslíte, že žádný nepřítel neexistuje. Snad budete mít i pocit momentálního štěstí, když si drogou přivodíte stav nevědomí: je po problému, všichni nepřátelé zmizeli, úzkost se vytratila - protože úzkost si člověk uvědomuje, jen když je bdělý.
  Jestliže se sto procent vaší bytosti stane vědomými, pocítíte blaho, protože konflikt zmizí - Buddha má pravdu. Vy máte pravdu taky, protože ze zkušenosti víte, že čím jste bdělejší, tím více cítíte problémy kolem sebe. Takže je lepší setrvávat v dlouhé dřímotě, v celoživotním spánku. Proto si stavíme města v údolích a ne na vrcholcích hor. Je tady ještě jeden důvod.

Město, jež na hoře vysoké jest vystavěno i opevněno, nepadne ani nebude skryto (Kristus)

  Města si stavíme právě na tak prchavé existenci, na něčem pomíjivém a dočasném, že dříve než jsou dostavěna, padají; jsou z nich ruiny dříve, než jsou hotova. Proč? - protože vidíme jen to pomíjivé, nemáme schopnost vidět celek. Vidíme jen to, co je blízko, úplně nejblíž. Jenom okamžik je blízko - vidíte jeden okamžik, který uplyne, a pak další, který uplyne taky. Vidíte tyto míjející momenty a nedokážete vidět celkově. Pro celkové vidění je třeba mít dokonalé vědomí. Když vidíte celek, můžete vidět celý život, a nejenom to, ale i celý svět. Tohle mají džinisté na mysli, když tvrdí, že Mahávíra dosáhl osvícení, že mohl vidět minulost, přítomnost i budoucnost - celý čas. Co tím míní? Míní tím, že se vám rozjasní celá existence, a jedině tehdy, až je celek
jasný, si lze postavit opevněné město. Jak byste si ho jinak mohli postavit?
  Nevíte, co se v následujícím okamžiku stane. Cokoli učíníte, může být příštím okamžikem zrušeno. A cokoli děláte, závisí na pomíjivém, ne na celku. Celek to může nepřijmout, zamítnout, z hlediska celku to může být absolutně nesmyslné.


  Jeden čínský mistr měl kdysi žáka z Ameriky. Když se žák vracel domů, dal mu mistr dárek, malou krabičku vyřezanou ze dřeva, a poznamenal: "Musíš se vždy řídit podle jedné podmínky; pokud dáš krabičku někomu jinému, podmínka se musí splnit. Slib mi to... já jsem slib dodržel, a není to nic nového, jde o velmi starověkou věc a po mnoho přemnoho genarací byla podmínka dodržována."
  Krabička to byla nádherná, cenná a starobylá, takže žák souhlasil:
  "Ať už je podmínka jakákoli, já ji splním."
  "Je to prosté: dar musíš mít doma obrácený na východ. Vždy tomu tak bylo, respektuj tedy tradici."
  "To je jednoduché, dám pozor," slíbil žák.
  Když však doma položil krabičku směrem na východ, pochopil, že je to velmi obtížné, protože uspořádání celého obývacího pokoje najednou vypadalo absurdně. Krabička nastavená k východu se do pokoje nehodila. Musel tedy uspořádat celý pokoj jinak, aby ladil s krabičkou. Pak ale vypadal absurdně celý dům, takže ho musel změnit. A pak zas vypadala nesmyslně zahrada! Úplně vyčerpán napsal mistrovi: "Ta krabička je nebezpečná! Budu muset změnit celý svět - protože jakmile upravím jinak zahradu, přijde na řadu sousedství..."

 

zobrazit celé »

Don Miguel Ruiz / Čtyři dohody

mc infinity / universumsobota, 30. května 2015

 

Praktický průvodce osobní svobodou

ČTYŘI DOHODY

Kniha moudrostí starých Toltéků

Ohnivému kruhu těm, kteří již odešli
těm, kteří jsou zde
těm, kteří teprve přijdou

DON MIGUEL RUIZ

1997

 

DON MIGUEL RUIZ JE MISTREM TRADIČNÍHO TAJNÉHO učení starých Toltéků. Již více než deset let předává jejich moudrost ve spojení s moderním myšlením svým žákům a vede je k osobní svobodě. Přednáší, vede semináře a cestuje do posvátných míst na celém světě.

Ve čtyřech dohodách odhaluje don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které nás připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody, založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chovaní, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky.

*  *  *

Kniha dona Miguela Ruize je mapou cesty k osvícení a svobodě.“ Deepak Chopra, autor knihy The Seven Spiritual Laws of Success a studijní ředitel Chopra Center for Well-Being

Inspirující kniha s mnoha úžasnými poučeními...“Wayne Dyer, autor knihy Real Magic

Ruiz shrnuje v duchu Castanedy základní toltéckou moudrost a vyjadřuje jasně a čistě, co pro muže a ženu znamená žít jako mírumilovní válečníci v moderním světě.“ Dan Millman, autor knihy Way of the Peaceful Warrior and Laws of Spirit

OBSAH

Poděkování
Toltékové

Kouřové zrcadlo
Ochočování a sen planety
Úvod k novému snu
PRVNÍ DOHODA - Nehřešte slovem
DRUHÁ DOHODA - Neberte si nic osobně
TŘETÍ DOHODA - Nevytvářejte si žádné domněnky
ČTVRTÁ DOHODA - Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete
TOLTÉCKÁ CESTA KE SVOBODĚ - Zničení starých dohod
UMĚNÍ PROMĚNY - Sen druhé pozornosti
KÁZEŇ VÁLEČNÍKA - Kontrola vlastního chování
INICIACE SMRTI - Objetí anděla smrti
NOVÝ SEN - Nebe na zemi
MODLITBY
Modlitba za svobodu
Modlitba za lásku

 

Poděkování

Rád bych skromně poděkoval mé matce Saritě, která mne učila bezpodmínečné lásce, otci Jose Luisovi, který mne naučil kázni, dědovi Leonardovi Maciasovi, který mi poskytl klíč k otevření toltéckých tajemství, a synům Miguelovi, Jose Luisovi a Leonardovi.

Rád bych vyjádřil hlubokou náklonnost a ocenění Gaye a Treyovi Jenkinsovým.

Dále bych rád vyjádřil hlubokou vděčnost Janet Millsové - nakladatelce, editorce, věřící osobě. Za osvětlení cesty se cítím rovněž nesmírně zavázán Rayi Chambersovi.

Rád bych také vyjádřil úctu drahé přítelkyni Gini Gentryové, s úžasným „mozkem“, jejíž víra zasáhla mé srdce.

Rád bych vyjádřil též poděkování mnoha lidem, kteří mi z vlastní vůle věnovali čas, srdce a poznatky, jimiž podpořili mé učení. Neúplný seznam obsahuje následující jména: Gae Buckleyová, Ted a Peggy Raessovi, Christinea Johnsonová, Judy „Red“ Fruhbauerová, Vicki Molinarová, David a Linda Dibbleovi, Bernadette Vigilová, Cynthia Woottonová, Alan Clark, Rita Riverová, Catherine Chaseová, Stephanie Bureauová, Todd Kaprielian, Glenna Quigleyová, Allan a Randi Hardmanovi, Cindee Pascoeová, Tink a Chuck Cowgillovi, Roberto a Diane Paezovi, Siri Gian Singh Khalsa, Heather Ashová, Larry Andrews, Judy Silverová, Carolyn Hippová, Kim Hoferová, Mersedeh Kheradmandová, Diana a Sky Fergusonovi, Keri KropidlowsU, Steve Hasenburg, Dara Salourová, Joaquin Galvan, Woodie Bobb, Rachel Guerrerová, Mark Gershon, Collette Michaanová, Brandt Morgan, Katherine Kilgoreová (Kitty Kaur), Michael Gilardy, Laura Haneyová, Marc Cloptin, Wendy Bobbová, Ed Fox, Yari Jaedová, Mary Carroll Nelsonová, Amari Magdelanová, Jane Ann Dowová, Russ Venable, Gu a Maya Khalsovy, Mataji Rosita, Fred a Marion Vatinelliovi, Diane Laurentová, V. J. Polich, Gail Dawn Price, Barbara Simonová, Patti Torresová, Kaye Thompsonová, Ramin Yazdani, Linda Lightfootová, Terry Gorton, Dorothy Leeová, J. J. Frank, Jennifer a Jeanne Jenkinsovi, George Gorton, Tita Weemsová, Shelley Wolfová, Gigi Boyceová, Morgan Drasmin, Eddie Von Sonn, Sydney de Jong, Peg Hackett Cancienneová, Germaine Bautistová, Pilar Mendozová, Debbie Rund Caldwellová, Bea La Scallová, Eduardo Rabasa a The Cowboy.

 

Toltékové

Před několika tisíci lety byli Toltékové známí po celém jižním Mexiku jako „ženy a muži poznání“. Antropologové hovoří o Toltécích jako o národu nebo rase, ve skutečnosti to ale byli vědci a umělci, kteří vytvořili společnost zkoumající a uchovávající duchovní poznání a starobylé praktiky. Setkávali se jako mistři (naguálové, šamani) a žáci v Teotihuacánu, ve starém městě pyramid nedaleko Ciudad de México, tam kde se „člověk stává Bohem“. V průběhu věků byli naguálové nuceni svou starou moudrost uchovávat v tajnosti. Evropská konkvista, spojená s bezuzdným zneužíváním osobní moci několika učedníky toltécké nauky, učinila nezbytným skrývat poznání před těmi, kteří nebyli připraveni jej moudře používat nebo by jej mohli zneužít k osobnímu prospěchu.

Naštěstí bylo ezoterické toltécké poznání uchováváno a přecházelo z generace na generaci prostřednictvím jednotlivých rodů naguálů. Toltécká moudrost byla po staletí zahalena tajemstvím, stará proroctví však předpovídala příchod věku, v němž se toto učení vrátí mezi lidi. Nyní nastal čas, aby se s námi don Miguel Ruiz, naguál z tradice Rytířů orla, o mocné učení Toltéků podělil.

Toltécké poznání vychází ze stejné základní jednoty pravdy jako ostatní posvátné ezoterické tradice na celém světě. Uctívá duchovní mistry, kteří jej učí, ale je to duchovní nauka, ne náboženství. Nejpřesněji lze toto poznání popsat jako způsob života vyznačující se snadnou dostupností štěstí a lásky.



ÚVOD

KOUŘOVÉ ZRCADLO

Před třemi tisíci lety žil v jednom městě obklopeném horami člověk jako vy a já. Studoval, aby se stal šamanem, naučil se poznání svých předků, ale úplně se vším, co se učil, nesouhlasil. V srdci cítil, že musí existovat ještě něco jiného. Jedné noci, když spal v jeskyni, se mu zdálo, že vidí své spící tělo. Za úplňku vyšel z jeskyně ven. Obloha byla jasná, a tak viděl miliony hvězd. Pak se stalo v jeho nitru něco, co mu navždy změnilo život. Díval se na své ruce, cítil své tělo a najednou zaslechl vlastní hlas, jak říká: „Jsem stvořen ze světla, jsem stvořen z hvězd.“ Znovu pohlédl na oblohu a uvědomil si, že hvězdy světlo nevydávají, ale že jsou z něj samy stvořeny. „vše vzniká ze světla,“ řekl, „a zbylý prostor není“ prázdný.“ A věděl, že vše, co existuje, je jedinou živou bytostí, a že světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje veškeré informace. Pak si uvědomil, že i když také on sám je stvořen z hvězd, hvězdami není. „Jsem tím, co je mezi nimi,“ pomyslel si. Nazval proto hvězdy tonálními a světlo mezi hvězdami naguálním. Poznal, že to, co vytvořilo jejich harmonii, je Život nebo Záměr. Bez Života by tonální a naguální neexistovalo. Život je absolutní, nejvyšší silou, Tvůrcem, který vše stvořil.

Toto je, co objevil: Vše, co existuje, je manifestací jediné živé bytosti, které říkáme Bůh. Došel k závěru, že lidské vnímání je pouze světlem vnímajícím světlo. Viděl také, že hmota je zrcadlem - vše je zrcadla, které odráží světlo a vytváří z něj obrazy - a že svět iluze, Sen, je jako kouř, který nám brání vidět, co skutečně jsme. „Skutečné my je čistá láska, čisté světlo,“ řekl.

Toto poznání změnilo jeho život. Jakmile jednou poznal, kým skutečně je, pozoroval jiné lidi a ostatní přírodu a byl udiven tím, co viděl. Ve všem viděl sám sebe - v každém člověku, v každém zvířeti, v každém stromu, ve vodě, v dešti, v oblacích, v zemi. A viděl, že Život míchá tonální a naguální různými způsoby a že má miliardy podob. V těchto několika okamžicích pochopil vše. Byl velmi rozrušen a srdce měl naplněné mírem. Nemohl se ani dočkat, aby svému lidu řekl, co objevil. Ale neexistovala slova, jimiž by to mohl vysvětlit. Pokoušel se to sdělit jiným, ale nerozuměli mu. Viděli však, že se změnil a že z jeho očí a hlasu vyzařuje cosi krásného. Povšimli si, že již dlouho o nikom a o ničem nevyslovuje žádné soudy. Už nebyl jako ostatní.

Každého dokázal pochopit, ale nikdo nerozuměl jemu. Věřili, že je vtělením Boha, a on se vždy, když to slyšel, usmál a říkal: „Je to pravda. Jsem Bůh. Ale Bohem jste i vy. Jsme stejní, vy a já. Jsme obrazy světla. Jsme Bohem.“ Ale lidé mu stále nerozuměli.

Objevil, že je zrcadlem ostatních lidí, zrcadlem, ve kterém mohl spatřit sama sebe. „Každý je zrcadlem,“ řekl. Viděl sama sebe v každém, ale nikdo neviděl jako sama sebe jeho. Poznal, že každý sní, ale bez vědomí, bez poznání toho, čím skutečně je. Nedokázali ho vidět jako sebe samé, protože mezi zrcadly byla zeď mlhy nebo kouře. A tato zeď byla vytvořena z výkladů obrazů světla - ze Snu lidí.

Pak poznal, že by mohl brzy zapomenout vše, čemu se naučil. Chtěl si zapamatovat všechna vidění, která měl, a rozhodl se proto, že si bude říkat Kouřové zrcadlo, aby vždy věděl, že hmota je zrcadlem a kouř ve volném prostoru je tím, co nám brání, abychom poznali, co jsme. Řekl: „Jsem Kouřové zrcadlo, protože se dívám na sebe ve vás všech, ale nepoznáváme se navzájem kvůli kouři mezi námi. Onen kouř je Sen a zrcadlem jsi ty, když sníš.“

 

OCHOČOVÁNÍ A SEN PLANETY

To, co nyní vidíte je jenom Sen. Sníte v bdělém stavu. Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně. Sní v bdělém stavu a sní, i když spíte. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo. Ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustále mění.

Lidé sní neustále. Ti, co žili před námi, vytvořili velký vnější sen, kterému budeme říkat sen společnosti nebo sen planety. Sen planety je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, městě, zemi a také sen o celém lidstvu. Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, náboženství a různé kultury, způsoby, jimiž se projevuje, její vlády, školy, události a svátky. Schopnost učit se snít je nám vrozená. Lidé, kteří žili před námi, nás vedou ke způsobu, jak to dělá společnost. Vnější sen má mnoho pravidel a pokaždé, když se narodí nový člověk, upoutáme dětskou pozornost a vložíme tato pravidla do jeho mysli. Vnější sen využívá maminky a tatínka, škol a náboženství k tomu, abychom se naučili, jak snít.

Pozornost je schopnost umožňující nám rozlišovat a zaměřovat se jen na to, co chceme vnímat. Dokážeme vnímat miliony věcí současně, ale s pomocí pozornosti můžeme podržet cokoliv, co chceme vnímat, v popředí své mysli. Dospělí okolo nás upoutají naši pozornost a opakovaně do našich myslí ukládají informace. Takto se učíme všemu, co známe. Prostřednictvím pozornosti poznáváme celou realitu, celý sen. Naučili jsme se, jak se chovat ve společnosti: v co věřit a v co nevěřit, co je přijatelné a co zase ne, co je dobré nebo špatné, co je krásné a co ošklivé, co je správné a nesprávné. Všechna pravidla, pojmy a poznání, jak se ve světě chovat, už tady byly před námi.

Když jste chodili do školy, seděli jste v lavici a soustřeďovali pozornost na to, co vás učili. V kostele jste věnovali pozornost tomu, co vám říkal kněz. Stejně tak je tomu s matkou a otcem, bratry a sestrami: všichni se snaží upoutat vaši pozornost. Učíme se rovněž, jak upoutat pozornost jiných lidí a rozvíjíme potřebu pozornosti, která nás může činit velmi soutěživými. Děti soupeří o pozornost svých rodičů, učitelů, přátel. „Podívejte se na mě! Podívejte se, co dělám! Haló, jsem tady!“ Potřeba upoutat pozornost se stává velmi silnou a pokračuje i v dospělosti.

Vnější sen upoutává naši pozornost a učí nás, čemu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme. Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý dopis, každé slovo je ve všech jazycích záležitostí dohody. Když řekneme „stránka knihy“ , slovo stránka je dohoda, které rozumíme. Jakmile pochopíme kód, je naše pozornost upoutána a energie přechází z jedné osoby na druhou. To, že mluvíte svým mateřským jazykem, nebyla vaše volba. Nevybrali jste si ani náboženství nebo morální hodnoty - byly zde již předtím, než jste se narodili. Nikdy jsme neměli možnost zvolit si to, v co věříme nebo nevěříme. Nikdy jsme si nevybrali ani nejmenší z těchto dohod. Nevybrali jsme si dokonce ani vlastní jméno.

Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám ze snu planety předávali jiní lidé. Jediný způsob, jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile něco schválíme, uvěříme v to, a tomu se říká víra. Mít víru znamená bezpodmínečně věřit. Takto se jako děti učíme. Děti věří všemu, co jim dospělí řeknou. Jako děti s nimi souhlasíme a naše víra je tak silná, že její systém kontroluje náš celý životní sen. To, v co věříme, jsme si nevybrali, ale nebyli jsme také dostatečně silní, abychom se vzbouřili. Výsledkem je, že se tomu podrobíme se souhlasem.

Říkám tomu ochočování lidí. V jeho průběhu se učíme, jak žít a snít. Při ochočování člověka se informace přenášejí z vnějšího snu do vnitřního a vytvářejí náš nový systém víry. Nejprve se dítě učí názvům: máma, táta, mléko, lahvička. Den po dni, doma, ve škole, kostele i v televizi se nám říká, jak máme žít, jaký druh chování je přijatelný. Vnější sen nás učí, jak být člověkem. Máme vypracované představy o tom, co je „žena“ a co je „muž“. A také se učíme hodnotit: sami sebe, sousedy, jiné lidi.

Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoliv jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn. Když uděláme to, co rodiče chtějí, říká se nám „jsi hodný chlapeček“ nebo „jsi hodná holčička“. Když to neuděláme, jsme zlí“.

Když porušujeme pravidla, jsme trestáni; když se jimi řídíme, jsme odměňováni. Trestáni a odměňováni jsme mnohokrát denně. Brzy se naučíme bát se, že budeme potrestáni nebo že nedostaneme odměnu. Odměna je přitom pozornost, které se nám dostává od rodičů či jiných lidí, jako jsou sourozenci, učitelé a přátelé. Tak se rychle vyvine potřeba upoutávat pozornost jiných lidí, abychom dostali odměnu.

Odměna nám dělá dobře, a proto se snažíme dělat to, co po nás jiní chtějí, abychom ji dostali. Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jen abychom se zavděčili jiným a byli dostatečně dobří v očích někoho jiného. Pokoušíme se potěšit mámu a tátu, učitele a kněze, a chováme se podle toho. Předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme, protože se obáváme, že budeme odmítnuti. Strach z odmítnutí se stává strachem z toho, že nejsme dost dobří. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů matky, otce, společnosti a náboženství.

Všechny naše normální sklony se v procesu ochočování ztrácejí. Až když jsme dostatečně staří nato, abychom přemýšleli, naučíme se slovo ne. Dospělí říkají: „Nedělej tohle a nedělej tamto.“ Vzbouříme se a řekneme: „Ne!“ Vzbouříme se, protože bráníme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale nedaří se nám to, protože dospělí jsou velcí a silní. Po jisté době začneme mít strach, protože víme, že pokaždé, když uděláme něco špatně, budeme potrestáni.

Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. Nepotřebujeme k tomu matku ani otce, školu ani církev. Jsme tak dobře vycvičení, že se ochočujeme sami. Jsme zvířetem, které se samo domestikuje. Sami se trestáme, když nedodržujeme pravidla přijatého systému víry, sami se odměňujeme, když se chováme jako „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“. Systém víry je jako Kniha zákona, která vládne naší mysli. Cokoliv je v této knize, to je bez přemýšlení naší pravdou. Všechny úsudky činíme podle této knihy, a to i tehdy, když nejsou v souladu s naší vnitřní přirozeností. V procesu ochočování jsou do naší mysli naprogramovány i morální zákony jako Desatero. Jedna po druhé vstupují tyto dohody do Knihy zákona a vládnou našemu snu. V našich myslích je cosi, co hodnotí každého a cokoli dalšího včetně počasí, psa, kočky - všechno. Vnitřní Soudce užívá to, co je v naší Knize zákona, aby soudil vše, co děláme a neděláme, všechno co si myslíme a všechno co cítíme a necítíme. Každý žije pod tyranií tohoto Soudce. Pokaždé, když děláme něco proti Knize zákona, řekne Soudce, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života.

Existuje ještě jiná naše část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: „Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku.“ Velký Soudce s tím souhlasí a říká: „Ano, nejsi dost dobrý.“ A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. Tato víra je tak silná, že dokonce i po letech, kdy jsme vystaveni novým názorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, zjišťujeme, že nadále kontroluje náš život.

Všechno, co jde proti Knize zákona, vám způsobí zvláštní pocit v okolí žaludku, kterému se říká strach. Porušení pravidel Knihy zákona otevře vaše emociální rány a vy začnete vytvářet emociální jed. Protože vše, co je v Knize zákona, musí být pravdivé, povede vše, co se staví proti ní, k pocitu nejistoty. I kdyby byla Kniha zákona špatná, cítíte se s ní bezpečně. Z tohoto důvodu potřebujeme k tomu, abychom se postavili proti vlastní víře, více odvahy. I když víme, že jsme si všechny články této víry nezvolili, je zároveň pravda, že jsme se všemi vyjádřili souhlas. Dohoda je natolik silná, že i když chápeme, že její obsah není pravdivý, pociťujeme vinu a stud, když jednáme proti jejím pravidlům. .

Stejně jako vláda řídí sen společnosti legislativou, tak i Kniha zákona ovládá náš osobní sen. Soudce v našem nitru posuzuje vše podle pravidel. Vynáší rozsudky, Oběť trpí vinou a trestem. Ale kdo říká, že je v tomto snu nějaká spravedlnost? Skutečně spravedlivé je platit za každou chybu pouze jednou. Skutečně nespravedlivé je platit za každou chybu vícekrát.

Kolikrát platíme za jednu chybu? Odpověď zní, že tisíckrát. Člověk je jediným tvorem na zemi, který platí tisíckrát za tutéž chybu. Zvířata platí za každou chybu, které se dopustí, pouze jednou. S námi je to jinak. Máme silnou paměť. Uděláme chybu, sami se odsoudíme a potrestáme. Existuje-li spravedlnost, pak by to mělo postačovat, opakování není potřebné. My se ale pokaždé rozpomeneme a znovu se odsoudíme, shledáme vinnými a potrestáme se. Máme-li manželku nebo manžela, kteří nám chybu rovněž připomenou, odsoudíme se ještě jednou. Je to spravedlivé?

Kolikrát necháme platit svého partnera nebo partnerku, své děti nebo rodiče za tutéž chybu? Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, je znovu obviníme a pošleme jim všechen emocionální jed; který pociťujeme při nějaké nespravedlnosti, a pak je necháme za stejnou chybu zaplatit znovu. Je to spravedlivé? Soudce v mysli nemá pravdu, protože systém víry, Kniha zákona, jsou špatné. Celý sen je postaven na falešném zákonu. Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme.

Ve snu planety je normální, že lidé trpí, žijí ve strachu a vytvářejí emocionální dramata. Osobní lidské sny se liší, ale celkově se většinou jedná o děsivou můru. Podíváme-li se na lidskou společnost, vidíme, že život v ní je nesnadný, protože je ovládán strachem. Na celém světě vidíme lidské utrpení, hněv, mstu, nebezpečné návyky, násilí v ulicích a obrovskou nespravedlnost. Ta se může v různých zemích vyskytovat v různé míře, ale to, co kontroluje vnější sen, je strach.

Srovnáme-li sen lidské společnosti s popisem pekla, který šíří po celém světě náboženství, zjistíme, že se jedná o totožnou věc. Náboženství tvrdí, že peklo je místem trestu, místem strachu, bolesti a utrpení, místem, kde vás pálí v ohni. Oheň vzniká z emocí, které pocházejí ze strachu. Kdykoliv pocítíme hněv, žárlivost nebo nenávist, zakoušíme ve svém nitru oheň. Žijeme ve snu pekla.

Budeme-li považovat peklo za stav mysli, pak je peklo všude kolem nás. Ostatní nás varují, že nebudeme-li dělat to, co podle nich dělat máme, půjdeme do pekla. Ale špatnou zprávou je, že v pekle již jsme, spolu s lidmi, kteří nám říkají, že se do něj dostaneme. Žádný člověk nemůže odsoudit jiného do pekla, protože již v něm jsme. je sice pravda, že nás jiní mohou dostat do ještě hlubšího pekla, ale jenom tehdy, když jim to dovolíme.

Každý člověk má vlastni osobní sen, který je často jako sen společnosti ovládán strachem. Učíme se, abychom snili o pekle v našem životě, v našem osobním snu. Stejný strach se objevuje u každého člověka v různých podobách, ale všichni prožíváme hněv, žárlivost, nenávist, závist a jiné negativní emoce. Náš osobní sen se může rovněž stát stálou noční můrou, jíž trpíme a žijeme ve stavu strachu. Nemáme však zapotřebí, aby byl náš sen noční můrou. je přece možné mít příjemný sen.

Celé lidstvo hledá pravdu, spravedlnost a krásu. Věčně hledáme pravdu, protože věříme jenom ve lži, které jsou uloženy v naší mysli. Hledáme spravedlnost, protože v systému víry, který máme, žádná není. Hledáme krásu, protože nezávisle na tom, jak je nějaký člověk krásný, v jeho krásu nevěříme. Neustále hledáme a hledáme a přitom je již vše v našem nitru. Neexistuje žádná pravda, kterou bychom měli hledat. Ať se otočíme kamkoliv, vidíme pravdu všude, ale s dohodami a představami, které máme uloženy v mysli, ji nepoznáváme.

Nevidíme pravdu, protože jsme slepí. Oslepují nás všechny falešné představy, které máme v mysli. Pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat. Důvěřujeme tomu, v co věříme, a naše představy vedou k utrpení. Je to, jako bychom žili v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu. Žijeme v mlze, která není skutečná. Tato mlha je sen, náš osobní sen života - všeho, v co věříme, představ, které máme, dohod, které jsme uzavřeli s jinými, sami se sebou a dokonce i s Bohem.

Celá naše mysl je mlhou, které Toltékové říkali mitote. Naše mysl je sen, ve kterém hovoří současně tisíc lidí a navzájem si nerozumějí. Toto je stav lidské mysli - velká mitote, která nám brání poznat, co skutečně jsme. V Indii nazývají mitote májou, což znamená iluzi. Je to představa osobnosti o „vlastním já“. Vše, čemu věříme, veškeré pojmy a naprogramování naší mysli, to všechno je mitote. Nevidíme, kým skutečně jsme. Nevidíme, že nejsme svobodní.

Proto se lidé brání životu. Být naživu, to vzbuzuje největší strach, jaký lidé znají. Smrt není naším největším strachem; naším největším strachem je riziko žít - riziko žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Být sám sebou je největší lidský strach. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí. Naučili jsme se žít podle názorů jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímáni a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří.

V průběhu ochočování si vytváříme představu, že bychom měli zkoušet být dostatečně dobří. Vytváříme si představu o tom, jací bychom měli být, aby nás všichni přijímali. Zvláště se pokoušíme potěšit ty, kteří nás milují, jako jsou matka a otec, starší bratři a sestry, kněží a učitelé. Když se pokoušíme být se pro ně dostatečně dobří, vytváříme si představu dokonalosti, ale do této představy nezapadáme. Vytváříme tuto představu, ale ona není skutečná. Z tohoto hlediska nebudeme nikdy dokonalí. Nikdy!

Protože nejsme dokonalí, sami sebe odmítáme. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, jak účinně zlomili dospělí naši integritu. Po ochočení už ani trochu nejde o to, abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Nedokážeme si prominout, že neodpovídáme své představě o tom, jací bychom měli být.

Víme, že nejsme takoví, jak se od nás očekává, a tak se cítíme špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní. Pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme. Výsledkem je pocit neskutečnosti a nasazování společenských masek, abychom jiným zabránili si toho všimnout. Bojíme se, aby někdo jiný nezpozoroval, že nejsme tím, kým předstíráme, že jsme. Posuzujeme ostatní podle své představy dokonalosti, oni však přirozeně naše očekávání nenaplňují.

Ostouzíme sami sebe, abychom potěšili jiné. Aby nás ostatní přijímali, škodíme dokonce i svým fyzickým tělům. Vidíte mladé lidi, kteří berou drogy jen proto, aby je jiní mladí lidé neodmítali. Neuvědomují si, že problém spočívá v tom, že nepřijímají sami sebe. Odmítají sami sebe, protože nejsou tím, kým předstírají, že jsou. Přejí si někým být, ale nejsou jím, a proto v sobě nesou hanbu a vinu. Lidé se donekonečna sami trestají za to, že nejsou tím, kým by podle sebe měli být. Haní sami sebe a nechávají se hanit od jiných. Nikdo nás ale nepohaní tak, jako my sami. Nutí nás k tomu Soudce, Oběť a systém víry, které máme uvnitř. Je pravda, že potkáváme lidi, kteří říkají, že je haní manžel nebo manželka, matka či otec, ale vy víte, že sami sebe haní více. Způsob, kterým soudíme sami sebe, je nejhorší soud, jaký kdy existoval. Učiníme-li chybu před lidmi, pokoušíme se ji zapřít a zakrýt. Jakmile jsme však sami, stane se Soudce silným, silná je i vina a my se cítíme hloupě, špatně a bezcenně.

Za celý život nás nikdo nepohaní tak, jak se haníme sami. Míra našeho sebehanění je přitom stejná jako ta, kterou bychom tolerovali od někoho jiného. Pohaní-li nás někdo o trochu víc, než jak se haníme sami, pravděpodobně od něj odejdeme. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, vztah s ním nepřerušíme a budeme to snášet donekonečna.

Pokud se haníme opravdu ošklivě, pak budeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás bude bít, pokořovat a kdo s námi bude zacházet jako se špinavým hadrem. Proč? Protože si v našem systému víry řekneme: „Zasloužím si to. Ten člověk mi prokazuje přízeň, že se mnou je. Nejsem hoden lásky a úcty. Nejsem dostatečně dobrý.“

Máme potřebu být přijímáni a milováni, ale nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky máme, tím méně budeme zakoušet sebehanu. Sebehana pochází ze sebeodmítání, a sebeodmítání pochází z toho, že máme představu, co to znamená být dokonalí, ale nikdy tohoto ideálu nedosáhneme. Naše představa dokonalosti je důvodem, proč sami sebe odmítáme; z toho důvodu sami sebe nepřijímáme takové, jací jsme, a nepřijímáme ani jiné lidi takové, jací jsou.

 

ÚVOD K NOVÉMU SNU

Existují tisíce dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou, s jinými lidmi, s naším snem života, s Bohem; se společností, s partnerem, s dětmi. Ale nejdůležitější jsou ty dohody, které jsme uzavřeli sami se sebou. V těchto dohodách si říkáme, kdo jsme, co cítíme, v co věříme a jak se chceme chovat. Výsledkem je to, čemu říkáme naše osobnost. V těchto dohodách říkáme: „Toto je, co jsem. Toto je, v co věřím. Některé věci mohu dělat a jiné ne. Toto je skutečnost, tamto je fantazie, toto je možné, tamto možné není.“

Jedna taková dohoda by nebyla žádným problémem, ale my uzavíráme mnoho takových dohod, které vedou k našemu utrpení a k tomu, aby se nám v životě nedařilo. Chceme-li žít v radosti a naplnění, musíme nalézt odvahu tyto dohody, které jsou založeny na strachu a berou nám sílu, rozbít. Dohody, které pocházejí ze strachu, nám berou spoustu energie, ale dohody pocházející z lásky nám pomáhají energii uchovat a dokonce získat i nějakou navíc.

Každý z nás se rodí s jistým množstvím osobní síly, které odpočinkem každodenně doplňujeme. Naneštěstí plýtváme naší osobní silou především proto, abychom uzavírali tyto dohody. Naše osobní síla zmizí ve všech dohodách, které jsme uzavřeli, a výsledkem je, že se cítíme bezmocní. Máme jen tolik síly, abychom každý den přežívali, protože většinu z ní užíváme k dodržování dohod, které nás uvěznily ve snu planety. Jak můžeme změnit celý sen našeho života, když nemáme sílu ani k tomu, abychom změnili tu nejmenší dohodu?

Dokážeme-li vidět, že naše dohody vládnou nad naším životem a nemáme-li rádi sen svého života, můžeme dohody změnit. Až budeme k této změně připraveni, pomohou nám čtyři mocné dohody zničit ty, které pocházejí ze strachu a berou nám energii. Pokaždé, když zničíme některou dohodu, vrátí se nám síla, kterou jsme potřebovali k jejímu uzavření.

Přijmeme-li tyto čtyři nové dohody, vytvoříme si dostatek osobní síly, abychom dokázali změnit celý systém svých starých dohod.

Abychom dokázali přijmout Čtyři dohody, budeme potřebovat silnou vůli - ale dokážeme-li s těmito dohodami žít, dojde v našem životě k udivující proměně. Uvidíme, jak se drama pekla rozplývá přímo před našima očima. Místo žití ve snu pekla si vytvoříme nový sen - osobní sen nebes.

 

PRVNÍ DOHODA

Nehřešte slovem

První dohoda je nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat. Je tak důležitá, že právě díky ní budeme schopni dosáhnout roviny, kterou nazývám nebem na zemi.

První dohoda spočívá v tom, že nebudeme hřešit slovem. Zní to velmi prostě, ale je v tom obrovská síla.

Proč slovem? Naše slovo je dar, který pochází od Boha. V evangeliu sv. Jana, tam se kde píše o stvoření vesmíru, se říká: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Slovem vyjadřujeme tvůrčí schopnosti. Právě slovem vše vyjevíme. Nezávisle na jazyku, kterým hovoříme, se naše úmysly projevují slovem. To, o čem sníme, co cítíme a co skutečně jsme, je vyjádřeno slovem.

Slovo není jen zvukem nebo psaným symbolem. Slovo je síla; je to moc, kterou máme k vyjadřování a komunikaci, k přemýšlení a tudíž i k vytváření situací v našem životě. Umíme mluvit. Kteří jiní tvorové na naší planetě to dokážou? Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme; je to kouzelný nástroj. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zneužívání slova, což dělá ze života peklo. Druhým ostřím je čistota slova, jejímž prostřednictvím vytváříme pouze krásu, lásku a nebe na zemi. V závislosti na tom, jak je užíváno, může nás slovo osvobodit anebo zotročit ještě více, než si dokážeme představit. Veškerá kouzla, která máme k dispozici, jsou založena na slovech. Naše pozitivní slovo je bílou magií, zneužito se stává magií černou.

I jediné slovo může být tak mocné, že změní nebo zničí životy milionů lidí. Není to tak dávno, kdy jeden muž v Německu pomocí slova manipuloval celou zemí plnou inteligentních lidí. Vedl je do světové války pouhou silou svého slova. Přesvědčil jiné, aby se dopouštěli těch nejzrůdnějších násilných činů. Slovem vybudil lidský strach a výsledkem byl výbuch války a zabíjení. Po celém světě zabíjeli lidé jiné lidi, protože ze sebe měli navzájem strach. Hitlerovo slovo, založené na představách a dohodách, které probouzely strach, si budou lidé pamatovat celá staletí.

Lidská mysl je jako úrodná půda, do které jsou neustále zasívána semena. Semeny jsou názory, ideje a pojmy. Zalijete semínko, myšlenku, a ta roste. Slovo je jako semínko a lidská mysl je tak plodná! Jediným problémem je, že je až příliš úrodná pro semínka strachu. Každá lidská mysl je plodná, ale pouze pro ta semínka, na která je připravena. Důležité je vědět, pro jaký druh semínek je vhodná a připravit ji na přijímání semínek lásky.

Vezměme si jako příklad Hitlera. Zasel všechna ta semínka strachu, která pak vyrostla a vedla k masovému ničení. Když vidíme děsivou moc slova, musíme si uvědomit, jaká síla vychází z našich úst. Strach nebo pochybnost zaseté do naší mysli vytvářejí nekonečné drama událostí. Slovo je jako kouzlo. Lidé ho používají jako černí mágové a bezmyšlenkovitě se navzájem zaklínají.

Každý člověk je kouzelníkem. Svým slovem můžeme bud někoho zaklít, nebo ho z nějakého zakletí osvobodit. Svými názory kolem sebe neustále šíříme kouzla. Příklad: spatřím přítele a řeknu mu, co mě právě napadlo. Řeknu: „Vypadáš nějak špatně. Nemáš rakovinu?“ Jestliže se s tím ztotožní, do roka ji dostane. Taková je síla slova.

V průběhu našeho ochočování vyslovují naši rodiče a sourozenci své názory o nás, aniž by o nich přemýšleli. Uvěřili jsme těmto názorům a žijeme ve strachu z nich, například věříme, že neumíme dobře plavat, že nejsme dobří v nějakém jiném sportu nebo že neumíme psát. Někdo vyjádří svůj názor a řekne: „Podívejte se, tohle je ošklivá dívka!“ Dívka to slyší, uvěří, že je ošklivá, a vyroste s touto představou. Nezáleží na tom, zda je nebo není krásná, protože jakmile je tento soud vysloven, uvěří, že je ošklivá. To je ono kouzlo, kterým je zakleta.

Upoutáním pozornosti může slovo vstoupit do naší mysli a změnit vše k horšímu nebo lepšímu. Další příklad: věříte, že jste hloupý, a věříte tomu tak dlouho, jak si jen pamatujete. Tato dohoda může být velmi lstivá a způsobí, že spoustu věcí děláte určitým způsobem jen proto, abyste se ujistil, že hloupý skutečně jste. Něco uděláte a pomyslíte si: „Chtěl bych být chytrý, ale jsem hloupý, protože jinak bych to neudělal.“ Mysl se může vydat do stovek různých směrů a my přitom strávíme velkou část života vírou ve svou hloupost. Pak jednoho dne někdo upoutá vaši pozornost a použije slovo, kterým vám dá najevo, že hloupý nejste. Uvěříte tomu, co ten člověk říká, a máte novou dohodu. Výsledkem je, že již nemáte pocit, že jste hloupý nebo děláte věci hloupě. Kouzlo je zlomeno a to jen silou slova. Když ale věříte, že jste hloupý, a někdo upoutá vaši pozornost a řekne: „Ano, jsi skutečně ten nejhloupější člověk, jakého jsem kdy potkal;“ dohodu tím ještě posílí.

Náboženství hovoří o hříchu a hříšnících, ale vysvětleme si, co to doopravdy znamená hřešit. Hřích je vše, čím se proviníme sami proti sobě. Všechno, o čem si myslíte nebo říkáte, že se děje proti vám, je hřích. Stavíme se proti sobě, když se kvůli něčemu odsuzujeme nebo obviňujeme. Existence bez hříchu je přesným opakem. Nehřešit znamená, že nejdeme proti sobě. Když jsme bez hříchu, přebíráme odpovědnost za své činy, ale nesoudíme se ani neobviňujeme.

Z tohoto hlediska se celé pojetí hříchu mění z čehosi morálního či náboženského v něco, co dává větší smysl. Hřích začíná tím, že sami sebe odmítáme. Sebeodmítání je největším hříchem, který můžeme spáchat. V náboženských pojmech je sebeodmítání „smrtelným hříchem“, který vede ke smrti. Být bez hříchu na druhé straně znamená cestu k životu.

Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě. Potkám-li vás na ulici a řeknu vám, že jste hloupý, vypadá to, že jsem použil slovo proti vám. Ale ve skutečnosti jsem použil slovo proti sobě, protože mě kvůli tomu začnete nenávidět a vaše nenávist pro mě není ničím dobrým. Když se proto rozzlobím a svým slovem k vám vyšlu emocionální jed, používám slovo proti sobě. Pokud se mám rád, vyjádřím tuto lásku při vzájemných stycích s vámi a budu pak slovem nehřešící, protože můj čin vyvolá podobnou reakci. Budu-li mít rád vás, budete i vy mít rádi mne. Urazím-li vás, urazíte mě také. Budu-li vám vděčný, budete vděční i vy mně. Budu-li se k vám chovat sobecky, budete se chovat sobecky ke mně. Použiji-li slovo, abych vás očaroval, očarujete i vy mne.

Nehřešit slovem je správné využívání naší energie; znamená to využívat energii ve směru pravdy a lásky k sobě. Uzavřeme-li se sebou dohodu, že nezhřešíme slovem jen s tímto úmyslem, bude z nás vycházet pravda a zbaví nás veškerého emocionálního jedu, který v nás byl. Ale uzavření této dohody je obtížné, protože jsme se naučili činit pravý opak. Navykli jsme si při komunikaci s jinými a především sami se sebou lhát. Hřešíme slovem.

Síla slova je v pekle vždy zneužívána. Používáme slovo ke klení, obviňování, ničení. Užíváme je ovšem také správně, ale nikoliv příliš často. Většinou používáme slovo k šíření našeho osobního jedu - k vyjádření hněvu, žárlivosti, závisti a nenávisti. Slovo je čisté kouzlo - nejmocnější dar, který jsme my lidé dostali - a užíváme jej proti sobě. Plánujeme pomstu. Vytváříme slovem chaos. Užíváme slovo k vyvolávání nenávisti mezi různými rasami, mezi různými národy, mezi rodinami, mezi státy. Zneužíváme slovo velice často a tímto zneužíváním vytváříme a zvěčňujeme sen pekla. Zneužíváním slova se navzájem strháváme dolů a udržujeme se ve stavu strachu a pochybnosti. Protože slovo je kouzlo, které lidé vlastní, a zneužívání slova je černá magie, používáme neustále černou magii, aniž bychom vůbec věděli, že naše slovo je kouzlem.

Jedna inteligentní žena s dobrým srdcem měla dceru, kterou zbožňovala a milovala. Jednoho večera se po špatném dni v práci vrátila domů, unavená, plná emocionálního napětí a se strašnou bolestí hlavy. Potřebovala klid a ticho, ale dcera si radostně prozpěvovala a poskakovala. Neuvědomovala si, jak se její matka cítí; byla ve svém světě, ve vlastním snu. Cítila se báječně, a tak skákala a zpívala stále hlasitěji a dávala tak najevo svou radost a lásku. Zpívala tak hlasitě, že matku rozbolela hlava ještě víc, až se v jistém okamžiku přestala ovládat. Zlostně pohlédla na svou krásnou dcerušku a řekla: „Zavři hubu! Máš hnusnej hlas. Mohla bys už konečně přestat?“

Pravdou je, že v té chvíli matka netolerovala jakýkoliv hluk, ale nebyla pravda, že dcera má ošklivý hlas. Ale ta věřila tomu, co jí matka řekla, a v tom okamžiku se sebou uzavřela dohodu. Poté dlouho nezpívala, protože věřila, že má ošklivý hlas a každého, kdo by ji slyšel, by to otravovalo. Ve škole byla ostýchavá a když byla požádána, aby zazpívala, odmítala.

Bylo pro ni dokonce obtížné hovořit s jinými lidmi. Všechno se v důsledku této nové dohody v děvčátku změnilo: věřilo, že musí potlačovat své emoce, aby bylo přijímáno a milováno.

Kdykoliv slyšíme nějaký názor a uvěříme mu, uzavíráme dohodu, která se stává součástí našeho systému víry. Toto děvčátko vyrostlo, a i když mělo krásný hlas, nikdy již nezpívalo. Z jediného kouzla se vyvinul celý komplex. A tímto kouzlem ji očaroval ten, kdo ji nejvíce miloval: její vlastní matka. Matka si neuvědomila, co svým slovem způsobila. Nevšimla si, že použila černou magii a začarovala svou dceru. Nevěděla o síle svého slova, a proto ji z toho nelze vinit. Udělala totéž, co jí samé činili mnoha způsoby její matka, otec a jiní lidé. Zneužila slovo.

Kolikrát toto provedeme vlastním dětem? Projevujeme před nimi tento typ názorů a naše děti pak v sobě nesou černou magii celá léta. Lidé, kteří nás milují, na nás aplikují černou magii, ale nevědí o tom. Proto jim to musíme prominout; nevědí, co činí.

Jiný příklad: Ráno se probudíte a cítíte se šťastná. Je vám báječně a strávíte jednu nebo dvě hodiny před zrcadlem, líčíte se a oblékáte. Pak vám jedna z vašich nejlepších kamarádek řekne: „Co se ti stalo? Vypadáš tak ošklivě. A ty šaty, co máš na sobě, vždyť v nich vypadáš směšně.“ A je to. Po zbytek dne jste dole v pekle. Možná vám to kamarádka řekla jen proto, aby vás ranila. A to se jí povedlo. Vyjádřila názor s veškerou silou, která za slovem stojí. Jestliže k tomu přistoupíte takhle, stává se váš názor černou magií.

Tyto typy kouzel je obtížné rozbít. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je uzavřít novou dohodu za loženou na pravdě. Pravda je nejdůležitější částí to ho, abychom slovem nehřešili. Na jednom ostří meče jsou lži, které vytvářejí černou magii, na druhém ostří je pravda, která má sílu zničit kouzlo černé magie. Jediné, co nás může osvobodit, je pravda.

Pohlédněme na každodenní lidské kontakty a představme si, kolikrát asi začarujeme někoho jiného svým slovem. Za čas se z toho stává nejhorší podoba černé magie, která se jmenuje pomluva.

Pomluva je černou magií v té nejhorší podobě, protože je čistým jedem. Dohoda nás naučila, jak pomlouvat. Když jsme byli dětmi, slyšeli jsme, jak dospělí kolem nás neustále někoho pomlouvají a otevřeně vyjadřují názory o druhých lidech. Vyjadřovali dokonce názory na lidi, které vůbec neznali. Emocionální jed byl předán společně s názory a my jsme se naučili pokládat to za normální způsob komunikace. Pomlouvání se stalo v lidské společnosti hlavní formou komunikace. Stalo se způsobem, který nás navzájem sbližuje, protože nám dělá dobře, když vidíme, že se někdo jiný cítí stejně špatně jako my. Existuje jedno staré rčení, že „trápení má rádo společnost`; lidé, kteří trpí v pekle, nechtějí být sami. Strach a utrpení jsou důležitou součástí snu planety; jsou tím, čím nás sen planety drží dole.

Přirovnáme-li lidskou mysl k počítači, lze pokládat pomluvu za počítačový virus. Virus je kusem počítačového jazyka napsaného ve stejné řeči jako jiné kódy, ale s úmyslem uškodit. Tento kód je vpašován do programu počítače, když to nejméně očekáváme a většinou i bez našeho vědomí. Poté, co se ocitl uvnitř, přestane počítač fungovat nebo pracovat správně, protože kódy jsou natolik promíchány s konfliktními zprávami, že se nedopracujeme použitelných výsledků.

Lidská pomluva funguje stejným způsobem. Dostanete se například do jiné třídy a máte nového učitele. Už dlouho jste se na to těšili. Hned první den potkáte někoho, kdo již do té třídy chodil, a ten vám řekne: „Ten učitel, to byl takovej namyšlenej kretén! Vůbec nevěděl, o čem mluví, a byl taky perverzní, tak si na něj dej pozor!“

Toto slovo a jeho emocionální kód se do vás okamžitě vryjí, ale neuvědomíte si, co k tomu onoho člověka motivovalo, když vám to říkal. Možná měl vztek, že se mu ve škole nedařilo, nebo založil svůj názor jen na strachu a předsudcích, ale protože vy jste se naučil již jako dítě informace vstřebávat, určitá vaše část pomluvě uvěří. Když pak přijdete do třídy, cítíte, jak se ve vás jed rozlévá, a neuvědomujete si, že vidíte učitele očima člověka, který ho pomluvil. Pak se o učiteli začnete bavit s jinými lidmi ve třídě a oni začnou vidět učitele ve stejném světle: jako kreténa a perverzního člověka. Začnete školu nenávidět a brzy se rozhodnete, že jí necháte. Obviňujete učitele, ale měli byste obviňovat pomluvu.

Všechen tento zmatek může způsobit jeden malý informační virus. Jeden kousek zavádějící informace může zničit komunikaci mezi lidmi, způsobit, že každý člověk, kterého se dotkne, bude nakažen a nakazí další. Představme si, že pokaždé, když před námi lidé někoho pomlouvají, propašují do naší mysli nějaký virus, který způsobí, že myslíme stále méně jasně. Pak si představme, že abychom se zbavili svého zmatku, pomlouváme a šíříme virus dále.

A teď si představme, že tomu tak je v nekonečném řetězci mezi všemi lidmi na zemi. Výsledkem je svět plný lidí, kteří mohou dostávat informace jen z okruhu, který je naplněn jedovatým, nakažlivým virem. Tento jedovatý virus je tím, čemu Toltékové říkali mitote - chaosem tisíce různých hlasů, které se v mysli pokoušejí mluvit současně.

Ještě horší jsou černí mágové –“počítačoví hackeři“, kteří šíří viry záměrně. Vzpomeňme si na dobu, kdy jsme my sami nebo někdo, koho známe, byli na někoho rozzlobení a chtěli se mu pomstít. Ze mstivosti jsme tomu člověku něco řekli nebo něco jedovatého o něm rozšířili s úmyslem, aby o sobě smýšlel špatně. Jako děti to děláme zcela bezmyšlenkovitě, ale jak stárneme, je naše snaha pokořit jiné lidi rafinovanější. Pak lžeme sami sobě a říkáme, že si ten člověk zasloužil spravedlivý trest za své špatné činy. Když vidíme svět očima počítačového viru, je snadné ospravedlnit si i to nejkrutější jednání. Co však nevidíme je, že se prostřednictvím zneužívání slova dostáváme hlouběji do pekla.

Léta nás pomlouvali a začarovávali pomocí slov jiní lidé, ale totéž jsme činili i sami sobě tím, jak jsme slova používali. Hovoříme k sobě neustále a většinou říkáme věci jako: ,No tedy! Jsem pěkně tlustej a ošklivej. Stárnu a padají mi vlasy. Jsem hloupej, nikdy nic nepochopím. Nikdy nebudu dost dobrý, nikdy se nestanu dokonalým.“ Chápete nyní, jak užíváme slovo sami proti sobě? Musíme začít chápat, co je slovo a co dělá. Pokud porozumíme první dohodě, nehřešit slovem, začneme si uvědomovat, jak se v našem životě vše mění. Nejprve se změní způsob, kterým zacházíme sami se sebou, a později i způsob, jímž zacházíme s jinými lidmi, zvláště s těmi, které nejvíc milujeme.

Vzpomeňme si jen, kolikrát jsme pomluvili člověka, kterého máme nejvíce rádi, jen proto, abychom získali podporu druhých pro naše stanovisko. Kolikrát jsme upoutali pozornost jiných lidí a šířili jed o někom, koho milujeme, abychom prosadili svůj názor? Náš názor je ale jenom naším hlediskem. Není nutně pravdivý. Náš názor vychází z naší víry, našeho vlastního ega a našeho vlastního snu. Vytváříme veškerý tento jed a šíříme jej mezi jiné jen proto, abychom prosadili své hledisko.

Když nebudeme hřešit slovem, poskytne nám to rovněž imunitu vůči tomu, že nás někdo negativně očaroval. Negativní idea vstoupí do naší mysli jen tehdy, když je tam pro ni úrodná půda. Když přestaneme hřešit slovem, není již v naší mysli úrodná půda pro slova, která pocházejí z černé magie. Místo toho je v ní úrodná půda pro slova, která přicházejí z lásky. Míru čistoty svého slova můžete měřit úrovní své sebelásky. Jak moc se máme rádi a jaké máme o sobě pocity je v přímém poměru ke kvalitě a integritě našeho slova. Když nehřešíme slovem, cítíme se dobře, jsme klidní a šťastní. Sen pekla můžeme překonat pouhým uzavřením dohody, že nebudeme hřešit slovem. Právě teď zasívám toto semínko do vaší mysli. Zda semínko vzejde či nikoliv, závisí na tom, jak úrodná je vaše mysl pro semínko lásky. Záleží na vás, zda uzavřete dohodu:

Já sám svým slovem nezhřeším. Pečujte o toto semínko, a jak bude ve vaší mysli růst, vytvoří další semínka lásky, která nahradí semínka nenávisti. Tato první dohoda změní druh semen, pro které je vaše mysl úrodná.

Nehřešme slovem. Toto je první dohoda, kterou bychom měli uzavřít, pokud se chceme osvobodit, pokud chceme být šťastní, pokud chceme překročit rovinu existence, která je peklem. Je to velmi silná dohoda. Užívejme slovo správným způsobem. Užívejme slovo ke sdílení naší lásky. Užívejme bílou magii a začněme sami se sebou. Řekněme si, jak jsme báječní, jak jsme velcí. Řekneme si, jak moc se máme rádi. Použijme slovo, abychom rozbili ony nepatrné, maličké dohody, které nám působí utrpení. Je to možné. Je to možné proto, že já jsem to udělal a přitom nejsem o nic lepší než vy. Ano, jsme naprosto stejní. Máme stejné mozky, stejná těla, protože jsme lidé. Když jsem já dokázal zničit tyto dohody a vytvořit nové, pak vy můžete dokázat totéž. Jestliže já nehřeším slovem, proč byste měli vy? Jen tato jediná dohoda může změnit celý váš život. Nehřešit slovem nás přivede k osobní svobodě, k obrovskému úspěchu a blahobytu; dokáže nás zbavit veškerého strachu a změnit život v radost a lásku.

Jen si představme, co můžeme dokázat, když přestaneme hřešit slovem. S čistým slovem překročíme sen strachu a budeme žít jiným životem. Můžeme žít v nebi uprostřed tisíců lidí žijících v pekle, protože budeme vůči peklu imunní. Můžeme dosáhnout království nebeského pouze touto jedinou dohodou: nebudeme hřešit slovem.

 

DRUHÁ DOHODA

Neberte si nic osobně

Další tři dohody se rodí z první dohody. Druhá zní: neberte si nic osobně.

Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Když použijeme předchozí příklad, potkám-li vás na ulici a řeknu: ,Hej, ty seš ale blbej,“ aniž bych vás znal, není to o vás, je to o mně. Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro sebe pomyslíte: „Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej, jakej jsem blbec?“

Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se řekne. Jakmile souhlasíme, prostupuje nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se tyká „nás“. V průběhu naší výchovy - našeho ochočování - se učíme brát všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my!

Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se vnutit jejich světu náš svět. I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování.

Vyjádří-li někdo před námi svůj názor a řekne: „Hele, zdá se mi, že jsi přibral,“ neberme to osobně, protože je pravdou, že se ten člověk zabývá vlastními pocity a názory. Pokouší se nám poslat jed a budeme-li si to brát osobně, pak se k nám jed dostane a stane se naším. Pojímání věcí osobním způsobem z nás učiní snadnou kořist těchto predátorů, černých mágů. Mohou snadno upoutat naši pozornost jedním nepatrným názorem a pak do nás cpát jakýkoliv jed. A protože si to bereme osobně, skočíme jim na to.

Spolkneme všechno jejich emocionální svinstvo, a to se pak stane naším svinstvem. Pokud to však nebereme osobně, jsme imunní i uprostřed pekla. Imunita vůči jedu uprostřed pekla je darem této dohody.

Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme své názory. Ale cokoliv cítíme a děláme je jen projekcí našeho osobního snu, odrazem našich vlastních dohod. To, co říkáme a děláme a názory, které máme, jsou v souladu s dohodami, které jsme uzavřeli - a tyto názory s námi nemají nic společného.

To, co si o mně myslíte, není pro mě důležité, neberu si to osobně. Když lidé říkají: „Migueli, ty jsi nejlepší,“ neberu to osobně a právě tak neberu osobně, když říkají: „Migueli, ty jsi ze všech nejhorší.“ Vím, že když budete šťastní, budete mi říkat: „Migueli, ty jsi anděl!“ Ale když se na mě rozzlobíte, budete říkat: Migueli, ty jsi skutečný ďábel! Jsi nechutný! Jak můžeš říkat takové věci?“ Ať tak či onak, mě se to netyká, protože vím, co jsem. Necítím potřebu být přijímán. Necítím potřebu, aby mi někdo říkal: „Migueli, ty si vedeš naprosto skvěle! Jak jsi tohle mohl dokázat?“

Ne, neberu to osobně. Ať již si myslíte nebo cítíte cokoliv, vím, že je to váš, nikoliv můj problém. Je to způsob, kterým vidíte svět. Není to nic osobního, protože se zabýváte sami sebou, nikoliv mnou. Také ostatní lidé budou mít v souladu se svým systémem víry vlastní názory, takže nic z toho, co si o mně myslí, není doopravdy o mně, ale o nich samých.

Můžete mi dokonce říci: „Migueli, to, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co jsem řekl, není tím, co vás zranilo; máte rány, kterých jsem se dotkl tím, co jsem řekl. Zraňujete se sami. Neexistuje způsob, jímž bych to mohl brát osobně. Nikoliv proto, že bych vám nevěřil nebo nedůvěřoval, ale protože vím, že vidíte svět jinýma, to je svýma očima. Vytváříte si v mysli celý obraz nebo film a v tomto filmu jste režiséry, producenty i hlavními herci nebo herečkami. Každý jiný je jen vedlejším hercem nebo herečkou. Je to váš film. Způsob, jakým vidíte tento film, je v souladu s dohodami, které jste uzavřeli se životem. Vaše hledisko je pro vás něčím osobním. Není to ničí pravda, jen vaše. Když se pak na mne rozzlobíte, vím, že se zabýváte sami sebou. Jsem pro vás záminkou, abyste se mohli rozzlobit. A rozzlobíte se, protože se něčeho obáváte, protože máte strach. Kdybyste neměli strach, tak byste se na mě nerozzlobili. Kdybyste neměli strach, nemohli byste mne nenávidět. Kdybyste neměli strach, nežárlili byste ani byste nebyli smutní. Kdybyste žili beze strachu, kdybyste milovali, nezbylo by pro negativní emoce žádné místo. Kdybyste žádnou z těchto emocí nepociťovali, bylo by logické, že byste se cítili dobře. Když se cítíte dobře, je dobré všechno okolo vás. Když je vše kolem vás báječné, činí vás vše šťastnými. Milovali byste vše okolo sebe, protože byste milovali sami sebe. Protože se máte rádi takoví, jací jste. Protože jste sami se sebou spokojení. Protože jste šťastní se svým životem. Jste spokojení s filmem, který vytváříte, spokojení se svými dohodami se životem. Jste klidní a šťastní. Žijete v požehnaném stavu, v němž je všechno báječné a krásné. V tomto požehnaném stavu milujete vše, co vnímáte.

Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budou říkat, jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme báječní. Není třeba čekat, až nám jiní lidé řeknou, že jsme báječní. Neberme nic osobně. I kdyby někdo vzal revolver a střelil mě do hlavy, ani tento extrém neznamená nic osobního.

Také názory, které máme o sobě, nejsou nezbytně pravdivé; proto nemusíme brát vše, co nám probíhá hlavou, osobně. Mysl má schopnost hovořit sama k sobě, ale má i schopnost přijímat informace, které přicházejí z jiných říší. Někdy zaslechneme v mysli nějaký hlas a jsme zvědaví, odkud asi přichází. Tento hlas může přicházet z jiné reality, ve které existují živé bytosti podobné lidským. Toltékové těmto bytostem říkali Spojenci. V Evropě, Africe a v Indii jim říkají Bůh, Bozi.

Naše mysl může existovat na úrovni Bohů. Naše mysl také žije v tomto rozměru a dokáže jej vnímat. Mysl vidí očima a vnímá probouzející se skutečnost. Mysl žije ve více než v jedné dimenzi. Mohou být období, kdy máme nápady, které nevznikají v naši mysli, ale vnímáme je naší myslí. Máme právo těmto hlasům věřit nebo nevěřit, máme rovněž právo nepřijímat je osobně. Máme volbu, zda hlasům, které slyšíme v mysli, uvěříme nebo ne, stejně jako si můžeme vybrat, čemu věřit a s čím souhlasit ve snu planety. Mysl může rovněž naslouchat sama sobě a hovořit sama se sebou. Je rozdělená stejně jako naše tělo.

Stejně jako si můžeme říci ,mám jednu ruku a mohu si jí potřást druhou rukou“, může mysl také hovořit sama se sebou. Jednou částí mysli je řeč a druhou částí naslouchání. Když hovoří současně tisíc částí naší mysli, je to velký problém. Říká se tomu mitote. Pamatujete?

Mitote můžeme přirovnat k obrovskému tržišti, kde hovoří a smlouvají tisíce lidí najednou. Každý má jiné myšlenky a pocity, každý má jiný názor. Naprogramování mysli - veškeré ty dohody, které jsme uzavřeli, - nemusí být nutně celkově slučitelné. Každá dohoda je samostatná živá bytost, má vlastní osobnost a vlastní hlas. Existují konfliktní dohody, které se neustále staví proti jiným dohodám, až z toho vznikne v mysli velká válka. Mitote je důvodem, proč lidé pořádně nevědí, co chtějí. Nesouhlasí spolu navzájem, protože existují části mysli, které chtějí jednu věc, a jiné části, které chtějí přesný opak. Některá část mysli má námitky k jistým myšlenkám a činům a jiná část mysli podporuje činy opačných myšlenek. Všechny tyto malé živé bytosti vytvářejí vnitřní konflikt, protože jsou živé a každá má vlastní hlas. Pouze když si sepíšeme inventář našich dohod, objevíme všechny tyto konflikty v mysli a nakonec z chaosu mitote vytvoříme řád.

Neberme si nic osobně, protože bychom tím trpěli kvůli něčemu, co za to nestojí. Lidé mají na utrpení v různých rovinách a stupních návyk a navzájem se v něm udržují. Lidé souhlasí s tím, že si budou navzájem pomáhat v tom, aby trpěli. Máme-li potřebu být uráženi, snadno najdeme lidi, kteří nás budou urážet. A podobně - jestliže budeme s lidmi, kteří potřebují trpět, něco v nás způsobí, že je budeme urážet. Je to jako kdyby měli na zádech cedulku, na které je napsáno: „Nakopněte mne, prosím!“ Vyžadují pro své utrpení ospravedlnění. Jejich návyk na utrpení není ničím jiným než dohodou, která se každý den obnovuje.

Ať půjdeme kamkoliv, nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát, a jak bude naše uvědomění růst, povšimneme si, že lžeme také sami sobě. Neočekávejme od lidí, že nám budou říkat pravdu, protože sami sobě také lžou. Musíme důvěřovat sami sobě a vybrat si, zda budeme či nebudeme věřit tomu, co nám někdo říká.

Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí. Je bolestivé sejmout tuto společenskou masku. Říkají-li lidé jednu věc, ale dělají jinou, budete lhát sami sobě, když nebudete naslouchat jejich činům. Jsme-li k sobě pravdiví, ušetříme si spoustu citových traumat. Říkat sami sobě pravdu bolí, ale není třeba se k bolesti připoutat. Vyléčení je na cestě a je jen záležitostí času, kdy se náš život zlepší.

Pokud s námi někdo nezachází s láskou a úctou, můžeme pokládat za dar, jestliže se vzdálí. Pokud takový člověk neodejde, budeme s ním určitě snášet utrpení ještě mnoho let. Když odejde, bude to chvíli bolet, ale naše srdce se nakonec zahojí. Pak si budeme moci vybrat to, co skutečně chceme. Zjistíme, že máme-li učinit správnou volbu, nepotřebujeme důvěřovat jiným tolik jako sami sobě.

Až si z toho, že nic nebereme osobně, vytvoříme silný zvyk, vyhneme se v životě mnoha nepříjemnostem. Náš hněv, žárlivost a závist zmizí, a nebudeme-li brát věci osobně, jednoduše zmizí i náš smutek.

Jestliže učiníme z této druhé dohody návyk, zjistíme, že nás už nic nemůže dostat zpátky do pekla. Když nebudeme brát nic osobně, dostane se nám obrovského množství svobody. Budeme imunní vůči černým mágům a nedotkne se nás žádné kouzlo, i kdyby bylo sebesilnější. Celý svět nás může pomlouvat, ale jestliže to nebudeme brát osobně, zůstaneme imunní. Někdo nám může záměrně poslat emocionální jed, ale nebudeme-li to brát osobně, nepřijmeme jej. Když si emocionální jed nevezmeme, začne působit ještě hůře v odesilateli, ale nikoliv však v nás.

Uvidíte, jak je tato dohoda důležitá. Nebrat si nic osobně vám pomůže rozbít mnoho návyků a rutin, které vás drží v pasti snu pekla a způsobují zbytečné utrpení. Jestliže budete praktikovat tuto druhou dohodu, začnete rozbíjet tucty nepatrných, maličkých dohod, kvůli kterým trpíte. A jestliže uskutečníte obě dvě první dohody, rozbijete sedmdesát pět procent nepatrných, maličkých dohod, které vás drží uvězněné v pekle.

Napišme si tuto dohodu na papír a ten připevněme magnetem na ledničku, aby nám neustále připomínal: neberme si nic osobně.

Učiníme-li z toho návyk, nebudeme se muset zabývat tím, zda máme důvěřovat tomu, co nám kdo říká nebo co dělají jiní. K zodpovědné volbě budeme potřebovat jen důvěru v sama sebe. Nemáme nikdy odpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své. Když to doopravdy pochopíme, nebudou nás zraňovat lehkomyslné komentáře nebo skutky druhých.

Budeme-li tuto dohodu dodržovat, můžeme cestovat po celém světě s otevřeným srdcem a nikdo nám neublíží. Můžeme říci: „Miluji vás,“ aniž bychom museli mít strach, že se nám vysmějí nebo nás odmítnou. Můžeme požádat o cokoliv, co budeme potřebovat. Můžeme říkat ano či ne - cokoliv si vybereme, bez viny nebo sebeodsuzování. Můžeme si dovolit řídit se vždy svým srdcem. Pak se můžeme ocitnou třeba uprostřed pekla a přitom zakoušet vnitřní klid a štěstí. Můžeme zůstat v tomto požehnaném stavu a peklo se nás vůbec nedotkne.

 

TŘETÍ DOHODA

Nevytvářejte si žádné domněnky

Třetí dohoda zní takto: Nevytvářejte si žádné domněnky.

Máme sklon vytvářet si o všem domněnky. Problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé. Přísahali bychom na to, že jsou skutečné. Vytváříme si domněnky o tom, co jiní lidé říkají nebo dělají, bereme to osobně, a pak je obviňujeme a reagujeme tak, že svými slovy vysíláme jed. Proto kdykoliv, když si vytváříme domněnky, koledujeme si o nějaký problém. Vytvoříme si nějakou domněnku, špatně jí pochopíme, vezmeme ji osobně a skončí to tím, že z ničeho se stane drama.

Veškerý smutek a dramata našeho života mají kořeny v tom, že si vytváříme domněnky a bereme věci osobně. Zamysleme se chvíli nad pravdou tohoto výroku. Celý svět vztahů mezi lidmi je o vytváření domněnek a braní věcí osobně. Je na tom založen celý náš sen pekla. Domněnkami, které bereme osobně, vytváříme spoustu emocionálního jedu, protože obvykle naše domněnky začneme šířit. Vzpomeňme si, že pomlouvání je způsobem vzájemné komunikace ve snu pekla a přenášením jedu z jednoho na druhého. Protože se obáváme požádat o vysvětlení, vytváříme domněnky a věříme, že jsou pravdivé; pak naše domněnky bráníme a pokoušíme se dokázat, že někdo jiný neměl pravdu. Vždy je lepší klást otázky, než si vytvářet domněnky, protože domněnky nás předurčují k utrpení.

Velká mitote v lidské mysli vytváří spoustu chaosu, který vede k tomu, že si všechno chybně vysvětlujeme a všemu špatně rozumíme. Vidíme a slyšíme jen to, co chceme. Nevnímáme věci tak, jak jsou. Jsme navyklí snít, aniž bychom byli zakotveni ve skutečnosti. Doslova si věci vysníváme ve své představivosti. Protože něčemu nerozumíme, vytvoříme si domněnku o významu té věci, a když vyjde pravda na povrch, praskne náš sen jako bublina a my zjistíme, že to nebylo tak, jak jsme si mysleli.

Příklad: Jdeme po ulici a potkáme člověka, kterého máme rádi. Ten člověk se na nás usměje a jde pryč. Na základě tohoto jediného prožitku si můžeme vytvořit spoustu domněnek. Z nich může vzniknout celý příběh. Z našich domněnek se začne utvářet sen a my si můžeme začít myslet: Ten člověk mě má doopravdy rád.“ V naší mysli se začne vyvíjet vztah. Možná se v tomto fantastickém světě dokonce oženíme nebo vdáme, ale celá fantazie je jen v naší mysli, v našem osobním snu.

Vytvářením domněnek o našich vztazích si koledujeme o problémy. Často si vytvoříme domněnku, že naši partneři vědí, co si myslíme, a že nemusíme říkat, co vlastně chceme. Předpokládáme, že budou dělat to, co chceme, protože nás dobře znají. Když nedělají, co předpokládáme, cítíme se zraněni a říkáme: „Měli to vědět.“

Jiný příklad: Rozhodneme se, že se oženíme nebo vdáme, a vytvoříme si domněnku, že náš partner chápe manželství stejně jako my. Pak žijeme spolu a zjistíme, že to není pravda. Vznikne z toho spousta konfliktů, ale my se ještě stále nepokoušíme vyjasnit si pocity o manželství. Manžel se vrátí z práce domů, manželka je rozčilená a manžel neví proč. Možná proto, že si vytvořila nějakou domněnku. Aniž by mu řekla, co chce, vytvoří si domněnku, že manžel ji dobře zná, že ví, co ona chce, jako by jí dokázal číst v mysli. Je naštvaná, protože nesplnil její očekávání. Vytváření domněnek ve vztazích vede ke spoustě bojů, spoustě potíží, ke spoustě nedorozumění s lidmi, které údajně milujeme.

V jakémkoliv druhu vztahů si můžeme vytvořit domněnku, že jiní vědí, co si myslíme, a že nemusíme říkat, co chceme. Domníváme se, že budou dělat to, co chceme, protože nás dobře znají. Když nedělají to, co chceme, co předpokládáme, že by měli dělat, cítíme se zraněni a myslíme si: „Jak nám to mohli udělat? Měli přece vědět, že nám to vadí.“ A znovu si vytváříme domněnku, že jiný člověk ví, co chceme. Celé drama vzniká proto, že jsme si vytvořili tuto domněnku a navrch pak přidali další domněnky.

Způsob, jímž funguje lidská mysl, je nesmírně zajímavý Máme potřebu vše ospravedlňovat, vysvětlovat a všemu rozumět, abychom se cítili bezpeční. Máme miliony otázek, které si vyžadují odpovědi, protože existuje tolik věcí, které si uvažující mysl nedokáže vysvětlit. Když nám jiní něco řeknou, vytvoříme si domněnky, a když nám něco neřeknou, vytvoříme si je také, protože musíme naplnit svou potřebu vědět a nahradit komunikaci. I když něco slyšíme a nerozumíme tomu, vytváříme si domněnky o tom, co to znamená, a pak těmto domněnkám věříme. Vytváříme si všechny druhy domněnek, protože nemáme odvahu klást otázky. Tyto domněnky si po většinu doby vytváříme rychle a nevědomě, protože jsme uzavřeli dohody, že budeme komunikovat tímto způsobem. Dohodli jsme se, že klást otázky není bezpečné; dohodli jsme se, že když nás lidé milují, měli by vědět, co chceme nebo jak se cítíme. Když něčemu věříme, předpokládáme, že je to pravda. Někdy to necháme dojít až k bodu, v němž zničíme vztah jenom proto, abychom ubránili svou pozici.

Vytváříme si domněnku, že každý vidí život stejně jako my. Předpokládáme, že ostatní myslí stejně, jako myslíme my, posuzují vše stejně jako my a zneužívají vše jako my. Toto je nejčastější domněnka, jakou si lidé vytvářejí. A z tohoto důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože si myslíme, že nás bude každý soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Proto se sami zavrhneme ještě dříve, než mají příležitost zavrhnout nás jiní. Tak funguje lidská mysl.

Vytváříme si rovněž domněnky o nás samých, což vede ke spoustě vnitřních konfliktů. „Myslím si, že jsem schopen tohle udělat.“ Vytvoříme si například tuto domněnku a pak zjistíme, že toho nejsme schopni. Přeceníme se nebo podceníme, protože si neuděláme čas na to, abychom sami sobě položili otázky a zodpověděli si je. Možná by bylo třeba získat o nějaké situaci více informací. Nebo bychom si snad měli přestat lhát o tom, co doopravdy chceme.

Když vstupujeme do vztahu s někým, koho máme rádi, musíme často sami sobě potvrzovat, proč toho člověka máme rádi. Vidíme jen to, co chceme vidět, a popíráme, že má vlastnosti, které se nám nelíbí. Lžeme sami sobě, abychom se utvrdili, že máme pravdu. Pak si vytvoříme domněnky a jednou z nich je: „Má láska toho člověka změní“. Ale to není pravda. Naše láska nikoho nezmění. Pokud se jiní změní, pak se změní proto, že se změnit chtějí, ale ne proto, že je chceme změnit my. Pak se něco mezi námi dvěma stane a my se cítíme zraněni. Najednou vidíme to, co jsme nechtěli vidět předtím, ale nyní je to umocněno naším emocionálním jedem. Nyní musíme ospravedlnit svou emocionální bolest a obviňovat jiné za svou volbu.

Lásku však nemusíme ospravedlňovat: buď zde je, nebo není. Opravdová láska přijímá jiné lidi takové, jací jsou, aniž by se je pokoušela změnit. Pokoušíme-li se je změnit, znamená to, že je nemáme doopravdy rádi. Pokud se rozhodneme, že chceme s někým žít, pokud uzavřeme tuto dohodu, je samozřejmě lepší uzavřít ji s někým, kdo je přesně takový, jakého bychom si přáli. Najděme si někoho, koho bychom nemuseli měnit vůbec. Je mnohem výhodnější nalézt někoho, kdo je už takový, jakého bychom si přáli, než takového, koho bychom museli měnit. Rovněž druhý člověk nás musí milovat takové, jací jsme, aby nás nemusel vůbec měnit. Jestliže druzí cítí, že nás musí měnit, znamená to, že nás doopravdy nemilují takové, jací jsme. Proč tedy být s někým, když nejsme takoví, jakého si on nebo ona přeje?

Musíme být tím, čím jsme, abychom se nemuseli představovat ve falešném světle. Milujete-li mne takového, jaký jsem, tak dobře: „Vezměte si mě.“ Nemilujete-li mne takového, jaký jsem, také dobře: „Nashledanou, najděte si někoho jiného.“ Může to znít tvrdě, ale tento druh komunikace znamená, že osobní dohody, které uzavíráme s jinými, jsou jasné a bez hříchu.

Představte si den, kdy si přestaneme vytvářet domněnky o svém partnerovi a nakonec i o každém jiném v našem životě. Náš způsob komunikace se naprosto změní a naše vztahy již nebudou trpět konflikty vytvářenými chybnými domněnkami. Způsob, jímž se můžeme vyvarovat vytváření domněnek, je klást otázky. Ujistěme se, že komunikace je jasná. Pokud nerozumíme, zeptejme se. Mějme odvahu klást otázky, dokud nám nebude vše jasné, jak by mělo být, a dokonce ani pak se nedomnívejme, že víme o dané situaci vše, co by se o ní dalo vědět. Jakmile uslyšíme odpověď, nebudeme nuceni vytvářet si domněnky, protože budeme znát pravdu.

Mějme odvahu ptát se na to, co chceme vědět. Každý má právo odpovědět, anebo ne, my však máme vždy právo se zeptat. Podobně má každý právo se zeptat nás a my máme právo říci ano nebo ne.

Pokud něčemu nerozumíme, je pro nás lepší se zeptat a udělat si jasno, než si vytvořit nějakou domněnku. Od toho dne, v němž si přestaneme vytvářet domněnky, budeme komunikovat přesně a jasně, bez emocionálního jedu. Bez vytváření domněnek bude naše slovo bez hříchu.

S jasnou komunikací se všechny naše vztahy změní, a to nejen s naším partnerem, ale i se všemi ostatními. Nebude třeba, abychom si vytvářeli nějaké domněnky, protože všechno bude jasné. Toto je, co chci, toto je, co chcete vy. Komunikujeme-li tímto způsobem, nebudeme hřešit svým slovem. Kdyby tak dokázali komunikovat všichni lidé, bez zhřešení slovem, nebyly by žádné války, žádné násilí, žádná nedorozumění. Kdybychom dobře a jasně komunikovali, byly by všechny lidské problémy vyřešeny.

Toto je tedy Třetí dohoda: nevytvářejte si domněnky. Říci to je snadné, ale chápu, že dělat to je těžké. Je to složité, protože jsme častokrát dělali pravý opak. Máme spoustu návyků a rutin, které si ani neuvědomujeme. Prvním krokem je uvědomit si tyto návyky a pochopit důležitost této dohody. Ale pochopit její důležitost ještě nepostačuje. Informace nebo idea je pouze semínkem ve vaší mysli. To, co je zapotřebí, je čin. Konat stále znovu a znovu činy, to posiluje naši vůli, pomáhá semínku v růstu a staví pevné základy, na nichž může být postaven nový návyk. Po mnoha opakováních se tyto nové dohody stanou naší druhou přirozeností a uvidíme, jak nás kouzlo našeho slova promění z černého mága v bílého.

Bílý mág používá slovo k tvorbě, dávání, sdílení a k lásce. Uděláme-li si z této dohody návyk, celý náš život se naprosto změní.

Když změníme celý náš sen, dojde v našich životech k zázraku. To, co budeme potřebovat, dostaneme snadno, protože duch námi bude volně procházet. Toto je zvládnutí záměru, ovládnutí ducha, zvládnutí lásky, zvládnutí vděčnosti a zvládnutí života. To bylo cílem Toltéků. To je cesta k osobní svobodě.

 

ČTVRTÁ DOHODA

Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

Je zde ještě jedna dohoda, která umožní ostatním třem, aby se staly hluboce zakořeněným návykem. Čtvrtá dohoda je o vykonávání prvních tří: vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Za všech okolností dělejme vše, jak nejlépe dovedeme, ne více a ne méně. Ale mějme na mysli, že naše nejlepší konání nebude v každém momentě stejné. Vše je živé a neustále se proměňuje, takže naše nejlepší konání_ bude někdy mít vysokou kvalitu a jindy tak dobré nebude. Když se ráno probudíme svěží a plní energie, budeme podávat lepší výkony než večer, kdy býváme unavení. Také v nemoci nebo podnapilosti to bude jiné, než když budeme zdraví nebo střízliví. Naše počínání závisí na tom, zda se cítíme báječně a Mastně, anebo zda jsme rozhození, naštvaní či žárliví. Špička našeho výkonu kolísá s každým okamžikem podle okamžité nálady. Mění se i s postupem delšího času. Jak se budou zakořeňovat návyky čtyř nových dohod, bude naše činnost lepší než dříve.

Nezávisle na okolnostech se snažme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme - ne více a ne méně než tak, jak to jde. Budeme-li se snažit příliš, ztratíme mnoho energie a výsledek nebude nakonec tak dobrý, jak by mohl být. Když se přepínáme, oslabujeme tělo a jdeme sami proti sobě, dosažení cíle nám trvá déle. Když budeme dělat méně, než jak nejlépe dovedeme, budeme frustrovaní, budeme se obviňovat a litovat.

Dělejme vše, jak nejlépe dovedeme - za všech okolností našeho života. Nezáleží na tom, zda jsme nemocní nebo unavení, protože děláme-li vždy vše, jak nejlépe dovedeme, neexistuje způsob, jak bychom to mohli posuzovat. A pokud sami sebe neposuzujeme, neexistuje důvod, proč bychom měli trpět vinou a trestat se. Tím, že budeme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme, zlomíme velké kouzlo, v jehož moci jsme se nacházeli.

Jednou se jeden člověk chtěl zbavit utrpení a tak šel do buddhistické svatyně, aby nalezl někoho, kdo by mu pomohl. Šel za Mistrem a zeptal se ho: „Mistře, budu-li meditovat čtyři hodiny denně, jak dlouho bude trvat, než dojde ke změně?“

Mistr se na něho podíval a řekl: „Budeš-li meditovat čtyři hodiny denně, bude to trvat tak deset let.“ Muž přemýšlel, zda by to nemohl dělat lépe, a pak řekl: „Mistře, když budu meditovat osm hodin denně, jak dlouho pak bude trvat, než dojde ke změně?“

Mistr na něho pohlédl a řekl: Když budeš meditovat osm hodin denně, bude to trvat tak dvacet let.“

Ale proč by mi to mělo trvat déle, když budu meditovat více?“ zeptal se muž.

Mistr odpověděl: Nejsi zde proto, abys obětoval svou radost nebo život. Jsi zde proto, abys žil, abys byl šťastný a miloval. Dokážeš-li udělat to nejlepší, čeho jsi schopen, ve dvou hodinách, ale ve skutečnosti tím strávíš osm hodin, jen se unavíš, mineš vyvrcholení a nebudeš mít radost ze života. Konej, jak to nejlépe dovedeš, a snad pochopíš, že nezávisle na tom, jak dlouho medituješ, můžeš žít, milovat a být šťasten.“

Budeme-li konat vše jak nejlépe dovedeme, prožijeme intenzívní život. Budeme výkonní, budeme se k sobě dobře chovat, protože budeme odevzdávat své rodině, své komunitě to nejlepší. Ale to, co nás učiní skutečně šťastnými, jsou činy. Když budeme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme, znamená to, že budeme jednat. Konat vše, co nejlépe znamená být aktivní, ale ne proto, že čekáme odměnu, nýbrž proto, že to tak máme rádi. Lidé většinou dělají pravý opak: uchylují se k něčemu jen proto, že očekávají odměnu, a nikoliv proto, že by je takové jednání těšilo. A to je důvod, proč nedělají vše tak, jak nejlépe dovedou.

Lidé například chodí každý den do práce většinou jen s myšlenkou na peníze, které dostanou. Ani se nemohou dočkat pátku či soboty, kdy dostanou peníze a budou mít volno. Pracují kvůli odměně a výsledkem je, že se práci brání. Snaží se činům vyhýbat, takže nemohou dělat vše tak, jak nejlépe dovedou.

Celý týden tvrdě pracují, trpí prací, trpí svou činností, ale ne proto, že mají práci rádi, ale protože cítí, že pracovat musejí. Musejí pracovat, protože je třeba platit nájem, protože je třeba živit rodinu. Cítí frustraci a jsou nešťastní i když dostanou peníze. Mají dva dny na odpočinek, aby si dělali, co chtějí. A co dělají? Snaží se uniknout. Opíjejí se, protože nemají rádi sami sebe. Nemají rádi svůj život. Když se nemáme rádi takoví, jací jsme, existuje mnoho způsobů, jak si ubližovat.

Na druhé straně, děláme-li něco jen proto, že se nám to líbí, aniž bychom za to očekávali odměnu, zjistíme, že budeme mít potěšení ze všeho, co podnikneme. Odměny přijdou také, ale my k nim nebudeme připoutáni. Neočekáváme-li odměnu, dostaneme víc, než si vůbec umíme představit. Máme-li rádi to, co děláme, děláme-li vždy vše jak nejlépe dovedeme, pak si skutečně užíváme života. Bavíme se, nenudíme se, necítíme frustraci.

Když děláme vše nejlépe, jak dovedeme, neposkytujeme Soudci příležitost, aby nás obviňoval či shledal vinnými. Když jsme něco udělali jak nejlépe to umíme a Soudce se nás pokouší soudit podle naší Knihy zákona, odpovíme mu: „Dělali jsme to nejlépe, jak jsme dovedli.“ V takovém případě nemáme čeho litovat. Proto máme dělat vždy všechno tak, jak nejlépe dovedeme. Není snadné tuto dohodu dodržovat, ale je to dohoda, která nás dokáže skutečně osvobodit.

Když vše děláme takto, naučíme se přijímat sami sebe. Budeme si ale muset uvědomovat své chyby a učit se z nich. Učení se z chyb znamená, že konáme, díváme se poctivě na výsledky a znovu konáme. Toto vše zvýší naše sebevědomí.

Když děláme vše tak, jak nejlépe dovedeme, nemáme vlastně pocit, že pracujeme, protože ze všeho máme potěšení. Když nás konání těší nebo jej nepociťujeme jako újmu, cítíme, že děláme vše, jak nejlépe dovedeme. Děláme to tak, protože to tak chceme dělat, nikoliv proto, že bychom museli, nikoliv proto, že bychom chtěli potěšit Soudce nebo jiné lidi.

Začneme-li něco dělat, protože musíme, pak není možné, abychom to dělali tak, jak nejlépe umíme. Pak je lepší, když to neděláme vůbec. My však děláme vše nejlépe, jak dovedeme, protože když to děláme tímto způsobem, jsme šťastní, máme z toho potěšení a jsme aktivní, protože nás to baví.

Být činorodý znamená naplňovat život. Nečinnost je způsob, jímž život popíráme. Když jsme nečinní, můžeme celá léta vysedávat každý den před televizí a dávat tak najevo, že se bojíme být naživu a vyjadřovat co jsme. Máme-li vyjádřit co jsme, musíme jednat. Můžeme mít v hlavě všelijaké velké nápady, ale bez akce nejsou k ničemu. Když nějaký nápad nerealizujeme, nedostaví se žádné výsledky, žádná odměna. Dobrým příkladem je příběh o Forrest Gumpovi. Neměl žádné velké nápady, ale začal jednat. Byl šťastný, protože všechno dělal, jak nejlépe mohl. Aniž očekával nějakou odměnu, nakonec byl bohatě odměněn. Jednat znamená být naživu. Je to podstupování rizika vyjít ven ze sebe a dát svému snu konkrétní podobu. Je to jiné, než vnucovat svůj sen ostatním. Každý má právo vyjádřit vlastní sen.

Konat vše nejlépe, jak dovedeme, je skvělý návyk. Já dělám vše jak nejlépe dovedu ve všech případech. Stal se z toho pro mne rituál, protože jsem si to tak zvolil. Je to stejná víra jako jiné víry, které jsem si vybral. Ze všeho dělám rituál a vždy vše dělám jak nejlépe dovedu. Dát si sprchu je pro mne rituálem, jehož prostřednictvím říkám svému tělu, jak je mám rád. Cítím vodu na svém těle a mám z toho potěšení. Dělám to nejlepší, co dovedu, abych naplnil potřeby svého těla. Dělám to nejlepší, co dovedu, abych svému tělu dával to, co od něho dostávám.

V Indii mají rituál, který se nazývá púdža. Vezmou sošky Bohů v mnoha různých formách, koupají je, krmi a projevují jim lásku. Dokonce při obřadu odříkávají soškám mantry. Důležitý je způsob, kterým rituál probíhá, způsob, jímž říkají: „Miluji tě, Bože.“

Bůh je život. Bůh je aktivní život. Nejlepší způsob, jak říci: „Děkuji ti, Bože,“ je nezabývat se minulostí a žít v přítomném okamžiku, právě zde a nyní. M nám již život vezme cokoliv, nechme to být. Když se vzdáme minulosti, umožní nám to žít plně v přítomném okamžiku. Vzdát se minulosti znamená, že si můžeme vychutnat sen, který se odehrává právě nyní.

Žijeme-li v minulém snu, nemáme potěšení z toho, co se děje právě teď, protože si budeme vždy přát, aby skutečnost byla jiná, než právě je. Není čas, abychom někoho nebo něco postrádali, protože jsme živí. Netěšit se z toho, co se odehrává právě teď, je žití v minulosti a žití jen napůl. To vede k sebelítosti, utrpení a slzám.

Narodili jsme se s právem být š´tastní. Narodili jsme se s právem na lásku, na radost a na sdílení naší lásky. Jsme živí, tak život vezměme a těšme se z něho. Nebraňme se, aby námi život procházel, protože to, co námi prochází, je Bůh. Existenci Boha dokazuje právě naše existence. Naše existence je důkazem existence života a energie.

Nepotřebujeme nic vědět nebo něco dokazovat. Stačí být, riskovat a těšit se ze života, to je vše, na čem záleží. Řekněme ne, když se nám chce říci ne, a ano, když se nám chce říci ano. Máme právo na to být sami sebou. Ale sami sebou můžeme být jen tehdy, když děláme vše tak, jak nejlépe dovedeme. Když to tak nebudeme dělat, popřeme své právo být sami sebou. Toto je semínko, o které bychom měli v mysli doopravdy pečovat. Nepotřebujeme poznání nebo velké filozofické pojmy. Nepotřebujeme, aby nás druzí přijímali. Vyjadřujeme vlastní božskost tím, že jsme naživu a že milujeme sami sebe a ostatní. Říkat: „Miluji tě,“ je výrazem Boha.

První tři dohody budou fungovat jen tehdy, budeme-li dělat vše, jak nejlépe dovedeme. Neočekávejme, že budeme vždy schopni nehřešit slovem. Naše návyky jsou příliš silné a máme je pevně zakořeněné v mysli. Ale dokážeme dělat vždy vše, jak nejlépe dovedeme. Neočekávejme, že nebudeme nikdy brát nic osobně; dělejme jen vše tak, jak nejlépe to dovedeme. Neočekávejme, že si již nikdy nevytvoříme nějakou domněnku, určitě však můžeme dělat vždy vše, jak nejlépe dovedeme.

Při takovémto způsobu konání budou naše návyky zneužívat slovo, brát věci osobně a vytvářet domněnky postupně slábnout. Nebudeme mít potřebu soudit sami sebe, cítit se vinní nebo se trestat, když nebudeme schopni tyto dohody dodržet. Budeme-li dělat vše, jak nejlépe dovedeme, budeme sami se sebou spokojeni i tehdy, kdy si budeme ještě stále vytvářet domněnky, ještě stále brát věci osobně a ještě stále hřešit slovem.

Pokud děláme vždy vše, jak nejlépe dovedeme, staneme se mistry proměny. Praktikování dělá mistra. Tím, že budeme vše dělat, jak nejlépe dovedeme, se staneme mistry. Vše, čemu jsme se naučili, jsme se naučili opakováním. Naučili jsme se psát, řídit auto a dokonce i chodit. Jsme mistry rodného jazyka, protože jsme jej používali. To, na čem záleží, je činnost.

Pokud budeme dělat vše, jak nejlépe dovedeme, při hledání osobní svobody, při hledání sebelásky, zjistíme, že je jen otázkou času, kdy nalezneme to, co hledáme. Není to denní snění či setrvání dlouhé hodiny v meditaci. Musíme vstát a být člověkem. Musíme uctít muže nebo ženu, jimiž jsme. Ctít své tělo, mít z něj potěšení, milovat je, krmit, čistit a léčit. Cvičme a dělejme vše, co dělá našemu tělu dobře. Je to púdža pro naše tělo a spojení mezi námi a Bohem.

Nepotřebujeme uctívat sošky Panny Marie, Krista nebo Buddhy. Ale můžeme, pokud chceme; máme-li z toho potěšení, dělejme to. Naše tělo je manifestací Boha a budeme-li je uctívat, vše se pro nás změní. Budeme-li praktikovat rozdávání lásky z každé části těla, zasadíme do naší mysli semínka lásky. A když tato semínka vyrostou, budeme své tělo nesmírně milovat, ctít a vážit si jej.

Výsledkem bude, že každý čin se stane rituálem uctívajícím Boha. Dalším krokem je uctívání Boha každou myšlenkou, každou emocí, každým pomyšlením na to, co je „správné“ či „špatné“. Každá myšlenka se stane spojením s Bohem. Budeme žít ve snu bez soudů a obětování a nebudeme cítit potřebu pomlouvat a znevažovat sami sebe.

Budeme-li dodržovat tyto čtyři dohody, nemůžeme žít v pekle. V žádném případě. Jestliže nebudeme hřešit slovem, brát si všechno osobně a vytvářet domněnky a jestliže uděláme vždy vše, jak nejlépe dovedeme, pak budeme mít krásný život. Budeme jej mít stoprocentně pod kontrolou.

Čtyři dohody jsou souhrnným mistrovstvím proměny, jedním z mistrovství Toltéků. Mění peklo v nebe. Sen planety se mění v náš osobní sen nebes. V něm se nachází poznání, které čeká, abychom je využili. Jsou v něm i Čtyři dohody, které je třeba pouze přijmout a respektovat jejich smysl a sílu.

Dělejme vždy jen to nejlepší, co dokážeme, abychom tyto dohody ctili. Ještě dnes můžeme uzavřít tuto úmluvu: budeme dodržovat Čtyři dohody. Je to tak prosté a logické, že by tomu rozumělo i dítě. Musíme však mít velmi silnou vůli, abychom je dodržovali. Proč? Protože ať se vydáme kamkoliv, zjistíme, že je naše cesta plná překážek. Všichni se pokoušejí sabotovat náš závazek k těmto novým dohodám a vše kolem nás nutí k jejich porušování. Problém je v tom, že všechny ostatní dohody jsou součástí snu planety. Jsou živé a velmi silné.

Právě proto musíme být velkými lovci, velkými válečníky, kteří dokážou Čtyři dohody bránit i za cenu života. Závisí na tom naše štěstí, naše svoboda, celý způsob života. Cílem válečníka je proměnit tento svět, utéci z tohoto pekla a nikdy se do něj nevrátit. Jak nás učí Toltékové, odměnou je proměna lidské zkušenosti utrpení, aby se stala ztělesněním Boha. Taková je odměna.

Potřebujeme skutečně využít veškerou sílu, která je v nás, abychom měli při dodržování těchto dohod úspěch. Já sám jsem neočekával, že se mi to podaří hned napoprvé. Mnohokrát jsem neuspěl, ale vstal jsem a zkusil to znovu. Znovu jsem selhal, ale šel jsem do toho zase. Nelitoval jsem se. Nepřipadalo v úvahu, abych se politoval. Říkal jsem si: „I když to nepůjde hned, jsem dost silný a inteligentní, abych to dokázal!“ A dal jsem se do toho znovu. A pokaždé, když jsem se do toho zase pustil, to bylo snazší. Ale na začátku to bylo těžké a složité.

Selžete-li, nesuďte se. Neposkytujte svému Soudci zadostiučinění, aby z vás udělal oběť. Buďte na sebe tvrdí. Začněte s dohodou znovu. „Fajn, porušil jsem svou dohodu, že nebudu hřešit slovem. Začnu znovu, i kdyby se mi podařilo dodržet Čtyři dohody jen dnes. Dnes nebudu hřešit slovem, nebudu si nic brát osobně, nebudu si vytvářet žádné domněnky a budu dělat vše nejlépe, jak dovedu.“

Porušíte-li nějakou dohodu, začněte znovu druhý den a opět další den. Zpočátku to bude těžké, ale den ode dne to bude stále snazší, až jednou objevíte, že žijete v souladu se Čtyřmi dohodami. A budete překvapeni, jakým způsobem se váš život proměnil.

Nemusíte být nábožensky založení nebo chodit každý den do kostela. Vaše láska a sebeúcta porostou. Dokážete to. Když jsem to dokázal já, můžete to dokázat také. Nestarejte se o budoucnost; soustřeďte pozornost na dnešek a žijte v přítomném okamžiku. Žijte vždy jen v současném dni. A vždy dělejte to nejlepší, co dokážete, abyste tyto dohody dodržovali, a brzy se to pro vás stane snadným. Dnešek je počátkem nového snu.

 

TOLTÉCKÁ CESTA KE SVOBODĚ Zničení starých dohod

Každý hovoří o svobodě. Po celém světě bojují různí lidé, různé rasy, různé země za svobodu. Ale co je svoboda? V Americe říkáme, že žijeme ve svobodné zemi. Ale jsme skutečně svobodní? Jsme svobodní, abychom byli tím, kým skutečně jsme? Odpověď zní ne, nejsme svobodní. Opravdová svoboda je spojena s lidským duchem - je to svoboda být tím, kým skutečně jsme.

Kdo, nám brání, abychom byli svobodní? Svádíme vinu na vládu, počasí, rodiče, náboženství, Boha. Ale kdo nám v tom brání doopravdy? My sami. Co to ale doopravdy znamená být svobodný? Někdy se oženíme či vdáme a říkáme, že ztrácíme svobodu, pak se rozvedeme a přesto nejsme svobodní. Co je příčinou? Proč nedokážeme být sami sebou?

Máme vzpomínky na staré časy, kdy jsme bývali svobodní a milovali jsme svobodu, ale od té doby jsme již zapomněli, co to svoboda je.

Vidíme-li dvouleté, tříleté nebo snad čtyřleté dítě, nacházíme svobodného člověka. Proč je dítě svobodné? Protože dělá to, co chce. Je to divoký člověk. Stejně jako květina, strom nebo zvíře, které nebyly domestikovány a jsou divoké. Když pozorujeme lidi, kterým jsou dva roky, zjišťujeme, že většinu času mají na tváři široký úsměv a je jim dobře. Zkoumají svět. Nemají strach ze hry. Bojí se, až když se poraní, jsou nespokojení, až když mají hlad, když nejsou splněna některá jejich přání, ale nestarají se o minulost, nestarají se o budoucnost. Žijí jen přítomným okamžikem.

Velmi malé děti se nebojí vyjádřit to, co cítí. Jsou tak pomilováníhodné, že se jim dostává lásky, přímo se v ní koupou. Vůbec se nebojí milovat. Tato je popis normální lidské bytosti. Jako děti se nebojíme budoucnosti ani se nestydíme za minulost. Naším normálním lidským sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat.

Co se ale stalo s dospělým člověkem? Proč jsme tak rozdílní? Proč již nejsme divocí? Z hlediska Oběti můžeme říci, že se nám stalo něco smutného, z hlediska válečníka můžeme říci, že to je normální. Stalo se, že máme Knihu zákona, velkého Soudce a Oběť, jenž vládnou nad naším životem. Již nejsme svobodní, protože Soudce, Oběť a systém víry nám neumožňují být tím, kým skutečně jsme. Jakmile byla jednou naše mysl naplněna vším tím smetím, nejsme již šťastní. Tento řetězec výcviku, od člověka k člověku, z jedné generace do druhé, je v lidské společnosti normální. Není nutné, abychom obviňovali rodiče, že nás učili být jako oni. Co jiného nás mohli učit než to, co znají? Udělali to nejlepší, co mohli, a pokud nám ublížili, bylo to způsobeno jejich vlastním ochočením, jejich vlastními obavami, jejich vlastní vírou. Na programování, které prodělali, neměli žádný vliv, takže se ani jinak chovat nemohli.

Není třeba obviňovat rodiče či kohokoliv jiného, že nás zneužívali. Teď však nastal čas toto zneužívání zastavit. Je čas osvobodit se od tyranie Soudce tím, že změníme základy svých vlastních dohod. Je čas osvobodit se od role Oběti.

Skutečné „já“ je malé dítě, které nikdy nevyrostlo. Někdy se objevuje, když se dobře bavíme nebo si hrajeme, když se cítíme šťastní, když malujeme nebo píšeme poezii, když hrajeme na piano nebo se projevujeme nějakým jiným způsobem. Toto jsou nejšťastnější okamžiky našeho života - když se podstata objeví na povrchu, když se nestaráme o minulost a neděláme si starosti o budoucnost. Tehdy jsme jako děti.

Je zde ale něco, co vše mění: říkáme tomu odpovědnost. Soudce řekne: „Počkej chvíli, jsi zodpovědný, máš něco na práci, musíš pracovat, musíš chodit do školy, musíš si vydělávat na živobytí.“ Veškerá tato odpovědnost se objeví v naší mysli. Výraz v naší tváři se změní a jsme opět vážní. Pozorujeme-li děti, když si hrají na dospělé, vidíme, jak se jejich tváře změní. ,Pojďme si hrát na to, že jsem právník,“ říkají a hned se do jejich tváří vkrádá výraz dospělých. Takové tváře uvidíme u soudu - a takoví také jsme. Jsme stále dětmi, ale ztratili jsme svobodu.

Svoboda, kterou hledáme, je svoboda být sami sebou, svoboda moci se vyjádřit. Podíváme-li se na své životy, vidíme, že většinu času děláme něco, abychom potěšili jiné, aby nás přijímali, místo abychom žili tak, abychom potěšili sami sebe. To je to, co se stalo s naší svobodou. Ve všech společnostech na celém světě můžeme vidět, že z každé tisícovky lidí je jich devět set devadesát devět zcela ochočeno. Nejhorší na tom je, že většina z nás si dokonce ani neuvědomuje, že není svobodná. V našem nitru je cosi, co nám našeptává, že nejsme svobodní, ale my nechápeme, co to znamená a proč nejsme svobodní.

Problém spočívá v tom, že většina lidí nikdy nepřijde na to, že jejich mysl ovládají Soudce a Oběť, a proto nemají šanci se osvobodit. Prvním krokem k osobní svobodě je uvědomění. Abychom se osvobodili, musíme si uvědomit, že svobodní nejsme. Potřebujeme si uvědomit, v čem je problém, abychom jej vyřešili.

Uvědomění je vždy prvním krokem, protože pokud k němu nedojde, pak zde není nic, co bychom mohli změnit. Jestliže si neuvědomíme, že naše mysl je plná ran a emocionálního jedu, nemůžeme začít s vyčištěním a hojením ran a budeme dále trpět.

K utrpení však není žádný důvod. Uvědomíme-li si to, vzbouříme se a řekneme si: „Už toho bylo dost!“ Můžeme začít hledat způsob, jímž bychom zhojili a změnili náš osobní sen. Sen planety je jenom sen. Není skutečný. jestliže začneme tento sen rozebírat a zkoumat, zjistíme, že většina našich názorů, které vedly k ránám v mysli, není pravdivá. Zjistíme, že jsme celá ta léta trpěli zbytečně. Proč? Protože systém víry, který byl vložen do naší mysli, je založen na lžích.

Proto je pro nás důležité, abychom ovládli svůj vlastní sen, proto se Toltékové stali mistry snu. Náš život je manifestací našeho snu, je to umění. jestliže se nám náš sen nelíbí, můžeme svůj život kdykoli změnit. Mistři snu vytvářejí z života mistrovské dílo, kontrolují sen vlastní volbou. Všechno má důsledky a mistr snu si je uvědomuje.

Být Toltékem je způsob života. Je to způsob života, ve kterém nejsou žádní vůdci ani žádní podřízení, v němž máte svou pravdu a žijete podle ní. Tolték je moudrý, divoký a svobodný.

K tomu, aby se lidé stali Toltéky, je třeba zvládnout tři věci. Za prvé je to Uvědomění, což znamená, že si musíme být vědomi toho, kým skutečně jsme, se všemi možnostmi. Za druhé je to Proměna - jak vše změnit, jak se osvobodit od ochočení. Třetí záležitostí je zvládnutí Záměru. Ten je z toltéckého hlediska tou součástí života, která umožňuje přeměnu energie; existuje jediná živá bytost, která obsahuje veškerou energii a již nazýváme Bůh. Záměr je samotným životem, bezpodmínečnou láskou. Zvládnutí Záměru je proto zvládnutím Lásky.

Když hovoříme o cestě Toltéků ke svobodě, zjišťujeme, že mají celou mapu ukazující, jak se vysvobodit z ochočení. Přirovnávají Soudce, Oběť a systém víry k parazitovi, který napadá lidskou mysl. Z toltéckého hlediska jsou všichni ochočení lidé nemocní.

Jsou nemocní, protože jejich mysl a mozek kontroluje parazit. Potravou jsou pro něho negativní emoce, které pocházejí ze strachu.

Podíváme-li se na popis parazita, zjistíme, že jde o živou bytost, která se přiživuje na jiných živých bytostech, vysává z nich energii a postupně své hostitele ničí. Soudce, Oběť a systém víry do tohoto popisu velmi dobře zapadají. Společně tvoří živou bytost vytvořenou z psychické, emocionální energie, která je živá. Není to samozřejmě hmotná energie, ale ani emoce nejsou hmotné. Také naše sny nejsou hmotné, ale přesto víme, že existují.

Jednou z funkcí mozku je přeměna hmotné energie na emocionální. Náš mozek je továrnou na emoce. A již jsme řekli, že hlavní funkcí mysli je snění. Toltékové věří, že parazit - Soudce, Oběť a systém víry - kontroluje naši mysl, že kontroluje náš osobní sen. Parazit sní naší myslí a žije svůj život v našem těle. Přežívá jen z emocí, které pocházejí ze strachu, a daří se mu v dramatických situacích a utrpení.

Svoboda, kterou hledáme, spočívá v používání naší mysli a těla, v žití vlastního života místo života v systému víry. Když zjistíme, že mysl je kontrolována Soudcem a Oběti a to skutečné, co jsme „my“, se krčí někde v koutku, máme pouze dvě možnosti. Jednou z nich je žít nadále jako doposud ve snu planety. Druhou možností je dělat to, co děláme jako děti, když se nás rodiče snaží ochočit. Můžeme se vzbouřit a křičet: „Ne!“ Můžeme vyhlásit parazitovi válku, válku Soudci a Oběti, válku za svou nezávislost, válku za právo používat vlastní mysl a vlastní mozek.

Proto se lidé ve všech šamanských tradicích Ameriky, od Kanady k Argentině, nazývají válečníci - protože jsou ve válce proti parazitovi v mysli. To je skutečný význam válečníka. Válečník je ten, který se vzbouřil proti invazi parazita a vyhlásil mu válku. Ale válečník nemusí vždy válku vyhrát; můžeme vyhrát nebo prohrát, ale vždy uděláme to nejlepší, co dokážeme, a máme tak alespoň šanci se znovu osvobodit. Zvolíme-li si tuto cestu, získáme přinejmenším důstojnost vzpoury a nestaneme se bezmocnou obětí našich rozmarných citů nebo jedovatých emocí druhých. I když nepříteli - parazitovi - podlehneme, nebudeme patřit k těm obětem, které se vzdaly bez boje.

Být válečníkem nám poskytne příležitost k překonání snu planety a ke změně našeho osobního snu na sen, kterému říkáme nebe. Stejně jako peklo i nebe je místem, které existuje v naší mysli. Je to místo radosti, místo, v němž jsme šťastní, kde jsme svobodní, abychom mohli milovat a být tím, kým skutečně jsme. Můžeme se dostat do nebe ještě zaživa a nemusíme čekat, až zemřeme. Bůh je neustále přítomný a Království nebeské je všude, nejprve ale musíme mít oči k vidění a uši k slyšení této pravdy. Musíme se osvobodit od parazita.

Parazita můžeme přirovnat k příšeře s tisíci hlavami. Každá z nich je jednou z obav, které máme. Chceme-li být svobodní, musíme parazita zničit. Jedním z řešení je napadnout ho hlavu po hlavě, což znamená, že se musíme postavit tváří v tvář každé obavě, kterou máme, jedné po druhé. Je to pomalý proces, ale funguje. Pokaždé, když se vypořádáme s jednou z hlav, se trochu osvobodíme.

Druhým přístupem je přestat parazita krmit. Nedáme-li mu žádnou potravu, zahubíme ho hladem. Abychom to dokázali, musíme získat kontrolu nad svými city a musíme se vyhnout emocím, které pocházejí ze strachu. Je to snadné říci, ale velmi těžké provést. Je to složité, protože naší mysl kontrolují Soudce a Oběť.

Třetím řešením je iniciace smrti. Tento obřad na lézáme v mnoha tradicích a ezoterických učeních po celém světě. Nalezneme jej v Egyptě, Indii, Řecku i v Americe. Je to symbolická smrt, která zabíjí parazita, aniž by uškodila fyzickému tělu. Když symbolicky umíráme“, musí zemřít i parazit. Toto je rychlejší řešení než první dvě, ale jeho provedení je ještě těžší. Potřebujeme velkou dávku odvahy, abychom se střetli tváří v tvář s andělem smrti. Musíme být velmi silní. Podívejme se podrobněji na každé z těchto řešení.

 

UMĚNÍ PROMĚNY Sen druhé pozornosti

Řekli jsme si již, že sen, v kterém nyní žijeme, je důsledkem vnějšího snu, který upoutává naši pozornost a vyživuje všechny naše názory. Proces ochočování můžeme nazvat snem první pozornosti, protože takto byla naše pozornost využita poprvé, aby se vytvořil první sen našeho života. Jedním ze způsobů, jak změnit názory, je soustředit pozornost na všechny dohody a předělat je. K tomu použijeme svou pozornost podruhé, čímž vytvoříme sen druhé pozornosti neboli nový sen.

Rozdíl oproti prvému případu je v tom, že nyní již nejsme nevinní. Když jsme byli dětmi, bylo to jiné, neměli jsme jinou volbu. Ale teď už dětmi nejsme. Nyní je na nás, abychom si vybrali, v co věřit a v co nevěřit. Můžeme věřit v cokoliv včetně sebe sama.

Prvním krokem je uvědomit si mlhu, která je v naší mysli. Musíme si začít uvědomovat, že po celou dobu sníme. Pouze s tímto vědomím máme možnost svůj sen změnit. Když si uvědomíme, že celé drama našeho života je důsledkem toho, v co věříme, a že to, v co věříme, není skutečné, pak teprve můžeme začít sen měnit. Abychom však skutečně změnili své názory, musíme soustředit pozornost na zjištění, co vlastně chceme změnit. Než začneme některé dohody měnit, musíme určit, o které jde.

Dalším krokem proto je začít si uvědomovat všechny sebeomezující, na strachu založené názory, které vedou k tomu, že jsme nešťastní. Udělejme si seznam všeho, v co věříme, všech našich dohod, a s pomocí tohoto procesu začněme s proměnou. Toltékové tomu říkají umění Proměny. Jde o to změnit názory, které jsou založeny na strachu a které nám působí utrpení, a nově naprogramovat mysl. Jedním ze způsobů, jak to učinit, je zkoumat a přijímat alternativní názory, jako jsou Čtyři dohody.

Rozhodnutí přijmout Čtyři dohody je vyhlášením války parazitovi, abychom získali svobodu. Čtyři dohody nám nabízejí možnost ukončit emocionální bolest a otevřít si tak dveře k radosti ze života a k počátku nového snu. Pokud máme zájem, je jen na nás, zda chceme zkoumat možnosti nového snu. Čtyři dohody byly vytvořeny k tomu, aby nám pomáhaly v umění Proměny, při ničení omezujících dohod a k získání větší osobní síly. Čím silnější jsme, tím více dohod dokážeme rozbít, až přijde okamžik, kdy se propracujeme k jádru všech dohod.

Dostat se k jádru dohod je tím, čemu říkám odejít do pouště. Když odejdeme do pouště, setkáme se tváří v tvář s našimi démony. Když se z pouště vrátíme, stanou se ze všech těchto démonů andělé.

Praktikování čtyř nových dohod je velkým aktem síly. Rozbití kouzla černé magie v naší mysli si vyžaduje velkou osobní sílu. Pokaždé, když zrušíme nějakou dohodu, získáme trochu síly navíc. Začneme tím, že rušíme smlouvy, které jsou velmi malé a jejichž zrušení vyžaduje méně úsilí. Když jsou tyto menší dohody zrušeny, zvýší se naše osobní síla natolik, že dosáhneme bodu, kdy se konečně můžeme utkat s velkými démony ve své mysli.

Například děvčátku, kterému řekla matka, aby nezpívalo, je nyní dvacet let a dosud nezpívá. Jeden ze způsobů, kterým může překonat přesvědčení, že má ošklivý hlas, spočívá v tom, že si řekne: Tak dobře, budu zpívat, i když zpívám špatně.“ Potom si může představovat, že kdosi tleská a říká: „To bylo ale krásné!“ To může dohodu nalomit. Dívka získá o trochu více síly a odvahy a může to zkoušet znovu a znovu, až nakonec dohoda zanikne úplně.

To je jedna cesta, jak se dostat ven ze snu pekla. Ale každou dohodu, která vede k utrpení a kterou zrušíme, musíme nahradit novou dohodou, která nás učiní šťastnými. Tak se nebude moci stará dohoda vrátit. Když zaplníme stejný prostor novou dohodou, stará dohoda navždy zmizí a na jejím místě zůstane nová. V mysli tkví mnoho silných názorů, což může vzbudit dojem, že je tento proces beznadějný. Proto musíme postupovat krok za krokem a být trpěliví, protože jde o pomalý proces. Způsob, kterým nyní žijeme, je výsledkem mnoha let ochočování. Nemůžeme proto očekávat, že se jej zbavíme za jediný den. Rušení dohod je velmi složité, protože do každé jsme vložili sílu slova, respektive sílu naší vůle.

Ke změně dohody potřebujeme stejné množství síly jako na její uzavření. Veškerá naše osobní síla je navíc investována do dodržování smluv, které jsme uzavřeli sami se sebou. Je tomu tak proto, že naše smlouvy jsou jako silný návyk. Jsme závislí na našem bytí. Jsme závislí na zlosti, žárlivosti a sebelítosti. Jsme závislí na názorech, jako jsou například: „Nejsem dost dobrý, nejsem dost inteligentní. Proč to vůbec zkoušet? Jiní lidé to dokážou, protože jsou lepší než já.“

Všechny tyto staré dohody, které vládnou našemu snu života, jsou důsledkem neustálého opakování. Jakmile proto přijmeme čtyři dohody, musíme si je neustále opakovat. Nejlepší způsob je uskutečňovat je v životě neustále. Opakováni dělá mistry.

 

KÁZEŇ VÁLEČNÍKA Kontrola vlastního chování

Představme si, že jsme časně ráno vstali plní chuti do života. Cítíme se báječně. Jsme šťastní a plní energie. U snídaně se však pohádáme s partnerem a na povrch vyjde záplava emocí. Rozčílíme se a zlost nás připraví o spoustu osobní energie. Po hádce se cítíme vyčerpaní a je nám do pláče. Jsme tak unavení, že jdeme zpátky do pokoje, zhroutíme se a pokoušíme se dát do pořádku. Celý den strávíme v obalu ze svých vzbouřených emocí. Nemáme do ničeho jiného chuť, chce se nám všeho nechat.

Každého dne se probouzíme s jistým množstvím duševní, emocionální a fyzické energie, kterou v průběhu dne vyčerpáme. Dovolíme-li, aby nás emoce připravily o energii, nezbude nám žádná na změnu našeho života nebo na rozdávání.

Způsob, jímž vidíme svět, závisí na emocích, které pociťujeme. Když máme zlost, je vše okolo nás špatné, nic není v pořádku. Svádíme vinu na všechno včetně počasí; ať prší nebo svítí slunce, nic nás nepotěší. Když jsme smutní, je smutné i všechno kolem nás, což nás přivádí k pláči. Spatříme stromy a pocítíme smutek. Uvidíme, že prší, a všechno nám bude připadat smutné. Možná se cítíme zranitelní a máme potřebu se chránit proto, že nevíme, zda nás teď někdo nenapadne. Ničemu ani nikomu kolem nedůvěřujeme. Důvodem je, že se na svět díváme očima strachu!

Představme si, že je lidská mysl stejná jako naše kůže. Dotkneme se zdravé kůže a je to báječný pocit. Naše kůže je určena ke vnímání a při dotyku se cítíme příjemně. A teď si představme, že máme nějakou řeznou ránu a ta se zanítila. Dotkneme-li se jí, bude to bolet, takže si budeme chtít ránu zakrýt a tak ji chránit. Z dotyku nebudeme mít potěšení, ale pocítíme bolest.

A teď si představme, že všichni lidé mají takové zanícené rány. Nemohou se navzájem dotýkat, protože je to bolí. Každý má na kůži ránu, takže infekce a bolest se zdají být normální záležitostí. Předpokládáme, že to tak mám být.

Dovedeme si představit, jak bychom se k sobě navzájem chovali, kdyby tomu tak skutečně bylo? Kvůli bolesti bychom se nedokázali ani obejmout. Potřebovali bychom si mezi sebou vytvořit spíše volný prostor.

Lidská mysl se podobá takové zanícené ráně. Každý člověk má emocionální tělo pokryté zanícenými ranami. Každá rána je nakažená emocionálním jedem - jedem všech negativních emocí, jimiž trpíme, jako je nenávist, zlost, závist a smutek. Nespravedlivý čin otevře ránu v mysli a my reagujeme emocionálním jedem, protože máme názor na to, co je spravedlivé a co ne. Mysl se v procesu ochočování natolik poraní a naplní jedem, že každý pokládá zraněnou mysl za normální. Já vám ale říkám, že to normální není.

Máme nefungující sen planety a lidé trpí duševní chorobou, která se jmenuje strach. Symptomy této choroby jsou všechny emoce, kterými lidé strádají: hněv, nenávist, smutek, závist a zrada. Když je strach příliš veliký, rozumná mysl se začíná hroutit, čemuž pak říkáme duševní choroba. Chorobné chování nastává, když je mysl tak vyděšená a rány tak bolestivé, že se zdá být lepší přerušit kontakt s vnějším světem.

Dokážeme-li pokládat stav mysli za nemoc, zjistíme, že existuje i léčba. Déle již trpět nemusíme. Nejprve potřebujeme pravdu, jíž bychom otevřely emocionální rány, aby jed vyšel ven a rány se tak mohly dobře zahojit. Jak to uděláme? Musíme odpustit těm, o kterých se domníváme, že nám ublížili, a to nikoliv proto, že by si odpuštění zasluhovali, ale proto, že se máme natolik rádi, že nechceme nadále platit za nespravedlnost.

Odpuštění je jedinou cestou k léčbě. Můžeme zvolit tuto cestu, protože cítíme soucit se sebou samými. Stačí prohlásit: „Už toho mám dost! Už nehodlám být nadále velkým Soudcem, který se staví proti mně. Už se nadále nenechám zneužívat. Už nehodlám být obětí!“ Nejprve musíme odpustit našim rodičům, bratrům, sestrám, přátelům a Bohu. Jakmile odpustíme Bohu, můžeme odpustit i sami sobě. Jakmile odpustíme sami sobě, zmizí z naší mysli sebeodmítání: Objeví se sebepřijímání a sebeláska zesílí natolik, že se nakonec začneme přijímat takoví, jací jsme. To je počátek svobodného člověka. Klíčem k němu je odpuštění.

Že jsme někomu odpustili, to poznáme tak, že toho člověka uvidíme, uslyšíme jeho jméno, ale nepocítíme vůči němu žádnou emociální reakci. Když se někdo dotkne naší dříve bolavé rány, a ono to už nebolí, pak víme, že jsme doopravdy odpustili.

Pravda je jako skalpel. Je bolestivá, protože otvírá všechny rány, které jsou zakryté lžemi, aby se mohly zahojit. Tyto lži jsou tím, čemu říkáme systém popírání. To, že máme systém popírání, je dobrá věc, protože nám umožňuje zakrýt stará zranění a fungovat dál. Ale jakmile již nemáme žádné rány ani jed, nepotřebujeme si už nic nalhávat. Přestaneme systém popírání potřebovat, protože se můžeme bez bolesti dotýkat zdravé mysli stejně jako zdravé kůže. Když je mysl čistá, je příjemnou věcí se jí dotýkat.

Problém většiny lidí je, že ztrácejí kontrolu nad svými emocemi. Jsou to přitom emoce, které kontrolují lidské chování, nikoliv naopak. Když ztratíme kontrolu, říkáme a děláme věci, které říkat a dělat nechceme. Proto je tak důležité nehřešit slovem a stát se válečníkem ducha. Musíme se naučit kontrolovat své city, abychom měli dostatek osobní síly ke změně dohod založených na strachu, k útěku z pekla a k vytvoření si svého osobního nebe.

Jak se ale staneme válečníky? Válečník má jisté charakteristické rysy, které jsou téměř stejné po celém světě. Je uvědomělý. To je velmi důležité. Uvědomuje si, že je ve válce a válka v našich myslích si žádá kázeň. Nikoliv kázeň vojáka, ale kázeň válečníka. Nikoliv kázeň zvenčí, která by nám říkala, co máme a co nemáme dělat, ale kázeň k tomu, abychom se stali sami sebou, ať se děje cokoliv. Válečník má moc. Nikoliv ale nad jinými lidmi, nýbrž nad vlastními city, nad svým já. Teprve tehdy, když tuto schopnost kontroly ztratíme, začneme emoce potlačovat. Velký rozdíl mezi válečníkem a obětí spočívá v tom, že oběti city potlačuje, zatímco válečník je ovládá. Oběti emoce potlačují, protože se je bojí projevit, obávají se říci to, co chtějí. Ovládat se není totéž jako emoce potlačovat. Ovládat se znamená držet emoce pod kontrolou a projevovat je v pravý čas, nikoliv dříve nebo později. Proto válečníci nehřeší slovem. Mají had svými emocemi, a proto i nad svým chováním, naprostou kontrolu.

 

INICIACE SMRTI Objetí anděla smrti

Posledním způsobem, jak dosáhnout osobní svobody, je připravit se na iniciaci smrti, na přijmutí smrti jako učitele. Anděl smrti nás může naučit, jak být skutečně naživu. Začneme si uvědomovat, že bychom mohli v kterýkoliv okamžik zemřít; k tomu, abychom byli naživu, máme jen přítomnost. Pravdou je, že nevíme, zda zítra nezemřeme. Kdo ví? Představujeme si, že máme před sebou ještě celou řadu let. Ale máme?

Odvezou-li nás do nemocnice a lékař nám řekne, že nám zbývá již jen týden života, co s tím uděláme? Jak jsem již řekl dříve, máme dvě možnosti. Jednou možností je trpět tím, že zemřeme, vytvořit drama a říkat všem: ,Politujte mě, brzy zemřu.“ Druhou možností je využít každého okamžiku a být šťastný, dělat to, co děláme skutečně rádi. Máme-li před sebou jen týden života, tak si ho užijme. Buďme naživu. Můžeme si říci: Budu sám sebou. Teď už si nebudu ničit život tím, že bych se pokoušel potěšit jiné lidi. Už se nebudu bát toho, co si kdo o mně myslí. Co je mi ostatně do toho, když mám za týden zemřít? Budu sám sebou.“

Anděl smrti nás může naučit žít každý den tak, jako by to byl poslední den našeho života, jako kdyby nebylo žádné zítra. Každý den můžeme začít tak, že si řekneme: jsem vzhůru, vidím slunce. Jdu projevit vděčnost slunci a všemu ostatnímu i všem lidem, protože dosud žiji. Je to další den, kdy mohu být sám sebou.“

Takto chápu život já, toto mě anděl smrti naučil - být zcela otevřený, vědět, že není čeho se obávat. Samozřejmě, že s lidmi, které miluji, zacházím s láskou, protože to může být poslední den, kdy jim mohu říci, jak moc je miluji. Nevím, zda je ještě někdy uvidím, a tak se s nimi nechci hádat.

Co kdybych se s vámi vážně pohádal a vychrlil na vás všechny ty emocionální jedy, které proti vám mám, a zítra zemřel? Ne! Můj Bože, Soudce by mě dostal a já bych se cítil tak provinile za všechno, co jsem vám řekl. Vždyť už teď se cítím provinile, že jsem vám neřekl, jak moc vás miluji. Láska, která mě činí Mastným, je láska, o kterou se s vámi mohu podělit. Proč bych měl zapírat, že vás miluji? Není vůbec důležité, zda mi oplatíte stejně. Vždyť mohu zítra zemřít nebo můžete zítra zemřít vy. To, co mě činí Mastným nyní, je to, že vám mohu dát najevo, jak moc vás mám rád.

Tímto způsobem můžeme žít svůj život. Povedeme-li si takto, připlavujeme se na iniciaci smrti. To, co se stane v iniciaci smrti, je to, že starý sen, který jsme měli v mysli, navždy zemře. Ano, budeme mít na parazita vzpomínky - na Soudce, Oběť a na to, čemu jsme věřili - ale parazit bude mrtev.

Ten, kdo zemře v iniciaci smrti, je parazit. Není snadné podstoupit iniciaci smrti, protože Soudce a Oběť budou proti tomu bojovat ze všech sil. Nechtějí zemřít. A my cítíme, že zemřou, a bojíme se této smrti.

Když žijeme ve snu planety, je to jako bychom byli mrtvi. Ten, kdo přežije iniciaci smrti, obdrží nádherný dar: vzkříšení. Vzkříšení je zmrtvýchvstání, možnost být naživu, být opět sám sebou. Vzkříšeni je být jako dítě - divoký a svobodný, ale je v tom rozdíl. Spočívá v tom, že místo nevinnosti máme svobodu s moudrostí. jsme schopni zrušit své ochočení, stát se znovu svobodnými a uzdravit svou mysl. Vzdáme se andělu smrti, protože víme, že parazit zemře a my zůstaneme naživu se zdravou myslí a s dokonalým rozumem. Pak budeme svobodní, abychom používali vlastní mysl a řídili si vlastní život.

Tomu nás na toltécké cestě učí anděl smrti. Anděl smrti k nám přichází a říká: „Vidíš, že vše, co zde existuje, je moje, není to tvoje. Tvůj dům, partner, děti, auto, kariéra, peníze - všechno je moje a až budu chtít, tak ti to vezmu, ale zatím si toho užívej.“

Vzdáme-li se andělu smrti, budeme navždy šťastní. Proč? Protože anděl smrti nám vezme minulost a umožní životu, aby pokračoval. Za každý okamžik, který je minulostí, anděl smrti odebere mrtvý kousek z nás a my můžeme žít v přítomnosti. Parazit chce, abychom minulost vláčeli s sebou, a proto je to tak těžké být naživu. Pokoušíme-li se žít v minulosti, jak bychom se mohli těšit z přítomnosti? Když sníme o budoucnosti, proč bychom s sebou měli vléci břímě minulosti? Kdy hodláme žít v přítomnosti? To nás učí anděl smrti.

 

NOVÝ SEN Nebe na zemi

Chci, abyste zapomněli na všechno, čemu jste se za celý život naučili. To je začátek nového pochopení, nového snu.

Sen, který žijeme, je naším výtvorem. Je to naše vnímání reality, které můžeme kdykoliv změnit. Máme sílu stvořit peklo a máme sílu stvořit nebe. Proč nesnít jiný sen? Proč nepoužívat mysl, představivost a emoce pro sen nebe?

Použijme představivost a budou se dít obrovské věci. Představme si, že máme schopnost vidět svět jinýma očima, kdykoliv se nám zachce. Pokaždé, když otevřeme oči, vidíme svět kolem nás jinak.

Zavřeme nyní oči, pak je otevřeme a rozhlédněme se. To, co vidíme, je láska vycházející ze stromů, láska přicházející z oblohy. Budeme vnímat lásku ve všem kolem nás. Je to stav požehnáni. Vnímáme ze všeho lásku, tedy i z nás samých a z jiných lidí. I když jsou lidé smutní nebo mají zlost, můžeme za těmito pocity vidět, že vysílají lásku. Užívejme své představivosti a nových očí. Chci, abyste viděli, že žijete nový život, nový sen, život, v němž nepotřebujete ospravedlňovat svou existenci a v němž jste svobodní, abyste byli tím, kým jste.Představme si, že máme povolení být šťastní a užívat si života. Náš život je osvobozen od konfliktů s námi samými i s jinými lidmi.

Představme si, .že žijeme beze strachu z projevování našich snů. Víme, co chceme, co nechceme a kdy to chceme. Jsme svobodní, abychom změnili svůj život takovým způsobem, jakým doopravdy chceme. Nebojíme se požádat o to, co potřebujeme, říci ano či ne na cokoliv nebo komukoliv.

Představme si, že žijeme bez obav z toho, že nás ostatní budou soudit. Již neřídíme své chování tím, co by si o nás ostatní pomysleli. Necítíme již odpovědnost za názory druhých. Necítíme žádnou potřebu někoho kontrolovat a ani nikdo nekontroluje nás.

Představme si, že žijeme bez toho, bychom soudili druhé. Dokážeme snadno druhým odpouštět a zdržíme se veškerých soudů. Necítíme potřebu mít pravdu ani nikomu jinému dokazovat, že se mýlí. Vážíme si sami sebe i každého jiného a oni si za to váží nás.

Představme si, že žijeme beze strachu z lásky a beze strachu z toho, že nebudeme milováni. Již se neobáváme, že budeme odmítáni, a necítíme potřebu být přijímáni. Můžeme. říci „miluji tě“ beze studu či ospravedlňování. Můžeme chodit po světě se zcela otevřeným srdcem a nebát se, že nás někdo zraní.

Představme si, že žijeme, aniž bychom se obávali rizika a zkoumání-života. Nebojíme se cokoliv ztratit. Nebojíme se být naživu ve světě a nebojíme se ani zemřít.

Představme si, že máme rádi sami sebe takové, jací jsme. Milujeme své tělo takové, jaké je, a milujeme své emoce takové, jaké jsou. Víme, že jsme dokonalí právě takoví, jací jsme.

Důvod, proč jsem vás požádal, abyste si představili tyto věci, spočívá v tom, že jsou naprosto možné! Můžeme žít ve stavu milosti a blaženosti, ve snu nebe. Ale abychom mohli tento sen prožívat, musíme nejprve pochopit, o co jde.

Schopnost dostat nás do stavu blaženosti má jen láska. Být blažený je jako být zamilovaný. Být zamilovaný je jako být blažený. Vznášíme se v oblacích. Ať se obrátíme kamkoliv, vnímáme lásku. Je zcela možné žít takto pořád. Je to možné, protože jiní to už udělali a od nás se nijak neliší. Žijí v blahu protože změnili své dohody a sní jiný sen.

Jakmile jednou pocítíme, co to znamená žít ve stavu blaha, zamilujeme si to. Budeme vědět, že nebe na zemi je pravda - že nebe doopravdy existuje. Jakmile víme, že nebe existuje, jakmile víme, že je možné v něm zůstat, záleží jen na naší snaze to dokázat. Před dvěma tisíci let nám Ježíš řekl o Království nebeském, o království lásky, ale jen málokdo byl připraven mu naslouchat. Říkali: „O čem to mluvíš? Mé srdce je prázdné, necítím lásku, o které hovoříš, necítím klid, který je v tobě.“ My tak mluvit nemusíme. Jen si představme, že jeho poselství lásky je možné a zjistíme, že je určeno nám.

Svět je krásný a báječný. Když se naším stylem stane láska, může být život velmi snadný. Můžeme neustále milovat. Je to naše volba. Možná nemáme žádný důvod milovat, ale dokážeme milovat, protože nás láska činí šťastnými. Jedině akt lásky vede ke štěstí. Láska nám dá vnitřní klid. Změní naše vnímání všeho.

Na všechno se dokážeme dívat zrakem lásky. Dokážeme si uvědomit, že láska je všude kolem nás. Budeme-li žít tímto způsobem, mlha v naší mysli se rozplyne. Mitote navždy zmizí. Právě o tohle se lidé pokoušejí po celá staletí. Tisíce let hledáme štěstí. Štěstí je ztraceným rájem. Lidé tvrdě pracovali, aby se dostali k tomuto bodu, jenž je součástí evoluce mysli. V tom spočívá budoucnost lidstva.

Tento způsob života je možný a je v našich rukou. Mojžíš jej nazýval Zaslíbená zem, Buddha nirvána, ježíš nebe a Toltékové Nový sen. Naše identita je však naneštěstí smíchána se snem planety. Tam v mlze jsou všechny naše dohody a názory. Cítíme přítomnost parazita a věříme, že to jsme my. Uvolnit se - osvobodit se od parazita a vytvořit si prostor, v němž by bylo možné prožívat lásku - je pak těžké. Jsme připoutáni k Soudci a k Oběti. Utrpení nám dává jistotu, protože ho tak dobře známe.

Žádný důvod trpět však neexistuje. Jediným důvodem, proč trpíme, je naše rozhodnutí, že budeme trpět. Podíváme-li se na svůj život, nalezneme mnoho výmluv, proč trpíme, ale žádný dobrý důvod nenalezneme. Totéž platí o štěstí. Jediným důvodem, proč jsme šťastní, je to, že jsme se rozhodli být šťastní. Štěstí je volba a utrpení právě tak. Možná nemůžeme uniknout lidskému osudu, ale máme volbu: protrpět si ho, nebo si jej užít. Trpět, nebo milovat a být šťastní. Žít v pekle, nebo žít v nebi. Mojí volbou je žít v nebi. A vaší?

 

MODLITBY

Udělejte si chvilku, zavřete oči, otevřete srdce a vnímejte všechnu lásku, která z něj vychází.

Chci, abyste se připojili v mysli a srdci k mým slovům a pocítili silné spojení lásky. Společně se pomodlíme, abychom zakusili spojení s naším Stvořitelem. Soustřeďte pozornost na plíce, jako kdyby existovaly jen ony. Vychutnejte si pocit, kdy se naplní pro nejdůležitější potřebu lidského těla - dýchání.

Zhluboka se nadechněte a vnímejte, jak do plic vstupuje vzduch. Představujte si, že vzduch není nic jiného než láska. Všímejte si spojení mezi vzduchem a plícemi, spojení lásky. Naplňujte plíce vzduchem, dokud nebude mít tělo potřebu vzduch vypudit. Pak vydechněte a znovu si vychutnejte ten požitek. Když vyhovíme jakékoliv potřebě těla, máme z toho požitek. Dýchání nám poskytuje velký požitek. Dýchání nám stačí k tomu, abychom byli neustále šťastní, abychom se těšili ze života. Být naživu je skvělé. Vychutnejte si požitek z toho, že žijete, požitek z toho, že cítíte lásku...

Modlitba za svobodu

Dnes tě, Stvořiteli vesmíru, žádáme, abys k nám přišel a sdílel s námi silné spojení lásky. Víme, že tvým skutečným jménem je Láska, že být s tebou ve spojení znamená sdílet stejné vibrace, stejnou frekvenci, jíž jsi ty, protože jsi jedinou věcí, která ve vesmíru existuje.

Dnes nám pomáhej, abychom byli jako ty, abychom milovali život, abychom byli životem, abychom byli láskou. Pomáhej nám, abychom milovali způsobem, jímž miluješ ty, bez podmínek, bez očekávání, bez závazků, bez jakýchkoliv soudů. Pomoz nám, abychom milovali a přijímali sami sebe bez jakýchkoliv soudů, protože když soudíme sami sebe, shledáme se vinnými a cítíme potřebu být potrestáni.

Pomáhej nám, abychom bezpodmínečně milovali vše, co jsi stvořil, zvláště jiné lidské bytosti, zvláště ty, které žijí okolo nás - všechny naše příbuzné a lidi, které se tak pracně pokoušíme milovat. Protože, když je odmítneme, odmítáme sami sebe, a když odmítáme sami sebe, odmítáme Tebe.

Pomáhej nám, abychom milovali druhé takovým způsobem, který si neklade žádné podmínky. Pomáhej nám, abychom je přijímali takové, jací jsou, bez soudů, protože, když je soudíme, nalézáme na nich vinu, obviňujeme je a cítíme potřebu je potrestat.

Vyčisti nám dnes srdce od všeho emocionálního jedu, který je v nás, osvoboď naši mysl od všech soudů, abychom mohli žít v dokonalém míru a dokonalé lásce.

Dnes je velmi výjimečný den. Dnes opět otvíráme naše srdce lásce tak, abychom si bez jakéhokoliv strachu mohli navzájem říci miluji tě“ a skutečně to tak mysleli. Dnes se ti nabízíme. Přijď k nám, používej náš hlas, naše oči, naše ruce a naše srdce, aby ses podílel na spojení lásky s námi všemi. Dnes nám, Stvořiteli, pomáhej, abychom byli jako ty. Děkujeme ti za všechno, co dnes dostaneme, zvláště za svobodu být tím, kým doopravdy jsme. Amen.

Modlitba za lásku

Podělíme se společně o krásný sen - sen, který si zamilujete tak, že jej budete chtít mít navždy. V tomto snu jsme uprostřed krásného, teplého a slunečného dne. Slyšíme ptáky, vítr a říčku. Jdeme k říčce. Na břehu sedí v meditaci starý muž a my vidíme, že z jeho hlavy vyzařuje krásné pestrobarevné světlo. Snažíme se ho nerušit, ale on vytuší naši přítomnost a otevře oči. Jsou plné lásky a má široký úsměv. Zeptáme se ho, jak je možné, že je schopen vyzařovat takové krásné světlo. Požádáme ho, zda by nás to nenaučil. Odpoví nám, že před mnoha a mnoha lety položil stejnou otázku svému učiteli.

Starý muž začne vyprávět svůj příběh: „Můj učitel si otevřel hruď, vyňal srdce a z něho vycházel krásný plamen. Pak otevřel moji hruď, otevřel mé srdce a vložil do něho malý plamínek. Vložil mi srdce zpět do hrudi a jakmile bylo opět uvnitř, pocítil jsem nesmírnou lásku, protože plamínek, který mi vložil do srdce, byla jeho vlastní láska.

Tento plamínek se rozhoříval v mém srdci stále víc, až se z něho stal obrovský oheň - oheň, který nepálí, ale očišťuje vše, čeho se dotkne. A tento oheň zasáhl všechny buňky mého těla, které mě začaly milovat. Splynul jsem v jednotě se svým tělem, ale má láska neustále vzrůstala. Ten oheň se dotýkal každé emoce v mé mysli a všechny tyto emoce se proměnily v silnou a intenzívní lásku. Miloval jsem naprosto a bezpodmínečně.

Ale oheň stále hořel a já se musel o svou lásku podělit. Rozhodl jsem se, že vložím kousek své lásky do každého stromu, a stromy mě začaly rovněž milovat. Byl jsem zajedno se stromy, ale mou lásku to nezastavilo a ona rostla dále. Vložil jsem kousek lásky do každé květiny, do trávy, do země, a ty mne začaly všechny milovat a já byl s nimi zajedno. Má láska rostla víc a víc a miloval jsem všechna zvířata na světě. Zareagovala na mojí lásku a milovala mne též a byli jsme zajedno. Má láska však rostla stále dál.

Vložil jsem kousek své lásky do každého krystalu, do každého kamene v zemi, do prachu, do kovů, a všechno mne též začalo milovat a já začal být zajedno se zemí. Pak jsem se rozhodl vložit svou lásku do vody, do oceánů, řek, deště i sněhu. A voda mne též začala milovat a byli jsme zajedno. Ale má láska nepřestávala růst. Rozhodl jsem se, že ji předám vzduchu, větru. Pociťoval jsem silné spojení se zemí, s oceány, s přírodou a má láska rostla dál.

Obrátil jsem hlavu k obloze, ke slunci a hvězdám a vložil kousek své lásky do každé hvězdy, do měsíce i slunce a všechny mne začaly milovat. Byl jsem zajedno s měsícem, sluncem a hvězdami, a má láska rostla dál. A tak jsem vložil kousek své lásky do každého člověka a byl jsem zajedno s veškerým lidstvem. Kamkoliv jdu, kohokoliv potkám, spatřím v jeho očích sám sebe, protože jsem díky lásce součástí všeho.“

A pak ten starý muž otevřel svou hruď, vyňal srdce s krásným vnitřním plamenem a vložil ten plamen do našeho srdce. A teď ona láska roste v našem nitru. Nyní jsme zajedno s větrem, vodou, hvězdami, s veškerou přírodou, se všemi zvířaty a lidmi. Cítíme teplo a světlo, které vyzařuje plamen v našem srdci. Z hlavy nám vyzařuje krásné pestrobarevné světlo. Vyzařujeme lásku a modlíme se:

Děkuji ti, Stvořiteli vesmíru, za dar života, který jsi mi dal. Děkuji ti za to, že jsi mi dal vše, co jsem naléhavě potřeboval. Děkuji ti za příležitost zakoušet toto krásné tělo a tuto báječnou mysl. Děkuji ti za to, že žiješ v mém nitru s veškerou svou láskou, se svým čistým duchem bez hranic, se svým teplým a zářivým světlem.

Děkuji ti za to, že užíváš má slova, mé oči, za užívání mého srdce, abych se mohl kdykoliv a kdekoliv podílet na tvé lásce. Miluji tě takového, jaký jsi, a protože jsem tvým dílem, miluji i sám sebe takového, jaký jsem. Pomoz mi udržet lásku a mír v mém srdci a učinit z této lásky nový styl života, v němž bych mohl žít v lásce po zbytek svých dnů. Amen.

 

 

zobrazit celé »

Ježíš: co jste zaseli, to také sklízíte

mc infinity / universumstředa, 24. prosince 2014

Co jste zaseli, to také sklízíte. Neštěstí je vaše volba.
Chudoba je výtvor člověka.
Hořkost je plod nevědomosti. Když obviňujete, ztrácíte sílu.
Když po něčem toužíte, zaháníte štěstí. Probuďte se.
Žebrák je ten, kdo si neuvědomuje sám sebe.
Ti, kdo nenajdou vnitřní království, jsou bezdomovci.
Kdo zbytečně plýtvá časem, stává se ubožákem.
Nedělejte ze svého života živoření.
Nedovolte davu, aby zničil vaši duši. Ať bohatství není vaším prokletím.
(Ježíš Nazaretský)

Josef Sanitrák: Karel Weinfurter

mc infinity / universumúterý, 17. listopadu 2015

Zakladatel novodobé křesťanské mystiky: Karel Weinfurter

  Na Weinfurtera se chodilo, jako se chodí na populární hvězdy showbyznysu. Jako zakladatel české mystické školy se stal známým i za hranicemi naší země, jeho základní dílo bylo přeloženo do několika jazyků a domácími i zahraničními autory ezoterní literatury je dodnes citováno jako zdroj. Uctíván i opovrhován vedl mystický spolek, který s různými přestávkami trvá dodnes.

JAK SE RODÍ OKULTISTA

  Vlastní knihu vzpomínek nazval Karel Weinfurter Paměti okultisty. Pojem okultismus ovšem za sto let změnil svůj význam a místo skrytých duchovních nauk je dnes – pod vlivem křesťanské terminologie – vnímán spíše jako cosi temného, ďábelského a nebezpečného už jen na dotek. Náš příběh však začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy do českých zemí jen pozvolna pronikají první poznatky o dosud skrytých, tajných, čili okultních (tehdy dokonce okkultických) duchovních naukách ze všech koutů světa. Jsou to především nauky hermetické – různé druhy magie, alchymie, astrologie a kabala – ale sem tam i zřídkavá, a zatím ne příliš hodnotná literatura o bádání v náboženských systémech asijských.
  Karel Weinfurter se narodil v roce 1868 a na svůj první mystický zážitek si vzpomíná ještě ze svého dětství v Jičíně. Ve věku okolo devíti let měl vidění vousatého světce na obláčku, který na něj kýval rukou, ale na tuto událost brzy zapomněl. Rodina se pak přestěhovala do hlavního města, v době, kdy jedinou okultní disciplínou v Praze byla primitivní forma spiritismu. Domácí prostředí nebylo těmto věcem nijak zvlášť nakloněno, a také pod vlivem materialisticky založeného a vzdělaného kamaráda se mladý Weinfurter považoval za ateistu. O záhadných projevech spiritismu se však psalo v tisku a mluvilo ve společnosti, což nemohlo zůstat stranou zájmu senzacechtivé mládeže. Na mladém Karlovi se pak podepsal i osvícený učitel náboženství, kanovník dr. Krásl, který své svěřence spíše duchovně vedl, než aby je zahlcoval církevními dogmaty (Weinfurter u něj zabodoval tím, že znal celou řeckou abecedu). Od něj se také žáci dozvěděli první zasvěcené informace o spiritismu, o projevech somnambulismu a podobně. Karel se spolužákem se o spiritismus začali vášnivě zajímat. Zpočátku konali bezvýsledné pokusy podle jakési polské brožury nevalné úrovně, ale brzy objevili médium: spolužáka, který upadal do transu, během něhož zprostředkovával písemná sdělení a komunikoval s duchy, a to nikoli během seancí, ale i během dne – na ulici, ve škole a třeba i v kostele. S jeho pomocí se Karel dlouho pokoušel stát se rovněž médiem, až v tom konečně dosáhl úspěchu a začal být zván do různých spiritistických kroužků, kterých bylo po Praze velmi mnoho. Činnost kroužku, do kterého chodil Weinfurter, byla velmi intenzivní. Jeho členové se scházeli pravidelně každou neděli po dobu tří let v jednom domě Na Poříčí, kde kromě seancí debatovali a studovali literaturu, a tak se i jejich pokusy začaly vyvíjet různými směry. Jednou z oblíbených a tehdy populárních spiritistických činností bylo fotografování astrálních jevů, v čemž po čase dosáhli jistých úspěchů. Pro další vývoj Weinfurterova poznání to bylo velmi důležité, neboť zprávy o úspěších této skupiny se šířily do jiných kruhů.

ZASETÉ SÉMĚ BARONOVO

  Do společenství Weinfurterových spiritistů tak byl jednoho dne roku 1890 pozván zájemce o astrální fotografie, baron Adolf Franz Leonhardi (1856–1908). Tento šlechtic z jihočeského zámku Stráže nad Nežárkou a bývalý říšský rakouský poslanec však nebyl obyčejným zvědavcem. Více než svému panství a hospodářským záležitostem šlechtického stavu se po celý život věnoval duchovním vědám, díky cestám po Evropě udržoval kontakty s představenými několika tajných řádů, byl svobodným zednářem, členem řádu martinistů a lóže vídeňských teozofů, stýkal se i s německými ilumináty. Zajímal se o vše okultní, měl vzácnou tématickou knihovnu včetně sbírek středověké literatury a osobně napomáhal šíření těchto nauk (Weinfurter nebyl jediný, koho u nás nasměroval k vyššímu duchovnímu poznání), a proto přišel taky do spolku pražských spiritistů. Fotografie se baronovi velice líbily, a tak přivedl dalšího zájemce – dvaadvacetiletého vídeňského rodáka a mladého pražského bankéře Gustava Meyera, který se později pod pseudonymem Gustav Meyrink (1868–1932) proslavil po celém světě jako spisovatel významných fantasticko-okultních románů. Tím se naplnilo osudové setkání, které Weinfurtera poznamenalo na celý život.
  Podobně jako Leonhardi vedl i Gustav Meyrink do svého obrácení se k duchovním vědám nadmíru barvitý život, který zdaleka nesplňoval představu seriózního byznysmena. Přestože byl úspěšným bankéřem, jeho soukromý život naplňovaly tři vášně: sport, šachy a ženy. Kvůli nešťastné lásce se také málem zastřelil, od čehož ho osudově odvrátila reklama. Pod prahem podstrčená nabídka okultní literatury zaujala jeho na smrt se chystající mysl natolik, že ze světáka se časem stal zcela opačně, tedy duchovně zaměřený člověk a v našich zemích také jeden z mála skutečných zasvěcenců.
  S Weinfurterem si – podle jeho vzpomínek – okamžitě padli do oka: „… záhy jsme se spřátelili a chodívali jsme spolu celé hodiny, rozmlouvajíce o okultních zjevech, anebo jsme sedávali v kavárně, probírajíce různé okultní otázky.“ Duchaření totiž hlavní postavu spiritistického kroužku už dávno neuspokojovalo. Byť se společenství dostalo ze světa duchů přesného proroctví o smrti rakouského korunního prince, Weinfurter seznal, že v praktické oblasti spiritismu je mnoho chtěného i nechtěného astrálního klamu a nevyjasnitelných zmatků, ale hlavně, že i spiritismus ve svém vývoji nepokračuje, a je tudíž více překážkou než pomocí na cestě duchovního vývoje. Sám měl pak velké problémy se svých nabytých mediálních schopností zbavit, což lidem slabší vůle může způsobit stěží vyléčitelné psychické poruchy a celoživotní trauma. S odchodem Weinfurtera se tak kroužek rozpadl. (Křesťanské formě spiritismu se pak v podkrkonoší věnoval zvláště Karel Sezemský, který napsal několik významných knih, mimo jiné také o astrologii.)
  Péčí barona Leonhardiho se Meyrink s Weinfurterem a s dalšími dostali k závažnější literatuře: k okultním románům Bulwerovým (jeho nejznámější knihy Zanoni a Podivnou historii Weinfurter přeložil do češtiny), k mystickým spisům Mabel Collinsové a Kerninga, kterým však tehdy ještě nerozuměli, k Bhagavadgítě, a také k dílu H. P. Blavatské. V novém kroužku se – už pod vedením Meyrinkovým – přestěhovali do jeho bytu na Ferdinandově, dnešní Národní třídě č. 10. Tady pak činili pokusy s hypnózou, s tzv. Reichenbachovým ódem, neboli životním magnetismem, jasnovidectvím a telepatií, ale také magické pokusy se zrcadly, křišťálovými koulemi a podobně. Tato praxe byla pro pozdější Weinfurterovu činnost velmi důležitá, neboť mohl zasvěceně varovat před nebezpečími plynoucími z těchto pokusů.
  Meyrink díky svým financím a jazykovým znalostem nakupoval v zahraničí veškerou dostupnou okultní literaturu, kterou pak členům překládal. Weinfurtera podle jeho vlastních slov mrzelo, že nemůže anglické knihy číst v originále, a tak se tomuto jazyku začal potají učit. Způsob, jak to činil, stojí za zmínku: anglickou gramatiku se naučil z německé brožurky, objednal si přímo z Anglie Pataňdžaliho Jóga Sútru a s pomocí anglicko-německého slovníku ji, neznaje jediného anglického výrazu, slovo za slovem překládal do češtiny. Nad obtížnou knihou plnou frází a poangličtěných indických pojmů trávil každý den dvě hodiny, až ji konečně zmohl. Když to slyšel Meyrink, spráskl nad touto metodou ruce. Tímto způsobem se ovšem Weinfurter naučil anglicky natolik, že byl schopen překvapeným kolegům v kroužku překládat přímo z originálu. To se mu pak stalo osudným ze dvou důvodů: jednak si překlady začal vydělávat na živobytí, jednak časem – kvůli množství této práce – potřeboval písařku, která se později stala jeho ženou. Díky literatuře se tak skupina probojovala k hodnotnější literatuře, mimo jiné i k základním dílům o józe a indické filozofie. Zjistili však také, že na duchovní pouti je zapotřebí najít vůdce, guru, který by žáky vedl správnou cestou, aby nemarnili čas a nebloudili po cestičkách sice lákavých, ale mnohdy také nebezpečných.

PRVNÍ LÓŽE

  Touha hledačů byla veliká, a tak se baron Leonhardi nad svými ovečkami slitoval. Dal jim za úkol nastudovat dvě literární díla: Mabel Collinsové Světlo na cestu („Je to spis mystický a velmi hluboký a já jsem dnes přesvědčen, že mu nikdo z nás správně neporozuměl,“ píše Weinfurter ve svých pamětech) a pohádku z jednoho Goethova spisu, o níž podle Weinfurtera „dodnes neví nikdo určitě, co jí chtěl říci velký německý básník“. Leonhardi byl nicméně s výklady spokojen a slíbil, že budou přijati do jedné francouzské okultní společnosti. Než přijel do Prahy, každý si na krk opatřil zlatý řetízek, baron pak každému pověděl tajné heslo a poznávací znamení a nakonec každý obdržel zlatý medailonek se šesticípou hvězdou a čtyřmi písmeny. Tím to také všechno skončilo: „Nikdy jsme již o tomto tajném řádu neslyšeli. Neznali jsme také žádného jiného člena kromě barona a posud nikdo neví, zdali skutečně onen řád existuje či nikoli. Později jsme se domnívali, že baron, aby nás potěšil, si s námi zahrál nevinnou scénu.“ Důležitější bylo, že Leonhardi »lóži« doporučil „studovati spisy Kerninga, německého zednáře a posledního evropského mystika, který se svým dílem na veřejnosti vystupoval.“ Jeho učení se pak stalo podkladem Weinfurterovy mystiky.

SLEPÁ ULIČKA »U MODRÉ HVĚZDY«

  Opět z impulzu Leonhardiho byla v Praze založena také lóže Theosofické společnosti. Původní teozofií byla středověká nauka o božské moudrosti prezentovaná zvláště německým mystikem Jakubem Böhmem. V roce 1875 však Theosofickou společnost v Americe založila Ruska Helena (Jelena) Petrovna Blavatská, údajně na podnět Mahátmů, adeptů, žijících tisíce let kdesi v Himálaji, s nimiž prý byla v kontaktu. Blavatská ohromovala veřejnost výjimečnými schopnosti podloženými neobyčejnými znalostmi okultních věd. Jejím cílem prý bylo vytvořit ideální bratrstvo všech národů. Leonhardi byl módní teozofií nadšen a své nadšení přenesl i na naše hledače. Jim přivezl z Vídně dva zástupce teozofické společnosti, s nimiž pak v bytě Gustava Meyrinka založili pražskou teozofickou lóži »U modré hvězdy«. Na Weinfurterovo pozvání do lóže vstoupil – i když spíše symbolicky, než aby se na jejích aktivitách plně podílel – i básník Julius Zeyer. Spolu často chodívali po Praze na procházky, během nichž Zeyer vyprávěl okultní události ze svého života (jak potvrdil i Vrchlický, Zeyer měl jisté okultní vlohy a míval zvláštní vidění), ale i podivuhodné příběhy ze světa, k nimž měl lepší přístup než Weinfurter.
  Ukázalo se však, že Blavatská nebyla v kontaktu s žádnými Mahátmy, ale se dvěma egyptskými kouzelníky, kteří ji plných sedm let před jejím veřejným vystoupením učili nejen okultním naukám, ale i různým magickým kouskům a mediálním schopnostem, takže dovedla ovládat astrální síly, čímž si získala ohromný vliv a důvěru lidí. Trnovou korunu teozofii pak po smrti Blavatské nasadili její následovníci, zvláště Annie Besantová, která v indickém chlapci jménem Krišnamurti (původně Jiddu) rozpoznala budoucího spasitele světa. S ním objížděla svět a vydělávala peníze, díky nimž si mladý Ind zvykl na luxus, o jakém dříve ani neslyšel. Rodiče se sice časem začali snažit o jeho návrat, ale hoch mezitím dospěl k plnoletosti, a tak nad ním pozbyli právní moci. Už během cesty se ale spasitel své paní vymykal z představ – a hlavně z příkazů. Na světce žil velmi rozmařile, proti vůli své objevitelky si v Berlíně vydržoval mládenecký byt, v Londýně kolem sebe shromažďoval mládence ne zcela obvyklých sexuálních sklonů a jevil svatou bázeň před každou prací. Přijet měli také do Prahy, ale z toho sešlo už cestou z Rumunska, odkud byl králem vykázán. V Budapešti, která zaplatila za jeho vystoupení neuvěřitelné peníze, se už před ním indický »vegetarián« natolik přejedl po uhersku kořeněným masem, že musel být narychlo převezen do Holandska k ošetření. Celá věc pak mladého spasitele přestala bavit a milou Besantovou jednoduše pustil k vodě i s celou její Theosofickou společností. (Už v době nástupu Besantové se od ní oddělil dr. Rudolf Steiner, který založil dodnes aktivní Antroposofickou společnost.) I po vystřízlivění si Weinfurter cenil knih Blavatské, a její Odhalenou Isis dokonce označil za „podklad všeho okultního studia“.  
  Práce pražských teozofů byla velmi intenzivní. Členové lóže – stále ještě bez vůdce – zkoušeli další cvičení, jejichž účelem bylo dosažení tzv. psychických sil. Weinfurter s Meyrinkem se scházeli i mimo lóži, a to dokonce dvakrát denně, aby si sdělovali výsledky svého snažení. Dva a půl roku cvičení nemělo valných výsledků, až Meyrink začal vykonávat tzv. imaginační cvičení. V těch dosáhl mimořádných úspěchů – dovedl kolem sebe v představách vytvořit kvetoucí a vonící zahradu, popálit se o knot imaginární svíčky či se pořezat o neexistující nůž.

OTEVŘENÍ CHRÁMU

  Na základě těchto pokusů Meyrinka přijal guru vídeňských teozofů, který mu však cvičení zakázal jako velmi nebezpečnou cestu vedoucí k černé magii. Když se tak členové teozofické lóže prostřednictvím alespoň jednoho svého člena konečně dostali k duchovnímu vůdci, byli zklamáni: „Meyrink byl najednou křesťanským mystikem. Když nám to oznámil, byli jsme trochu zklamáni, neboť jsme přísahali na indickou jógu.“ (Psyché 1932, str. 222)
  Meyrink byl vázán slibem mlčenlivosti. Tolik však vyzradil, že duchovní učitel dává svým žákům větná cvičení, každému jiná, podle stupně jeho vývoje. Tento vůdce jménem Mailänder byl prostý tkadlec z Krušnohoří, měl však žáky z vyšší společnosti po celé Evropě. Přijal pak i další pražské žáky, Weinfurtera však až mnohem později, vlastně teprve před koncem svého života. Už zpočátku mu ale poslal povzbuzující vzkaz týkající se Weinfurtera osobně.
  Stále ještě nepřijat učitelem vídeňských teozofů, začal se Weinfurter cítit na své duchovní cestě osamocen, pokračoval v cvičení jógy a vyzkoušel si také, jak dosáhnout úspěchu metodou Prentice Mulforda. Současně počal horlivě studovat křesťanské mystiky – především díla Jakuba Böhma, Jane Leadové, Micheala de Molinose, anglické mystičky Mabel Collinsové (s jejíž ošetřovatelkou si Weinfurter psal), a hlavně Kerninga. Na základě úkolů duchovního vůdce totiž pražští žáci seznali, že Kerning musel znát pravou mystickou cestu.
  V roce 1903 – po sérii spiknutí proti němu – opustil Gustav Meyrink Prahu, aby se ve Vídni stal redaktorem a po čase i slavným spisovatelem (po roce 1915, kdy vyšel jeho Golem, dokonce jedním z nejprodávanějších v Evropě). Weinfurterovi byl od počátku věrným druhem, ale i vzorem a jedním z mála, které ctil bez výhrad, takže po jeho smrti napsal: „… on to byl, který uvedl v Praze do života okultismus a později i mystiku.“ (Psyché 1932, str. 217) Další členové bývalé lóže odešli z Prahy před první světovou válkou, takže Weinfurter byl nucen dlouho pracovat mysticky sám, prakticky až do doby, než poznal svoji manželku Boženu.
  Tou dobou začal mít Weinfurter v životě problémy, a to jak existenčního, tak zdravotního rázu. Denně se ve stavu duševní krize modlil za přijetí u vůdce. Konečně k němu došlo. S příkazem „hledat božství ve vlastním nitru“ většina žáků zakotvila tichou koncentrací v křesťanské mystice a náhle se mezi nimi začaly množit nové a nové zkušenosti a potvrzování správnosti cesty, nejen ve vnitřních životech, ale i ve vnějších událostech a znameních, jako je např. stigmatizace apod. Teprve prostřednictvím křesťanské mystiky tak Weinfurter poznal základní poučku všech mystických nauk, že totiž Boha je možno najít jen v chrámu vlastní duše.

OHNIVÝ KEŘ ANEB ODHALENÁ MYSTICKÁ NAUKA

  Popsat jasně a stručně princip Weinfurterovy mystické nauky je nemožné jako definovat mystiku samu. Navíc – samo jeho dílo je paradoxní. Ačkoli v roli mystického učitele horuje proti okultismu, ve svých dílech učí, jak v sobě objevovat a probouzet schopnosti jasnovidectví a telepatie, jak vidět do astrálu, dokonce jak vyvolávat duchy. Napsal vynikající učebnici astrologie a sám v této oblasti slavil úspěchy. Možná nikoliv on osobně, ale určitě tato jeho díla byla a jsou dodnes ctěna okultisty i hermetiky.
  Jednou z Weinfurterem doporučovaných metod, jak docílit úspěchu nejen v duchovním, ale i v hmotném životě, je metoda Američana Prentice Mulforda (1834–1891). Její podstatou je víra v tvůrčí sílu myšlenek – podle jejího zákona k sobě přitahujeme to, co máme v mysli. Máme-li na mysli nemoc, přitáhneme ji k sobě; myslíme-li na zdraví, přitáhneme zdraví; kdo myslí na úspěch, dosáhne úspěchu a naopak. Podle Mulforda vznikla v Americe celá škola New Thought – Nové myšlenky, předchůdce mnoha dnešních new-ageovských směrů. Věc není tak jednoduchá, jak můžeme přiblížit v tomto článku, je nutno ji správně používat, a to Mulford podrobně rozebírá v osmidílném Daru Ducha, který v překladu Weinfurtera u nás vyšel i v popřevratové době (dokonce u dvou vydavatelů). Tohoto principu využívají i směry moderní psychologie orientované na budování osobnosti člověka, příznivci new age ho znají zase např. jako »tvůrčí představivost« Shakti Gawain, ale i od mnoha jiných.
  Dalším paradoxem je Weinfurterův přístup k indické filozofii. Jógu sice považuje za východní formu mystiky, nedoporučuje ji však jako vhodnou pro člověka žijícího západním způsobem života. Bhagavadgíta má však v jeho dílech minimálně stejnou, ne-li větší váhu než Bible. Buddhismus pak Weinfurterovi vadil ze stejného důvodu jako současnému papeži: nemá prý Boha. Současné chápaní buddhismu je však již posunuté a fakt, že Buddha sám problém existence Boha neřešil, nelze interpretovat jako jeho odmítnutí. Paradoxní je v posledku i mystika sama. I mnozí křesťanští světci se ve středověku dovolávali reinkarnace, jakkoli byla církví zavržena, a dokonce oficiálně zakázána už v roce 553. Pro většinu dnešních křesťanů je dále nepřijatelná – ze zásady i z principu. Právě skutečnost, že mystika všech náboženských systémů je sama svou praxí přesahuje, však spojuje i tak vzdálené a zdánlivě neslučitelné způsoby myšlení, jako je západní křesťanství a východní jóga. I to je poznáním a poselstvím mystiků všech dob a všech směrů. Základním dílem Weinfurterovým, obsahujícím odhalenou mystickou nauku včetně podrobného popisu duševních cvičení, je trojdílný Ohnivý keř. Weinfurter tuto učebnici mystiky napsal vlastně na objednávku. Když ho vydavatel Zmatlík přijal jako redaktora pro svůj nový časopis Okultní a spiritualistická revue, zveřejnil tu Weinfurter – poprvé v českém jazyce – článek o mystice s popisem cvičení. Na základě obrovského ohlasu mezi čtenáři vydavatel svého redaktora vyzval, aby o této praktické mystice napsal celou knihu. Stalo se a její první vydání vyšlo u Zmatlíka v roce 1923. Od té doby vyšel jen u nás v šesti oficiálních vydáních (dalšími, neoficiálními, byly reprinty či vázané fotokopie) a přeložen byl do třech jazyků – do němčiny, angličtiny a francouzštiny.
  Cesta k poznání Boha, respektive ke spojení se s Bohem skrze vlastní nitro, vede podle Ohnivého keře dvěma možnými směry: je to jednak cesta dokonale zklidněné mysli, tedy cesta totožná s jógou, jednak cesta písmenkových cvičení. K prvnímu způsobu Weinfurter ve svých návodech popisuje koncentrační cvičení známá dnes již obecně všem mystikům, s tím že k soustřeďování doporučuje křesťanské postavy, tedy Ježíše, Pannu Marii, popřípadě světce. Cestou písmenkových cvičení jsou v podstatě kabalisticko­mantrická cvičení přejatá od německého mystika Kerninga. Tato cvičení jsou založena na tajemné síle Božího Slova, které stvořilo tento svět, a spočívají v soustřeďování daných hlásek (I, E, O, U, A = Jehova) do jednotlivých částí těla počínaje nohama a konče hlavou, až dojde k »produchovnění« celého těla. Vedle toho rozebírá Ohnivý keř jednotlivé mystické stavy, které žáka na jeho cestě provázejí, otázku vůdce, předkládá úryvky z děl mystiků, základy tarotu a numerologie, výklad karmy a také kompletní překlad rosikruciánské Paraboly, básnického obrazu vnitřního vývoje člověka na mystické cestě. Pramenem Weinfurterova mystického poznání byla zvláště díla křesťanských mystiků Jakuba Böhma (1575–1624) a Kerninga neboli Jana Křtitele Krebse (1774–1851), ale ovlivnil ho i Michael de Molinos (1640–1697), Mistr Eckhardt (1260– 1327), Tomáš Kempenský (1380–1478) a celá řada dalších.
  Na počátku minulého století, v době duchovního kvasu v našich zemích, bylo pro mnoho lidí odhalení mystiky jako jádra všech duchovních nauk bleskem z čistého nebe. V rostoucím zájmu o různé magie a spiritismy však jejich vášnivé obhájce musela také nutně pobouřit, a proto byl Weinfurter jedněmi milován a jinými nenáviděn.

LITERÁRNÍ ČINNOST

  K literární činnosti přivedl našeho okultistu básník Jaroslav Vrchlický. Weinfurter psal od svých čtrnácti let až do dospělosti básně, ale nikdy si netroufl prezentovat je veřejně. Vrchlický se k nim dostal náhodou a ihned některé z nich otiskl v časopise Máj, jehož byl redaktorem. Brzy nato se spřátelili a Weinfurter se básníkovi stal jakýmsi osobním tajemníkem. (Později veřejnosti odhalil některé detaily ze života našeho literárního velikána – například to, že Vrchlický finančně pomáhal řadě neznámých lidí.)
  Weinfurter se však živil hlavně překlady různé beletrie, často i braku nejhrubšího zrna. Jako novinář se prosadil mj. ve dvou ročnících Zmatlíkovy Okultní a spiritualistické revue a především pak v šestnácti ročnících vlastního časopisu Psyché. Co všechno přeložil, je už dnes nesnadno dohledat, ale těchto knih bylo více než čtyři sta. I nejrůznějších románů však dovedl využít např. k poznámce pod čarou, v níž vysvětlil některý okultní pojem, případně upozornil na podrobnosti, které zájemci najdou v některé jeho knize. Překládal ovšem také literaturu okultní a mystickou, kterou mnohde doplnil komentáři a výklady, jindy ji přepracoval a vydal pod vlastním jménem. Takto přiblížil českému čtenáři základní kámen indické filozofie Bhagavadgítu, díla křesťanských mystiků Kerninga, Böhma, Molinose, Kempenského či Eckhardta, osmisvazkový Mulfordův komplet Dar ducha, ve dvou dílech zpracoval Mistra Rama Krišnu a jeho učení. Některé původní spisy jsou jen drobné brožurky s návody a radami, naopak nejobsáhlejší dílo má jedenáct svazků. Ke kuriozitám patří Zoologicko-botanická mikroskopická technika, odborné dílo, podle něhož se učilo na vysokých školách, beletristické Hodiny pátera Josífka či pohádkové knihy, vydávané pod různými názvy. Spiritistické období zúročil v dílech Jak bádati ve spiritismu, Spiritismus a věda, Zázraky a jejich výklad okultními naukami, Nebezpečí okultismu nebo Conan Doyle a spiritismus. Hermetickým vědám věnoval nemálo spisů, mezi nimiž jsou ceněny např. Učebnice magického myšlení, Magie v lásce, Odhalená magie, Tajné síly přírody a člověka či dvojdílná Astrologie. Nemálo jeho dodnes populárních knih se týká esoteriky východních nauk – vůbec první Weinfurterovou knihou z okultní oblasti byly Divy a kouzla indických fakírů (což je jakási česká podoba pozdějších Bruntonových Tajností indických), kterou uvedl vůbec poprvé do české literatury jméno Rama Krišna, dále Vivékanandova Karma Jóga a Rádža jóga, Vnitřní člověk a hadí síla – a také různých esoterních společností – Svobodné zednářství, Tajná tradice a učení bratrů Rosikruciánů či velmi ceněné, téměř encyklopedické Tajné společnosti mystické a okultní. Jádrem Weinfurterova odkazu jsou však spisy o mystice, a to jak východní, tak křesťanské. Oblíbený je dodnes dvoudílný Mystický slabikář, jedenáctidílná Bible ve světle mystiky, obsahující komentované knihy Nového Zákona, ale i apokryfy včetně jejich kompletních překladů, Mystika v žalmech Davidových, Mystický sborník I. a II., Mystika všem, Nauka Bílé lóže anebo vynikající Cesta královská, a samozřejmě tři díly Ohnivého keře.
  Mezi čtenáře Weinfurterových knih rozhodně nepatří jen jeho následovníci, ale i lidé obecně duchovně smýšlející, kterým už jejich pouhá četba přináší užitek. Na novodobých vydáních je také dobré to, že vycházejí bez jazykových úprav, a tak lze také ocenit jazyk, jakým se u nás psalo a mluvilo před téměř sto lety.

PSYCHÉ

  Psyché Weinfurter vydával od roku 1924 až do zákazu činnosti spolku Psyché v roce 1940. Po celu tu dobu nesl podtitul Revue věnovaná mystice, okultismu a metapsychice. Čtyřiadvacet stránek časopisu naplňoval zpočátku Weinfurter sám návody jak praktikovat mystiku a to jak začátečníkům, tak upozorněním na chyby a úskalí doporučovaných cvičení (v tom často reagoval na dopisy čtenářů), ukázkami z děl do té doby nedostupných v českém jazyce, jako byly Upanišady, Egyptská kniha mrtvých, životopisy světců, jejich díla či nauky, které komentoval, ale také články, které pramenily z Weinfurterových vlastních studií. Mnohé z těchto článků vycházely na pokračování a mnohé potom také autor vydal jako samostatné knihy (Silhuety velkých Mistrů, Mystika v žalmech Davidových aj.). Důležité z hlediska pátrání po historických faktech byly i Weinfurterovy vzpomínky, které mu pak posloužily coby základ pro jeho Paměti okultisty.
  Časopis byl chytře vedený i po stránce profesní. Obsahoval »literární hlídku« upozorňující na vycházející zajímavé tituly. Propagaci vlastních knih řešil Weinfurter kouzelným způsobem: nechával o nich psát články svým nejvěrnějším druhům ze spolku, kteří je mohli vychválit lépe, než by se odvážil autor sám. Poslední strany byly pravidelně věnovány čtenářské listárně a hlavně drobným zprávičkám ze světa, věnovaným okultním a příbuzným výzkumům z celého světa, zvláštním událostem nebo lidem obdařeným mimořádnými schopnostmi. Ze současného hlediska by byly některé úsměvné, někdy zavánějící senzacechtivostí, za kterou by byl vděčný nejeden z dnešních bulvárních plátků. (Napoví namátkou vybrané tituly: Osmileté médium, Pomsta Faraonova, Vidění dvou krav, Srážka obrovského meteoru se zeměkoulí, Žena s deseti dušemi atd.) Časopis byl velice úspěšný a kupovali ho nejen mystici, ale i další esoteričtí badatelé a široká veřejnost (pravidelně ho odebíral i Otakar Březina). Veřejnost bedlivě sledovala pravidelné Weinfurterovy astrologické předpovědi na poslední straně, z nichž některé se svými úspěchy proslavily. Od vzniku spolku Psyché se časopis stal jeho periodikem, a tak vedle výše zmíněného obsahoval i zprávy o činnosti spolku, dokumentaci jeho hospodaření, vzkazy, jakož i příspěvky jeho členů. Dnes je důležitým dokumentem doby, a to nejen pokud jde o samotný spolek.

SPOLEK PRAKTICKÝCH MYSTIKŮ

  Už několik let před založením spolku Psyché se scházel kolem Weinfurtera kroužek zájemců o mystiku. V jedné z místností kavárny Republika na vinohradském Mírovém náměstí se pravidelně jednou týdně, a to vždy v pátek večer, diskutovalo o okultismu, mystice i jiných esoterních naukách. Šlo však o volné sdružení, a tak sem chodil kdekdo, včetně různých »živlů«, někdy vyslovených nepřátel, a také osob, které chtěly uplatnit svůj vliv. Stávalo se tak, že namísto práce, tedy studia a skutečné mystické praxe, se celý večer zbytečně prohádal či proklábosil kavárenskými řečmi, které Weinfurter pro jejich povrchnost doslova nesnášel. To byl také hlavní důvod, proč byl 27. listopadu 1929 založen spolek Psyché – s pevnou organizační strukturou, se stanovami a vnitřním řádem, který musel každý plnit. Jako oficiálně hlášená a povolená organizace měl spolek svou valnou hromadu, volby, legitimace, vybíral příspěvky a tak dále. První zvolený výbor spolku tvořil jeho předseda Karel Weinfurter, jeho přítel a pokročilý mystik, lékař Jaroslav Barth, učitel František Jirásek s manželkou Mary, velkostatkář Arnošt Čapek, lékař Ignát Kratochvíl a bankovní úřednice slečna Kurzová.
  Podle stanov „účelem spolku je šíření poznání Boha na základě filozofie náboženství“. Způsob, jak toho dosáhnout (a který určoval „Domácí řád spolku“), byla mystická cvičení podle Ohnivého keře, jež se každý člen spolku zavázal provádět a „vydávat z nich počet“. Tyto kontroly nebyly však striktní, šlo spíše o to zabránit propagaci jiných okultních směrů a přimět všechny, aby mystickou zkušenost prožívali na sobě a spěli tak k vyšším cílům. Členové se koneckonců sami agilně svěřovali se svými prožitky, ať už na schůzích či písemně, a dychtivě čekali na jejich zhodnocení. Toto Weinfurterovo lpění na praxi bylo základem jeho snah, a také proto mělo Psyché v záhlaví „sdružení praktických mystiků“.
  Další důležitou záležitostí spolku byla také společná knihovna, která shromažďovala okultní, hlavně však mystickou literaturu, která pak byla členům volně přístupná.
  Schůzky se konaly pravidelně v pátek v osm hodin večer zprvu v Národním domě na Vinohradech, poté v Hlavově kavárně na Mírovém náměstí. Později, kvůli rostoucímu počtu členů, přesídlily už natrvalo do Radiopaláce na tehdejší Fochově třídě. Večer zahajoval jednatel úředními záležitostmi spolku. Poté předseda Weinfurter tradičně přednesl úvodní referát, ať to byla přednáška k tématu, které právě studoval, k nějaké aktuální události, anebo téma, kterým se spolek zabýval. Často to býval také překlad nějakého zahraničního díla – svého času to byli např. velice oblíbený Paul Brunton nebo Rama Krišna. Tyto jeho překlady se staly téměř legendárními, neboť Weinfurter četl tak, že překládal přímo z originálu německého nebo anglického, aniž si toho mnozí vůbec všimli. Často tyto překlady přímo komentoval svými poznatky nebo vysvětloval pojmy, které ještě nebyly běžně rozšířené. Následovala rozprava k tématu, poté názory, diskuze a dotazy členů, více či méně zasvěcené, někdy vysloveně naivní, ale Weinfurter odpověděl vždy i největším laikům. Některé z rozprav byly naopak tak zásadní, že přetištěny následně vyšly v časopise. Členové pak mohli na schůzi přivést hosty či další zájemce, které museli na počátku představit předsedajícímu schůze. Naprosto nepřípustné však bylo propagovat ve spolku jiné nauky a směry, čemuž měl zabránit i kuriózní zákaz pro hosty vměšovat se do debaty. Nutno však dodat, že k této striktní politice Weinfurtera donutily výše zmíněné negativní zkušenosti. Kvůli obrovskému zájmu počal spolek pořádat dokonce veřejné Weinfurterovy přednášky. První se konala 20. ledna 1932 ve velkém sále Radiopaláce, se vstupným a s veřejnou propagací, a její téma bylo Bůh v člověku, čili odvěká cesta mystická. Úspěch byl obrovský, sál byl zcela vyprodán, přijely zájezdy z venkova, dokonce ze Slovenska, a mnoho zájemců se dovnitř vůbec nedostalo. Nutno však dodat, že většině návštěvníků nešlo o přednášku samotnou, spíše o to, aby osobně viděli a slyšeli Weinfurtera, jehož popularita byla veliká a přesahovala hranice země. Psyché se tak skutečně stalo Weinfurterem vysněnou baštou mystiky, a to nejen u nás, kde svého času mělo přes dva tisíce členů (mimochodem více než mnohé dnešní oficiální církve), ale své příznivce našlo i v zahraničí, počítaje v to dokonce Spojené státy. Svědčí o tom i dopisy otištěné v časopise samotném.

OBHAJOBA MYSTIKY PŘED ODPŮRCI

  Weinfurter musel od počátku své poznání tvrdě hájit a probojovávat mu cestu. Dospěl v tom až k určité nesmiřitelnosti, ale příslovečné klacky mu jako první do cesty házeli jiní.
  Musíme předeslat, že prakticky všechna česká hermetická a okultní společenství podléhala vnitřním hádkám a sporům – nejčastěji o vliv, funkce a z toho plynoucí požitky. Weinfurter toho byl osobně svědkem. Už první pražská lóže martinistů byla od počátku zachvácena osobními šarvátkami, různě se dělila, zanikala a znovu vznikala, podobný osud čekal i Theosofickou společnost. Navíc tyto společnosti zůstávaly ve sféře hermetických zájmů o různé magické evokace, probouzení tajemných sil a získávání mimořádných schopností, často šlo o pouhé intelektualizování. Byli mezi nimi lidé jistě odborně zdatní, kteří tvrdě a poctivě pracovali a pro duchovně-vědní obory a zvláště českou hermetiku vyšlapali pořádný kus cesty, ale i důležitě se tvářící břídilové a postavy morálně a psychicky velmi sporné. Weinfurter jako člověk, který si sám cestu magie prošel, ji však po poznání mystiky považoval za nízkou a ostře rozděloval takzvanou černou a bílou magii a propagátory těchto »nižších nauk« nemilosrdně tepal, byl-li jimi konfrontován. Jako každý úspěšný člověk, vzbuzoval i Weinfurter u svých konkurentů a oponentů žárlivost, u lidí malých duchem pak závist. Vyčítali mu kde co: že si ve svém časopise dělá propagaci jak své vlastní osoby, tak svých děl, že se podepisuje i pod některá přeložená díla, že spolek vede příliš tvrdou rukou, že je nekompromisní, arogantní, příliš sebevědomý, že na mystice vydělává. Spory tak vedl s některými hermetiky, spiritisty, teozofy a také okultisty, kteří vystupovali proti jeho mystické cestě. Veřejností sledovány byly například spory s Otakarem Griesem, Květoslavem Minaříkem a Paulem Bruntonem.

KARMICKÝ SPOR O PÍSMENKA

  Otakar Griese (1881–1932) byl přerovský okultista, který předmětu svého zájmu obětoval celý svůj život počínaje existenčními otázkami a konče rodinným zázemím a tragickými důsledky pro vlastní zdraví. Díky tomu, že s výjimkou krátkého období nebydlel v Praze, stál i mimo ostré pře tamních hermetiků, vydával své vlastní časopisy a knihy a byl v kontaktu s pařížským popularizátorem okultních nauk a velmistrem tamních martinistů Gérardem Encaussem, řečeným Papus, který v rámci své Vysoké školy hermetismu udělil Griesemu titul profesora hermetických věd. (TitulemProf. h. c. Herm. Dr. Otakar Griese se pak jeho držitel podepisoval v záhlaví veškerých svých článků.) Griese se v Čechách zasloužil o přechod z romantického pojetí okultismu na badatelskou úroveň a především českými hermetiky je považován za jednoho z otců zakladatelů. Jako takový však – podobně jako Weinfurter – výsledky své práce musel také obhajovat a prosazovat, a proto byl občas snad až zbytečně nekompromisní a nesmlouvavý.
  Problémy si Griese přímo vyráběl jak jednáním s vydavateli, tak – a to nejčastěji – formou kritiky výsledků práce jiných. Takto si podal např. kabalistu Eliáše, rozepře měl ale i s pražským okultistou a vydavatelem Zmatlíkem, který mu nabídl vedení Okultní a spiritualistické revue. Griese to odmítl pohaněním časopisu ještě dříve, než začal vycházet. Zmatlík pak na toto místo přijal Karla Weinfurtera a tímto rozhodnutím udělal díru do světa, neboť se vzápětí stal prvním vydavatelem většiny jeho děl. Právě v tomto časopise Weinfurter začíná vysvětlovat a propagovat mystické učení, zveřejňuje překlady Kerninga a má obrovský úspěch u čtenářů. Griese na sebe nenechá dlouho čekat a ihned začíná Weinfurtera veřejně pranýřovat ve svém vlastním časopise Isis. Po odborné linii má spor dvě stránky – za prvé Griesemu vadí Weinfurterovo pojetí karmy: Griese tvrdí, že karma vylučuje zásahy Boží milosti a že osud člověka není ovlivnitelný – prostě jen plyne podle hvězd. Tomu z dnešního pohledu ovšem odporuje jak samotná astrologie, tak i smysl jógického snažení a princip duchovního zrání vůbec. V důsledku jde o problém svobodné vůle, který řeší filozofové i teologové řadu tisíciletí, a další ještě budou. Nadutost této kritiky dokazuje citát: „Kdo přezírá rozum, nejsa ještě osvícen, a domnívá se, že mu ho nahradí jakési mystické nazírání a spojení s Bohem, je domýšlivcem, který ještě dlouho bude se potáceti mezi Scylou a Charybdou nejrozmanitějších domněnek…“ (Isis 1922, str. 35). Přijmeme-li tezi, že samotná touha po Bohu je formou milosti, pak se ale na Grieseho nemůžeme zlobit, neboť bez tohoto nadání lze mystiku rozumem pochopit jen ne zcela dobře. Druhá a podstatnější je Grieseho kritika písmenkových cvičení. Griese je chápal ze svého hlediska magicky a tvrdil, že záleží na formě, jakou je to které písmeno vyslovováno. Weinfurterova skupina však na sobě už v počátku vyzkoušela, že vibrace v tomto vyslovování nejsou důležité, a že lze dokonce písmena vyslovovat v každém jazyku jinak, ba, že si je lze jen myslet. Magici si však myslí, že pouze ty správné vibrace mají tajemný vliv na tělo a ten teprve způsobí vnitřní probuzení. Dopátrat se přesně Kerningových úmyslů v těchto cvičeních bude stěží kdy možné, protože nebyla určena veřejnosti, ale k duchovní obnově jednoho konkrétního zednářského řádu.
  Zveřejněna byla až jeho žákem Kolbem, ovlivněným nadto více indickou védantou. Griese nicméně otázce písmenkových cvičení věnoval celý V. ročník své Isis, takže hermeticky orientovaní zájemci mají dostatek materiálu ke studiu.
  Na všem tom hašteření, vedeném veřejně v tisku i soukromě v osobních dopisech, bylo zajímavé to, že díla svého oponenta alespoň sem tam oba doporučovali ve svých časopisech. Grieseho problém předurčenosti se však podepsal i na něm samém, neboť ke konci své práce pochybuje o smyslu vlastního celoživotního snažení: „… prodělal jsem všechny fáze okultního balamucení… a jaká je bilance této práce? Že jsem vystřízlivěl, vrátil se k sobě (!) a našel sebe.“ (Isis 1922, str. 103) Jako bychom četli Weinfurtera, ovšem nikoli na konci, ale na začátku jeho cesty.

ROZKOL KVŮLI BRUNTONOVI

  Události okolo Paula Bruntona a spolku Psyché dokazují rčení, že tím lepší prorok, čím vzdálenější je v čase či prostoru. PhDr. Paul Brunton (1898–1981) byl původně samotářský badatel v oboru duchovních nauk, svého času pozorný posluchač Ramana Maharišiho, jehož učení po svém transformoval do západem přijatelné podoby v řadě dodnes vydávaných a horlivě čtených knih. Všeobecně je považován za člověka, který indickou jógu zprostředkoval moderně myslícímu člověku, přičemž vystihl její nejvyšší duchovní podstatu. Především svými prvními knihami dosáhl světového věhlasu a nezůstal nepovšimnut ani v českých zemích.
  Brunton jako západní jogín byl – podle Weinfurtera – žákem „největšího žijícího Mistra indického“ a pro české obdivovatele tedy mystikem prvního řádu. Jeho objev znamenal pro naše učedníky zjevení apoštola. Weinfurter byl zpočátku s Bruntonem v častém písemném kontaktu a obdivovaný Brit napsal také pro časopis Psyché několik původních, hezkých článků na pokračování přímo z jižní Indie. Weinfurter přeložil a roku 1937 vydal jeho Tajnosti indické, které ve svatém nadšení označil za „největší mystické dílo 20. století“, a naopak poslal Bruntonovi do Indie ke zhodnocení svůj Ohnivý keř. Brunton jím byl prý doslova nadšen, v dlouhém dopise dílo rozebírá po jednotlivých kapitolách a nachází shody mezi učením Ohnivého keře a výroky Maharišiho. Pro Bruntonovy ctitele byly naopak zajímavé a dokumentárně cenné popisy jeho pobytu u indického světce, které Weinfurter odkrývá v Psyché (roč. XIV.). Brunton byl překvapen i tím, že Weinfurter lokalizoval tzv. duchovní srdce, tedy sídlo ducha a centrum mystické koncentrace. (Podle indické tradice je vpravo od středu prsou, zatímco Weinfurter vycházel z tradice křesťanských mystiků, u kterých je v centru.)
  Brunton byl pro Weinfurtera vůbec důležitou postavou, neboť takto známý a všeobecně uznávaný »vědec ducha« mu potvrzoval pravdy, o které se otírali a které Weinfurterovi vyčítali někteří čeští hermetici. Weinfurter zmiňoval Bruntona takřka v každém svém článku, používal superlativů „slavný P. B.“, „sám P. B.“, „náš pan B.“ apod. a zdejší publikum mu připravil tak, jak na něj nečekalo asi nikde ve světě. Minimálně roční náplň časopisu Psyché (1937) je více věnována mystice indické, józe, překladům Vivékanandy apod. Koncem roku pak Weinfurter vydává i Tajnosti egyptské, předem už citacemi a poukazy notně propagované v časopise.
  Uvnitř spolku tak Weinfurter zapaluje možná až příliš »ohnivý keř« Bruntonových ctitelů, jejichž mluvčím se pomalu a jistě stává Josef Hoznourek. Ten také jménem spolku Bruntona pozval a vysněný guru konečně na podzim 1937 navštívil poprvé Prahu. Na jeho téměř měsíční pobyt u nás se konala sbírka, do níž přispěla řada pražských členů spolku, neboť finanční nároky hosta nebyly nikterak skromné. Jeho příjezd i pobyt v Praze ale zůstal spolku utajen, takže většina členů se o něm dozvěděla až po jeho odjezdu. Pročpak to? „Poněvadž pan Paul Brunton není ani světovým cestovatelem, který se rád dává obdivovat davem, ani dryáčnickým »mistrem«, který vystupuje s vážností komickou, maskuje duševní prázdnotu zevním leskem, ani cestujícím fakírem, který provádí svoje kouzla za peníze, ani spisovatelem vymyšlených teorií o tajné vědě a jiných záhadách. Poněvadž dále pracuje jen a jen potají v malých kroužcích mystiků, kteří mohou přijímati jeho pokyny a učení, aby je pak šířili dále mezi těmi, kterým se prozatím nedostalo štěstí přijíti s ním osobně do styku,“ vysvětluje Weinfurter následně ve svém časopise (Psyché, roč. XIV., č. 8), ačkoli v tom neměl prsty. Důvodů však bylo víc a některé šly mimo předsedu samotného.
  Brunton prý předem projevil přání sejít se s maximálně deseti členy spolku, nakonec jich však bylo šestatřicet. Weinfurterovi se celá věc vymkla z rukou. Bez jeho vědomí vítala Hoznourkova klika Bruntona už při příjezdu a pak se s ním setkávala na soukromých meditacích, kde vedli i jiné rozhovory. Sám Brunton byl v Praze spokojen, chválil celou mystickou skupinu a v dopise upřímně sděluje, že jinde ve světě tak dobře zorganizovanou a pracující mystickou skupinu neviděl.
  Brzy po jeho odjezdu začali někteří členové spolku šířit Bruntonovo učení po svém, možná v podvědomé snaze vymanit se z tvrdých pravidel spolku a povinnosti praktikovat mystická cvičení dle Ohnivého keře. Weinfurter konečně zavětřil a nechal tyto snahy pranýřovat na valné hromadě. Vystihl totiž nebezpečí, které by mohlo spolek rozklížit tak, jak to ve svém životě už mnohokrát pozoroval a zažil u sdružení jiných. Koneckonců byl v právu – v samotných zásadách spolku byl zákaz propagovat či praktikovat učení jiná. Ve spolku došlo k nesouladu, ke změnám ve výboru a odchodu nespokojenců. Nutno říci, že mezi nimi byli mnozí důležití členové: kromě knihovníka Hoznourka také jednatel František Jirásek s manželkou Mary, kteří přispívali do časopisu, stejně jako Arnošt Čapek, pozdější překladatel Bruntona a bratr Weinfurterovi naopak věrného Otakara. Někteří odešli, někteří zůstali v Psyché, ale s odpadlíky se stýkali, začali o Weinfurterovi trousit pomluvy, až je on sám musel ze spolku vyhodit. Zrada »bruntonovců« byla pro chod spolku osudovou ranou, neboť mnozí byli v zodpovědných funkcích, anebo byli pokročilými mystiky, kteří učení brali poctivě, nezávisle studovali a obohacovali spolek vlastní zkušeností. Pozapomněli však, z čeho vyšli, a začali mít pocit, že svého učitele přerostli. Weinfurter pak začal nacházet v Bruntonových knihách omyly a nedostatky, které, zdá se, nebyly účelové, ale týkaly se základů mystické nauky a Weinfurterových celoživotních zkušeností. Tak například Bruntonovi vadí „telepatie a jiné podobné schopnosti, které jsou odvislé od spojení s jakousi univerzální nebo světovou Duší“. Kritikou magie popíral Weinfurterovu celoživotní zkušenost a praxi, jakož i prakticky polovinu jeho díla a okultního zkoumání, neboť počátky Weinfurtera lze spojit s počátky našich hermetiků, poctivých badatelů, hodnotu jejichž díla prověřil čas. Za magii považoval Brunton i takzvané užívání myšlenkových sil, tedy učení Mulfordovo. Weinfurterovi naopak vadil pojem světová Duše, kterým se Brunton odchýlil od svých indických učitelů, neboť je to pojem „čistě západní a žádný indický Mistr ani jiný spisovatel tohoto pojmu nezná“. Zásadní však bylo, že Brunton nepotřeboval pojem Boha, který je pro křesťanského mystika podstatou. Brunton navíc svým českým obdivovatelům zamlčel Maharišiho díla a při pátrání po tomto Bruntonově zdroji se zjistilo, že anglický žák učení velkého Inda – ve snaze zpřístupnit ho Západu – přejal poněkud »po svém«, a tak Weinfurter dílo východního Mudrce sám přeložil a předložil českým čtenářům. Překlad se českým bruntonovcům nelíbil hlavně pro Weinfurterovy poznámky, to ale netušili, že Brunton sám se od Maharišiho již počínal odklánět a formoval svůj vlastní "mentalismus".
  Třetí a základní Bruntonovu knihu, Tajnou stezku, vydal Weinfurter s finančními potížemi, neboť angličtí majitelé autorských práv chtěli třikrát vyšší sumu a také krize zvýšila náklady. Došlo tak k paradoxu, kdy totéž číslo časopisu Psyché tepe Bruntonovy sektáře a zároveň propaguje jeho knihy, neboť vydavatel potřeboval, aby se dobře prodávaly. Situace se vyhrotila v otevřené nepřátelství a oboustranné napadání, až Weinfurter napsal: „Máme nyní v Praze sektáře, kteří vyhlašují Angličana P. Bruntona za spasitele světa a nepřestávají vydávati letáky proti naší mystice a mé osobě. Před těmi varuji každého mystika i nemystika, protože nebezpečně agitují mezi našimi členy i nečleny a namlouvají jim, že je nejvyšší čas, přistoupiti k nim a uvěřiti falešným naukám jejich učitele. Běda těm, kdo se dají nebo dali obelstít satanskými vlivy, které tu v pozadí hrají hlavní úlohu. Náš spolek nyní vydává leták, ve kterém je odhalena pravá tvář P. Bruntona i příčiny, které vedly mne a naše žáky, abychom naprosto odmítli jeho nauky, které nejsou ani jeho, nýbrž Mudrce Maharišiho, ale zkomoleny k nepoznání. P. Brunton zapřel nám jen proto spisy Maharišiho, abychom jeho považovali za Mistra, a nikoli Světce z Arunačaly.“ (Psyché roč. XVII., č. 3). Silná slova, která byla sebeobranou proti hrozící katastrofě, v zásadě však poctivému Bruntonovi ublížila, i když nesrovnatelně méně, než aktivity jeho obdivovatelů ublížily Psyché.
  Při šířce a záběru Weinfurterových zájmů v esoterní oblasti nebylo by, pravda, pro kohokoli problémem vytrhnout odstavec z některého jeho díla a pranýřovat ho za něj. Je však zapotřebí si uvědomit, že jde o celoživotní zkoumání badatele, dvacet let publikování a více než pět desítek děl na různá témata, která vydával v různých etapách svého vývoje. Z uvedených zásadních rozmíšek je však patrno, že jejich původcem nebyl Weinfurter, ale ti, kterým vadil, kdo ho napadali či mu chtěli způsobit škody. Každopádně událost s Bruntonem navrátila Weinfurtera od Východu k mystikům křesťanským, což je dobře, neboť kromě toho, že byli jeho hlavním životním tématem, jejich znovuobjevení a zpřístupnění českým zájemcům bude mít už navždy velký význam.

ODCHOD MYSTIKA

  Nesváry byl spolek postižen až do roku 1940, kdy byl zakázán nacisty, stejně jako časopis Psyché. Na celou událost měla vliv osobnost velmi sporná – trojnásobný doktor, teolog a magik, okultista, publicista, člověk nesmírně inteligentní a nadaný, ale také aktivní fašista a homosexuální černá ovce rodiny: Jiří Arvéd Smíchovský. Jak vypráví jeden z pamětníků, Weinfurter ho do spolku přivedl coby nováčka, představil ho jako svého tajemníka a ihned ho posadil do čela stolu. Nadšen Smíchovského znalostmi okultních oborů bezmezně mu věřil a zasvětil ho do mnoha spolkových i osobních záležitostí, a dal mu tak nad sebou moc, netuše, jak osudově bude zneužita. Smíchovský měl totiž jako tajný agent gestapa za úkol dohlížet na všemožná okultní sdružení a Psyché mu posloužilo za dobrý příklad jeho vzorné spolupráce s nacisty. Smíchovský skončil ve vězení mnohokrát – už za nacistů a později znovu za komunistů, neboť to jako agent táhl na všechny strany a s kým se dalo, včetně StB. Udával, uplácel, zapíral a přiznával. Jako černý magik se pak zaprodal Satanovi a ten si ho nakonec vyzvedl až v roce 1951 z komunistického vězení. Každopádně byl Weinfurter jen jedním z mnoha, kterým pomohl do vězení nebo na věčnost.
  Poté, co Smíchovský udal Weinfurtera, byli předseda i další činovníci spolku zatčeni, spolková i Weinfurterova osobní knihovna zabaveny a spolek byl rozpuštěn. Weinfurter byl uvězněn na tři měsíce a ve věku třiasedmdesáti let fyzicky trápen a ponižován. Musel například drhnout záchody a prochladlé vězeňské chodby, přičemž dostal zápal plic, se kterým byl propuštěn domů. Nechme zavzpomínat jeho manželku Boženu: „Začal pak slábnout, takže jsem mu upravila lůžko v jeho pracovně, kde se nejraději zdržoval. Tam jsem si také dala ke spaní pohovku, abych byla nemocnému stále po ruce. Ale neztěžoval mi nikdy mou povinnost ošetřovati ho. Jeho nezměrná trpělivost byla mnohým vzorem a pomáhala jim poměrně klidně přecházeti přes všechna utrpení, kterých za vlády nacistů byl jen málokdo ušetřen. V jeho nemoci zjevila se mu Matka Boží a slíbila mu, že v březnu bude již svého utrpení zbaven.“ Karel Weinfurter zemřel 14. 3. 1942 v 15 hod.

PSYCHÉ PO WEINFURTEROVI

  Světlo mystiky za nacismu nestačilo pohasnout. Již v říjnu 1945 svolala Božena Weinfurterová do pracovny zesnulého předsedy poradu předních pracovníků mystického hnutí a ještě téhož podzimu byl spolek obnoven. Jeho předsedou se stal Weinfurterův věrný přítel a spolupracovník dr. Ing. Otakar Čapek. Kromě toho, že si později Boženu Weinfurterovou vzal za manželku, byl důstojným pokračovatelem svého předchůdce a autorem vynikajících knih (Ježíš Kristus ve světle mystiky, Proč se znovuzrozujeme, Encyklopedie okultismu, mystiky a všech tajných nauk aj). Některé Weinfurterovy knihy byly vydány znovu, vycházel i časopis Psyché. Po válce byl po duchovním povzbuzení velký hlad, a to nejen mezi mystiky, a tak byl obrovský zájem i o obnovené přednášky spolku. Čapek byl vynikající hlavně tím, že – byť šíře jeho zájmu byla rovněž široká – se veřejně zabýval šířením mystiky a pomohl jejímu zprůhlednění novým zájemcům anebo těm, kteří neprošli s Weinfurterem celou cestu vývoje od okultismu, a nebyli tedy schopni pojmout celé spektrum jeho učení a návodů. Bohužel toto období bylo rovněž násilně ukončeno nástupem komunismu v roce 1948.

WEINFURTEROVA OSOBNOST

  Že se »na Weinfurtera« chodilo, není přehnané tvrzení. Jeho popularita přesáhla hranice naší země jako důsledek vytrvalé a důkladné práce v oboru, kterým velká část společnosti žila. Weinfurter své životní téma prožil a vrchol duchovních nauk v mystice vyzkoušel na sobě. Měl tedy to »své jasno«, které mu nešlo vzít, a proto působil sebejistě, a to samo o sobě je dráždivá, pro někoho odpuzující, pro jiného magnetická vlastnost. Na druhou stranu se od počátku až úzkostlivě bránil tomu, být považován za guru, což bylo nebezpečí, které mu v době jeho největší popularity hrozilo. V čem tedy spočívalo jeho charisma? Weinfurter byl velmi vysoké postavy, jeho obrýlený zjev k tomu dodával pocit důvěryhodnosti »ctihodného pana učitele«. Ke své postavě měl neadekvátně slabý hlas, který si paradoxně vynucoval soustředěné naslouchání. Podle pamětníků na veřejnosti neprojevoval ani špetku humoru, známky po něm není ani v jeho knihách.
  Měl však i jiné zájmy, než jen okultismus; je například známo, že od mládí až do doby své dospělosti sbíral hmyz. Díky tomu dokonce sepsal v češtině chybějící odbornou publikaci o mikroskopické technice, používanou pak ve školství. Málo se také ví, že ho zajímala i hudba. Veřejně se tím nikde nechlubil, ale učil se například hrát na příčnou flétnu. Prý mu to moc nešlo.
  Rozhodně největší devízou bylo jeho mimořádné jazykové vybavení. Zmíněný způsob, jakým překládal z originálu na schůzích spolku Psyché, byl také způsobem, jakým psal knihy. Jak dosvědčila manželka a zároveň písařka většiny jeho děl, Weinfurter chodil po místnosti a věty diktoval, jako by jim naslouchal odkudsi shůry, anebo takto překládal do českého jazyka a k překladům hned doplňoval poznámky a vysvětlivky, mnohdy zajímavější než samotný původní text. Často v takové rychlosti, že je nebylo možné stačit ani psát. Paní Božena se skutečně naklapala milionů písmen, ale například při překladech nebo životopisech mystiků prý mívala pocit, že k ní mluví dotyčné osobnosti odkudsi shůry. Stejným způsobem Weinfurter mluvil i při přednáškách na veřejnosti: věcně, s vysvětlováním srozumitelným i laikovi, zároveň však s nekompromisností a zaujetím, které bralo dech. Čtenáři často říkají, že jim samotné čtení jeho knih přináší potěchu a duchovní zklidnění, podobně jako u knih jiných duchovních osobností. To bylo možné jen díky tomu, že byl své věci oddán duší i tělem, a mystika a duchovní nauky byly skutečnou součástí jeho osobnosti.

VÝZNAM A ODKAZ DNEŠKU

  Spolek Psyché byl obnoven i po roce 1990. Po jistou dobu vycházel opět časopis Psyché, dnes už jen coby interní věstník spolku. Důležitým počinem bylo vydání několika základních Weinfurterových děl, za což patří dík zvláště manželům Vítovským. Spolek prošel několika fázemi vývoje a dnes se pravidelně schází jen několik jeho členů. Stejně jako Weinfurter sám odmítal stát se uctívaným guru, ani dnešní mystici ho neberou nikterak dogmaticky – s vědomím, že doba a poznání pokročily, však ve světle jeho mystické nauky pracují dál na svém duchovním růstu. Vydávání jeho knih se pak chopili i jiní, a tak jsou dnes zájemcům snadno dostupné.
  Karel Weinfurter navždy patří k pionýrům novodobého poznávání duchovních nauk. Jako literát zprostředkoval českému čtenáři řadu neznámých či nedostupných děl, seznámil veřejnost s duchovními osobnostmi, tajnými řády a společnostmi, odhalil skrytý smysl jejich učení. Jako spiritista, okultista, člen několika řádů a horlivě pracující mystik poznal a vyzkoušel na sobě nebezpečí, která člověka na této cestě mohou potkat, podrobně je popsal a důrazně před nimi varoval. Jeho zásluha za odhalení odvěkých mystických pravd, pochopení mystiky a za její rozvoj u nás je nezměrná. V roli šéfa spolku i autora naučných knih nekompromisně dbal praktické stránky duchovního směřování, neboť věděl, že pouhé teoretizování uspokojí intelektuální zájem, ale nemá valného významu pro duchovní vývoj člověka. Sám v tom projevil vysoké osobní zaujetí a oddanost a tato výzva k vyšším cílům zůstává platná dodnes. Pro jeho obdivovatele i odpůrce.

 
Knihy Josefa Sanitráka nejen o osobnosti české mystiky Karlu Weinfurterovi si lze objednat zde
zobrazit celé »

Eckhart Tolle / Moc přítomného okamžiku

mc infinity / universumsobota, 27. června 2015


>> Musíte se odnaučit odmítat přítomný okamžik. Přestaňte myslit na minulost a budoucnost, pokud to není nezbytně nutné. Nezabývejte se časem. Máte-li potíže soustředit se na přítomný okamžik, pozorujte svou mysl, jak se snaží z přítomnosti uniknout.
>> Všimnete si, že si budoucnost obvykle představujete lepší nebo horší, než je přítomnost. Je-li imaginární budoucnost lepší, dává vám naději. Je-li horší, máte strach. Oboje je iluzorní.
>> Když pozorujete sami sebe, začnete si uvědomovat přítomný okamžik. Jakmile si uvědomíte, že nejste přítomní, přítomní jste. Jste-li schopni pozorovat svou mysl, nejste v ní uvězněni. Stali jste se nezaujatým pozorovatelem.
>> Pozorujte svou mysl - uvědomujte si své myšlenky, emoce a reakce na různé situace. Uvědomujte si své reakce aspoň tak, jak si uvědomujete situaci, která je způsobuje. Všimněte si toho, jak často přemýšlíte o minulosti nebo o budoucnosti. Neposuzujte a neanalyzujte, co pozorujete. Sledujte své myšlenky, pocity a reakce. Nedělejte z toho osobní problém. Brzy začnete vnímat něco mnohem silnějšího než cokoli, co pozorujete: mlčenlivé, objektivní vědomí za myšlenkami vaší mysli.

zobrazit celé »

sám jako nosorožcův roh

mc infinity / universumčtvrtek, 30. dubna 2015

 



Buddhovo učení v sútrách, nejranější buddhistická poezie, Buddhův univerzální etický ideál ad.

 

  předmluva
  Had 
  poznámky 1-11
  Dhanija 
  poznámky 12-20
  Nosorožcův roh
  poznámky 21-37
  Zvažování dvojic 
  poznámky 38-67
  Pozorování světla 
  poznámky 68-71
  Povzbuzení 
  poznámka 72
  použité zkratky
  překlad
     
    použité obrázkové odkazy   
  zpět na obsah
    zpět na začátek kpt.

 

 

Předmluva

  Všechny texty v této knize, s výjimkou jediného, byly přeloženy ze sbírky Suttanipáta, která se nachází v pátém oddílu (Khuddaka-nikája) Koše rozprav (Sutta-pitaka) pálijského kánonu. Tato sbírka obsahuje podle mínění odborníků nejranější buddhistickou poezii a je v ní zachycen živý duch původního Buddhova Učení, což nám umožňuje přenést se v čase nazpět a okusit něco z atmosféry prvotní buddhistické obce, případně se tím nechat inspirovat i pro nevyhnutelný návrat do přítomnosti. Tento skok časem totiž nic neubírá z Buddhova poselství, které k nám promlouvá dnes stejně jasně jako k lidem před více než 2500 lety. To proto, že základní danosti lidského života a problém utrpení zůstávají pořád stejné a nebyly nijak ovlivněny technickými a společenskými změnami posledních staletí.
  To je jasně patrné hned z prvního textu s názvem „Had“, který na příkladě mnicha ilustruje Buddhův univerzální etický ideál, jenž není nijak vázán na konkrétní kulturní oblast či časové údobí.
  Druhý text s názvem „Dhanija“ líčí střetnutí nejen dvou osob, ale především dvou rozdílných přístupů k životu. Postava pastevce zde symbolizuje připoutanost a lpění, zatímco vznešená postava Buddhy ztělesňuje ideál nezávislosti a vnitřní svobody.
  Třetí text, „Nosorožcův roh“, je nádherným popisem toho, jak by měl vypadat život pravého mnicha – askety, který opustil plané světské starosti a zájmy a usiluje o dosažení konečného cíle, arahantství, ještě v tomto životě.
  Jen když se člověk oprostí od každodenního „obstarávání“, může obrátit svůj zrak k závažným otázkám své existence, což vyžaduje nejen zdrženlivost ve svém jednání, ale především vytříbenou schopnost jasného myšlení a uvažování (jónisó manasikára). Jakýmsi návodem k tomu má být čtvrtý text s názvem „Zvažování dvojic“, který je náročný především tím, že již předpokládá jistou obeznámenost se základními body Buddhovy nauky. Jelikož by bylo příliš zdlouhavé podrobně vysvětlovat každý termín, který se v rozpravě vyskytuje, odkazuji čtenáře – tam, kde je to nutné – na jedinečný výklad v knize ctihodného Ňánavíra Théry Očisťování stezky (zatím dostupné pouze v samizdatovém překladu z roku 1994).
  Následující pátý text, „Pozorování světa“, tvoří výjimku tím, že byl přeložen ze sbírky Udána a nikoliv Suttanipáta. Vhodně však zapadá do kontextu našich rozprav a do jisté míry navazuje na předchozí text.
  A konečně poslední, šestý text s názvem „Povzbuzení“ je jakýmsi varováním pro ty, kdo by zapomněli na to, že všechny Buddhovy rozpravy jsou praktickým návodem k uskutečňování jeho nauky a nikoli literárními dílky určenými k příležitostnému osvěžení našeho estetického cítění.

  Buddhovy rozpravy (sutty) k člověku promlouvají přímým a jasným způsobem, a bylo by asi nevhodné příliš je zatěžovat nějakou spekulativní interpretací. Jelikož však u většiny čtenářů nelze předpokládat širokou znalost buddhistické terminologie, dovolil jsem si k textům připojit krátké poznámky, v nichž uvádím zejména původní pálijské termíny (neboť v češtině dosud nemáme žádnou standardní překladatelskou konvenci) a rovněž pro čtenáře dokresluji širší kontext, z něhož je patrný smysl těchto termínů. 


 

 Had (Uraga-sutta, Sn. I,1) 

1. Mnich, který ukázní svůj hněv, hned jak v něm vyvstane,
tak jako lze léčivými bylinami zastavit šířící se jed,
opustí tento i onen břeh,[1]
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

2. Mnich, který beze zbytku odetne svou vášeň,[2]
tak jako lze u kořene utrhnout lotosový květ,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

3. Mnich, který beze zbytku odetne své toužení,[3]
tak jako lze vysušit prudce tekoucí proud,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

4. Mnich, který beze zbytku vytrhne svou domýšlivost,[4]
tak jako velká povodeň utrhne chatrný rákosový most,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

5. Mnich, který nenachází žádné jádro v bytí,[5]
tak jako na fíkovníku nelze najít květy,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

6. Mnich, jenž v sobě nechová žádnou zášť
a překonal bytí v tom či onom stavu,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

7. Mnich, jehož (špatné) myšlenky jsou vyhlazeny,
beze zbytku uvnitř odstraněny,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

8. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu,[6]
který překonal celou tuto rozbujelost,[7]
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

9. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví o světě, že „toto vše je falešné“,[8]
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

10. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost chtivosti, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

11. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost vášně, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

12. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost nenávisti, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

13. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost zaslepenosti, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

14. Mnich, v němž nejsou žádné (zhoubné) sklony[9]
a kořeny všeho neblahého byly vyhubeny,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

15. Mnich, v němž není nic zrozeno z úzkosti,
co by mohlo způsobit jeho návrat na tento břeh,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

16. Mnich, v němž není nic zrozeno z touhy,
co by u něj mohlo zapříčinit připoutanost k bytí,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.

17. Mnich, který odstranil pět překážek,[10]
je bez starostí, překonal nejistotu a vytrhl svůj šíp,[11]
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži. 


1. „Opustí tento i onen břeh“ (džaháti órapáram): Tento výrok je zde třeba chápat v tom nejširším smyslu jakožto vyjádření neuspokojivosti jakéhokoli stavu v tomto podmíněném světě. Ačkoli jeden stav může být relativně nadřazený jinému stavu, všechny jsou z konečného hlediska neuspokojivé kvůli své nestálosti. (Viz verše 729, 740, 752.) [Zpět]

2. Vášeň (rága) či chtivost (lóbha) je prvním ze tří „neblahých kořenů“ (akusala múla), které motivují jednání obyčejného světského člověka. Zbývající dva jsou nenávist (dósa) a zaslepenost (móha). [Zpět]

3. Toužení (tanhá) plyne z nevědomosti a je obvyklou reakcí světského člověka na příjemné či nepříjemné pociťování (védaná). [Zpět]

4. Domýšlivost (mána) představuje zvláště „domýšlivost ‘já jsem’“ (asmimána), která v nás vyvolává pocit identifikace s naším tělem a myslí, na nichž následně ulpíváme a jsme nevyhnutelně vystaveni všem neblahým změnám, které je postihnou. Sutty to často popisují jako „sklon k domýšlivosti ‘já’ a ‘moje’“ (ahamkára-mamamkára-mánánusaja), jehož odstranění je cílem cvičení meditace. V M. 113 se říká, že arahant si nemyslí, že je cokoliv, že je kdekoliv či že je v čemkoliv (na kiňči na kuhiňči na kénači maňňati). Ačkoli je i nadále fyzicky přítomen, „mudrc se neztotožňuje s žádnými věcmi“ (sabbésu dhammésu atammajó muni, A. I,150), a proto překonal veškeré utrpení plynoucí z jejich nestálosti. [Zpět]

5. Jádro (sára) zde představuje něco pevného, trvalého a uspokojivého, tedy myšlenku Já. Ale jelikož „Já či něco, co náleží k Já, nelze pravdivě a skutečně nalézt“ (attani ča attanijé ča saččató thétató anupalabbhamáné, M. 22), měli bychom co nejdříve prohlédnout tuto iluzi a zanechat pošetilého lpění na pomíjivých věcech. V S. XII,61 Buddha říká, že i obyčejný světský člověk se může osvobodit od lpění na svém těle, které se mění spíše pozvolna a nenápadně, avšak nedokáže se osvobodit od toho, čemu se říká duch (čitta), mysl (manó) či vědomí (viňňána) a mění se dnem i nocí, protože se s tím tak dlouho ztotožňoval: „Toto je moje, toto jsem já, toto je mé Já.“ Rys nestálosti je totiž skutečně všudypřítomný: sabbé sankhárá aniččá, všechny formace jsou pomíjivé, a proto sabbé dhammá anattá, všechny věci jsou ne-Já. [Zpět]

6. „Kdo nezachází příliš daleko ani nezůstává pozadu“ (jó naččasárí na paččasárí): Tento výrok je třeba opět chápat v tom nejširším smyslu, a to jako vyjádření Buddhovy jedinečné metody – střední cesty (madždžhimá patipadá). V S. I,1 je Buddha tázán, jak překonal proud samsáry, na což on odpovídá: „Nestál jsem na místě (appatittham), ani jsem se nehnal vpřed (anájúham). Neboť když jsem stál na místě, tak jsem klesal ke dnu, a když jsem se hnal vpřed, tak jsem byl unášen pryč.“ V Iti. 49 se zase říká, že někteří se drží příliš zpět, zatímco jiní to příliš přehánějí. Ti první, když slyší Buddhu mluvit o „ustání bytí“ (bhavaniródha), tím nejsou nijak přitahováni, protože se těší a radují z bytí, jsou s ním spokojeni. Ti druzí jsou jím naopak znechuceni a vkládají své naděje v posmrtnou nicotu. Žádný z těchto názorů však nevede ke skutečnému osvobození, neboť oba tiše přijímají existenci nějakého Já (attá), kterému je přisuzováno buď trvalé anebo dočasné bytí, což neodpovídá skutečnosti. Jedni se snaží udržet si své Já, druzí se ho zase chtějí zbavit, ale nikdo z nich neví, co toto „Já“ doopravdy představuje. Avšak ten, kdo vidí, že Já je pouhá iluze vytvářená naším toužením po bytí (bhavatanhá), případně toužením po nebytí (vibhavatanhá), ten kráčí směrem k odvrácení, ztrátě vášně a ustání takto vzniklé iluze. Buddhova cesta je tedy cestou porozumění; neučí žádnému „zničení Já“, neboť zde není žádné Já, které by mohlo být zničeno! Vyhasnutí (nibbána) je ustání bytí (A. X,7), tj. zdánlivého bytí nějakého neměnného Já. Slovo „ustání“ (niródha) je v suttách často spojováno s výrazy „odvrácení“ (nibbidá) a „ztráta vášně“ (virága). Slovo virága původně znamenalo něco jako „odbarvení“ či „vymizení“, z čehož plyne, že se zde jedná o „ustání“ poněkud zvláštního druhu. Vyhasíná tu klamný pocit jáství (asmimána), a i když je zde nadále pět složek individuální existence (hmotná forma, pociťování, vnímání, mentální formace, vědomí), není tu už žádné Já, kterému by příslušely. Jsou proto označovány za „ukončené“ (niruddha). Rovněž veškeré utrpení (dukkha) s nimi spojené již nikomu nepřísluší, neboť tu není žádný „trpitel“. Proto je vyhasnutí nazýváno nejvyšší blažeností (nibbánam paramam sukham – Dh. 203). [Zpět]

7. „Rozbujelost“ (papaňča) označuje svět, jak nám ho podává naše zkreslené vnímání skrze iluzi jáství. Jedná se především o různé názory (ditthi), které vytváří naše zaslepené myšlení a jimiž se snaží postihnout povahu skutečnosti – vždy však neúspěšně. Jsou to myšlenky typu „jsem“, „toto jsem já“, „budu“, „nebudu“ atd. (S. XXXV,207). V suttách jsou označovány jako „pojmy plynoucí z rozbujelého vnímání“ (papaňča-saňňá-sankhá). Těmito myšlenkami zbytečně komplikujeme něco, co je v zásadě nekomplikované (nippapaňčam papaňčéti, A. IV,173). A Buddha říká, že „toto Učení je pro toho, kdo se raduje a těší z nekomplikovanosti/nerozbujelosti, ne pro toho, kdo se raduje a těší z komplikovanosti/rozbujelosti“ (A. VIII,30). [Zpět]

8. „Toto vše je falešné“ (sabbam vitatham idan ti) neznamená, že by svět jako takový byl neskutečný, nýbrž že není takový, jaký my se domníváme, že je. (Slovo vitatha znamená doslova „ne-takové“.) Viz rovněž verš 757, kde se říká, že „vše pomíjivé má klamnou povahu“. Ale co je ono „vše“ (sabbam) a onen „svět“ (lóka), o němž zde Buddha hovoří? „Kde je oko a tvary, zrakové vědomí a věci poznávané zrakovým vědomím; ucho a zvuky...; nos a vůně...; jazyk a chutě...; tělo a dotyky...; mysl a představy, vědomí mysli a věci poznávané mentálním vědomím, tam je svět a označení ‘svět’“ (S. XXXV,68). „Co je to ‘vše’? Oko a tvary, ucho a zvuky ... mysl a představy – tomu se, mniši, říká ‘vše’“ (S. XXXV,23). Svět je tedy celek našeho prožívání, a o pochopení tohoto světa Buddhovi jde. Jak praví Iti. 7: „Kdo dokonale poznal ‘vše’, na ničem nelpí a plně porozuměl ‘všemu’, ten překonal veškeré utrpení.“ [Zpět]

9. „Zhoubné sklony“ (anusajá) jsou nečistoty (kilésá) hluboce zakořeněné v naší mysli, které jsou postupně odstraňovány uplatňováním Buddhovy metody. V suttách je často zmiňována skupina sedmi „zhoubných sklonů“: sklon k smyslné vášni, k averzi, k vytváření názorů, k pochybnostem, k domýšlivosti, k vášni po bytí a k nevědomosti. Navíc se ještě vyskytuje důležitý „sklon k domýšlivosti ‘já’ a ‘moje’ vůči tomuto vědomému tělu a všem vnějším znakům“, jehož odstranění se rovná dosažení arahantství. [Zpět]

10. „Pět překážek“ (paňča nívaraná) je smyslná touha, zlovůle, lenivost a malátnost, nepokoj a výčitky, pochybovačnost. Tyto duševní stavy zabraňují rozvoji soustředění a znemožňují jakýkoli pokrok na stezce k osvobození. Viz Nyanaponika Théra, „Pět duševních překážek“ v knize Od srdce k srdci (Stratos 1995). [Zpět]

11. „Šíp“ (salla) zde označuje toužení, které nás zraňuje svými bolestivými následky. [Zpět


 

 Dhanija (Uraga-sutta, Sn. I,1) 

18. „Uvařil jsem svou rýži a podojil jsem,“
           pravil pastevec Dhanija.
„Prodlévám se svou rodinou na břehu řeky Mahí.
Mám zastřešenou chýši a dost paliva pro oheň.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

19. „Jsem prost hněvu a hrubost (mé mysli)[12] zmizela,“
           pravil Vznešený.
„Prodlévám jednu noc na břehu řeky Mahí.
Má chýše je odkrytá a můj oheň vyhasl.[13]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

20. „Nejsou tu mouchy ani komáři,“
           pravil pastevec Dhanija.
„Krávy se pasou na zelené louce.
Vydržely by i déšť, kdyby přišel.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

21. „Můj svázaný vor byl dobře sestaven,“
           pravil Vznešený.
„Přeplul jsem, překročil jsem na druhý břeh[14]
a překonal jsem mocný tok.
Teď už žádný vor nepotřebuji.[15]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

22. „Má žena je poslušná a skromná,“
           pravil pastevec Dhanija.
„Žije se mnou již dlouho a je líbezná.
Nedoslechnu se o ní nic špatného.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

23. „Má mysl je poslušná a osvobozená,“
           pravil Vznešený.
„Byla dlouhou dobu cvičena a je dobře zkrocená.
Proto ve mně není nic zlého.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

24. „Živím se svým vlastním výdělkem,“
           pravil pastevec Dhanija.
„Moji synové žijí se mnou a jsou zdraví.
Nedoslechnu se o nich nic špatného.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

25. „Nejsem ničí nádeník,“
           pravil Vznešený.
„Obdržel jsem (svou odměnu) a kráčím širým světem.
Teď už nepotřebuji žádnou mzdu.[16]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

26. „Jsou tu krávy a telata,“
           pravil pastevec Dhanija,
„březí kusy i jalovice
a také býk, vůdce stáda.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

27. „Zde nejsou krávy ani telata,“
           pravil Vznešený,
„březí kusy ani jalovice,
ani žádný býk, vůdce stáda.[17]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

28. „Kůly jsou pevně zakopány v zemi,“
           pravil pastevec Dhanija.
„Nové rákosové provazy jsou dobře spleteny,
a ani telata je nepřetrhnou.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

29. „Zpřetrhal jsem svá pouta jako býk,“
           pravil Vznešený,
„tak jako když slon přetrhne liánu.
Nevstoupím již více do (mateřského) lůna.[18]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“

30. V tu chvíli se z velkého mraku spustil déšť
a zaplavil kopce i nížiny.
Když Dhanija slyšel, jak prší,
řekl toto:

31. „Věru nemalý zisk je to pro nás,
kdož spatřili jsme Vznešeného.
Utíkáme se k tobě jako k útočišti, ó Vidoucí!
Buď naším učitelem, Velký mudrci!

32. Má žena a já budeme poslušně žít
čistým životem vedle Blaženého.
Překonáme zrození a smrt,
a ukončíme tak (veškeré) utrpení.“

33. „Kdo má syny, těší se ze synů,“
           pravil Zlý Mára.[19]
„Stejně tak, pastevec se těší ze svých krav.
Neboť vlastnictví je pro člověka zdrojem potěšení,
a kdo nic nevlastní, ten se netěší.“

34. „Kdo má syny, trápí se kvůli synům,“
           pravil Vznešený.
„Stejně tak, pastevec se trápí kvůli svému dobytku.
Neboť vlastnictví je pro člověka zdrojem trápení,
a kdo nic nevlastní, ten se netrápí.“[20



12. „Hrubost mysli“ (khila) zde představuje tři neblahé kořeny (viz pozn. 2). [Zpět]

13. Odkrytá chýše zde symbolizuje odstranění nevědomosti, která, stejně jako střecha, zakrývá pravou povahu věcí. Může to být i symbol Buddhovy nezávislosti na věcech: již nemá, co by skrýval před deštěm, neboť na ničem nelpí. Vyhaslý oheň (nibbutó gini) jasně představuje uhašení tří „ohňů“ vášně, nenávisti a zaslepenosti (viz Iti. 93). [Zpět]

14. „Překročil jsem na druhý břeh“ (páragató): druhý břeh zde symbolizuje nibbánu a nikoliv, jako v předchozí suttě, pouze relativně lepší stav existence uvnitř koloběhu samsáry. [Zpět]

15. Vor zde představuje ušlechtilou osmičlennou stezku, která je „dobře sestavena“ (susankhata) ze tří částí: ctnosti, soustředění a porozumění (síla, samádhi, paňňá – viz M. 44). Tato stezka je nezbytná k překonání utrpení, k čemuž je ale rovněž zapotřebí energického úsilí (S. XXXV,197). Když tento prostředek splnil svůj účel (tj. s dosažením arahantství), je nutné jej opustit jako vše, co je sestavené, zformované a podmíněné (sankhata). Osmičlenná stezka není tedy ničím „absolutním“; je to prostředek a nikoliv cíl (viz M. 22 a 24). Je však třeba vyčkat na ten pravý čas k jejímu opuštění a příliš s tím nespěchat, abychom neskončili jako někdo, kdo se unáhleně rozhodl opustit vor ještě uprostřed řeky. [Zpět]

16. Buddha zde naznačuje, že jeho odměna (tj. osvobození mysli) je takového druhu, že je již provždy uspokojen a nemusí se tedy spoléhat na nejistý výdělek jako Dhanija. [Zpět]

17. Ten, kdo dosáhl osvobození (arahant), je někdy označován též jako akiňčana, „ten, kdo nic nemá“: „Kdo je oproštěn od všeho v minulosti, budoucnosti i přítomnosti, kdo nic nemá a ničeho se nedrží, toho já nazývám pravým bráhmanem“ (Dh. 421). [Zpět]

18. Zatímco Dhanija se snaží zajistit a podržet si to, co je svou povahou nestálé a nejisté, Buddha se zbavil veškeré připoutanosti k světu, takže již nebude znovu zrozen. [Zpět]

19. „Zlý Mára“ (Máró pápimá) je zosobněním všech neblahých vlastností zabraňujících v dosažení osvobození. [Zpět]

20. Slovo upadhi, zde přeloženo jako „vlastnictví“, má jakoby dvě stránky, objektivní a subjektivní. V jednom smyslu znamená „podklad“, „substanci“, tj. něco, oč se opíráme (srov. upadhána – polštář či podhlavník). Ve druhém smyslu znamená „přivlastňování“ a je v suttách používáno jako synonymum slova upádána, „uchopování“ (viz Ud. 30). V tom však nemusí být vůbec žádný rozpor. Buddha neuznával nezávislou existenci vnějšího a vnitřního světa, neboť vnější svět je určován, získává význam a smysl, je ustavován jako takový právě naším aktem vnímání a poznávání. Pokud je náš vztah k předmětům světa ovládán toužením a přivlastňováním, z předmětů se stává naše upadhi, tj. vlastnictví, o které se opíráme jako o berličky a na němž spočívá celá naše osobnost. V tom se však také skrývá nebezpečí tohoto vztahu, neboť žádné vlastnictví není věčné. V M. 105 Buddha říká, že ten, kdo pochopil, že „přivlastňování je kořenem utrpení“ (upadhi dukkhassa múlam), již nemá s upadhi nic společného a je od něj odpoután. Přirovnává to k člověku, který by se ovládl a nevypil číši jedu nádhernou na pohled, neboť by si byl vědom případných následků, či k člověku, který by nepohladil hada, o němž by věděl, že je smrtelně jedovatý. Chceme-li se však oprostit od závislosti na nejistých věcech tohoto světa, nemusíme nutně tyto věci zničit, zahodit nebo jinak fyzicky odstranit, ale stačí přetnout ono vnitřní pouto, které ve skutečnosti tvoří naše „vlastnění“: „Nádherné věci zůstávají pořád ve světě, ale moudří vůči nim ukázní svou touhu“ (A. VI,63). Osvobozený jednotlivec, arahant, je proto nazýván též nirúpadhi, „ten, který nic nevlastní“. [Zpět






Nosorožcův roh (Khaggavisána-sutta, Sn. I,3) 

35. Ten, kdo odložil zbraň
a neublížil by ani jedinému tvoru, 
neměl by si přát syna ani druha;
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

36. Náklonnost vzniká ze sdružování
a následkem náklonnosti vzniká tato strast.
Kdo vidí nebezpečí zrozené z náklonnosti,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

37. Kdo sympatizuje s přáteli a společníky,
ten ztrácí svůj cíl, spoután v mysli.[21]
Kdo vidí nebezpečí ve známostech,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

38. Starosti o syny a ženy
jsou jako spletité bambusové houští.
Tak jako bambusový výhonek nezapletený (do jiných),
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

39. Jako nespoutaná gazela v lese
jde za pastvou, kam se jí zachce,
právě tak moudrý muž, s ohledem na svou svobodu,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

40. Mezi druhy, ať člověk odpočívá, stojí, jde či putuje,
je neustále vystaven dotazům.
Kdo si hledí své svobody, jež není (pro druhé) žádoucí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

41. Mezi druhy je zábava a potěšení
a velká láska k synům.
(Ačkoli) odloučení od milého je mu nelibé,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

42. Bez zášti, otevřen do všech čtyř směrů,
spokojen s tím, co přijde,
nebojácně snášeje útrapy,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

43. Těžko se vychází s některými z těch,
kteří odešli (do bezdomoví),
jakož i s laiky žijícími v domech.
Bez starostí o syny druhých,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

44. Odstraniv znaky laika[22]
jako strom s opadaným listím,
přetnuv pouta laika,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

45. Když člověk získá moudrého druha,
ctnostného a pevného společníka,
překonávaje všechny útrapy, měl by s ním kráčet
s povznešenou myslí a bdělou pozorností.[23]

46. Jestliže nezíská moudrého druha,
ctnostného a pevného společníka,
pak jako král, jenž opouští dobyté království,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

47. Zajisté chvalme to, poštěstí-li se najít si druha.
Lepší či rovnocenní druzi jsou hodni následování.[24]
Nezíská-li je a žije-li bezúhonně,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

48. Kdo viděl zářivé (náramky) ze zlata,
umně zhotovené zlatníkem,
jak do sebe narážejí, jsou-li dva na (jedné) ruce,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

49. „Právě tak, s druhým bych jen tlachal a přel se.“
Kdo vidí tuto budoucí hrozbu,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

50. Smyslné rozkoše, nádherné, sladké a lákavé,
totiž cloumají myslí ve svých rozmanitých podobách.
Kdo uzřel nebezpečí v pramenech smyslnosti,[25]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

51. „Toto je pro mě (jako) nádor, pohroma,
choroba, šíp či hrozba.“
Kdo uzřel tuto hrozbu v pramenech smyslnosti,[26]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

52. Zimu a horko, hlad i žízeň,
vítr a žár, moskyty i hady –
kdo překonal toto všechno,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

53. Tak jako vznešený skvrnitý slon s mohutnými rameny
opouští stádo a žije si v lese, kde se mu zlíbí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

54. Není možné, aby ten, kdo se těší ze společnosti,
dosáhl (byť jen) dočasného osvobození.
Kdo naslouchá hlasu Syna slunce,[27]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

55. Kdo překonal trápení s názory
a získanou stezkou dospěl k jistotě,[28]
(s myšlenkou:) „Vyvstalo ve mně poznání
a již nemusím být veden nikým jiným,“
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

56. Kdo je bez žádostí, poctivý, bez žízně a pokrytectví,
očištěn od chyb a klamu, netouží po ničem ve světě,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

57. Člověk by se měl vyvarovat zlého druha,
jenž nevidí cíl a dal se na nesprávnou cestu.
Neměl by se sám družit s tím,
kdo koná (zlo) a je nedbalý.
Nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

58. Člověk by měl vyhledávat toho, kdo je učený,
znalec nauky,[29] vznešený přítel a prozíravý.
Kdo poznal své cíle a rozptýlil své pochybnosti,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

59. Nenacházeje uspokojení v zábavě a potěšení,
nedbaje na blaho světských smyslných rozkoší,
kdo se neoddává zdobení (svého těla)[30] a mluví pravdu,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

60. Opouštěje syna a ženu, otce i matku,
majetek, zrno a příbuzné,
jakož i všechny smyslné rozkoše,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

61. „Toto je připoutanost,
je tu málo slasti a málo uspokojení,
strasti je zde více; je to (nastražený) háček.“
Když rozvážný muž toto ví,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

62. Přetrhnuv svá pouta,
jako když ryba protrhne ve vodě síť,
jako oheň, který se již nevrací na spáleniště,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

63. Se sklopeným zrakem, kdo se jen tak nepotlouká kolem,
kdo střeží své smysly a opatruje svoji mysl,
nezaplaven (nečistotami), neplanoucí (vášní),
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

64. Odstraniv znaky laika
jako strom s opadaným listím,
opustiv (domov) oděn do žlutého roucha,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

65. Bez žádosti po (lahodných) chutích, nevzrušen (touhou),
bez závazku k druhým,
kdo chodí za almužnou bez zastávek,
nepřipoután v mysli k té či oné rodině,[31]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

66. Odstraniv patero překážek mysli,[32]
odhodiv od sebe všechna znečištění,
kdo je nezávislý a odťal náklonnost i nenávist,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

67. Odloživ slast i strast,
jakož i radost a žal,
kdo získal vyrovnanost, jež je očištěným klidem,[33]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

68. Naplněn úsilím o dosažení nejvyššího cíle,[34]
s otevřenou myslí, neochablý, vytrvalý,
vybaven pevnou silou,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

69. Kdo neopouští meditaci o samotě
a neustále žije v souladu s Učením,
jsa si vědom nebezpečí v (různých) stavech bytí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

70. Kdo směřuje k vyhlazení toužení,[35]
je bystrý, znalý, učený a bdělý,
kdo pochopil Učení, je zdrženlivý a energický,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

71. Kdo se nechvěje,
tak jako lev (se nechvěje) kvůli zvukům,
kdo není nikde zachycen,
tak jako vítr (není zachycen) v síti,
kdo není poskvrněn,
tak jako lotos (není poskvrněn) vodou,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

72. Kdo kráčí vítězně, tak jako lev, král zvířat,
když ukázal svou moc,
ať vyhledává odloučená místa,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

73. Kdo rozvíjí v pravý čas osvobození (mysli)
skrze laskavost, vyrovnanost, soucítění a blahovůli,[36]
bez zábran v celém světě,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

74. Opouštěje vášeň, nenávist i zaslepenost,
přetrhnuv (všechna) svá pouta,
kdo se nechvěje, když život neodvratně končí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.

75. „Lidé se spojují a (navzájem) vyhledávají
ze (sobeckých) důvodů.
Přátele bez (sobeckých) důvodů lze dnes jen těžko nalézt.
Lidé jsou nečistí a chytří
jen s ohledem na svůj vlastní prospěch.“
(Kdo toto ví), nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.[37] 


 

21. Srov. Dh. 165 a 166: „Každý sám koná zlo, sám se znečišťuje. Každý sám se zdržuje od zlého, sám se očišťuje. Čistota a nečistota jsou individuální; nikdo nemůže očistit druhého. – Vlastní dobro by nemělo být zanedbáváno pro dobro druhých, byť sebevětší. Kdo jasně poznal své vlastní dobro, nechť se věnuje vlastnímu dobru.“ Ve společnosti se každý oddává nějakým cílům, vyšším či nižším, a často se snaží ostatním dokázat, jak mu leží na srdci jejich dobro, jak je obětavý a nesobecký. Avšak jediným cílem většiny lidí ve společnosti je jen smyslové uspokojování (káma) a jeden druhého využívají pouze jako prostředek k tomuto účelu. Nikdo kvůli svému sobectví nezná svůj skutečný cíl, své skutečné dobro. Srov. verš 75: „Lidé jsou moudří jen s ohledem na svůj vlastní prospěch (attatthapaňňá manussá).“ Pálijské slovo attha znamená cíl, dobro či prospěch; a Buddha nejednou zdůrazňuje, že je vždy nutné hledět na vlastní prospěch (attattha), na prospěch druhého (parattha) a na prospěch obou (ubhajattha) zároveň. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Dopisy IV (6. 6. 1962). [Zpět]

22. Srov. A. X,48: „Nepřísluším už k žádné (společenské) třídě: o tom by měl často rozvažovat ten, kdo odešel (do bezdomoví).“ Mnich se dobrovolně zříká laického života, aby se mohl plně věnovat cvičení a nemusel se zabývat světskými záležitostmi, o které již ztratil zájem. [Zpět]

23. Ctihodný Ánanda jednou vyjádřil svůj názor, že polovina svatého života (brahmačarija) spočívá v ušlechtilém přátelství (kaljána-mittatá). Buddha ho ale napomenul: „To neříkej, Ánando. To neříkej, Ánando. Celý svatý život je ušlechtilým přátelstvím, ušlechtilým sdružováním, ušlechtilým společenstvím. Od mnicha, Ánando, který má ušlechtilého přítele, ušlechtilého druha, ušlechtilého společníka, lze očekávat, že bude pěstovat a rozvíjet ušlechtilou osmičlennou stezku“ (S. XLV,2). [Zpět]

24. Toto doporučení se netýká pouze mnichů, ale platí obecně pro každého, kdo se chce v životě spíše zdokonalovat, místo aby se jen oddával zvyklostem davu. Srov. úvodní verš známé Mahámangala-sutty(Sn. 259): „Nestýkat se s pošetilci (asévaná ča bálánam), ale stýkat se s moudrými (panditánaň ča sévaná), ctít ty, kdo jsou ctihodní – to je nejvyšší šťastné znamení.“ [Zpět]

25. „Prameny smyslnosti“ (kámaguna) jsou předměty pěti smyslů – často označované slovy „příjemné, půvabné, milé, žádoucí, spjaté s touhou a vášní“ – které tvoří jakousi surovinu, z níž naše touha a vášeň (čhandarága) budují to, čemu pak říkáme „svět“. [Zpět]

26. Srov. Thig. 507: „Smyslnost je jako pochodeň: spálí ty, kdo ji nepustí.“ Buddha učí metodě, jak se má mnich vypořádat s otázkou smyslné rozkoše: je třeba uvidět v souladu se skutečností její uspokojivost (assáda), její nebezpečí (ádínava) a únik z její moci (nissarana). Zdrženlivost (nekkhamma) tvoří jeden z článků osmičlenné stezky, totiž správné rozmýšlení (sammá-sankappa). [Zpět]

27. „Syn slunce“ (ádiččabandhu) je jedním z mnoha přízvisek Buddhy. V tomto případě jde o narážku na jeho vznešený původ. [Zpět]

28. Zde se jedná o „vstup do jistoty správnosti“ (sammattanijámam okkanti) s dosažením ušlechtilé stezky, tj. „vstupu do proudu“ (sótápatti). Takovýto jednotlivec sám pro sebe uviděl čtyři ušlechtilé pravdy a nastoupil na stezku, která ho dovede k úplnému konci strasti. Nepotřebuje již vedení nikoho jiného, a záleží jen na něm, jak rychle bude postupovat kupředu. Sutty říkají, že na tomto prvním stupni probuzení člověk odhodí tři „pouta“ (samjódžana), totiž osobnostní názor (sakkája-ditthi), lpění na vnějších pravidlech a praktikách (sílabbata-parámása) a pochybnosti (vičikiččhá). Opuštění víry v osobnost je přímým důsledkem vhledu do skutečnosti ne-jáství (anattatá); člověk již nevidí nic, s čím by se mohl v tomto nestálém a neuspokojivém světě ztotožňovat. Přesto v něm až do dosažení arahantství přetrvává jemná domýšlivost „já jsem“ (asmimána), i když si už nemyslí: „Toto je moje, toto jsem já, toto je mé Já.“ [Zpět]

29. Učený (bahussuta) znamená doslova „ten, který hodně slyšel“. Znalec nauky (dhammadhara) je doslova „ten, kdo drží (v paměti) nauku“. V Buddhově době, a ještě dlouho potom, byla jediným prostředkem uchovávání nauky bystrá paměť, písemný záznam se nepoužíval. Toto je nutné si uvědomit, když v suttách nacházíme stále se opakující pasáže, které nám v tištěné podobě mohou připadat nadbytečné. Dříve však plnily důležitou mnemotechnickou úlohu, a i dnes jsou mnohdy hodné zapamatování. [Zpět]

30. Mnišská pravidla (pátimokkha) nedovolují používání žádných okras či ozdob, ani voňavek či zvláštních oděvů. Mnich se musí spokojit s hnědožlutým rouchem (čívara) a jen tím nejnutnějším vybavením. [Zpět]

31. Zde je popisován způsob, jakým má mnich sbírat před domy almužnu: nemá si vybírat, ale prostě jen přistoupit ke vchodu a vyčkat, zda mu někdo naplní misku rýží či jiným pokrmem. Pokud nikdo z domu nevyjde, mnich neotálí a pokračuje dál ve své pochůzce. Nemůže odmítnout nic, co mu lidé darují, ale přijímá pouze hotové jídlo. Nesmí si nic nechat „do zásoby“ a zcela nepřípustné jsou peníze, kterých by se neměl ani dotknout. Náležitého chování při almužní pochůzce se týká množství předpisů v mnišském kodexu pátimokkha, neboť právě zde je mnich vystaven nejvíce světským svodům. [Zpět]

32. Viz pozn. 10. [Zpět]

33. „Vyrovnanost, jež je očištěným klidem“ (upékham samatham visuddham) zde naznačuje výsledek cvičení džhány, meditačního pohroužení. Soustředění (samádhi) je nezbytným předpokladem pokroku na buddhistické stezce. [Zpět]

34. Toto je původní užití slova paramattha, „nejvyšší cíl“, které nemá nic společného s „pravdou v nejvyšším smyslu“ (paramattha-sačča), jak tento pojem používají pozdější komentátoři. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Paramattha sačča. [Zpět]

35. Srov. S.XXIII,2: „Vyhlazení toužení (tanhakkhaja), Rádho, je totéž co vyhasnutí (nibbána).“ [Zpět]

36. Toto jsou takzvaná čtyři „božská dlení“ (brahma-vihára): laskavost (mettá), duševní vyrovnanost (upékhá), soucítění (karuná) a blahovůle (muditá). Jsou rovněž označovány jako „nezměrné stavy“ (appamaňňá). [Zpět]

37. Tento opakující se refrén – „ékó čaré khaggavisánakappó“ – je působivou výzvou k mnišskému životu, jíž uposlechli v Buddhově době ti, kdo se nehodlali spokojit s ničím menším než se „svrchovaným vyproštěním z jha (strasti)“ (anuttara jógakkhéma). Zůstává stejně působivou dodnes, jako když Buddha poprvé vyhlásil: „Otevřeny jsou brány bezsmrtnosti (amatassa dváram). Nechť ti, kdo slyší, pojmou důvěru“ (M. 26). [Zpět

 

 

 

 Zvažování dvojic (Dvajatánupassaná-sutta, Sn. III,12) 

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval nedaleko Sávatthí, ve Východní zahradě, v paláci Migárovy matky. Tehdy, ve sváteční den, patnáctého dne za úplňku, seděl Vznešený k večeru pod širým nebem, obklopen mnišskou obcí. Rozhlédl se kolem po mnišské obci, jež byla naprosto tichá, a pak mnichy oslovil:

Bude-li se vás, mniši, někdo ptát: „Proč nasloucháte oněm naukám, jež jsou dobré, ušlechtilé, spásné a vedou k probuzení?“ měli byste mu odpovědět: „Abychom poznali tak, jak (skutečně) jsou, dvojice jevů.“ – „A o jaké dvojici mluvíte?“ – „Toto je utrpení, toto je vznik utrpení“ – to je první úvaha. „Toto je ustání utrpení, toto je cesta vedoucí k ustání utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.[38]

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr[39] dále pravil:

724. Ti, kdo neznají utrpení a vznik utrpení,
ani kde všechno utrpení beze zbytku ustává,
ti neznají stezku vedoucí k utišení utrpení

725. a postrádajíce osvobození mysli
i osvobození porozuměním,[40]
nedokážou učinit konec (strasti).
Ti, věru, zakoušejí zrození a stárnutí.

726. Ti, kdo znají utrpení a vznik utrpení,
a kde všechno utrpení beze zbytku ustává,
ti znají i stezku vedoucí k utišení utrpení

727. a obdařeni osvobozením mysli
i osvobozením díky porozumění,
dokážou učinit konec (strasti).
Ti již nezakoušejí zrození a stárnutí.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli přivlastňování“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním přivlastňování nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

728. Strasti světa, ve svých nespočetných podobách,
vznikají díky přivlastňování.[41]
Nevědomý pošetilec, jenž si vytváří vlastnictví,
zakouší utrpení znovu a znovu.
Proto by si rozumný člověk neměl vytvářet vlastnictví,
vidí-li zrod a vznikání strasti.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli nevědomosti“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním nevědomosti nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

729. Ti, kdo znovu a znovu procházejí
koloběhem zrození a smrti v té či oné formě bytí,
takto putují jen díky své nevědomosti.

730. Tato nevědomost je totiž velká zaslepenost,
díky níž toto putování tak dlouho trvá.
Avšak bytosti obdařené věděním
již nevstupují do dalšího bytí.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli formacím“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním formací nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

731. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli formacím.[42]
S ustáním formací
nevzniká žádné utrpení.

732. Pro toho, kdo zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno formacemi“,
s utišením všech formací, s ustáním vjemů,
dochází k vyhlazení utrpení.

733. Ti, kdo toto znají tak, jak to (skutečně) je,
moudří muži se správným zřením a věděním,
ti překonali Márova pouta svým správným porozuměním
a již nevstupují do dalšího bytí.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli vědomí“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním vědomí nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

734. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli vědomí.
S ustáním vědomí[43]
nevzniká žádné utrpení.

735. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno vědomím“,
s utišením vědomí
bez žádosti zcela vyhasne.[44]

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli doteku“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním doteku nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

736. Ti, kdo jsou ve vleku doteků[45]
a následují tok bytí,
kráčejíce po špatné stezce,
jsou vzdáleni od zničení pout.

737. Avšak ti, kdo plně porozuměli doteku
a radují se z utišení díky svému poznání,
ti, věru, díky pochopení doteku
bez žádosti zcela vyhasnou.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli pociťování“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním pociťování nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

738. Cokoliv je pociťováno, uvnitř i vně,
jako příjemné či nepříjemné
nebo ani-příjemné-ani-nepříjemné,[46]

739. když to mnich chápe jako strastné,
svou povahou klamné a pomíjivé,
když znovu a znovu pozoruje, jak to zaniká,
tak díky vyhlazení pocitů
bez žádosti zcela vyhasne.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli toužení“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním toužení nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

740. Člověk, jenž je doprovázen toužením,[47]
putuje dlouhou dobu
a nevystoupí z koloběhu bytí
v tom či onom stavu.

741. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „toužení je vznikem utrpení“,
měl by kráčet s bdělou pozorností,
prost toužení i ulpívání.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli uchopování“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním uchopování nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

742. Uchopováním je podmíněno bytí;
co vstoupilo v bytí, směřuje k utrpení;
pro zrozené je tu smrt:
takový je vznik utrpení.[48]

743. Proto moudří muži se správným porozuměním,
kteří vyhladili uchopování a poznali konec zrození,[49]
již nevstupují do dalšího bytí.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli aktivitě“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním aktivity nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

744. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli aktivitě.[50]
S ustáním aktivity
nevzniká žádné utrpení.

745. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno aktivitou“,
zanecháním veškeré aktivity
je osvobozen, prost aktivity.

746. Jeho toužení po bytí[51] je odťato,
jeho mysl je klidná,
překonal koloběh zrozování
a není již pro něj dalšího bytí.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli výživě“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním výživy nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

747. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli výživě.[52]
S ustáním výživy
nevzniká žádné utrpení.

748. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno výživou“,
když plně porozuměl veškeré výživě
a je nezávislý na veškeré výživě,

749. když dokonale poznal zdraví
díky úplnému zničení zákalů[53] –
cvičící (mnich), po úvaze,
stojí (pevně) v Učení, má poznání
a vymyká se označení.[54]

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli vzrušení“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním vzrušení nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

750. Ať vzniká jakékoli utrpení,
je to vše kvůli vzrušení.[55]
S ustáním vzrušení
nevzniká žádné utrpení.

751. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno vzrušením“,
opustí proto pnutí emocí, ukončí formace
a měl by kráčet s bdělou pozorností,
prost emocí a uchopování.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Kdo je závislý, u toho je chvění“ – to je první úvaha. „Kdo je nezávislý, ten se nechvěje“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

752. Kdo je nezávislý, ten se nechvěje,[56]
ale kdo je závislý a uchopuje bytí
v tom či onom stavu,
ten nikdy nepřestane putovat.[57]

753. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „v závislostech číhá velká hrozba“,
měl by kráčet s bdělou pozorností,
nezávisle, bez uchopování.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Nehmotné stavy, mniši, jsou klidnější než hmotné stavy“ – to je první úvaha. „Ustání je klidnější než nehmotné stavy“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

754. Bytosti obdařené hmotnou formou
i ty, žijící v nehmotném světě,
neznajíce ustání,[58]
vstupují do dalšího bytí.

755. Avšak ti, kdo plně porozuměli hmotné formě
a nezůstali vězet v nehmotném,
jsou vysvobozeni v ustání
a smrt nechali za sebou.[59]

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí[60] považuje za pravdu, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako klam“ – to je první úvaha. „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí považuje za klam, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako pravdu“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

756. Pohleď na tento svět s jeho bohy,
jak považuje ne-Já za Já,
a ponořen v jménu-a-hmotě
si myslí, že „toto je pravda“.[61]

757. Jakkoli se o tom domýšlejí,
je tomu vždy jinak.[62]
V tom je totiž onen klam,
neboť vše pomíjivé má klamnou povahu.

758. Vyhasnutí však nemá klamnou povahu.[63]
To ušlechtilí pravdivě vědí.
Díky pochopení pravdy
jsou bez žádosti, dokonale vyhaslí.

Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí považuje za slast, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako strast“ – to je první úvaha. „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí považuje za strast, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako slast“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.

Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:

759. Tvary, zvuky, chutě, vůně, dotyky
a všechny představy
jsou příjemné, půvabné a milé,
dokud „existují“.

760. Svět s jeho bohy to považuje za slast,
avšak to, že končí,
to je pro ně strast.

761. Ustání osobnosti vidí ušlechtilí
jako pravou blaženost.[64]
Toto vidí opačně než celý zbytek světa.

762. Co druzí nazývají slast,
to ušlechtilí označují za strast.
Co druzí nazývají strast,
to ušlechtilí znají jako slast.
Pohleď na toto Učení,
jež není snadné pochopit:
nevědomí jsou zde zmateni.

763. Temné je to pro ty, kdo jsou zahaleni,
zaslepeni jsou zde ti, kdo nevidí.
Avšak pro ty, kdo vidí a jsou bdělí,
je to odkryté jako světlo samo.
Tak blízko – a přesto to neznají,
pošetilci, nezkušení v Učení.

764. Pro ty, kdo jsou uchváceni vášní bytí,
sledují tok bytí[65]
a přešli do Márovy říše,
není snadné porozumět tomuto Učení.

765. Kdo jiný, kromě ušlechtilých,
si zaslouží poznat onen stav,
kterému když dokonale porozuměli,
tak bez zákalů dokonale vyhasnou?[66]

Tak pravil Vznešený. Mniši byli spokojeni a zaradovali se ze slov Vznešeného. A během tohoto výkladu byly mysli šedesáti mnichů osvobozeny od zákalů díky neuchopování.[67

 

38. „Konečné poznání zde a nyní“ (ditthé va dhammé aňňá) označuje dosažení arahantství ještě v tomto životě. „Zbývá-li něco, nenávrat“ (sati vá upádisésé anágámitá): zbývají-li v člověku ještě nějaké mentální nečistoty, dosáhne stavu anágámího („toho, kdo se nevrací“), tj. nebude již znovuzrozen mezi lidmi, ale dosáhne konečného poznání ve vyšší sféře zvané Čisté příbytky (suddhávása). [Zpět]

39. Toto jsou tři různá Buddhova přízviska: Bhagavá – Vznešený, Sugató – Blažený, Satthá – Mistr. [Zpět]

40. „Osvobození mysli“ (čétóvimutti) a „osvobození porozuměním“ (paňňávimutti) jsou obvyklým označením arahantství v suttách. V A. II,iii,10 se říká, že k osvobození mysli dochází po odstranění vášně (rága) skrze cvičení meditace klidu (samatha); a k osvobození porozuměním po odstranění nevědomosti (avidždžá) skrze meditaci vhledu (vipassaná). V suttách se také vyskytují mniši–arahanti, kteří sice nedosáhli žádných zvláštních výsledků v oblasti soustředění (tj. stavů arúpa, „nehmotných“), ale nahlédli s porozuměním (paňňá) a vyhladili tak všechny své mentální zákaly (ásavá). Ti jsou označováni jako „osvobození porozuměním“ (paňňávimuttá). Srov. S. XII,70. [Zpět]

41. Viz pozn. 20. [Zpět]

42. V obvyklé formulaci závislého vznikání (patičča-samuppáda) jsou formace (sankhárá) podmíněny nevědomostí a samy dále podmiňují vědomí atd. Jsou to ty určující faktory, které rozbíhají celý koloběh utrpení, zrození a smrti. [Zpět]

43. S ustáním nevědomosti a z ní plynoucích formací ustává i takto zformované vědomí (viňňána): „Kdo se netěší z pocitů uvnitř ani vně, kdo takto bděle kráčí – pro toho ustává vědomí“ (Sn. 1111). Zklidňuje a utišuje se zde ona formující aktivita vědomí, která vytváří pocit totožnosti s jménem-a-hmotou (náma-rúpa), tj. individuální osobností. Vědomí teď už není „moje“ vědomí. Viz Ňánavíra Théra,Očisťování stezky, Poznámka o PS § 22. [Zpět]

44. „Mnich bez žádosti zcela vyhasne“ (bhikkhu niččhátó parinibbutó ti): vyhasne v něm pocit jáství a veškeré toužení, přestane existovat jako „osobnost“ (sakkája) či „Já“ (attá). [Zpět]

45. „Dotek“ (phassa) je v suttách definován následovně: „V závislosti na oku a tvarech vyvstane zrakové vědomí; setkání těchto tří je dotek“ (např. S. XII,43). Je to, přesněji řečeno, „dotek spojený se zákaly a jsoucí předmětem uchopování“ (phassó sásavó upádánijó – D. 34). Naše existence spočívá v „dotýkání se“ věcí, tím či oním způsobem. Iluzorní subjekt potřebuje získat oporu v nějakých objektech, aby tak opodstatnil svoji existenci. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Phassa. [Zpět]

46. Lidé obvykle reagují na příjemné (sukha), nepříjemné (dukkha) či neutrální (adukkhamasukha) pocity nerozvážně a impulzívně, jsou doslova smýkáni svými náladami z jednoho emocionálního stavu do druhého, a vůbec si přitom nevšimnou, že tyto věci velmi rychle mizí, objevují se a zase odcházejí. Kdo si toto uvědomí, ten získá určitý odstup a zjistí, že vůbec nemusí slepě reagovat (jako nějaký naprogramovaný stroj) na každý pocit, který se zrovna vyskytne. Pocity pro něj ztratí své emocionální zabarvení a jakoby „vyblednou“ (viradždžanti). [Zpět]

47. V S. XXXV,63 Buddha říká, že je-li mnich připoután poutem potěšení (nandi) k smyslovým předmětům, přestože žije o samotě, tak je nazýván „ten, kdo žije s druhem“ (sadutijavihárí), a tímto jeho druhem je toužení (tanhá). [Zpět]

48. Zde je velmi stručně, ale výstižně formulován princip závislého vznikání: člověk pod klamným dojmem „Já“ uchopuje to, s čím ztotožňuje svoji osobnost, a propůjčuje jí tak bytí (bhava) se všemi jeho stinnými stránkami. [Zpět]

49. Ještě v tomto životě lze poznat konec zrození (džátikkhajó), je-li rozpoznána struktura celého závislého vznikání: když už nic není uchopováno, tak nic nevstupuje v bytí (jako „Já“) a nic se tedy nemůže zrodit ani zemřít. Srov. M. 140, kde se o arahantovi říká, že se nerodí, neboť v něm není nic, dík čemu by se mohl zrodit. Když se nerodí, tak také nestárne ani neumírá. [Zpět]

50. „Aktivita“ (árambha) zde označuje veškerou mentální činnost, pomocí které udržujeme, upevňujeme a obhospodařujeme své „Já“, abychom náhodou neztratili pevnou půdu pod nohama. [Zpět]

51. „Toužení po bytí“ (bhavatanhá) je zdrojem oné aktivity, neboť bytí je neustálé „stávání se něčím“ (a to vždy něčím jiným, přirozeně), ač se nám klamně jeví jako něco statického a nepohnutého. [Zpět]

52. „Výživa“ či „vyživování“ (áhára) má podobný význam jako uchopování (upádána). Slovo upádána označuje jak děj uchopování, tak to, co je uchopováno (jako palivo ohně). Uchopování je dvojstranný proces: je tu uchopující (subjekt) a uchopovaný (objekt). Iniciativa – dokud je přítomna nevědomost – vychází z klamného subjektu, který si přisvojuje domnělý objekt. Jakmile je však nevědomost odstraněna, tato parazitická struktura prožívání (subjekt–dotek–objekt) rovněž mizí, a s ní i vztah uchopování či přisvojování. Slovo áhára je odvozeno od slovesa áháréti, což doslova znamená „brát na sebe“ či „k sobě“. Bytí zdánlivého subjektu trvá jen tak dlouho, dokud je „živeno“, tj. dokud je pohlcována nějaká potrava. Díky naší zaslepenosti se nám zdá, že je to naše Já (attá), které přijímá tuto potravu, ale ve skutečnosti je toto Já samotným procesem výživy a v něm se zcela vyčerpává, nestojí nikde mimo (srov. S. XII,12). Vyživování probíhá jen tak dlouho, dokud je přítomno potěšení a toužení po čtyřech předmětech výživy, jimiž jsou: fyzická potrava (kabalinkára), dotek (phassa), mentální záměr (manósaňčétaná) a vědomí (viňňána). Jestliže touha zmizí, parazitické vědomí ztratí svou oporu v těchto předmětech, čímž ustává celý řetězec závislého vznikání končící utrpením (viz S. XII,64). Potrava už nemůže fungovat jako potrava, když tu není žádný „poživatel“. Že této věci Buddha přikládal nemalou důležitost, dosvědčuje i Sáriputtův výrok v D. 33: „Všechny bytosti jsou udržovány výživou“ (sabbé sattá áháratthitiká) a „Všechny bytosti jsou udržovány formacemi“ (sabbé sattá sankháratthitiká). [Zpět]

53. Hovoří-li Buddha v suttách o dosažení cíle, používá výraz „zničení zákalů“ (ásavakkhaja) mnohem častěji než dnes populárnější slovo nibbána. Mentální zákaly jsou nejhlouběji zaryté nečistoty v našich myslích; Buddha často mluví o této čtveřici: zákal smyslnosti (kámásava), zákal nesprávných názorů (ditthásava), zákal bytí (bhavásava) a zákal nevědomosti (avidždžásava). Z M. 9 je zřejmé, že nejpodstatnějším zákalem mysli je nevědomost: „Se vznikem nevědomosti vznikají zákaly; s ustáním nevědomosti ustávají zákaly.“ Arahant, jenž dospěl k cíli, je často označován jako ten, kdo vymýtil, vyhladil či zničil své mentální zákaly (khínásava). [Zpět]

54. „Vymyká se označení“ (sankham na upéti): ten, kdo „vyhasl“, tj. přestal existovat jako „osobnost“ či „Já“, se zároveň přestal ztotožňovat s kteroukoliv složkou svého prožívání, které však nadále funguje, oproštěné od chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. V Sn. 1074 Buddha říká, že osvobozený mudrc se vymyká označení (pojmovému zachycení) stejně jako plamen uhašený větrem. Ve verši 1076 pak pokračuje: „Ten, kdo dospěl k cíli, nemá žádné měřítko, skrze něž by o něm bylo možno hovořit – to pro něj neexistuje. Když jsou odstraněny všechny jevy (dhammá), jsou odstraněny i všechny způsoby řeči.“ Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Paramattha sačča. [Zpět]

55. „Vzrušení“ (iňdžita) zde označuje mentální neklid, jenž vždy více či méně ovládá mysl nevědomého člověka. Tento výraz je odvozen od slovesa iňdžati, což znamená „pohybovat se, být otřásán“. Slovemánéňdža („neotřesitelné“) jsou v suttách označovány stavy hlubokého meditačního pohroužení (arúpadžhána), ale zde tento výraz (ve formě anédža) popisuje normální duševní stav člověka, který již není přemáhán emocemi (édžá) a drží je na uzdě svou bdělou pozorností (sati). [Zpět]

56. „Kdo je nezávislý, ten se nechvěje“ (anissitó na čalati): zde je odhalena příčina veškerého chvění a otřásání naší mysli, totiž závislost. Jsme zvyklí spoléhat se a opírat se o věci, které jsou svou povahou nejisté a nestálé, následkem čehož jsme vždy zmítáni obavami o svou pozici. Viz pozn. 20. [Zpět]

57. Tj. nevystoupí ze samsáry (samsáram nátivattati). [Zpět]

58. Podle buddhistické kosmologie mohou bytosti žít buď v oblasti hmotné formy (rúpa), jako např. lidé, zvířata a některé božské bytosti, anebo v nehmotné sféře (arúpa či áruppa). Dokud neodstraní svoji nevědomost (tj. lpění na té či oné formě osobnosti), budou se znovuzrozovat na vyšší či nižší úrovni podle toho, jaké činy (kamma) vykonali ve svých předchozích životech. Pravý mnich však „opouští tento i onen břeh“, jsa znechucen bezcílností takového putování. S vyhlazením toužení dosahuje „ustání“ (niródha), což je jen jiný výraz pro nibbánu. [Zpět]

59. Smrt lze opustit zde a nyní, je-li opuštěn veškerý „podklad“ (upadhi), s nímž je smrt svázána. To dokládá Iti. 73, kde se vyskytují tytéž verše s malým dodatkem v tomto smyslu. [Zpět]

60. Tato fráze se často objevuje v suttách ve smyslu „svět vůbec“ či „svět nevědomých bytostí“. Bohové jsou stavěni naroveň lidem, jelikož nejsou o nic moudřejší, ač nám mohou být jinak nadřazeni např. délkou svého života apod. [Zpět]

61. „Pravda“ (sačča) zde není míněna v nějakém formálně logickém smyslu, ale spíše jako skutečnost, realita, „tak, jak to je“ (jathábhúta). Nevědomost (avidždžá) není pouze nedostatek informací, nýbrž sebeklam, obelhávání sebe sama ve vztahu k samotnému našemu bytí, k existenci našeho Já. V A. IV,49 Buddha hovoří o čtyřech druzích zkreslení (vipallása) našeho vnímání, myšlení a názorů. Pod vlivem nevědomosti a toužení vidíme nestálé jako stálé, strastné jako slastné, ne-Já jako Já a nečisté jako čisté. Pro podrobný výklad „jména-a-hmoty“ (náma-rúpa) viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Náma & Rúpa. [Zpět]

62. „Jakkoli se o tom domýšlejí, je tomu vždy jinak“ (jéna jéna hi maňňanti, tató tam hóti aňňathá): právě v tom spočívá problém tohoto světa, že totiž věci nejsou takové, jaké bychom si přáli, aby (neustále) byly. [Zpět]

63. „Vyhasnutí však nemá klamnou povahu“ (amósadhammam nibbánam). V jednom podobenství (S. XXXV,204) Buddha výslovně říká, že „skutečnost“ (jathábhúta) je jméno pro nibbánu. [Zpět]

64. „Ustání osobnosti“ (sakkájass’ uparódhanam) je ustání myšlenky jáství, pocitu totožnosti s pěti skupinami uchopování (paňč’upádánakkhandhá), tj. s hmotnou formou, pociťováním, vnímáním, mentálními formacemi a vědomím. Nevědomý člověk od sebe nedokáže odlišit „prosté“ složky existence a parazitický pocit „osobnosti“, jenž na nich lpí. On, jakožto „osobnost“, je těmito pěti skupinami. Když tedy někdo začne hovořit o „ustání osobnosti“, nevědomý člověk, který nevidí tento rozdíl, se zděsí a obává se subjektivního zániku (viz M. 22). Ušlechtilí jedinci (arija – ti, kteří již pochopili zásadní smysl čtyř ušlechtilých pravd) však vědí, že s ustáním parazitické osobnosti ustává i samotná možnost nějakého zániku (tj. smrti), neboť zde už není žádné Já, které by mohlo zaniknout. Viz pozn. 6. [Zpět]

65. „Vášeň bytí“ (bhavarága) a „proud bytí“ (bhavasóta) zde označují naši neustálou snahu něčím se stát, tj. uchytit se na nějakém podkladu, jenž by mohl opodstatnit existenci našeho prchavého Já. To se nám sice může na chvíli podařit, ale dříve či později na to doplatíme, když se nám zdánlivě stabilní podklad začne bortit pod nohama. [Zpět]

66. Slovo parinibbána, „dokonalé či úplné vyhasnutí“, je v suttách používáno ve dvou poněkud odlišných významech. Za prvé je tak označován okamžik probuzení, dosažení arahantství (jako v této suttě), a za druhé konečný rozpad těla Buddhy nebo jiného arahanta (jako v Maháparinibbána-suttě, D. 16). V prvním případě se jedná o „prvek vyhasnutí se zbytkem“ (saupádisésa-nibbánadhátu), kdy ještě zbývá pět skupin oproštěných od pocitu jáství; a ve druhém případě o „prvek vyhasnutí beze zbytku“ (anupádisésa-nibbánadhátu). Viz Iti. 44. [Zpět]

67. „Byly mysli... osvobozeny od zákalů díky neuchopování“ (anupádája ásavéhi čittáni vimuččimsu): toto je standardní popis dosažení arahantství v suttách. Vyskytuje se většinou až na samém konci rozpravy; i když zdaleka ne při každém výkladu Dhammy dosáhli Buddhovi posluchači konečného poznání. [Zpět


 Pozorování světa (Lókavólókana-sutta, Ud. 30) 

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Uruvéle, na břehu řeky Néraňdžary u kořene stromu Bódhi, nedlouho po svém probuzení. Tehdy Vznešený usedl na sedm dní do jedné polohy a zakoušel blaho osvobození. Pak, po těchto sedmi dnech, Vznešený vystoupil ze stavu soustředění a rozhlédl se po světě okem Probuzeného. Jak se rozhlížel po světě okem Probuzeného, Vznešený viděl bytosti trýzněné různými muky a sžírané různými horečnatými žádostmi zrozenými z vášně, nenávisti a zaslepenosti.

Poté Vznešený, jsa si vědom významu oné chvíle, pronesl tento výrok:

Tento trýzněný svět je ve vleku doteků
a nazývá chorobu svým Já.[68]
Jakkoli se o tom domýšlejí,
je tomu vždy jinak.

Svět, jenž se vždy stává něčím jiným,
lpí na bytí a je ve vleku bytí,
přesto se však těší z bytí.
Ale z čeho se těší, to přináší strach,
a čeho se bojí, to je strast.

Tento svatý život je však veden
za účelem úplného opuštění bytí.

 

Ti asketi a bráhmani, kteří prohlašovali, že vysvobození z bytí je možné skrze (nějaký zvláštní druh) bytí – nikdo z nich, pravím, se nevysvobodil z bytí. Ti asketi a bráhmani, kteří prohlašovali, že únik z bytí je možný skrze nebytí – nikdo z nich, pravím, neunikl z bytí.[69] Tato strast vzniká v závislosti na přivlastňování. S vyhlazením veškerého uchopování nevzniká žádná strast.[70]

Pohleď na lidi v tomto světě, přemožené nevědomostí,
jak vstoupili v bytí, radují se z bytí
a nejsou (z něho) osvobozeni.
Ať jsou jakékoli stavy bytí, kdekoli,
všechny tyto stavy jsou nestálé, strastné a pomíjivé.

Kdo toto vidí s dokonalým porozuměním
tak, jak to skutečně je,
opustí toužení po bytí, ale netěší se z nebytí.[71]
Vyhasnutí je vyhlazení veškerého toužení,
úplné vymizení a ustání.

Takto vyhaslého mnicha, jenž nic neuchopuje,
nečeká žádné další bytí.
Mára je poražen, bitva je vyhrána:
ten, kdo je „takový“,
překonal všechny stavy bytí. 

 

68. Srov. S. XXII,29: „Kdo se těší z hmotné formy... pociťování... vnímání... mentálních formací... vědomí, ten se těší z utrpení. A kdo se těší z utrpení, ten, pravím, není osvobozen od utrpení.“ [Zpět]

69. V Buddhově době bylo v Indii množství duchovních učitelů, buď putovných asketů (samana), jako byl sám Buddha, anebo příslušníků bráhmanské vrstvy, kteří se nedokázali spokojit s tradičními náboženskými výklady smyslu světa a života v něm. Jelikož si uvědomovali problematičnost lidské existence, hledali nějaké východisko z této neuspokojivé situace, a když se domnívali, že ho nalezli, tak začali hlásat svoji nauku. Buddha na mnoha místech v suttách (např. M. 11) poukazuje na to, že existuje zásadní rozdíl mezi jeho přístupem k řešení tohoto problému a přístupy ostatních duchovních učitelů. Všechny ostatní nauky, říká, ulpívají na víře v Já (attaváda), a tak hledají řešení problému všude možně, jen ne tam, kde se skutečně skrývá. Jedni se snaží uniknout problému nestálosti tím, že hlásají nauku o věčném bytí našeho Já (sassataváda) v nějakém ideálním světě. Jiní zase, jsouce znechuceni životem, hledají spásu v nauce o posmrtném zničení (uččhédaváda). Oba tyto názory však vycházejí z téhož základního stanoviska – přesvědčení o reálné existenci našeho Já (attá). Jedni se mu snaží zajistit ideální substrát, na němž by mohlo bujet po neomezeně dlouhou dobu; druzí chtějí problém vyřešit násilným zničením veškerého podkladu, s nímž se Já ztotožňuje. První přístup je podle Buddhy zjevně nerealistický, je to jen toužebné přání, které nikdy nemůže být splněno. Druhý postoj je chybný z toho důvodu, že přistupuje k problému z nesprávné strany. Anihilacionisté od sebe nedokážou odlišit „prosté“ složky existence (empirickou osobnost) a parazitický pocit jáství, který na nich lpí. Jelikož nevidí tento rozdíl, chtějí vyřešit problém utrpení radikálním odstraněním jakékoli možné identity svého Já, což se však podobá úsilí utéct vlastnímu stínu. Buddha jasně říká, že dokud nezmizela nevědomost a touha, tak dochází po smrti k znovuzrození, neboť parazitické Já se vždy znovu chopí nějakého podkladu, na němž pak po celý život bují. A nezáleží na tom, zda je nové tělo s vědomím uchopeno toužením po bytí (bhavatanhá) anebo toužením po nebytí (vibhavatanhá) – vyjde to nastejno. [Zpět]

70. Zde Buddha odhaluje jádro a řešení celého problému. Strast vzniká v závislosti na přivlastňování (upadhi), které teprve činí z nahodilého podkladu naše „vlastnictví“. Pod rouškou zdánlivého „zisku“ si tak ve skutečnosti přivlastňujeme samotné utrpení. A jediným řešením je samozřejmě vyhlazení veškerého uchopování (upádána) – což je zde synonymem pro přivlastňování – čímž se zbavíme všeho nežádoucího majetku. Viz pozn. 17. [Zpět]

71. „Ustání bytí“ (bhavaniródha), jak Buddha označuje nibbánu, je přímým důsledkem odstranění nevědomosti a zastavení celého závislého vznikání. Žádné toužení již nevytváří zdánlivé bytí ve formě Já, a není zde tedy ani žádný důvod pro toužení po nebytí. Nebytí (vibhava) znamená násilný zánik, který ve skutečnosti ani není možný, kdežto cílem Buddhova Učení je dokonalé osvobození zde a nyní, kde se již nedá mluvit o bytí ani o nebytí: „Je, mniši, ona sféra... kde není ani přicházení, ani odcházení, ani stání, ani mizení, ani vyvstávání: je bez stanoviště, bez pohybu, bez opory. Toto, právě toto je konec utrpení“ (Ud. 81). [Zpět



 Povzbuzení (Utthána-sutta, Sn. II,10)  

331. Vstaňte! Posaďte se zpříma!
K čemu je vám spánek?
Vždyť jaký spánek mají ti, kdo jsou nemocní,
ranění a zasažení šípem (toužení)?

332. Vstaňte! Posaďte se zpříma!
Tvrdě se cvičte za účelem dosažení míru.
Nedopusťte, aby vás oklamal a ovládl král smrti,
když vidí vaši nedbalost.

333. Překonejte tuto připoutanost,
na níž lpějí bohové i lidé
a kterou vyhledávají.
Nepromarněte (vhodný) okamžik;
ti, kdo nechají utéct svoji příležitost,
naříkají pozdě v pekle.

334. Nedbalost je skvrna;
poskvrna vyrůstá z nedbalosti.[72]
Skrze bystrost a vědění
by měl člověk vytrhnout svůj šíp.  

 

 

 

72. „Nedbalost“ (pamáda) je protikladem „bystrosti“ (appamáda), která je jen jiným aspektem bdělé pozornosti (sati). Slovo pamáda doslova označuje stav opojení alkoholickým nápojem, a proto appamádaznamená rovněž střízlivost, svědomitost a píli. Poslední Buddhovo ponaučení znělo: Appamádéna sampádétha! – „Usilujte svědomitě (o své vysvobození)!“ (D. 16). [Zpět  

 

Použité zkratky 

A.
D.
Dh.
Iti.
M.
S.
Sn.
Thig.
Ud.
–  Anguttara-nikája
–  Dígha-nikája
–  Dhammapada
–  Itivuttaka
–  Madždžhima-nikája
–  Samjutta-nikája
–  Suttanipáta
–  Thérígáthá
–  Udána

 

Z páli přeložil Jakub Bartovský. translation © 1996 Jakub Bartovský 

 

 

 

zobrazit celé »
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz