Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

zrcadlo

próza mc / Nikolaj Kupinsobota, 1. září 2012

  Nikolaj Kupin se rozhodl, že si koupí zrcadlo.
  Chodil po obchodech, bazarech a krámech a vybíral si. Chtěl nějaké neobyčejné zrcadlo. S nějakým pěkným rámem, nějakou ruční práci.
  Když už si nějaké vybral, byl zklamaný. Do každého takového vybraného zrcadla se totiž vždy zadíval a pokýval hlavou. I obraz v zrcadle pokýval hlavou. Zkusil hlavou zavrtět, i hlava v zrcadle se zavrtěla. Pozvedl ruku, ale i ruka v zrcadle se zvedla, uklonil se, ale obraz v zrcadle ho stále jen tupě kopíroval.

  "Prosím vás," zeptal se jednoho starého obchodníka, "nemáte nějaké pořádné zrcadlo, takové zrcadlo, ve kterém se uvidím i jinak, než jak se znám?"
  Kupec se na něj nedůvěřivě zadíval a pověděl:
  "Ne, pane. Zrcadla o kterých hovoříte, už se dávno nedělají. Lidé si je nekupovali a tak se přestaly vyrábět."

o statečném kárlíkovi

próza mc / smečka hladových psůneděle, 29. července 2012

  Teplý zajíc sežral vlka a zajíce Karkulka. Když pak Karkulce nešťastnici rozpárali břicho, vylétl z něho jen čáp. Čáp vyvrhl krtka, krtek se zakuklil a byl z něho rorýs. Rorýs porodil kozu a ta snesla vejce. Ve vejci lekla ryba.
  Tuleň se opaloval na střeše mrakodrapu. Četl si v bulvárním plátku "Seven Plagues Are Few" o té záležitosti kolem vlka, zajíce, Karkulky, krtka co se zakuklil, rorýse, kozy a leklé ryby. Telepaticky pískl na svého řidiče - starého pitomce pakoně, a nařídil mu, aby zajel na poštovní úřad a rozeslal všem pozůstalým smuteční kondolence.
  Pakůň na nic nečekal, osedlal zebru a vyrazil k úřadu. Cestou potkali prázdný krunýř, medový perníček a ostříhanou ofinu princezny Floriány. (Chodívali takhle často a pořád je napadali stejný nesmysly.)

  "Jde mi to už všechno na nervy," prohlásila zebra a zastavila.
  "Co si to dovoluješ, zebro?" Pakůň slezl ze zebry a zatahal ji za ocas.
  "Už prostě nechci být blbá kráva!" znova se vzepřela zebra. Šel kolem pštros a ďábelsky se ušklíbl na pakoně: "Už zas ta kráva dělá problémy?"
  "Jako vždycky!" zakřičel pakůň.
  Nasupený pakůň pozřel pštrosa, pštros se posmrtně vzteky nafoukl a pakůň praskl na tisíc kousků. Zebra to všechno svinstvo sebrala, dala do prázdného krunýře, přidala do něj i perníček a ofinu princezny Floriány a vydala se na poštovní úřad. Nechala si od pošmistra hovnivála vše zabalit do úhledného balíku, na který vlastní močí napsala adresu: tuleň, mrakodrap.
  Když tři bobři přinesli tuleňovi na střechu zásilku od zebry, tuleň ji rozbalil a pak řekl docela klidně: "Zase ta hloupá zebra, zase mě chce zabít." (Nebylo to totiž poprvé, co takhle zebra tuleňovi vyhrožovala.)
  Chyťte zebru, telepaticky poručil bobrům tuleň, a rovnou ji zabijte, už jednou provždy. Bobři chytali zebru, ale utekla jim, ztratila se v džungli zoologických zahrad. (Proslýchá se, že ji za kapotou starého ojetého Mercedesu oplodnil lední medvěd a natolik ji znetvořil, že se teď nebohá zebra toulá po thajských plážích a vypadá jako opilý holandský námořník v pruhovaném tričku.) A tak bobři, to aby si nerozhněvali tuleně, chytli alespoň králika. A zavraždili ho.
  Králík teď za nožičky visí na provázku omotaném na hřebíku, visí na dlouhém trámu na střeše mrakodrapu, jeho gumové tělo se díky ostrému slunci spéká do smrdutého škvarku, visí tam bez duše a na krku má přivázanou cedulku: Výstraha: takhle dopadne každá vzpurná zebra, napsal na ní jeden mladý vzdělaný jezevec.

zobrazit celé »

klub pokleslé literatury: otázky jinak (strasti filozofa Malkýna)

próza mc / filozof Malkýnčtvrtek, 11. srpna 2011

  "Položme si otázku jinak, přátelé." Filozof prof. Jireček otevřel knihu a začal číst: "Ulice jsou bleděmodré a lidé, kteří po nich chodí, jsou malí, jejich uspěchaná chůze je rozvláčná a slunce nemá oči. Potrubí velkoměst obsahuje jedovaté látky, které mají barvu olova a chutnají po mateřídoušce. V noci se objevují na břehu řeky našeho města smečky kudrnatých vyvrhelů, blaží je pohled na hvězdy a snědí všechno, co má nohy. Co nohy nemá, to nejedí, páč to neutíká."
  "To je ale pěkně blbá kniha," přerušil filozofa Jirečka fïlozof Malkýn. "Takové blbé knihy by vůbec neměli vydávat... A vůbec, ctěný kolego, kdo napsal takové žvásty?"
  Jireček zvedl oči od knihy, napřímil se a řekl zcela tiše: "Vy přece."
  Filozof Raskipin se rozesmál na celé kolo: "To jsou mi teda věci!"
  Malkýn nehnul brvou. Vytáhnul svůj zápisník, do něhož si poznamenal: Raskipina smotat do koberce.
  "Co jste si to poznamenal, kolego Malkýne, do svého zápisníku?" zeptal se Raskipin.
  "To je moje věc!" okřikl Malkýn Raskipina.
  "Že vy mě chcete taky smotat do koberce?" neustále vesel pravil Raskipin.
  Malkýn zase nehnul ani brvou a jen si doplnil k Raskipinovi: koupit si revolver.
  Raskipin najednou pocítil něco jako úzkost. Začal si, na přání profesora Jirečka, pokládat otázku jinak. K prozření je často kousek, někdy prostě přijde samo, někdy je zase zapotřebí udělat první krok.
  "Položme si tedy otázku jinak," řekl opět filozof Jireček.
  "A jak?" zeptal se zničehonic Kubanski sedíc v koutu pokoje na starém semišovém křesle.
  "Na plocho?" zeptal se vážně zamyšlen akademik Tulipán.
  Do koberce se všema, zapsal si vzápětí Malkýn, rozloučil se s poznámkou, že se ještě vrátí a odešel si koupit revolver.

zobrazit celé »

lidi jako gramofon

próza mc / světy narubypátek, 25. března 2011

  Dny jsou jak noty, houslové klíče, značky dynamického odstiňování, půltóny a cinkrlátka. Den co den je zarážíme do svých pamětí, rýh. A po nějaké době se vynoří zase zpátky, ale ne osamoceně, kdepak, pěkně pospolu. Někdy je to song krátký sotva týden, někdy operetka tak na měsíc, jindy houslové básně trvající léta. V našich pamětích hrají melodie, fonotéka se rozrůstá.
  Někdy veselé a bezstarostné písničky, vícekrát však ponuré a patetické skladby plné bolesti a nesouladu. Málokdy křišťálové symfonie řízené šarmantním dirigentem, melodie tiché jak zurčení horského potůčku, dost často zato odrhovačky a vymývačky a navíc s nezúčastněným plejbekem, klaxony nepřehledných ulic velkoměst, nesnesitelné vojenské pochody. Na většinu z nich byste rádi zapomněli pro jejich ubohost, trapnost a koneckonců prostě proto, že teď už máte jiný vkus. Některé skladby marně hledáte, a někdy se semtam dopátráte úryvků nebo refrénů, ale celých ani náhodou. A pak je jich pár, málo či hodně - to není důležité, které nikdy nezapomenete a ani zapomenout nechcete. Hrají a hrají, nepřestanou ve vás hrát, pouštíte si je pořád dokola, někdy u té melodie pláčete a jindy zas, u té samé, se usmíváte a záříte štěstím.
  Záříte štěstím, nevadí vám studený vítr ani nemoc ani hlad, nemáte strach a život je orchestrem bez náročného obecenstva. Pláčete potichu, krve by se ve vás nikdo nedořezal, strach je vaším nejčastějším společníkem, dny jsou plné temných stínů a cesty nemají řád.

  A pak jednoho pitomého rána, když už jste nahráli poslední písničku a jehle už zbývá jen kousek od středu aparátu (středu, který jsme až do tohoto dne nikdy nenašli), vás zakopou do země, deska se zastaví. Zahrajou nějakou obřadní skladbu a pán v obleku se svojí asistentkou vám seberou gramofon, ani se vás nedovolí, ostatně on už se vás nikdo na nic neptá. Duchovní zhasne svíce, pozůstalí položí věnce a když máte štěstí, vaši přátelé naposled minutou ticha uctí zaprášenou mechaniku koncového vypínání motoru po dohrátí desky.
 Ležíte v té studené zemi a kolem vaší hlavy už se chystá masopust. Brouci a červi, žížaly a všelijaká jiná havěť tančí a zpívá, škvoři drží ve svých kleštích saxofony a ploštice vřeští na citery, a do toho hrozného a krásného rámusu cinkají nože, vidličky a talíře a vy už zatraceně dobře víte, co vás čeká.
  Čas od času sedává po nocích na  mramorovém víku vašeho hrobu, krom ospalých koček a zaběhnutých psů i hysterická smrtka. Je pořád odporně mladá, stejně odporně namalovaná a popíjí koňak. Ale o ní až jindy, neboť smrtky, jak známo, nemají hudební sluch.

zobrazit celé »

proč vás tolik nenávidím

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

ze života jasného

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

zežraný obilí

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

o přežití závod

próza mc / světy narubyzobrazit »

prase

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

noční autobus

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

láska je duha po bouřce

próza mc / poznání všehomírazobrazit »

prapor invaze

próza mc / světy narubyzobrazit »

dilema strýce Otty

próza mc / podivuhodné příběhyzobrazit »

lásky zpěv

próza mc / podivuhodné příběhyzobrazit »

poznání všehomíra

próza mc / poznání všehomírazobrazit »

odporný den

próza mc / podivuhodné příběhyzobrazit »

o stvoření pekla

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

jak jsem se stal mistrem světa

próza mc / světy narubyneděle, 12. srpna 2012

 

  Už jako dítě jsem rád běhával a absolvoval všelijaké závody. Byl jsem natolik dobrý, že již ve čtyřech letech jsem poprvé předhonil svého tatínka. Bylo to někdy na podzim a můj otec byl vzteky nepříčetný. Ale už brzy na to, když vánoce byly na spadnutí, pochopil, že se mnou už soutěžit nemůže, nechce-li stále prohrávat. I Ježíšek se to dozvěděl, přinesl mi nádherné tenisky! Jak se to ten pacholek dozvěděl, jsem ještě dlouho nechápal...
  Na jaře už jsem svého otce bezpečně porážel i v dlouhých bězích, v závodě na pět kilometrů jsem mu dával stále větší a větší náskok, někdy až dva kilometry, ale přesto prohrál. Celý uřícený jen nechápavě kroutil hlavou a někdy se snad zdálo, že je na mě pyšný.
  Brzy se zvěst, že jeho syn má neobyčejně vyvinutý atletický talent, rozletěla do světa. Jednou ve školce, zrovna když jsem si tahal svou kamarádku Evu za vlasy, vešel do třídy nějaký pán a dlouze si povídal s tetou soudružkou. Oba se na mne občas podívali. Pak ten pán přišel ke mně a usmíval se.
  "Chlapče, nechtěl bys ses stát jednou mistrem světa v maratónském běhu?" povídá.
  "To jako celýho světa? …klidně," povídám já.
  "Ale víš, Mário, to bys musel každý den trénovat...!" řekl zase on.
  "Musel?" Na okamžik jsem pustil Eviny vlasy. Ona navíc začala křičet a má autíčka  upustila z rukou, nebylo třeba ji již domlouvat mužskou silou.
  "To bych jako musel? Tak to ne, strejdo, to se mi nelíbí," pověděl jsem jen tak bezděky a začal bručet jako motor auta a jezdil si s autíčky po podlaze. Pán se podíval na naši tetu soudružku, ušklíbnul se a odešel.

 Pak se rok s rokem sešel. Mé nohy běhaly stále rychleji a rychleji. Běhal jsem za vlaky i autobusy. Jednou mým rodičům přišla obsílka od Veřejné bezpečnosti, že prý je nepřípustné, aby se člověk mého věku předháněl s prostředky hromadné dopravy a ať si laskavě uvědomí, že bych měl nosit tři odrazky, jednu oranžovou vpředu a dvě červené vzadu, přesně podle pravidel silničního provozu. Jinak že by je to mohlo stát celkem nepříjemnou pokutu, asi 500 Kčs. (To by bylo hraček!)
  Mí nebozí rodiče mi tedy pořídili tři odrazky, a nabádali mne, abych se vyhýbal městskému provozu, abych se raději proháněl po lesích za srnami a za zajíci. Jelikož jsem byl dítko celkem poslušné, poslechl jsem je. A pak, jednoho rána zase, objevil se ve dveřích ten pán, který tu už byl před rokem. Šel hned za mnou, snad jen tak hodil očkem po tetě soudružce.
  „Tak poslyš, nerozmyslel sis to, Mário?“
  Mlčel jsem, neboť toho rána mi sdělila Alena, že už mne nemiluje, protože miluje Radka. Chápete? Radka! Mého nejlepšího kamaráda! Jak mi to mohl jen udělat? Svět se mi zhroutil před očima.
  „Tak jo," povídám.
  „Co tak jo?" řekl pan Táborský. Věděl jsem, že se jmenuje Táborský, neboť soudružka vyzvala hlasitě všechny děti, aby pozdravily soudruha Táborského. „Dobrý den, dobrý den!“, začaly se překřikovat všechna dítka školkou povinná.
  „Buďte ticho, pan Táborský je tu kvůli mně, jen kvůli mně, aspoň někoho zajímám!" křičel jsem a vyčítavě jsem se podíval na to polocikánské děvče, na Alenu.
  "Soudruh Táborský, soudruh!", teď se  vyčítavě podívala soudružka vychovatelka na mě.
  "To je fuk" řekl Táborský a já současně.
  „Nebudeš muset ani trénovat, jen když budeš chtít," vycítil svou šanci pan Táborský.
  "Mě je to jedno, klidně se stanu mistrem světa v běhání," utrousil jsem. "A kam se to vlastně bude běžet?" napadlo mě zničehonic. "Doufám, že hodně daleko, abych se nemusel dívat na tu zrádkyni!" Alena dělala, že mne neslyší.

  Pan Táborský se tiše usmál, a pak mi pošeptal: "Budeš běžec, maratónský běžec, olympijský vítěz."
  "Já chci být ale mistrem světa! Slíbil jste to!" odpověděl jsem, jelikož jsem nevěděl, co je být olympijským vítězem. Táborský se zase smál.
  "Ale to je vlastně fuk!" dodal jsem a i pan Táborský to pověděl, opět oba skoro současně. 


  Byl červenec 1979 a pan Táborský dorazil až z Prahy za mými rodiči a řekl jim, že za tři týdny je mistrovství Československé socialistické republiky v atletice v němž se rozhodne o olympijské nominaci na hry do Moskvy. Vítěz jednotlivých disciplín se automaticky kvalifikuje na olympiádu. A já, šestileté dítko, jsem  prý největším favoritem v běhu na 42 km. Chtěl svolení rodičů. Ty byly samozřejmě rádi, neboť po antukové dráze se nemusí běhat s odrazkami.
  Všesportovní stadion v Košicích byl celkem slušně zaplněn. Poutal jsem na sebe všeobecnou pozornost, byl jsem si toho vědom. Šestiletý kluk nestojí na startu maratónského běhu každý den, to se rozumí.  Konečně se ozval výstřel ze startovní pistole. Jé, takovou pistolku mít, pomyslel jsem si a pelášil. Pan Táborský na mě křičel: 
  "Zvolni hochu, co blázníš?" Pak mi zmizel z dohledu a už ho ani  slyšet nebylo. Proč bych měl zvolnit, když se mi chce běžet rychleji a rychleji? Ač jsem měl pana Táborského rád, teď jsem ho považoval za troubu.
  Závod se vyvíjel v můj prospěch, na 21. kilometru jsem měl už čtyřminutový náskok, na čtyřicátém už asi dvacetiminutový. Kolem mne se neustále kupila spousta fotografů a pořád pořizovali snímky. Občas jsem se jen tak zastavil, aby jim to šlo lépe a dělal vážné nebo chytré obličeje, aby se jim mé fotografie líbily, případně čtenářům sportovních rubrik.
  Vběhl jsem na stadion a lidé vstávali ze sedadel a provolávali mi slávu. Zbývalo uběhnout poslední ovál, nějakých čtyřista metrů… Ale co to? V hledišti jsem spatřil štěně s nějakou holčičkou. Jé! To je pěkné štěně, pomyslel jsem si a místo k cíli, jsem si to zamířil k němu.
  Bylo to štěně kokršpaněla. Bylo tuze roztomilé, stejně jako ta holčička, která seděla u něj.
 "Můžu si ho pohladit?" zeptal jsem se.
 "Jasně," šeptem odvětila holčička.
  A tak jsem si hladil pejska a povídal jsem si s Markétou. Úplně jsem zapomněl na závod, na Táborského, na Alenu. Obecenstvo mělo stále ústa otevřená, ale už nekřičelo "sláva", ale mlčelo úžasem. V tom jsem zaslechl pana Táborského:
  "No tak, chlapče, doběhni ten závod… A pak …pak si můžeš hrát s pejsky!"
 "Já si chci hrát teď," a otočil jsem se na Markétu. Líbila se mi. A když pak pověděla, že Betinku můžeme mít společně, bylo jasné, že tenhle závod o mistra Československa v maratónu nedoběhnu.

  Mezi tím se na stadiónu objevili první běžci, a  pak další a další a další…
  Markéta pak povídá: "Už musím jít. Ještě jsem malá, ale třeba za pět let… Víš co?" zamrkala na mě svýma velkýma očima.
  "Co?" ptám se.
  "Za pět roků se potkáme a pak budu tvojí nevěstou!" řekla vesele a ukázala pět prstů. "Chceš?" a natáhla ke mně ruku a pověděla: "Jako svatební dar bych si přála zlatou olympijskou medaili."  "Chci," kývl jsem. Šílel jsem radostí. Markéta mi dala pusu na nos a otočila se a šla pryč i s Betinkou.
  Byl jsem jako omámený. Byl jsem šťastný!


  "Co si myslíš, že se jsi? Co si o sobě myslíš?"
  Nikdy předtím jsem neviděl rozzuřenější obličej. Pan, vlastně soudruh Táborský, na mě křičel, sliny mu šly od úst.
  "Všechno jsi pokazil, všechno!!" teď už přímo řval.
  "Jsi k ničemu, jsi nic, jsi k ničemu, jsi k ničemu! Rozumíš!? Jsi k ničemu!" křičel na mě a já, ještě stále na nose cítiv Markétčin polibek, jsem se rozplakal.
  "Neřvi! Nic z tebe nebude. Jsi k ničemu, jdi mi z očí smrade, jsi k ničemu!"
  Jsi k ničemu, jsi k ničemu… Stále jsem slyšel, slyšel jsem to následujících pět let.

  Psal se rok 1984. Svět ponořený v hluboké studené válce, snad vzhlížel k olympijským hrám v Los Angeles s nadějí. Ale Sovětský svaz se rozhodl oplatit stejnou mincí a těchto her se nehodlal zúčastnit, stejně tak jako před čtyřmi roky Spojené státy. Sovětský svaz byl mnohem větší, měl víc jak patnáct republik, měl své državy i mimo své území: Polsko, Bulharsko a bohužel třeba i Československo. 
  Chodil jsem už do školy, naučil se číst, psát a stále myslel na slova soudruha Táborského, kterého jsem zklamal a na mou nevěstu, kterou jsem zklamat nechtěl. Jak teď dokáži, že nejsem k ničemu? Jak teď přivezu své nevěstě zlatou olympijskou medaili, když i má vlast odřekla účast? Byl jsem z toho nešťastný.


  Rozhodl jsem se napsat všem prezidentům světa a všem generálním tajemníkům světa dopis, že si přeji, byť jako malý komunista, účastnit se olympijských her v Kalifornii. Jednoho, jediného závodu, maratónského běhu.
  Brzy se jsem se znovu objevil ve středu dění. Nyní ne již sportovních rubrik českých a slovenských novin, ale všech seriózních i méně seriózních novin světa. Dlouho však nepřicházela odnikud žádná odpověď. Až pět týdnů na to přišel dopis. Byl ve francouzštině, podepsán samotným panem Samaranchem, předsedou Mezinárodního olympijského výboru. Stálo v něm, že mohu nastoupit 7. srpna 1984 k finálovému běhu v maratónu, jelikož mé osobní rekordy jsou skvělé a byla by prý škoda, kdybych na startu chyběl.
  Zbývalo však dořešit, jakou zemi budu reprezentovat, jelikož Československo nebude na olympiádě startovat. Má o tom rozhodnout Bezpečnostní rada OSN, psal pan Samaranch.  No považ, milý čtenáři, do jaké šlamastiky jsem svým přáním dostal svět rozdělený na východ a západ!
  Americký prezident Reagan svolal mimořádné zasedání rady bezpečnosti na výzvu milého pana předsedy Mezinárodního olympijského výboru. Trvalo celé tři dny!  Francie navrhovala, abych reprezentoval Mariánský příkop, Sovětský svaz si zase prosazoval, aby raději Mariánské lázně, ty se jim zdály vhodnější. Američané si zas vůbec nepřáli, aby k nim malý rudoch přijel. Čína  zas požadovala, abych startoval za Himaláje popřípadě za Čínskou zeď . Po dlouhém a vleklém jednání se nakonec rozhodlo, že nejlepší návrh měla britská premiérka Tacherová.
  „Ať si ten kluk běží sám za sebe, vždyť je to ještě dítě.“ Dodnes se traduje, že to byl nejrozumnější projev železné lady v celé její politické kariéře. Nakonec se hlasovalo, Velká Británie pro - Čína, USA, Sovětský svaz i Francie se hlasování zdrželi.
  Mohl jsem jet na olympijské hry do Los Angeles!

 

  Mělo to však trošku háček, jak zjistil jsem později. Měl jsem se setkat s mou nevěstou 8. srpna 1984 v Košících u Všesportovního stadionu. A maratónský běh se měl konat jen o jeden den dříve, ve 12 hodin tamního času, a to na druhém konci světa! Počítal jsem dlouho po nocích, zjišťoval různé spoje, obtelefonovával všemožné letecké společnosti.
   Jak já to jen stihnu? Nakonec mi, po několikadenním zkoumání leteckých řádů, zbyla jediná varianta: musel jsem překonat světový rekord v maratónu o  skoro třicet minut! Ano, milý čtenáři, jen tak bych mohl stihnout letadlo z Los Angeles do Vídně a pak další navazující spoje, přes Bratislavu až do Košic. A považ, světový rekord byl 2hodiny a sedm minut již několik let, a já bych měl maraton uběhnout za 1 hodinu čtyřicet minut… Zdálo se to nemožné…
  Ale byl jsem plný lásky k Markétě a plný nenávisti k Táborskému… A tak jsem věřil, že to dokážu.
  Rezervoval  jsem si letenku na let 547 z L.A. do Vídně na 7. srpen 1984, ve 13.59.

 Nadešel den D.
 Bylo horko, horký kalifornský vzduch voněl svobodou i měšťáctvím. Přeplněný Olympic Stadium se těšil na poslední závod této další poněkud podivné olympiády.
  Díval jsem se svým soupeřům na břicha, výš jsem nedohlédl. Nechtělo se mi zvedat hlavu, slunce bylo ostré.
  Výstřel.

  Start!
  Kašlu na pistolku!
  Peláším!

  Jsi k ničemu! Znělo mi v uších. Zrychlil jsem.
  Budu tvou nevěstou. Znělo mi v uších. Zrychlil jsem ještě víc.

  Běžel jsem jako o závod. Jako vítr, jako nejděsivější tichomořský hurikán.
  Konečně jsem vběhl na stadion. Na časomíře poskakoval neúprosně čas. Lidé šíleli nadšením. Zvítězil jsem, časomíra se rozsvítila: NEW WORLD RECORD! Můj čas 1hodina, 39 minut a 25 vteřin byl vskutku vynikající. Moji největší soupeři, Portugalec Lopes, Ir Tresty i Brit Spedding byli ještě daleko v ulicích. Lopes nakonec doběhl v čase 2:09:21 jako druhý. Jako druhý?


  To už já seděl v letadle linky č. 547 a těšil se domů. Vlastně do Košic. Jakmile jsem totiž doběhl do cíle, otočil jsem se a utíkal rychle na letiště, abych vše stihnul. Ještěže jsem měl rezervu 35 sekund, třikrát jsem musel čekat u semaforu na zelenou… S tím jsem tedy nepočítal, ale nějaká prozřetelnost zrychlovala běh mých nohou už v samotném závodě.
  V Los Angeles byl z toho ale poprask. Ani si nepočkal na předání zlaté olympijské medaile, hlásala do světa CBS. Jaká neúcta ke Spojeným státům! Pak se  ozval i Sovětský svaz, že je to neúcta i k jeho pracujícímu lidu, k jeho straně, ke všem Sovětům, ke všem padlým vojákům ve druhé světové válce. Vždyť právě díky Sovětskému svazu, který se zdržel onoho hlasování v Radě bezpečnosti OSN, jsem mohl prý na olympiádu vůbec odjet.
  Zlatou nakonec pověsily na krk Lopesovi.


  To mě bylo celkem ukradené. Mířil jsem na Slovensko.
  Pod kaštanem u útulného stadiónu skutečně stála má nevěsta, má Markéta. Zaradoval jsem se.
  "Máš?" řekla však místo pozdravu.
  "A co jako?" nechápal jsem.
  "Přece tu zlatou olympijskou medaili!" smála se Markéta.
  "Vyhrál jsem a stal jsem se mistrem světa. Medaili ale nemám. Nemám, protože bych..." a než jsem stačil dodat, že bych to nestihl, že bych nestihl setkání s ní, kdybych čekal na předání medailí, v jejím obličeji se objevila bolestná křeč.
  "Nemáš? Ty!? Ty pro mě nemáš tu zlatou medaili?" tiše plakala. Nepoznával jsem ji. To se tolik za pět let změnila? Chtěl jsem ji pohladit, ale okřikla mne:"Už tě nechci vidět. Takovýho...! To Radek mi daroval alespoň ovocné žvýkačky – podívej! – toho si jednou vezmu! Ty jsi k ničemu..." a utekla a já ji už nikdy neviděl.


  Celou cestu domů do Čech jsem byl jako v tmách. Přál jsem si, aby ten vlak nedojel.
  V Praze jsem musel přestoupit.
  Na nádraží jsem potkal pana Táborského. Hrklo ve mně, čeká mě další potupa.
  "Skvělý závod, chlapče," řekl soudruh Táborský a dodal hrdě: "Vždycky jsem věděl, že v tobě něco je!"
  "Ale já…" nezmohl jsem se překvapením na kloudné slovo.
 "Dobře. Medaili nemáš a ani rekord ti neuznali. Ale vyhrál si, ne?" zašklebil se a pak odešel.

  Nebylo mi smutno najednou, nebylo mi ale ani veselo. Bylo mi nijak.
  Cestou z Prahy jsem pak přemýšlel. Svým dětským rozumem jsem přemýšlel. Ale mluvilo ve mne klukovské srdce.
  Najednou jsem možná něco pochopil.
  Ne každá výhra, musí být vždy výhrou. I velká výhra, může být kolikrát tou nejtěžší porážkou.
  Ne každá prohra, musí být vždy prohrou. I nejtěžší prohra, stane se někdy velkým vítězstvím.
  A když běžíš, chlapče, neběž kvůli Markétě ani kvůli Táborskému.
  Každý by totiž měl běžet především sám za sebe.
  Sám za sebe.

zobrazit celé »

arabské žertíky

próza mc / podivuhodné příběhysobota, 7. července 2012

 

  Na té luxusní jachtě se nás sešlo osm mužů a počítám-li i strýčka Ottu, tak vlastně devět. Dva američtí bankéři, oba azerbajdžánského původu, filozof Paul a kapitán této lodi, rodilý Korsičan. Pak slavný dánský polárník, toho času na neplacené dovolené právě tady ve Středomoří, nějaký řecký továrník s obrovským bílým knírem, Němec Joachim Braun s argentinským pasem a Ahmed Al-Lazi, ropný magnát odněkud z Arábie. A já - známý světový spisovatel a esejista.
  Se všema jsem se nějak domluvil trochu anglicky, německy nebo lámanou portugalštinou, jen s Ahmedem, který se během svých studií v Curychu živil jako pouliční prodejce tureckého medu, lámanou turečtinou.
  Hráli jsem celé parné odpoledne poker se základní sázkou jeden tisíc dolarů na malém blindu a dva tisíce na velkém. Kozaté holky nám nosily koktejly, drinky a krabí saláty a hra dobře a příjemně ubíhala. Otta míchal karty, přepočítával sázky, vyplácel výhry a jedním očkem pozoroval opálené zadky polonahých krásek. Jen občas někdo odběhl do kajuty kapitána kvůli důležitému obchdonímu telefonátu, kromě Dána Hanssona - tomu nikdy nikdo nevolal. Jak jsem jsem již řekl, hra probíhala pěkně a svižně, semtam se v banku objevilo ke čtvrt miliónu dolarů a z jachty tak bylo možno slyšet smích nebo ironické dobrácké urážky.
  Přátelskou atmosféru jsem ale sdílel stále hůř, jelikož jsem během čtyř hodin hraní nevyhrál jedinou partii, přišel o víc jak půl miliónu dolarů, tedy téměř o polovinu svých životních úspor, které narostly především díky mé knize, proslulému satiricko-surrealistickému románu Dobrou noc Alberte, koni, Adolf vás nechává pozdravovat, který byl během jediného roku přeložen do osmačtyřiceti jazyků, včetně esperanta i etnické maďarštiny.
  "Půjdu se vykoupat," řekl jsem už naštvaně ke všem přísedícím lámanou welštinou krátce po té, co jsem před flopem zcela správně zahodil dvojku a sedmu, přičemž na flop jako naschvál přišla sedma a dvě dvojky. Pobídl jsem strýčka Ottu, aby to vzal za mě. Strejda se trochu polekal, ale já ho důrazně ujistil, že hrát hůř než já prostě nemůže.

  Když jsem se odrážel vstříc azurově zelené hladině moře, křikl na mě Otík česky:
  "Mário, Mário, mám dva kluky, co mám dělat?!"
  "Ztrojnásob sázku, Otíku!" - plácl jsem sebou o vodu. Na chvíli se spokojeně ponořil a pak zase vyplaval nahoru. Zaslechl jsem, jak na stole chrastí žetony.
  "Mário, Mário, Ahmed, Braun i Paul navýšili!" Skvělé, pomyslel jsem si. "Dorovnej to strejdo, to je jasný, jen do nich!"
  Plaval jsem volným tempem kolem jachty a vzpomínal na včerejší podvečerní historku: Ahmed vymyslel plán, že se budu jako na oko topit, že všem zainteresovaným pánům to bude jako jedno, a že si pro mne do vody budou muset skočit všechna ta krásná děvčata tady z lodi, a že mě potom budou muset křísit v některé z mnoha svých kajut. Ani vám nebudu vyprávět jak hezky a zvrhle to dopadlo: dřív než se setmělo, topili se v moři všichni pánové, včetně strýčka Otty.
  Mezitím byl na stole rozdán flop a Otta zase kvílel:
  "Chlapče, třetí kluk... Ale taky eso a král!" Ucítil jsem prudkou bolest na stehně. Když jsem se na nohu podíval, několik medúz sedělo na ní. "Navyš sázku! Strejdo!"
  "Strejdo?!" Začal jsem se dusit a celé moje tělo popálením doslova znehybnělo. Plácal jsem zmateně rukama a ze všech sil řval o pomoc.
  "To je ale kuliferda, ten můj synovec," zasmál se strýček lámanou patagonštinou. I Ahmed vyprskl smíchy, ač byl stejně jako Otta zabrán do velké a napínavé hry, které bank narostl na asi půldruhého miliónu dolarů.
  "To není moc dobrý, Mário! Na turnu zase eso!" zakřičel zase česky dost zoufale Otta.
  "Strej-do, j-á se ale to-pím," odpověděl jsem stejně zoufale a z posledních sil já.
  "A dej pokoj," odsekl strýc a chystal se dorovnat Ahmedovu i Braunovu sázku.
  V této beznadějné chvíli jsem správně vytušil, že je se mnou konec, ale ještě jsem to zkusil: "Polož karty, nařizuju ti, polož karty, strejdo!"
  "Ale jdi," rozesmál se na celé Středozemní moře milý strýček Otta, "ale jdi, Mário! Na pátý ulici čtvrtej kluk!! Je to naše, jsi boháč, hochu!"
  Klesal jsem ke dnu a najednou jsem si uvědomil, jak velkolepý a duchaplný život jsem vedl a jak budu mít krásný a bohatý, co bohatý...: přímo monstrózní pohřeb.
  Nakonec ještě odkryl své karty Ahmed, svojí zelenou královnu a zelenou desítku. Kombinace se zeleným esem, zeleným králem a zeleným jackem mu vytvořila nejvyšší možnou pokerovou vítěznou kombinaci, Královskou postupku v barvě. Strýček Otta na to chvíli omráčně zíral, pak praštil kartama o stůl, rozběhl se a skočil za mnou do moře. Od té doby už nás dva nikdy nikdo na žádné jachtě neviděl.

 

(ze sbírky: Podivuhodné příběhy ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

zobrazit celé »

ing. Jireček to jistě bude vědět

próza mc / světy narubystředa, 18. května 2011

  Ovdovělý inženýr Jireček seděl uprostřed svého bytu na staré a rozvrzané židli. Bílé stěny v něm vyvolávaly úzkost, navíc se z nich snášelo na týdny nemytou podlahu všelijaké smetí. 
   V papírnictví nakoupil bílé tapety, lepidlo na tapety, temperové barvy a štětce. Když byl s prací hotov, sedl si znovu na rozvrzanou starou židli: čisté bílé tapety pomaloval temperovými barvami. Na strop vymaloval falešný měsíc, slunce, hvězdy a podivnou narůžovělou čmouhu - které bude říkat Bůh. Na stěny namaloval falešná okna s falešnými roletami, které zatáhl, takže do pokoje pronikalo jen tlumené falešné světlo. Namaloval malé falešné dveře a celou jednu stěnu věnoval falešnému moři.
  Nejvíc práce mu dalo namalovat moře. Malovat moře není jen tak, moře není snadné poznat, natož jaksepatří zachytit. Pořád se na něj díváme tak nějak zhora, a i když se ujišťujeme, že se před ním skláníme s posvátnou úctou, nevíme o něm takřka nic a spíše jen trpíme pocitem, že je větší, než si dokážeme představit. Stát tak na jeho dně, to by na nám teprv možná došla jeho totální převaha, jeho nekonečný melancholický hluk, nekonečná tíha moře.
  Inženýr Jireček se zadíval na šumějící moře. Vzpomínal na svou ženu, na jejich společné procházky po plážích v Kašubsku, na Krétě i jinde, na jejich společné štěstí, které teď ovšem spolykala prázdnota a vyčerpanost. Viděl stát svoji mladou ženu v tmavomodrých plavkách, do hladiny padal oranžový kotouč a odrážel se v její tváři. Jen kdybych tě dokázal namalovat, povzdechl si inženýr Jireček. V tom někdo zabouchal na falešné dveře.
  "Otevřte a neklaďte odpor!" ozvalo se za nimi. Inženýr Jireček duchapřítomně vyrazil ke dveřím a bleskurychle domaloval petlici, kterou okamžitě zaklapl. Sedl si ke stolu a napsal krátký dopis na rozloučenou, něco v tom smyslu, že už to nemá smysl - nikdy nemělo. Pak si oblékl kabát a nasadil si klobouk, a vydal se k moři. Když v něm byl už téměř po pás, znovu někdo zabušil na falešné dveře.
  "Okamžitě otevřte, jste zatčen, pane inženýre!"
  Inženýr Jireček se lekl a zprudka se otočil. Petlice povolovala. Zalitoval, že na dveře nenamaloval víc petlic nebo že je rovnou neudělal celé pancéřové. Rozběhl se vstříc oceánu, ale upadl a místo vzduchu si nabral několik doušků slané vody. Dveře se rozletěly a do pokoje vtrhla trojice mužů v oblecích politické policie.
  "Jsi zatčen, Jirečku!" Jejich ruce už držely pevně ramena inženýra Jirečka a vlekly ho zpátky do pokoje.
  "Proč jsem zatčen? zeptal se inženýr Jireček s úzkostí v hlase.
  "Proč?" zamračil se jeden z mužů. "Copak nevidíte? Zbláznil jste se!"
  "Jsem v pořádku, v pořádku," zachraptěl inženýr Jireček, "jsem v pořádku, nic mi není."
  Muži ho pustili a dívali se na něj. Byl celý mokrý od falešné vody a falešná vůně moře je překvapila.
  "A teď vypadněte!" vykřikl inženýr Jireček. "Nemáte tu co dělat, tohle je soukromý byt! Okamžitě vypadněte!"
  Jeden z mužů na nic nečekal a praštil inženýra Jirečka obuškem do hlavy. Ten se sesunul k zemi, a další z mužů vzal do ruky štětec a načrtl na lebku inženýra Jirečka falešné čůrky krve. Kouřilo se z nich. Z protější stěny, na kterou inženýr Jireček namaloval ledovec, vanul falešný chlad. Muži od politické policie po nějaké chvíli konečně zahlédli na moři vojenské vězeňské plavidlo, které mířilo k pokoji inženýra Jirečka.

  Probudil se v naprosté tmě. Hlava mu třeštila. To že je na palubě jakéhosi člunu, poznal inženýr Jireček okamžitě. Všechno se kolébalo a on se kolébal s tím vším. V souladu a přirozeně. Vzpoměl si na vyprávění jistého MUDr. Jiránka, které mu nyní připomělo jeho osud.

  "Je tomu už několik let, příteli," začal své krátké vyprávění MUDr. Jiránek. "Milovali jsme se tolik, že bylo jasné, že to musí skončit. Někdy, snad jednou dvakrát za život není možné lásku unést. A také to skončilo. Alespoň fyzicky. Ona na mě ale myslela dál, zřejmě ráno, já na ni každý večer. Bylo to jakoby se dva snící míjeli ve snu. Mysleli jsme na sebe dál, ale už jsme si to nikdy neměli říct, a také jsme si to už nikdy neřekli. Už jsme se nikdy neměli vidět, a také neviděli." Doktor Jiránek se hořce rozplakal, byl několik minut ticho, jen z očí mu čišelo zoufalství. Pak zavřel oči a usnul. Jeho vyprávění ale pokračovalo.

  Seděla u okénka v tramvaji, když ho zahlédla. Stál na tramvajové zastávce a kouřil. Zděsila se štěstím. Nepřemýšlela příliš dlouho, hned na následující zastávce vystoupila a čekala na zpáteční tramvaj. Mezitím on už ovšem nastoupil do tramvaje, která jela ve směru, kde ona čekala. Všiml si jí také, ale až ve chvíli, kdy se tramvaj, ve které stál opřený o plastovou tyč, rozjela. Nemohl tomu uvěřit, viděl ji tam. Vypadala pořád stejně, jen její tvář byla plná napětí a očekávání. Nevšimla si ho. Nerozmýšlel se příliš dlouho, hned na následující zastávce vystoupil a rozhodl se počkat na zpáteční tramvaj, která by ho dopravila za ní. 
  Ona ovšem mezitím, co si jí všiml a rozhodl se vrátit se pro ni, nastoupila do travmaje, jedoucí směrem k němu. Tam se jejich oči konečně potkali, každý byl v jiné tramvaji, míjeli se na okamžik. Ona jela směrem k němu, on směrem k ní. Jedna z tramvají se zastavovala, druhá se rozjela. Ona nevystoupila a on si toho všiml. Nevystoupil ani on, jezdil tou tramvají celý den. Až pozdě v noci ho vzbudil řidič tramvaje.
  "Vstávat! Tak vstávat, konečná, padla!"
  Klidně vstal, vystoupil prostředními dveřmi do sychravého večera. Chvíli o tom celém snu přemýšlel v oranžovém světlu lampy. Nemělo to ale smysl. Rukou si přejel náprsní kapsu. Měl v ní lékařskou zprávu i soudní příkaz. Pak si posunul  límec od kabátu víc do brady a  lehkým krokem se vydal k bytu inženýra Jirečka.

zobrazit celé »

hostina

próza mc / světy narubystředa, 21. dubna 2010

  Byl jsem na obědě v Restauraci U Štíra. Najedl jsem se moc dobře, nechal jsem obsluze i s díky velké spropitné, pak  tam ještě chvíli seděl a popíjel bílé víno: rozmýšlel jsem co podniknu se začínajícím slunečným odpolednem. Kam se půjdu projít, na jakou výstavu si zajdu nebo jaké navštívím fotbalové utkání. Ale když jsem vyšel z restaurace, a vůbec nevím proč, každým krokem jsem se blížil víc a víc k domovu.
  Když jsem přišel do svého bytu, mohlo být snad kolem druhé, svlékl jsem ze sebe tričko a lehl si do postele. Nechtělo se mi spát, a tak jsem si listoval v nějakém časopise o exotických krajinách a zemích. To mě bavilo jen chvilku, navíc se mi zavíraly oči... Načechral a přehnul jsem si polštář, abych neusnul a z dlouhé chvíle se díval na svoje břicho.
  Na něm se mi zničehonic začaly stavět malé domky z polévkových nudlí. Pak další z kousků kuřecího masa toho poledního vývaru. Bydleli v nich malí lidé a zpočátku mi byli sympatičtí. Brzy se také na mém břiše  objevila široká a hustá řeka z koprové omáčky a na jednom z břehů vyrostl velký knedlíkový hrad a pod ním město z ubrousků. V městečku z polévkových nudlí, které bylo na břehu opačném, vybudovali tamní lidé pro změnu hrad z ovocného moučníku. Na obou hradech vládnul  král (na knedlíkovém meruňkový a na moučníkovém vanilkový), a každý z těch králů si začal budovat svojí armádu: rozinkové vojáky. V rukách drželi malé stříbrné jídelní nože a vidličky. Generálové obou vojsk měli na svých hrudích přišpendlena perníková vyznamenání. Staré ženy z obou měst byly unavené a z rumových tváří jim jiskřila  nenávist. Stály na břehu velké koprové řeky a navzájem si hrozily pěstmi. Na hladině plul ohromný kus vařeného hovězího masa. Každý z těch králů ho chtěl pro sebe. 

  Z obou měst slyším válečný chorál seřazených vojenských formací, rachocení děl a dunění vaječných koní. Tísnivé a šedé nebe se zatahuje nad královstvími. Ještě chvilku a poteče marmeládová krev. Ženy svolávají děti domů a muži si čtou povolávací rozkazy psané smetanou. Už jen chvilinku a z prvního děla vypálí první olivovou kouli... Už jen chvíli a na těstovinové hroby padlých začnou vdovy pokládat kytice tymiánu...
  Co jsem to vlastně snědl?! Můj Bože, a jak je mi najednou těžko.

zobrazit celé »

přívěšek

próza mc / světy narubyzobrazit »

zkáza hmoty

próza mc / světy narubyzobrazit »

když se daří

próza mc / světy narubyzobrazit »

chléb náš vezdejší

próza mc / světy narubyzobrazit »

sedm kajmanů

próza mc / světy narubyzobrazit »

budeme se bavit o smrti

próza mc / poznání všehomírazobrazit »

o kohoutkovi a slepičce

próza mc / světy narubyzobrazit »

černočerná povídka

próza mc / podivuhodné příběhyzobrazit »

nikolaj

próza mc / Nikolaj Kupinzobrazit »

šťastný lenoch

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

óda na zázraky

próza mc / smečka hladových psůzobrazit »

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz