Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

arabské žertíky

próza mc / podivuhodné příběhysobota, 7. července 2012

 

  Na té luxusní jachtě se nás sešlo osm mužů a počítám-li i strýčka Ottu, tak vlastně devět. Dva američtí bankéři, oba azerbajdžánského původu, filozof Paul a kapitán této lodi, rodilý Korsičan. Pak slavný dánský polárník, toho času na neplacené dovolené právě tady ve Středomoří, nějaký řecký továrník s obrovským bílým knírem, Němec Joachim Braun s argentinským pasem a Ahmed Al-Lazi, ropný magnát odněkud z Arábie. A já - známý světový spisovatel a esejista.
  Se všema jsem se nějak domluvil trochu anglicky, německy nebo lámanou portugalštinou, jen s Ahmedem, který se během svých studií v Curychu živil jako pouliční prodejce tureckého medu, lámanou turečtinou.
  Hráli jsem celé parné odpoledne poker se základní sázkou jeden tisíc dolarů na malém blindu a dva tisíce na velkém. Kozaté holky nám nosily koktejly, drinky a krabí saláty a hra dobře a příjemně ubíhala. Otta míchal karty, přepočítával sázky, vyplácel výhry a jedním očkem pozoroval opálené zadky polonahých krásek. Jen občas někdo odběhl do kajuty kapitána kvůli důležitému obchdonímu telefonátu, kromě Dána Hanssona - tomu nikdy nikdo nevolal. Jak jsem jsem již řekl, hra probíhala pěkně a svižně, semtam se v banku objevilo ke čtvrt miliónu dolarů a z jachty tak bylo možno slyšet smích nebo ironické dobrácké urážky.
  Přátelskou atmosféru jsem ale sdílel stále hůř, jelikož jsem během čtyř hodin hraní nevyhrál jedinou partii, přišel o víc jak půl miliónu dolarů, tedy téměř o polovinu svých životních úspor, které narostly především díky mé knize, proslulému satiricko-surrealistickému románu Dobrou noc Alberte, koni, Adolf vás nechává pozdravovat, který byl během jediného roku přeložen do osmačtyřiceti jazyků, včetně esperanta i etnické maďarštiny.
  "Půjdu se vykoupat," řekl jsem už naštvaně ke všem přísedícím lámanou welštinou krátce po té, co jsem před flopem zcela správně zahodil dvojku a sedmu, přičemž na flop jako naschvál přišla sedma a dvě dvojky. Pobídl jsem strýčka Ottu, aby to vzal za mě. Strejda se trochu polekal, ale já ho důrazně ujistil, že hrát hůř než já prostě nemůže.

  Když jsem se odrážel vstříc azurově zelené hladině moře, křikl na mě Otík česky:
  "Mário, Mário, mám dva kluky, co mám dělat?!"
  "Ztrojnásob sázku, Otíku!" - plácl jsem sebou o vodu. Na chvíli se spokojeně ponořil a pak zase vyplaval nahoru. Zaslechl jsem, jak na stole chrastí žetony.
  "Mário, Mário, Ahmed, Braun i Paul navýšili!" Skvělé, pomyslel jsem si. "Dorovnej to strejdo, to je jasný, jen do nich!"
  Plaval jsem volným tempem kolem jachty a vzpomínal na včerejší podvečerní historku: Ahmed vymyslel plán, že se budu jako na oko topit, že všem zainteresovaným pánům to bude jako jedno, a že si pro mne do vody budou muset skočit všechna ta krásná děvčata tady z lodi, a že mě potom budou muset křísit v některé z mnoha svých kajut. Ani vám nebudu vyprávět jak hezky a zvrhle to dopadlo: dřív než se setmělo, topili se v moři všichni pánové, včetně strýčka Otty.
  Mezitím byl na stole rozdán flop a Otta zase kvílel:
  "Chlapče, třetí kluk... Ale taky eso a král!" Ucítil jsem prudkou bolest na stehně. Když jsem se na nohu podíval, několik medúz sedělo na ní. "Navyš sázku! Strejdo!"
  "Strejdo?!" Začal jsem se dusit a celé moje tělo popálením doslova znehybnělo. Plácal jsem zmateně rukama a ze všech sil řval o pomoc.
  "To je ale kuliferda, ten můj synovec," zasmál se strýček lámanou patagonštinou. I Ahmed vyprskl smíchy, ač byl stejně jako Otta zabrán do velké a napínavé hry, které bank narostl na asi půldruhého miliónu dolarů.
  "To není moc dobrý, Mário! Na turnu zase eso!" zakřičel zase česky dost zoufale Otta.
  "Strej-do, j-á se ale to-pím," odpověděl jsem stejně zoufale a z posledních sil já.
  "A dej pokoj," odsekl strýc a chystal se dorovnat Ahmedovu i Braunovu sázku.
  V této beznadějné chvíli jsem správně vytušil, že je se mnou konec, ale ještě jsem to zkusil: "Polož karty, nařizuju ti, polož karty, strejdo!"
  "Ale jdi," rozesmál se na celé Středozemní moře milý strýček Otta, "ale jdi, Mário! Na pátý ulici čtvrtej kluk!! Je to naše, jsi boháč, hochu!"
  Klesal jsem ke dnu a najednou jsem si uvědomil, jak velkolepý a duchaplný život jsem vedl a jak budu mít krásný a bohatý, co bohatý...: přímo monstrózní pohřeb.
  Nakonec ještě odkryl své karty Ahmed, svojí zelenou královnu a zelenou desítku. Kombinace se zeleným esem, zeleným králem a zeleným jackem mu vytvořila nejvyšší možnou pokerovou vítěznou kombinaci, Královskou postupku v barvě. Strýček Otta na to chvíli omráčně zíral, pak praštil kartama o stůl, rozběhl se a skočil za mnou do moře. Od té doby už nás dva nikdy nikdo na žádné jachtě neviděl.

 

(ze sbírky: Podivuhodné příběhy ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

zobrazit celé »

černočerná povídka

próza mc / podivuhodné příběhyčtvrtek, 13. července 2006

  Nedělní oběd u tety Anastázie Löw je vždy svátkem. Klidné prostředí její péče, úsměv a ochota, bílé, ručně vyšívané prostírání a příjemné povídání se strýcem Ottou přináší do mé citlivé a temné duše čistý a svěží vítr světla a klidu. Na stole váza s vřesem, celým příbytkem voní houbová omáčka a teplé slané vdolky. Z kamen se příjemně line zvuk praskajícího dřeva, na plotně bublají hrnce plné těch nejskvělejších pokrmů.
  Právě jsem Ottovi u pravidelné nedělní skleničky vína před obědem vysvětloval rozdíl mezi ofsajdem a rohovým praporkem, když z kuchyně vešla Anastázie a držela v ruce vypranou a úhledně vyžehlenou košili.
  „Tak jsem ti Mário vyprala a vyžehlila tu tvou černou košili,“ vmísila se do rozhovoru.
  „Ty mi chceš říct, chlapče, že když bránící hráč stojí před útočníkem, tak se útočící mužstvo dostává do nevýhody? To jsou mi ale hloupá pravidla.“ Otta se na mě díval a napil se vína.
  „Děkuji, tetičko, jsi moc hodná,“ řekl jsem zdvořile a usmál se na ni.
  „Ovšem ta košile není černá, ale modrá.“ To jsem řekl jen tak mimoděk a už se chystal odpovědět Ottovi na jeho – na můj vytříbený fotbalový vkus – dost směšnou úvahu.
  „Ne, ne, Mário, ta košile je černá,“ zadívala se na mě významně teta. Pravdou je, že ta košile je hodně tmavá, ale černá není. Je to tmavě modrá košile.
  „Ta košile je přece tmavě modrá, tetičko,“ rozhovor s Ottou byl přerušen.
  „Ne, hochu, je černá, úplně černá. Jestli ty nejsi malinko barvoslepý.“ Tetin výraz v obličeji byl ještě o něco víc vážnější. Otta se drbal za uchem a jakoby o něčem přemýšlel. Díval se kamsi do prázdna skrz nás, ale také několikrát mne přejel očima. Snad tetu vůbec nevnímal a stále ho asi zajímal jen fotbalový ofsajd.
   „Tetičko! Je pravda, že je ta košile hodně tmavá, ale černá není. Je tmavě modrá. Opravdu.“ Usmíval jsem se na tetu Anastázii, jelikož ta košile je skutečně tmavě modrá.
  „Mário, ty si ze mě děláš srandu, ty starej provokatére. Ano, ano, to jsi celý ty. Ale nevadí. Tady máš tu černou košili, moc ti to v ní sluší,“ hlasem plným něhy chtěla Anastázie ukončit náš rozhovor.
  „Teti, ta košile nemůže být černá!“ řekl jsem místo poděkování.
  „A proč by probůh nemohla být černá, nehledě na to, že ona skutečně černá je!?“ Teta zvýšila hlas a vypadala poněkud podrážděně.
  „Blbej ofsajd,“ zamumlal Otta a z láhve doléval svou i mou skleničku.
  „Protože já žádnou černou košili nemám!“ opětoval jsem i já trošku podrážděně. A abych ještě více vnutil Anastázii pravdu o modré košili, dodal jsem: „Já bych si navíc černou košili na sebe nikdy neoblékl!“ To je samozřejmě hloupost, lež, chcete-li. Jelikož s barevnými košilemi nemám problém a navíc černá je mi celkem sympatická. Snad růžovou, žlutou nebo úplně bílou bych oželel. Tetičce jsem zalhal ale jenom proto, aby si uvědomila, jak se mýlí.

  „Otíku, jakou barvu má tahle košile!“ udeřila Anastázie na zamyšleného strýčka. Otto se evidentně polekal.
  „Je modrá, tmavě modrá, to přece vidí každej blbec,“ řekl Otta velmi suše.
  Nastala potupná chvíle ticha. Sledoval jsem tetičku. Dívala se na nás. Po tváři ji stékala slza.
  „No nic, jdu vám dodělat tu houbovou omáčku“, řekla opět něžně a tiše, odešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. To nikdy v mé přítomnosti neudělala.
  „Tak to je průšvih,“ řekl Otta, vypil celou sklenici vína a chytl mě za ruku.
  „Taky si myslím. Měl bys za ní asi jít a omluvit se jí nebo ji třebas políbit.“
  „To ne, Mário. Když Stázička zavře v neděli kolem oběda dveře od kuchyně je to buď malér nebo nějaké kulinářské překvapení. Tipl bych to dneska na to první.“ Otta si uvědomil, co jeho poslední věta způsobila. Čím dál víc jsem se ale provinile cítil i já. Mohl jsem si to všechno odpustit, mohl jsem to nechat plavat. A navíc mi bylo líto strejdy, že jsem ho do toho vlastně zamotal.
  Ovšem ta košile je opravdu tmavě modrá. Na to jsem i přes veškerou úctu k tetě Anastázii stále musel myslet. Bůhví proč ona vidí za tmavomodrou látkou černou.
  Seděli jsme proti sobě. Já a Otta. Mlčeli jsme. Na fotbal už řeč nedošla. Koho by v téhle dramatické chvíli zajímal hloupý fotbal. Ani dnes, v den velkého derby Real Madrid-FC Barcelona, který měl rozhodnout o titulu mistra španělské primera división, a který večer přenáší televize!  Mlčeli jsme. Ticho před bouří? Ani jeden z nás neměl tušení.

  „Tak už se to nese, chlapci!“ Anastázie začala nosit na stůl. Smála se, jakoby se nestalo vůbec nic. Jakoby náš rozhovor o barvě košile byl jen reklamní televizní vložkou zápasu v kopané Real versus Barcelona. To jídlo vonělo tolik, že já a Otta jsme se neudrželi a vykřikli jsme: „To tak krásně voní!“ Sliny které nám stékali z úst toho byli důkazem.
  „Stázenko,“ nepoznával jsem Ottův hlas, „Stázenko, to tak nádherně voní, drahoušku můj nejmilejší!“
  „Dost řečí, na to tu nejsme. Do jídla, hoši, do jídla.“ Pobídla nás Anastázie a oba nás pohladila. Bylo mi hezky. Anastázie je hotový poklad.
  Když jsem byl někde u třetího chodu, řekl jsem si, že by bylo dobré se Anastázii omluvit.
  „Teto, fakt se nezlob, s tou košilí, my to tak nemysleli,“ s plnými ústy jsem začal hovořit k tetě.
  „Ne drahoušku, nezlob se… já byl zamyšlený,“ Otta se ke mně přidal.
  „Vždyť já se nezlobím, miláčkové. A jezte, nenechte se rušit,“ pověděla Anastázie.
  Oběd to byl opravdu výtečný. Kuřecí vývar s domácími nudlemi, sladké borůvkové topinky, smetanová houbová omáčka se slanými vdolky z kynutého těsta, jahodový dezert a čokoládový zmrzlinový pudink.
  Otta i já jsme se pak poslušně odvalili na kavalce. Zdřímnout si. Večer nás čeká v místním hostinci zápas zápasů. Real-Barcelona. Je dobré si před tím odpočinout.
 Usnul jsem rychle, ale měl jsem spoustu divných snů. Zdálo se mi, že netopýří hejno ukradlo z hřiště za stavu 5:0 pro Barcelonu míč, zdálo se mi, že Dunaj změnil směr toku a sebral všechnu vodu z Černého moře. Na jeho vyschlém dně ležela teta Anastázie docela nahá a do své dělohy si cpala míč. Kolem ní stáli tři muži v černých košilích, jeden z nich pískal na píšťalku a ti dva zbylí křičeli: „Teto, teto, proč jste tak modrá?“

  „Zdály se mi příšerné sny, strejdo,“ povídám Ottovi, když jsem se probudil.
  „Mně taky,“ zafuněl strýc a dodal: „a taky se nějak necítím ve své kůži.“
  „Já taky ne, strejdo.“ Můj žaludek se houpal jako koráb na rozbouřeném moři a vůbec: místo abych se po spánku cítil silnější, opak byl pravdou. „Ale zajdeme na pivo, mrknem na fotbal a bude líp.“ Otta přikývl.
  „Tak už jdete hoši?“ opět se do našeho rozhovoru vmísila teta Anastázie.
  „Ano, tetičko.“
  „Tak si vezmi na sebe tu košili, Mário, ta ti moc sluší.“
  „Vezmu si ji rád, teto. Děkuji.“ No vida, teta už nemluvila o černé košili, ale jen o košili. Mírný pokrok. Bral jsem to jako malé vítězství. Ne snad nad ní, ale nad vším.

  Zápas právě začínal, když jsme vešli do hostince. Starý pan Rainer, dlouholetý přítel Otty, nám držel místa. Otta s Rainerem se dali do řeči. O dětech, o počasí, o válce v jakémsi průplavu, o nějakém novém objevu jakéhosi vědce z Papui-Nové Guynei. Já pil pivo a držel pěsti Barceloně, které stačila k titulu i remíza.
  O poločase utkání, v němž katalanský klub nemilosrdně přehrával Real, za stavu 0:3, se mě i Ottovi přitížilo. Zase jsme na sebe hleděli. Cítil jsem jak se mi motá hlava, ale chtěl jsem se dodívat na ten velkolepý pohřeb Realu.
  Druhý poločas už se hrál dost dlouho, když jsme s Ottou nahlas vydechli: „Achjo!“
  „Kolik to je, Mário?“ zeptal se mě Otto.
  „Nevím. 6:8? Nějak se mi ztrácí obraz,“ řekl jsem hodně sklesle.
  „Je vám dvouma něco?“ zeptal se pan Rainer. Právě si dopřával večeři. Teplou sekanou s hořčicí a nakládanou okurkou.
  „Můžeš mít říct, Lukáši, proč si tady dáváš jídlo, když máš doma ženskou?“ podivil se strýc.
  „To ti klidně řeknu, Otíku," nehnul starý Rainer brvou. "Ta ženská už mě dávno nemá ráda. A já někde kdesi četl, že jídlem, který ti připravuje člověk, který tě nenávidí, tě může otrávit. Od té doby obědvám a večeřím zásadně tady v hospodě. Vždyť tu vaří stará Meyslová, a jak už dávno víš, byla to má největší životní láska. Ta mě jistě jídlem neotráví.“ Pan Rainer se pousmál a pokračoval v jídle.
  Zato já s Ottou jsme se zvedli a plni bolesti utíkali domů za tetou. Fotbal už zase nikoho nezajímal. Celí uřícení jsme vtrhli do pokoje tety Anastázie. Zrovna si četla v Bibli. Oba jsme začali řvát: „Ta košile je černá, ta košile je černá, ta košile je úplně černá!“ Řvali jsme, předháněli jsme se kdo zakřičí více.
  „Ta košile je úplně černá, Stázičko!“ znělo celým domem, když jsem se strýcem Ottou klečel u Anastáziiných nohou.
  „Vždyť já vím, drahouškové. Vždyť já vám to přece hned říkala. Vždyť já vím, moji milí,“ něžně, s úsměvem a láskyplně pravila teta Anastázie.

 

epilog:

  Zpráva z pondělního tisku:
  Rozhodující duel o mistra španělské fotbalové ligy mezi Realem Madrid a FC Barcelonou byl předčasně ukončen v 87. minutě hry za stavu 3:3 po té, co hlavní sudí nařídil proti Barceloně čtvrtou penaltu v utkání. Hráči Barcelony inzultovali hlavního rozhodčího Carajose, strhli z něj černou košili, na které se potom pokoušeli v bráně oběsit pomezního sudího Moyu. V následné bitce v hledišti bylo zraněno na sedm desítek lidí, dva lidé zemřeli. Mluvčí madridské kriminální policie však oznámil, že „je zvláštní, že ani jeden z mrtvých mužů neměl na svém těle známky násilí. Skutečný důvod jejich smrti tak prokáže až pitva.“

 

(ze sbírky: Podivuhodné příběhy ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

zobrazit celé »

odporný den

próza mc / podivuhodné příběhypátek, 21. dubna 2006

  Byl to odporný den. Slunce pálilo a já neměl sílu vyjít ven. To horko mě ničilo. Ležel jsem nahý na kavalci ve své chatě a neustále usínal a probouzel se. Vypil jsem snad sud světlého piva, ale žízeň zůstávala a horko mne neopouštělo. Prostě odporný den.
Kolem čtvrté hodiny odpolední jsem zaslechl hlas strýce Otty.
  „Mario, jsi doma? Pojď se mnou na ryby!“ zaburácel svým hlubokým hlasem. Ještě to tak, pomyslel jsem si. V takovém počasí mne na ryby nikdo nedostane.
  „V takovém počasí mne na ryby nikdo nedostane!“ odpověděl jsem co možná nejhlasitěji a co nejdůrazněji.
 „Slíbil jsi, že se mnou někdy půjdeš. Vždycky máš nějakou výmluvu. Jakou výmluvu máš dnes, Mario?“zašklebil se strýc a dobrácky na mne mrkl.
   To je pravda. Vždycky mu něco slíbím a pak mám spoustu výmluv.
  „To je pravda, vždycky ti něco slíbím… Tak já teda s tebou na ty ryby půjdu, i když je odporný horko a mě se ten nápad vůbec nezamlouvá.“ Otta se na mne usmál a pokýval hlavou: „Dnes je opravdu krásně.“
  Otta je podivín. Vyšel jsem ze své chaty a málem přišel o zrak. Odporné slunce! Odporný den!

  Seděli jsme na břehu jezera, Otta stále nahazoval a vypravoval různé příběhy. Především z války. Z nejhoršího období jeho života. Nevím proč mi všechny ty válečné historky říkal, v tomto hnusném a odporně horkém dni. Asi si potřeboval postěžovat a doma už mu nikdo nenaslouchal. Jednou jeho žena Anastázie řekla, že už to nebude poslouchat, koupila mu rybářské náčiní ve slevě a poprosila ho, jestli by se nechtěl jít občas uklidnit na ryby. Od té doby chodí Otta na ryby.

  K večeru na obloze začalo blýskat. Vzduch se příjemně ochladil a byl cítit blížící se déšť.
  „Tak to vypadá, že půjdeme,“ řekl Otta a začal se balit.
  „Proč? Konečně se cítím lépe a ty už chceš jít!“
  „Nemám rád déšť a bouřku, připomíná mi to válku.“ Otta se na mne mrzutě zadíval.
  „Ale neblázni strejdo, to jsou jen tvé představy. Bouřka je přeci jedna z nejkrásnějších událostí na tomhle mizerným světě. Ty světla, ty rány, ten teplý déšť!“
  „No právě! Připomíná mi to ruský kaťuše, útoky na Berlín a zvuk britských letadel!“ zasyčel Otta .
  „Ale jdi, vždyť je dávno po válce. To bude nádhera, bouřka na jezeře…!“ nenechal jsem se odbýt a strýc se tedy znovu posadil, natáhl přes hlavu kapuci rybářské vesty a díval se se mnou na nebe a na velké dešťové kapky jak padají do vody.
  Byl to skutečně překrásný ohnivý gejzír. Žíly světla protínaly inkoustové nebe, burácelo tolik, až praskaly bubínky v uších, hustě pršelo. Otta to všechno mlčky pozoroval, občas si přikryl tvář rukama nebo zacpával uši.
  Najednou se stalo něco neskutečného. Z nebe se přímo do jezera valila obrovská elektrizující koule. Velká asi jako kopule chrámu svatého Mikuláše. Nic úžasnějšího jsem dosud neviděl, a i když mne poléval strach a byl jsem jak před smrtí, byl jsem šťastný. To už Otta nevydržel, rozplakal se a držel se nějakého křoví.
  „Pojď pryč Mario, pojď u všech svatých pryč!“ zběsile křičel a dodával celé této krásné scéně ještě morbidnější kulisu. Nenechal jsem se zviklat.

  Když koule dopadla do jezera, zvedla se obrovská vlna a smetla mne do studené vody. Nic víc si už snad ani nepamatuji. Cítil jsem však jakési šimrání. Záhy jsem pochopil, že jsem pod elektrickým proudem. Klesal jsem ke dnu. Jsem neplavec.
Otta ležel na břehu a strachy nedýchal. Když pochopil, že je se mnou konec, skrčil se a dál plakal. Brzy na to bouře ustala. Hustě pršelo a strýc Otta naříkal a modlil se za mě. Únavou usnul.
  Druhý den kolem poledne se probudil. Civěl do vody a sledoval tu hrůzu. Na hladině leželi břichama vzhůru všemožní vodní živočichové, všude byl cítít neskutečný zápach. Pak na hladině objevil i mé plovoucí tělo.

  Mezitím já už byl dávno v nebi. Popíjel jsem Cinzano, hrál na pláži v Sopotech šachy s Emanuelem Laskerem, kouřil kubánský doutník, užíval si slunce a pokřikoval na opalující se krásky: to je ale krásný den!
  Otta dál seděl nehnutě na břehu několik hodin. Pak zničehonic zakvílel: „Bože, proč jsi tohle dopustil? Jak jsi mi to mohl udělat? Ach…“, opět se hořce rozplakal a pak zašeptal: „To je ale odporný den.“

 

(ze sbírky: Podivuhodné příběhy ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

zobrazit celé »

dilema strýce Otty

próza mc / podivuhodné příběhystředa, 19. července 2006

  Tři dny scházely do Štědrého dne. Střechy domů, cesty, louky i lesy pokryl sníh. Venku se stmívalo, dny se dokrátily, přišel slunovrat. Maje přichystány dárky pro všechny nejbližší jsem se rozhodl, že navštívím strýce Ottu. Několik týdnů se neozval a mě se po něm začalo stýskat.
  Otevřela mi teta Anastázie. Měla v očích nehezký výraz, ale když mě uviděla, řekla jako vždy vlídně: „Pojď dál hochu“. Pak však velmi jízlivě dodala a nezapomněla přitom zvýšit hlas: „Jen pojď dál, Mário, jen se pojď podívat na svého strýčka!“
  Strýc Otta ležel v posteli a spal.
  „Co je s Ottou?“ zeptal jsem se tiše, abych ho snad neprobudil.
  „Je hrozně nemocný!“ štěkla Anastázie. „On je vždycky hrozně nemocný, když se má někam jet!“ Řekla spíše lítostivě než zlostně teta a zavřela dveře do kuchyně.

  Sedl jsem si na kraj strýčkovo postele a chvíli jen tak zíral po pokoji. Otta po nějakém čase otočil tvář od zdi na mne a jedním okem si mě prohlížel.
 „Co ti je, strejdo?“
  „Ále, jsem úplně bez sebe, jsem hrozně nemocný,“ zašeptal Otta.
  „Jdi strejdo, ty přeci nejsi vůbec nemocný. Co se děje?“ nedalo mi to. Snad bych mu i věřil, že je na smrt nemocný, ale po výstupu tety Anastázie byla má víra silně nalomena.
  Otta svůj pohled nasměroval k zavřeným dveřím, potom zase na mne. Zadíval se na mne těma svýma psíma očima a zhluboka pravil: „Ach, Mário. Jak já nemám rád vánoce! Vánoce s Anastázií, to je hotové peklo!“
 „Blázníš Otto? Anastázie je ta nejbáječnější ženská, kterou znám!“
  „Ale kuš! Nic nevíš, Mário. Nic nevíš!“ Otta se skoro rozplakal. Jeho smutné oči toužily po soucitu. Se soucitem mívám občas problém. Hlavně kolem vánoc. Ale Otta vypadal velmi zatrpkle, byť navenek kypěl zdravím.
  „Tak povídej…,“ chytl jsem Ottu za ruku. „Povídej, strýčku, přece to nebude tak hrozné.“
  Otta ožil. Zadíval se na mne ještě uhrančivěji a pološeptem spustil:
  „Víš Mário, já vánoce vždycky miloval! Stromeček, dárky, půlnoční, cukroví a kapr na másle! Ale s tím je konec! Anastázie chce, zase jako každý rok, jezdit po příbuzných.“ Otta se zase zhluboka nadechl a pokračoval: „Ty její sestry, sestřenice a neteře, to je největší kurník, který znám.“
  „To je hrozné,“ musel jsem vstoupit Ottovi do řeči.
  „Viď Mário, viď chlapče, ty mi rozumíš. Třeba Rosemarie ze Sušice, to je hotová kvočna. Ty její jízlivé řeči, to její brebentění, ty její narážky, to jsou muka nejvyšší. Nebo Matylda ze Svitav a Karolína z Tišnova a ty jejich famílie. To je hotové peklo. Člověk má pocit, že je méněcenná rasa, když si ty ženské povídají a pomlouvají ostatní rodinu, která tam zrovna není. Ten jejich chechot mě přímo ubíjí. Nebo Vanda z Liberce...“
  „O Vandě z Liberce mi ani nemluv. To bych si raději vymyslel choleru, než abych s ní měl strávit pět minut. To je hrozné, Otíku, začínám to všechno chápat. To je opravdu hrozné“ přerušil jsem strýce.
  „To je. A nejhorší na tom je, že se člověk musí tvářit jak je mu hezky, musí se přetvařovat, jak ho to všechno těší. A když si uvědomím, že bych mohl sedět celé svátky v kavárně a hrát šachový turnaj, jímá mě hrůza.“
  „Dost!“ přerušil jsem Ottu. Přepadla mě deprese. Takové vánoce jsou opravdová muka.
  „Už nemusíš pokračovat, strýčku. Už s tou mizérií přestaň!“ skoro jsem strýce okřikl, ale pak jsem dodal vřele: „Co pro tebe mohu udělat, strejdo?“
  Strýc Otto vstal z postele, dal si ruce vzad a začal chodit po pokoji. Přemýšlel.
  „Mário, drahý synovče, ty bys pro mě chtěl skutečně něco udělat?“ Otta měl skoro na krajíčku, ale oči mu zvláštně zářily.
  „Jistě, strýčku. Jsem přece tvůj přítel. V téhle zapeklité situaci ti prostě musím pomoci. Ale jak?“ zeptal jsem se, protože mě skutečně nic nenapadlo. Přesvědčit tetu Anastázii, že Otta je opravdu nemocný?
  „Musíš přesvědčit tetu Anastázii, že jsem opravdu nemocný. Ona by byla hodně nešťastná, kdyby se nemohla s těma ženskejma setkat. Ale když bude vědět, že jsem skutečně nemocen, oželí to a budeme doma. Měl bys jí třeba říct, že by mi delší cestování rozhodně neprospělo.“
  „Hm. To jí mám lhát?“ zeptal jsem se. Lhát mi je protivné, protože lhát se prostě nemá. Ne že bych nelhal, ale pokud lžu, lžu kvůli sobě. Lhát kvůli někomu jinému je mi dvakrát tolik protivné. Otta se na mě otočil a velmi vážně prohlásil:
  „Mário, ale jestli pojedeme s Anastázií k příbuzným, onemocním opravdu. Jen to nebudete vidět. Bude to ta nejméně viditelná nemoc, přesto ta nejbolestivější. Cožpak necítíš hochu, jak trpím už teď?“
  Měl jsem pocit, že ke mne promlouvá sám Ježíš Kristus. Na těle se mi udělala husí kůže. Ani na chvíli jsem neváhal, jestli mám strýci pomoci, své dilema jsem vyřešil okamžitě:
  „Dobrá strejdo. Jak jí mám ale přesvědčit?“
  „Už to mám vymyšlený,“ Ottův hlas byl zase veselý. „Dal jsem na chvíli teploměr do horkého čaje, ukazuje 41 stupňů. To je přeci jasný důkaz.“
  „Není to trochu moc, Otto? Vždyť jsi úplně studený!“ podotkl jsem.
  „To asi ano.“ Strýc poklepal teploměrem a řekl: „39,3. Méně ale nemám!“
  Otta mi podal teploměr, lehl si do postele a otočil se zády ke mně.
  „Hezké svátky, Mário.“ Pak už nic neříkal a dělal zase, že spí. „Hezké svátky, strýčku.“

  „Teto, Otta se mi nelíbí. Má podivně zasmušilý výraz, on je opravdu nemocný.“
  „Nemocný? Neříkej, Mário. Myslíš to vážně?“ Teta ví, že bych ji nikdy nelhal.
  „Už to tak bude.“
  „Achjo, chudák Otta. Asi jsem mu křivdila. Chtěli jsme jet o vánocích za příbuznými. To je tedy mrzuté.“ Teta mi svou odpovědí nahrála.
  „Kdepak žádné cestování. Podívej,“ dal jsem ji do dlaně teploměr, „má teplotu. Snad mezi svátky by mohl občas vyjít ven, na nějaké malé procházky.“
  „Neměla bych snad zavolat lékaře?“ Anastázie si mě prohlížela. Její upřímný pohled a strach ve tváři mne trošku děsil.
  „To snad nebude nutné, myslím,“ řekl jsem s mírným odporem. Pak jsem se s tetičkou rozloučil, popřál ji hezké svátky a ujistil ji, že Otta bude v pořádku.
  „Hezké svátky, Mário. Tady máš něco od nás. A také nějaké cukroví jsem napekla.“ V balíčku jsem tušil šachové hodiny. Cukroví vonělo, začal jsem ho jíst už cestou domů. 

  Odpoledne na Silvestra jsem zašel k Löwovým. K mému údivu strýc Otta stále ležel v posteli.
  „Co blázníš, strejdo?“ zeptal jsem se.
  „Ale co bych. Nějak se mi to všechno rozleželo v hlavě.“
  „Co se ti rozleželo v hlavě?“
  „Mário, můj drahý Mário. Udělal jsem hloupost, že jsem Stázičku ošálil. Teď je mi to líto a nevím jak z toho.“ Otta se na mne díval. Bylo vidět, že ho to lhaní tetě velmi mrzí a trápí.
  „Svědomí tě hryže, strýčku,“ řekl jsem dost možná zbytečně.
  „Ano, svědomí chlapče, svědomí. I tebe by mělo hryzat,“ řekl strýc.
  Proč by mě mělo hryzat svědomí? Mě? Vždyť jsem udělal jen to, co si strýc přál. Vždyť mi tu skoro plakal a kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se strýce nezastal.
  „Proč by mě mělo hryzat svědomí? Vždyť jsem udělal jen co sis přál, strejdo!“ Nakonec by snad ještě chtěl svést vinu na mne.
  „Já vím, Mário. Nerozčiluj se. O to teď nejde.“ Otta hodně posmutněl.
  „A o co jde?“ zeptal jsem se.
  „Udělal jsem velkou chybu. Velkou." Otík se napil vody ze sklenice a pokračoval tichým hlasem: "Teď je mi to líto. Když jsem se předevčírem vracel z procházky, přišel jsem dřív. Jistě že jsem na procházce nebyl, byl jsem v kavárně na šachách. Ale zápasy šly v rychlém sledu a já měl navíc takový podivný pocit, že se něco děje. Šel jsem tedy domů o něco dříve. Skrz pootevřené dveře jsem viděl Stázičku plakat na fotografiemi své rodiny. Uvědomil jsem si, že kvůli hloupé ješitnosti a své zábavě jsem zkazil tetě vánoce.“ Strýc se odmlčel.
  „Nojo, strejdo, ale vždyť víš co by tě čekalo, kdybys nesimuloval? Buď peklo ve Svitavách nebo peklo v Liberci.“ Otta mě docela štval.
  „Ale já Stázičku miluji a teď mě to mrzí. Neviděl jsem jí už dlouho plakat.“
  „A co chceš dělat?“ Pohladil jsem strýce po rameni. „Řekneš jí to? Přiznáš se?“
  „Blázníš Mário? To bych nikdy neudělal, to by jí ublížilo ještě víc!“ zasyčel Otta.
  „Takže se budeš dál válet v posteli a dělat nemocného?“
  „Mário, podívej se. Svědomí mne kouše čím dál víc. Nebýt těch slz, které jsem viděl, bylo by všechno snad v pořádku. Ale já je viděl. A navíc si myslím, že Stázinka něco tuší.“ Otta se díval někam do stropu, potom se podíval na mě. Pak se otočil na bok a díval se do zdi.
  „A co tedy uděláš, strejdo?“ Bylo mi ho líto. Když muž miluje ženu, je to svízel. Není to láska jen srdce, jak to mají ženy, ale je v tom i kus lidského rozumu. Ten občas míchá karty. A o to víc to mají muži asi těžší.
  „Myslím, že bys jí to měl říct a pak už nic podobného nikdy neudělat. Jestli tě má ráda, tak to jistě pochopí, Otíku.“
  „Houby s octem pochopí," strýc se zase otočil na mě. "Ty tuhle ženskou neznáš, to by jí ranilo!“ Otta se pousmál a pak se nadechl: „Víš co Mário, nechej to na mě. Já už něco vymyslím. Teď běž domů, zdřímnu si. Nezapomeň, že Stázička má na Tři krále narozeniny. Přijď, bude hostina. Dáme si jako vždy partičku šachu. Já snad něco vymyslím, protože takhle to dál nejde. Šťastný nový rok, chlapče.“
  „Tak dobře." Chtěl jsem ještě něco dodat, ale Otík se zase otočil ke zdi a já se nezmohl víc než na: "Šťastný nový rok, strýčku!“

  Když jsem odcházel, hustě se sněžilo. Nešel jsem však domů, ale k zamrzlé řece. Díval jsem se do tmy a jen jsem tušil studený led místo hladiny. Přemýšlel jsem, co asi Otta vymyslí. Věděl jsem, že něco vymyslí ke spokojenosti všech. Naučil ho to život. V nejtěžších chvílích měl vždy v rukávu nějaký báječný nápad. Napadlo mě, že svolá k tetiným narozeninám celou rodinu a tím Stázičku překvapí. Otta je muž s velkým eM. Už o něco víc klidnější jsem odešel domů připravit se na poslední večer roku. 

  Od silvestrovské noci stále chumelilo. Nemohl jsem se dostat z domu, podařilo se mi to však naštěstí na Tři krále, v den tetiných narozenin. V duchu jsem si cestou přeříkával báseň, kterou jsem ji složil a přemýšlel o čem si budu povídat s jejími sestřenicemi, sestrami a neteřemi.
  Teta Anastázie mi otevřela až po drahné chvilce.
  „Všechno nejlepší tetičko!" Stikl jsem tetě ruku a políbil ji na tvář, a díval se jí přitom přes rameno do prázdné kuchyně. Ani jsem nezpozoroval, že ona se dívá do mých kmitajících veselých očí.
  "A kdepak máme našeho maroda?“
  Teta však místo odpovědi sklopila zrak a mlčela. Mým tělem projel blesk. Vešel jsem dovnitř. Teta za mnou nezavřela ani dveře, jak to vždy dělává a mlčela dál. Zavřel jsem je sám. Pak se na mne konečně podívala. Plakala. Objala mne a tiše povídá:
  „Otík mi včera umřel. Doktor říkal: oboustranný zápal plic. Měl vysoké teploty, celý prochladl a pak... umřel.“
  Objal jsem plačící tetu, pevně ji tisknul k sobě a přes její rameno se díval na strýčkovu prázdnou postel. Musel jsem se smát a bylo mi hezky: Tak přece to vymyslel! Otta! Je to kujón, ten můj strýček. On vždycky něco vymyslí.

 

(ze sbírky: Podivuhodné příhody ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

zobrazit celé »

lásky zpěv

próza mc / podivuhodné příběhystředa, 28. června 2006

  Na větvi se usadil skřivan. Pěl.
  Zpíval věru krásně, srdce mi plesalo radostí, blahem.
  „Snad už zavře zobák," zašklebil se Otta.
  „Proč, strejdo, ty nemáš rád zpěv ptáků?"
  „Ale mám, ale tuhle zrovna nemusím,"odpověděl Otta a něco hledal v tašce.
  Slečna Vodochníková se mi vždycky líbila. Právě se svým přítelem procházela kolem nás.
  „To je pěkná ženská," světácky prohodil Otta a stále cosi hledal v tašce.
  „To je," řekl jsem smutně a zase se divil, jak si tak krásná, ba přímo dokonalá žena, mohla začít s Orkowským. Vždyť je to nafoukaný hlupák. Ano, má tři vysoké, ale neumí se chovat. Pokaždé když je potkám, tváří se, jakoby mu ta žena patřila. Určitě ji nemiluje. Člověk, který vystudoval ekonomiku, právo a fyziku nemůže být schopen milovat. Ano, já ji miluji, ovšem tenkrát, když jsem ji nesl sbírku své milostné poezie, držela se s ním - ničemou - za ruce. Orkowski ji něco šeptal.
  „Líbí se ti, což?" vytrhl mne z myšlenek velmi přátelsky Otta
  Rozložil jsem ruce o opěrátko lavičky a tiše jsem hlesl: „Ani ne."
  „Nepovídej," pousmál se strýc. V tašce se už nepřehraboval. V ruce držel samopal.
  „Památka na válku.“
  „Neblázni, strejdo, vždyť je to nevinný skřivan! To bys mě vážně naštval, zastřelit ptáka, zvíře!" rozčílil jsem se. Jsem milovníkem zvířat a ani mouše bych neublížil. Žádné živé bytosti bych nezkřivil vlas. Pravou rukou jsem držel hlaveň, levou strýcovo zápěstí.
  „Ale jdi, Mário, nesahej, počkej!" prudce se vysmekl strýc.
  „Skrč se, Mário!" zakřičel po chvilce důrazně a vážně Otta.
  Skrčil jsem se, tváří opřen o sedátko lavičky jsem ani nedýchal. Ze samopalu se ozvala střelba.
  „A je po ptákách," pyšně prohlásil Otta.
  Zvedl jsem hlavu a sledoval jsem, jak do ruda zbarvený Orkowski padá k zemi.
  „Děkuji strejdo. Ty jsi opravdový kamarád."

 

(ze sbírky: Podivuhodné příběhy ze života strýce Otty a jeho synovce Mária)

zobrazit celé »
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz