Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

láska je duha po bouřce

próza mc / poznání všehomíraúterý, 13. listopadu 2007

  „Dědečku, poslyš, co je to láska?“ Holčička se posadila starému pánovi na klín a hladila ho po neholené tváři.
  „Láska? To je ta nejzapeklitější věc, která člověka potká,“ řekl dědeček a lehounce držel děvčátko kolem ramene.
  „Láska? Láska je louka plná barevných a voňavých květů. A na té louce je plno nádherných motýlků. A svítí sluníčko a do toho pějí skřivani, z lesa je slyšet kukačka a z údolí ševelí potůček,“ ozvalo se z kuchyně, kde právě babička chystala oběd.
  „Láska je vulkán, láska je láva, která se dere na povrch. Láska je žár, láska je oheň, láska je teplo, které nemá opodstatnění, ale ten hřejivý pocit prostě prožíváš,“ hovořil tiše dědeček. Po chvíli se babička objevila ve dveřích, držela v ruce utěrku a pokračovala:
  „Láska je letní obloha plná hvězd, láska je touha na ty hvězdy dosáhnout, láska je velká jak celý vesmír.“ Babička se slastně zadívala na dědečka, ten její pohled opětoval a dodal:
  „Láska je duha po bouřce...“
  „Tos řekl moc krásně, dědo,“ stará paní přistoupila ke starému pánovi a vzala ho za ruku.
  „Kdepak babičko, to srovnání s letní oblohou je mnohem výstižnější, krásnější!“ Starý pán sundal holčičku ze svých stehen, vstal a chytl za bok babičku.
  „Kdepak, dědo, ta duha po bouřce...“ medovým hláskem pronesla babička. Oba se lehkou chůzí odebírali do ložnice.
  „Kam jdete, dědečku?“ holčička stála jako opařená, když viděla, jak se zavírají dveře v ložnici.
  „Láska je třpyt, který se třpytu žádného drahého kovu nevyrovná! Láska je studna plná zlatých ryb!“ Svorně pronesli babička a dědeček. Zámek dveří do ložnice zacvakl.
  „Dobrá,“ pověděla nakonec s pokorou holčička, „dobrá, dobrá, starouškové moji. Jen se zase nepozabíjejte jako naposled.“

 

(trilogie: Poznání všehomíra. Trilogie, která řeší tři nejpalčivější a nejvíce tabuizovaná témata současného světa, nejdůležitější otázky lidského bytí. Čepice, smrt a lásku.)

zobrazit celé »

poznání všehomíra

próza mc / poznání všehomírapondělí, 29. května 2006

  Budeme se bavit o čepicích“, řekla holčička. Hádal jsem jí osm, rozhodně ne víc než devět let.
  „A pročpak, holčičko moje?“ usmál se starý pán.
  „Zajímají mě čepice. Dříve mě zajímaly kšandy. Ale už jsem velká, teď mně zajímají čepice.“ Tenkým hlasem pronesla holčička a dívala se upřeně na svého děda.
  „Já už jsem na čepice starý,“ starý pán se zahleděl nepřítomně do svých dlaní.
  „Ach! Tušila jsem, že jsi na čepice starý, dědo,“ pověděla holčička smutně, ale nikoli vyčítavě.
  „Tak se nezlob“ utrousil tiše dědeček.
  „Já se nezlobím, dědečku. Jenom nevím, s kým se teď budu bavit o čepicích, když ty si na to starý a babičku to nezajímá.“

  Babička poslouchala potají za dveřmi.Vytáhla ze skříně pásek, vběhla do pokoje, a začala holčičku mlátit opaskem. Křičela na celý dům:
  „Já ti dám čepice, spratku jeden! Výprask páskem tobě třeba!“
  „Bábo, neblázni,“ vstal ze židle starý pán. „Vždyť je to ještě dítě!“
  „Zavři hubu ty starej dědku,“ bába na nic nedbala a mlátila holčičku dál.
  Starý pán se rozmáchl. Silně sevřenou pěstí udeřil bábu. Odmrštil ji tou ranou dobré tři metry od děvčátka. Hlavou padla přímo na roh sedačky. Rozsekla si lebku. Na místě byla mrtvá.

  „Dědo, ty jsi asi zabil babičku,“ nepřestávala plakat holčička.
  „Neplakej má malá.“ Děd si vzal holčičku na klín a pravil: „Raději mi pověz, co chceš vědět o těch čepicích.“
  Dívka se usmála a pohladila starouše ve vousech: „Všechno dědečku, úplně všechno!“

  Dědeček vylíčil děvčátku vše o čepicích. Nevynechal jediný příběh, který znal.
  „A to je všechno?“ zašklebilo se děvčátko, když dědeček přestal vyprávět. „Úplně všechno?“ ptala se mrzutě holčička.
  „Všechno, úplně všechno, má drahá.“ Starý pán pohladil holčičku po vlasech.
  „Moc toho nebylo, dědečku... Ale alespoň vím, proč jsi zabil babičku.“ Holčička objala starého pána a usnula.

 

(trilogie: Poznání všehomíra. Trilogie, která řeší tři nejpalčivější a nejvíce tabuizovaná témata současného světa, nejdůležitější otázky lidského bytí. Čepice, smrt a lásku.)

zobrazit celé »

budeme se bavit o smrti

próza mc / poznání všehomírapondělí, 12. listopadu 2007

  „Dědo, dědečku, pověz mi, co je to ta smrt?“ Děvčátko loudilo odpověď. Starý pán zvedl oči od novin a zadíval se na upřímnou dětskou tvář.
  „To sis vybrala toho pravého, Renátko! Toho správného filozofa!“ ozvalo se posměšně z kuchyně. Babička právě stavěla vodu na čaj a chystala snídani.
  „Víš, děvče, to je věc tuze zvláštní, není na to jednotný názor a sotva kdy bude.“ Děda odložil noviny a brýle a začal přemýšlet jak by to děvčátku vyložil.
  „Jasně, Renátko, poslechni si odpověď svého děda, ten rozumí všemu a ten jeho názor bude jediný správný!“ ozvalo se znovu z kuchyně.
  „Kuš babo,“ starý pán zvýšil hlas, ale dál dumal, co vlastně malé Renátce říct. Čím začít a kde skončit, u čeho se zastavit hlouběji, co třebas vynechat.
  „Tak dědo, pověz, prosím, co je to ta smrt? Je zlá? Je hezká?“ Děvčátko hledělo na dědečka a snažilo se mu vyčíst z očí o čem asi přemýšlí.
  „Cos to řekl, dědku?“ Stará paní stála ve dveřích, v pravé  ruce  držela dlouhý kuchyňský nůž. Ve tváři se jí mísila nenávist s pohrdáním.
  „Tys mi řekl babo? Mně, která se s tebou čtyřicet let trápí, stará se o tebe a musí věčně snášet ty tvoje filozofické a paranoidní výlevy?“
  Dědeček se podíval na svou ženu se stejně pohrdavým výrazem.
  „Kuš babo,“ zašeptal dědeček a pak svůj pohled věnoval už jen vnučce. Byl zase plný lásky a soucitu.
  Stará paní přiskočila ke starému pánovi a šesti bodnými ranami ho usmrtila.
  „Odpusť bože, ale konečně mám klid, konečně mám klid!“ Stará paní klekla na kolena, úpěla a plakala.
  Renátka se podrbala ve vlasech a hlesla k mrtvému:
  „Tak to ti teda pěkně děkuju, dědo. Jsem  jen zvědavá, kdo teď mi poví, co je to ta smrt.“

 

(trilogie: Poznání všehomíra. Trilogie, která řeší tři nejpalčivější a nejvíce tabuizovaná témata současného světa, nejdůležitější otázky lidského bytí. Čepice, smrt a lásku.)

zobrazit celé »
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz