Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

poločas rozpadu

poezie mc / prohlubněpátek, 25. října 2013

celou noc v parku:
prázdné lavičky kolem
a stromy sycené paletou barev

kterou přikrývá vesmírná čerň
s měsícem zavěšeným
jen na půl žerdi


padá k zemi mlha
v matném světle oranžových lamp
pozvolna chystá se syrová kulisa
studeného rána

suntona devla

poezie mc / prohlubněúterý, 5. října 2010

Romanes bylo sedět na zemi a jíst ze společné mísy.
Romanes bylo usmívat se a přespříliš energicky si nestěžovat,
když "bratři" odešli s bicyklem, který se vám sice líbil,
ale vlastně jste jej nepotřebovali.
Romanes bylo přepychově se oblékat,
jíst některá jídla určitým způsobem, pít jisté pivo, a ne jiné.
Pro ženy bylo romanes nosit šátek a zástěru,
pro muže mít knír a klobouk.
A pro každého bylo romanes vždy naslouchat potřebám bratří a sester.
Romanes byly také maličkosti,
například jak jsme si za zimních rán zahřívali ruce kolem ohně.

Pak ale na vlakové nástupiště poblíž osady někdo sprejem napsal:
  Vrátili jsme se
  Špinaví Cikáni
  Abychom vás zastřelili
  Skinheadi

na počátku všeho byla tma

poezie mc / prohlubněstředa, 14. dubna 2010

Na počátku všeho byla tma.
Nepředstavitelně velká černá neutrální hmota vyplňovala veškerý prostor prázdna, který tvořil základní diskrepanci poznání.
Ohromné chuchvalce černoty nedisponovaly žádnou energií;
přirovnejme je k stojatým vodám řek na začátku léta, k jejich slepým ramenům.
(Tma zde pobývá svým neviditelným životem, který neprobíhá v horizontální (člověkem vymyšlené) časové rovině ani ve vertikální ose mystiky. Není dokonce ani směsicí těchto dvou směrů. Život tmy je pouze domněnkou, ničím nepotvrzenou indicií o nepřítomnosti světla.)
Během osmnácti miliard let zhoustla tato hmota natolik, že se prázdnota propadla ze svých ustálených pozic nekonečna
do zakřivených částí tvořených pouze neutriny a tím se tma uvedla do pohybu, jehož důsledky pociťujeme dodnes.

 

Má přítelkyně Blanka mne budí uprostřed noci
a na mé čelo přikládá studený obklad.
-Přišli nějací pánové z vědeckého ústavu, zajímají se o tvou teorii "poloměru zániku smrti"
-Nabídni jim zatím černý čaj, Blanko, já se hned obléknu
-Oni ale pospíchají, potřebují jen ten chybějící důkaz ve tvých výpočtech
-Sama víš, že jsem do vědeckého ústavu poslal snad na stovku dopisů, ve kterých jsem žádal o spolupráci na stavbě kosmického korábu
-Vím
-Kdybych měl kosmické plavidlo, které by letělo alespoň poloviční rychlostí světla, pronikl bych do galaktického jádra za padesát tisíc světelných let... Muselo by být navíc postaveno z prvků, které se nacházejí jen na onom místě...
-Znám ty tvoje výpočty
-Tam v centru naší galaxie, v agregátu stroje času, v osmdesátém pátém podlaží té nejmenší z továren, je modrá krabice s ustanovující premisou. Tam si to najdou sami, když tak pospíchají
-Zkusím to pánům vysvětlit

Dnes odpoledne, po týdnech plavby proti jižním větrům, otáčím kormidlem a pluji přímo na sever. Svou loď nakonec nechávám napospas tlamě ledové jeskyně, která na svém konci dosahuje obludných rozměrů. (Přesně podle legendy.)
Teplota ale záhy klesá k šedesáti stupňům Celsia pod nulou,
a tak veškerý prostor za zádí lodi už vyplňuje jen led, který nemilosrdně drtí vše, co se mu postaví do cesty.
-Asi tu nějakou dobu pobudeme, říkám významně své posádce.
-Uděláme si kávu a pojíme něco skořicových sušenek, když je tato chvíle tak slavnostní, shodne se posádka v odpovědi.
Měl jsem za to, že jeskyně je nebeskou průrvou k daleko rozsáhlejším magnetickým polím, ve kterých jsou obsáhnuty zárodky jednotek energií všech dosavadních zemětřesení, sopečných aktivit, posunu kontinentů a vln tsunami na naší planetě. Zmýlil jsem se. Nejenže cesta vede nikam, není ani cesty zpátky.

-Vstávej, vstávej, budí mne zase Blanka, vstávej než se rozední
Šmátrám rukou po stolku s rádiem a otáčím knoflíkem.
-Proč pořád hrají jednu a tutéž písničku, Blanko? Už nejmíň tři dny.
A proč mám vstávat?
-Rychle se obleč, na Loretánském náměstí právě vystupuje
Frank Zappa
Na nic nečekám a běžím pustými ulicemi k Loretánskému náměstí.
Je prázdné. Jen z podloubí domu na Pohořelci je slyšet zakašlání.
-Byl jste sem vylákán. Na mne se ovšem nezlobte, nebyl to můj
nápad, byl to nápad mého šéfa
-Taky mě mohlo napadnout, že tu Zappa nebude... co chcete?
-Není už čas na vysvětlování, ale je třeba okamžitě zveřejnit ten
ustanovující text a nesnažte se lhát, pane
-Blanka vám snad řekla, kde je a jak dlouhá cesta tam vede
Ukázal jsem nazdařbůh prstem směrem k zatažené a ponuré obloze. Člověk z vědeckého ústavu ovšem svým prstem ukázal jako na povel k zemi.
-Snad si vážně nemyslíte, že klíč k poznání je ve středu Země, to je
podle mých výpočtů téměř vyloučeno!
-Možná ho už máte, jen jste ho zakopal. Městem kolují různé zvěsti...
-Já vím, třeba ta poslední: z Vltavy se vynořila smečka divokých psů, která po nocích rdousí zbloudilé vědecké pracovníky, pozvané již před dvěma lety na "sympózium o nedotknutelnosti ticha"
-Nebo třeba ta zvěst, že problikávající nebo zhasnutá neonová písmena z obchodů na Příkopech tvoří satanistické zaříkávadlo,
po jehož vyslovení se zastaví chod vesmíru
-Ano, městem se šíří mnoho divných zpráv, sympózium se navíc nikdy
neuskutečnilo. Naštěstí nebo bohužel jsem nebyl pozván...

Je vlahá červencová noc roku 2004.
Ležím se svým starým přítelem a jeho psem na louce u Dyje, díváme se do hvězd, které jen občas zastíní netopýr.
Povídáme si o životě a ženách, o záplavách, o Věstonické venuši,
o trýznivé touze cestovat časem.
Pak blaženě usínáme v té nejvzácnější chvilce života, v přítomnosti.
Ze břehu naproti, který je sotva znatelný, se ozývá šepot. Je děsivý a neradostný. Náš němý kamarád vyje na měsíc.

 

zobrazit celé »

bez tváře, bez hodin, beze jména

poezie mc / prohlubněpondělí, 8. března 2010

Bez druhých nejsme nic.
Jednovozová pětapadesátka pluje nocí.
Třese se zimou, ale rty má horké.
On má zas teplé dlaně, ve kterých svírá její tvář.
Je mu za to vděčna. Téměř ho miluje.
Bez druhých nejsme nic.

Zůstanou po nás jenom kosti
a špína ulic prázdných měst, dřevo a sníh.
Kovaná zábradlí, kamenné kašny,
betonové viadukty, muzea, vyhlídkové věže,
rozdrcené skály a nepřeberné množství zápletek
se stále stejným koncem.

Já sedím vzadu a usnínám.
Konečně vidím alespoň obrysy naděje -
to když tramvaj míjí reklamní panely,
nejzářivější důkaz všech našich lží.
Lži které dusí a vyprazdňují,
a zároveň nás drží v napětí,
že vše má smysl, řád a snad i budoucnost.

Na cestě se válí rozbité přesýpací hodiny,
písek z nich odplavil déšť. Na krajnici tápe opilý stesk.
Svět je jedna velká hrobka obehnaná tmou.
Jsme parazité druhých a sebežravci sebe samých.
Jsme tak směšní. A je to zlé.

Zůstane po nás hořko nekonečna,
zaprášené myšlenky, kterým nikdo nerozumí,
prázdno v prázdnotě, den po dni, otisk do oblázku,
tmavá mračna na obloze, osahaná pohlednice
a vylomená klika od matčiných dveří.
Svět je jedna velká hrobka obehnaná tmou.
A parte smrdí ironií.

Noční pětapadesátka pluje rozedněním.
Ti dva dávno vystoupili. A já?
Už nic nevidím a nic neslyším.
Jen reklamní tabule problikávají moje jméno.
Rozplývá se v prach.

V mé hlavě kráčí průvod.
Smuteční obřad vede mladá žena,
je krásná, jde důstojně a nedává na sobě nic znát.
Ostatní hosté i nebožtík jsou zbyteční.
Svět je jedna velká hrobka.
A studeno je.
Studeno je v rakvi bez tebe.

zobrazit celé »

a někdy

poezie mc / prohlubnězobrazit »

podivné způsoby

poezie mc / prohlubnězobrazit »

z nepřítomnosti

poezie mc / prohlubnězobrazit »

dál trvám

poezie mc / prohlubnězobrazit »

ústřední hřbitov v Brně

poezie mc / prohlubněstředa, 5. června 2013

pod kaštanovou alejí a mezi hroby
nacházím sebe a vše je tak blízko

tam mezi mrtvými
panuje vždycky dobrá nálada
nikdo si na nic nestěžuje
nikdo nic nepotřebuje
nikdo se mě na nic neptá

z ulice do ticha zacinká šalina
jako sladká ozvěna barevného světa
a kosové nemají strach z tlukotu holí starců
a tiché steny vdov
zametají chodníčky
mezi svíčkama

tam je klid a mír
tam je věčnost
tam je všechno a nadosah

po řece

poezie mc / prohlubněstředa, 28. dubna 2010

Když nabírám do dlaní vodu,
vidím v nich své slepé oči
To řeka tiše vrže do kamenů
a písek omývá kosti laskavých dní
Možná jen sasanky probouzí se
z bahnitých útrob močálů,
to možná jen tvůj popel
dopadá na křídla divokých hus

il moro

poezie mc / prohlubněpondělí, 29. března 2010

Jsme jako hliněné nádoby
Pohřbíváme své živé
i naše cesty ve svém nitru
Tam zůstávají

Na Piazze Navoně
pohřbili vodu, mramor i mě
Bloudím po ní a tuším
cosi velkolepého už v zárodku

Chystejme tedy obřad,
vždyť stmívá se
a štěstí má tvar večera

 

▲Řím, březen 2010

volání divočiny

poezie mc / prohlubněneděle, 7. března 2010

Jsem studený.
Jsem jakoby ze sněhu.
Místo očí mám dva černé kameny
a do huby mi někdo vrazil klacek.
Na něm sedí dva černí kosové.
Prohlížejí si můj prapodivný nos.

abracadabra

poezie mc / prohlubnězobrazit »

z nepřítomnosti II

poezie mc / prohlubnězobrazit »

to live is to die

poezie mc / prohlubnězobrazit »

černé slunce

poezie mc / prohlubnězobrazit »

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz