Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

Džordž je zavalité postavy.
Džordže je všude plno.
Džordž stojí ve dveřích
a nepustí vás dovnitř. Ani ven.

Tam kde jsem se narodil,
stalo se z lidí bláto.
A písek odměřuje iluze.
(Často je však vítr rozmetá.)
   To pak svléká mne ortodoxní ticho,
   když v poušti vidím siluety strachu.
        Mají tvoji tvář.
        Oáza mého klidu i beznaděje.

Oběd. Studená hostina beze svědků.
Večer nalačno káva
a neklidný spánek

Ráno na stole svítají
dva kusy na strouhanku
Namísto povidel
průjem z chemičky na psí žrádlo
Rozmrdaný ráno
Devět cigaret
a dvakrát přeslazený kafe
Řídká stolice
Rozesranej den
Na kolečkách do byznysu
a smrdět
Zkurvenej den vyjebanejch lidí
na ocet a bez víry
Zasranej pocit
Zajebanej život

Maminko, kup mi, prosím,
ještě jedno lízátko
nebo vystrč ňadro
Zas mě honí čůráci

Vracím se z procházky
po noční obloze.
Vracím se mrzutý.
Někde cestou se ke mně
přidaly mrtvoly,
nevracím se sám.

Vracím se unavený
z procházky po obloze
a s těma starostma
co mě teď čekají:
"zavírat celou noc rakve"
lámu se v kolenou.

Zprznili mě. Hned jak
jsem vystrčil hlavu
z matčiny kundy ven.

Znásilnili mě. Krátce
po té, co jsem zpochybnil
kulatost Země.

Zavrhli mě. Okamžik
po té, co jsem přiznal,
že jsem se zmýlil.