Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

jak jsem se stal mistrem světa

próza mc / světy narubyneděle, 12. srpna 2012

 

  Už jako dítě jsem rád běhával a absolvoval všelijaké závody. Byl jsem natolik dobrý, že již ve čtyřech letech jsem poprvé předhonil svého tatínka. Bylo to někdy na podzim a můj otec byl vzteky nepříčetný. Ale už brzy na to, když vánoce byly na spadnutí, pochopil, že se mnou už soutěžit nemůže, nechce-li stále prohrávat. I Ježíšek se to dozvěděl, přinesl mi nádherné tenisky! Jak se to ten pacholek dozvěděl, jsem ještě dlouho nechápal...
  Na jaře už jsem svého otce bezpečně porážel i v dlouhých bězích, v závodě na pět kilometrů jsem mu dával stále větší a větší náskok, někdy až dva kilometry, ale přesto prohrál. Celý uřícený jen nechápavě kroutil hlavou a někdy se snad zdálo, že je na mě pyšný.
  Brzy se zvěst, že jeho syn má neobyčejně vyvinutý atletický talent, rozletěla do světa. Jednou ve školce, zrovna když jsem si tahal svou kamarádku Evu za vlasy, vešel do třídy nějaký pán a dlouze si povídal s tetou soudružkou. Oba se na mne občas podívali. Pak ten pán přišel ke mně a usmíval se.
  "Chlapče, nechtěl bys ses stát jednou mistrem světa v maratónském běhu?" povídá.
  "To jako celýho světa? …klidně," povídám já.
  "Ale víš, Mário, to bys musel každý den trénovat...!" řekl zase on.
  "Musel?" Na okamžik jsem pustil Eviny vlasy. Ona navíc začala křičet a má autíčka  upustila z rukou, nebylo třeba ji již domlouvat mužskou silou.
  "To bych jako musel? Tak to ne, strejdo, to se mi nelíbí," pověděl jsem jen tak bezděky a začal bručet jako motor auta a jezdil si s autíčky po podlaze. Pán se podíval na naši tetu soudružku, ušklíbnul se a odešel.

 Pak se rok s rokem sešel. Mé nohy běhaly stále rychleji a rychleji. Běhal jsem za vlaky i autobusy. Jednou mým rodičům přišla obsílka od Veřejné bezpečnosti, že prý je nepřípustné, aby se člověk mého věku předháněl s prostředky hromadné dopravy a ať si laskavě uvědomí, že bych měl nosit tři odrazky, jednu oranžovou vpředu a dvě červené vzadu, přesně podle pravidel silničního provozu. Jinak že by je to mohlo stát celkem nepříjemnou pokutu, asi 500 Kčs. (To by bylo hraček!)
  Mí nebozí rodiče mi tedy pořídili tři odrazky, a nabádali mne, abych se vyhýbal městskému provozu, abych se raději proháněl po lesích za srnami a za zajíci. Jelikož jsem byl dítko celkem poslušné, poslechl jsem je. A pak, jednoho rána zase, objevil se ve dveřích ten pán, který tu už byl před rokem. Šel hned za mnou, snad jen tak hodil očkem po tetě soudružce.
  „Tak poslyš, nerozmyslel sis to, Mário?“
  Mlčel jsem, neboť toho rána mi sdělila Alena, že už mne nemiluje, protože miluje Radka. Chápete? Radka! Mého nejlepšího kamaráda! Jak mi to mohl jen udělat? Svět se mi zhroutil před očima.
  „Tak jo," povídám.
  „Co tak jo?" řekl pan Táborský. Věděl jsem, že se jmenuje Táborský, neboť soudružka vyzvala hlasitě všechny děti, aby pozdravily soudruha Táborského. „Dobrý den, dobrý den!“, začaly se překřikovat všechna dítka školkou povinná.
  „Buďte ticho, pan Táborský je tu kvůli mně, jen kvůli mně, aspoň někoho zajímám!" křičel jsem a vyčítavě jsem se podíval na to polocikánské děvče, na Alenu.
  "Soudruh Táborský, soudruh!", teď se  vyčítavě podívala soudružka vychovatelka na mě.
  "To je fuk" řekl Táborský a já současně.
  „Nebudeš muset ani trénovat, jen když budeš chtít," vycítil svou šanci pan Táborský.
  "Mě je to jedno, klidně se stanu mistrem světa v běhání," utrousil jsem. "A kam se to vlastně bude běžet?" napadlo mě zničehonic. "Doufám, že hodně daleko, abych se nemusel dívat na tu zrádkyni!" Alena dělala, že mne neslyší.

  Pan Táborský se tiše usmál, a pak mi pošeptal: "Budeš běžec, maratónský běžec, olympijský vítěz."
  "Já chci být ale mistrem světa! Slíbil jste to!" odpověděl jsem, jelikož jsem nevěděl, co je být olympijským vítězem. Táborský se zase smál.
  "Ale to je vlastně fuk!" dodal jsem a i pan Táborský to pověděl, opět oba skoro současně. 


  Byl červenec 1979 a pan Táborský dorazil až z Prahy za mými rodiči a řekl jim, že za tři týdny je mistrovství Československé socialistické republiky v atletice v němž se rozhodne o olympijské nominaci na hry do Moskvy. Vítěz jednotlivých disciplín se automaticky kvalifikuje na olympiádu. A já, šestileté dítko, jsem  prý největším favoritem v běhu na 42 km. Chtěl svolení rodičů. Ty byly samozřejmě rádi, neboť po antukové dráze se nemusí běhat s odrazkami.
  Všesportovní stadion v Košicích byl celkem slušně zaplněn. Poutal jsem na sebe všeobecnou pozornost, byl jsem si toho vědom. Šestiletý kluk nestojí na startu maratónského běhu každý den, to se rozumí.  Konečně se ozval výstřel ze startovní pistole. Jé, takovou pistolku mít, pomyslel jsem si a pelášil. Pan Táborský na mě křičel: 
  "Zvolni hochu, co blázníš?" Pak mi zmizel z dohledu a už ho ani  slyšet nebylo. Proč bych měl zvolnit, když se mi chce běžet rychleji a rychleji? Ač jsem měl pana Táborského rád, teď jsem ho považoval za troubu.
  Závod se vyvíjel v můj prospěch, na 21. kilometru jsem měl už čtyřminutový náskok, na čtyřicátém už asi dvacetiminutový. Kolem mne se neustále kupila spousta fotografů a pořád pořizovali snímky. Občas jsem se jen tak zastavil, aby jim to šlo lépe a dělal vážné nebo chytré obličeje, aby se jim mé fotografie líbily, případně čtenářům sportovních rubrik.
  Vběhl jsem na stadion a lidé vstávali ze sedadel a provolávali mi slávu. Zbývalo uběhnout poslední ovál, nějakých čtyřista metrů… Ale co to? V hledišti jsem spatřil štěně s nějakou holčičkou. Jé! To je pěkné štěně, pomyslel jsem si a místo k cíli, jsem si to zamířil k němu.
  Bylo to štěně kokršpaněla. Bylo tuze roztomilé, stejně jako ta holčička, která seděla u něj.
 "Můžu si ho pohladit?" zeptal jsem se.
 "Jasně," šeptem odvětila holčička.
  A tak jsem si hladil pejska a povídal jsem si s Markétou. Úplně jsem zapomněl na závod, na Táborského, na Alenu. Obecenstvo mělo stále ústa otevřená, ale už nekřičelo "sláva", ale mlčelo úžasem. V tom jsem zaslechl pana Táborského:
  "No tak, chlapče, doběhni ten závod… A pak …pak si můžeš hrát s pejsky!"
 "Já si chci hrát teď," a otočil jsem se na Markétu. Líbila se mi. A když pak pověděla, že Betinku můžeme mít společně, bylo jasné, že tenhle závod o mistra Československa v maratónu nedoběhnu.

  Mezi tím se na stadiónu objevili první běžci, a  pak další a další a další…
  Markéta pak povídá: "Už musím jít. Ještě jsem malá, ale třeba za pět let… Víš co?" zamrkala na mě svýma velkýma očima.
  "Co?" ptám se.
  "Za pět roků se potkáme a pak budu tvojí nevěstou!" řekla vesele a ukázala pět prstů. "Chceš?" a natáhla ke mně ruku a pověděla: "Jako svatební dar bych si přála zlatou olympijskou medaili."  "Chci," kývl jsem. Šílel jsem radostí. Markéta mi dala pusu na nos a otočila se a šla pryč i s Betinkou.
  Byl jsem jako omámený. Byl jsem šťastný!


  "Co si myslíš, že se jsi? Co si o sobě myslíš?"
  Nikdy předtím jsem neviděl rozzuřenější obličej. Pan, vlastně soudruh Táborský, na mě křičel, sliny mu šly od úst.
  "Všechno jsi pokazil, všechno!!" teď už přímo řval.
  "Jsi k ničemu, jsi nic, jsi k ničemu, jsi k ničemu! Rozumíš!? Jsi k ničemu!" křičel na mě a já, ještě stále na nose cítiv Markétčin polibek, jsem se rozplakal.
  "Neřvi! Nic z tebe nebude. Jsi k ničemu, jdi mi z očí smrade, jsi k ničemu!"
  Jsi k ničemu, jsi k ničemu… Stále jsem slyšel, slyšel jsem to následujících pět let.

  Psal se rok 1984. Svět ponořený v hluboké studené válce, snad vzhlížel k olympijským hrám v Los Angeles s nadějí. Ale Sovětský svaz se rozhodl oplatit stejnou mincí a těchto her se nehodlal zúčastnit, stejně tak jako před čtyřmi roky Spojené státy. Sovětský svaz byl mnohem větší, měl víc jak patnáct republik, měl své državy i mimo své území: Polsko, Bulharsko a bohužel třeba i Československo. 
  Chodil jsem už do školy, naučil se číst, psát a stále myslel na slova soudruha Táborského, kterého jsem zklamal a na mou nevěstu, kterou jsem zklamat nechtěl. Jak teď dokáži, že nejsem k ničemu? Jak teď přivezu své nevěstě zlatou olympijskou medaili, když i má vlast odřekla účast? Byl jsem z toho nešťastný.


  Rozhodl jsem se napsat všem prezidentům světa a všem generálním tajemníkům světa dopis, že si přeji, byť jako malý komunista, účastnit se olympijských her v Kalifornii. Jednoho, jediného závodu, maratónského běhu.
  Brzy se jsem se znovu objevil ve středu dění. Nyní ne již sportovních rubrik českých a slovenských novin, ale všech seriózních i méně seriózních novin světa. Dlouho však nepřicházela odnikud žádná odpověď. Až pět týdnů na to přišel dopis. Byl ve francouzštině, podepsán samotným panem Samaranchem, předsedou Mezinárodního olympijského výboru. Stálo v něm, že mohu nastoupit 7. srpna 1984 k finálovému běhu v maratónu, jelikož mé osobní rekordy jsou skvělé a byla by prý škoda, kdybych na startu chyběl.
  Zbývalo však dořešit, jakou zemi budu reprezentovat, jelikož Československo nebude na olympiádě startovat. Má o tom rozhodnout Bezpečnostní rada OSN, psal pan Samaranch.  No považ, milý čtenáři, do jaké šlamastiky jsem svým přáním dostal svět rozdělený na východ a západ!
  Americký prezident Reagan svolal mimořádné zasedání rady bezpečnosti na výzvu milého pana předsedy Mezinárodního olympijského výboru. Trvalo celé tři dny!  Francie navrhovala, abych reprezentoval Mariánský příkop, Sovětský svaz si zase prosazoval, aby raději Mariánské lázně, ty se jim zdály vhodnější. Američané si zas vůbec nepřáli, aby k nim malý rudoch přijel. Čína  zas požadovala, abych startoval za Himaláje popřípadě za Čínskou zeď . Po dlouhém a vleklém jednání se nakonec rozhodlo, že nejlepší návrh měla britská premiérka Tacherová.
  „Ať si ten kluk běží sám za sebe, vždyť je to ještě dítě.“ Dodnes se traduje, že to byl nejrozumnější projev železné lady v celé její politické kariéře. Nakonec se hlasovalo, Velká Británie pro - Čína, USA, Sovětský svaz i Francie se hlasování zdrželi.
  Mohl jsem jet na olympijské hry do Los Angeles!

 

  Mělo to však trošku háček, jak zjistil jsem později. Měl jsem se setkat s mou nevěstou 8. srpna 1984 v Košících u Všesportovního stadionu. A maratónský běh se měl konat jen o jeden den dříve, ve 12 hodin tamního času, a to na druhém konci světa! Počítal jsem dlouho po nocích, zjišťoval různé spoje, obtelefonovával všemožné letecké společnosti.
   Jak já to jen stihnu? Nakonec mi, po několikadenním zkoumání leteckých řádů, zbyla jediná varianta: musel jsem překonat světový rekord v maratónu o  skoro třicet minut! Ano, milý čtenáři, jen tak bych mohl stihnout letadlo z Los Angeles do Vídně a pak další navazující spoje, přes Bratislavu až do Košic. A považ, světový rekord byl 2hodiny a sedm minut již několik let, a já bych měl maraton uběhnout za 1 hodinu čtyřicet minut… Zdálo se to nemožné…
  Ale byl jsem plný lásky k Markétě a plný nenávisti k Táborskému… A tak jsem věřil, že to dokážu.
  Rezervoval  jsem si letenku na let 547 z L.A. do Vídně na 7. srpen 1984, ve 13.59.

 Nadešel den D.
 Bylo horko, horký kalifornský vzduch voněl svobodou i měšťáctvím. Přeplněný Olympic Stadium se těšil na poslední závod této další poněkud podivné olympiády.
  Díval jsem se svým soupeřům na břicha, výš jsem nedohlédl. Nechtělo se mi zvedat hlavu, slunce bylo ostré.
  Výstřel.

  Start!
  Kašlu na pistolku!
  Peláším!

  Jsi k ničemu! Znělo mi v uších. Zrychlil jsem.
  Budu tvou nevěstou. Znělo mi v uších. Zrychlil jsem ještě víc.

  Běžel jsem jako o závod. Jako vítr, jako nejděsivější tichomořský hurikán.
  Konečně jsem vběhl na stadion. Na časomíře poskakoval neúprosně čas. Lidé šíleli nadšením. Zvítězil jsem, časomíra se rozsvítila: NEW WORLD RECORD! Můj čas 1hodina, 39 minut a 25 vteřin byl vskutku vynikající. Moji největší soupeři, Portugalec Lopes, Ir Tresty i Brit Spedding byli ještě daleko v ulicích. Lopes nakonec doběhl v čase 2:09:21 jako druhý. Jako druhý?


  To už já seděl v letadle linky č. 547 a těšil se domů. Vlastně do Košic. Jakmile jsem totiž doběhl do cíle, otočil jsem se a utíkal rychle na letiště, abych vše stihnul. Ještěže jsem měl rezervu 35 sekund, třikrát jsem musel čekat u semaforu na zelenou… S tím jsem tedy nepočítal, ale nějaká prozřetelnost zrychlovala běh mých nohou už v samotném závodě.
  V Los Angeles byl z toho ale poprask. Ani si nepočkal na předání zlaté olympijské medaile, hlásala do světa CBS. Jaká neúcta ke Spojeným státům! Pak se  ozval i Sovětský svaz, že je to neúcta i k jeho pracujícímu lidu, k jeho straně, ke všem Sovětům, ke všem padlým vojákům ve druhé světové válce. Vždyť právě díky Sovětskému svazu, který se zdržel onoho hlasování v Radě bezpečnosti OSN, jsem mohl prý na olympiádu vůbec odjet.
  Zlatou nakonec pověsily na krk Lopesovi.


  To mě bylo celkem ukradené. Mířil jsem na Slovensko.
  Pod kaštanem u útulného stadiónu skutečně stála má nevěsta, má Markéta. Zaradoval jsem se.
  "Máš?" řekla však místo pozdravu.
  "A co jako?" nechápal jsem.
  "Přece tu zlatou olympijskou medaili!" smála se Markéta.
  "Vyhrál jsem a stal jsem se mistrem světa. Medaili ale nemám. Nemám, protože bych..." a než jsem stačil dodat, že bych to nestihl, že bych nestihl setkání s ní, kdybych čekal na předání medailí, v jejím obličeji se objevila bolestná křeč.
  "Nemáš? Ty!? Ty pro mě nemáš tu zlatou medaili?" tiše plakala. Nepoznával jsem ji. To se tolik za pět let změnila? Chtěl jsem ji pohladit, ale okřikla mne:"Už tě nechci vidět. Takovýho...! To Radek mi daroval alespoň ovocné žvýkačky – podívej! – toho si jednou vezmu! Ty jsi k ničemu..." a utekla a já ji už nikdy neviděl.


  Celou cestu domů do Čech jsem byl jako v tmách. Přál jsem si, aby ten vlak nedojel.
  V Praze jsem musel přestoupit.
  Na nádraží jsem potkal pana Táborského. Hrklo ve mně, čeká mě další potupa.
  "Skvělý závod, chlapče," řekl soudruh Táborský a dodal hrdě: "Vždycky jsem věděl, že v tobě něco je!"
  "Ale já…" nezmohl jsem se překvapením na kloudné slovo.
 "Dobře. Medaili nemáš a ani rekord ti neuznali. Ale vyhrál si, ne?" zašklebil se a pak odešel.

  Nebylo mi smutno najednou, nebylo mi ale ani veselo. Bylo mi nijak.
  Cestou z Prahy jsem pak přemýšlel. Svým dětským rozumem jsem přemýšlel. Ale mluvilo ve mne klukovské srdce.
  Najednou jsem možná něco pochopil.
  Ne každá výhra, musí být vždy výhrou. I velká výhra, může být kolikrát tou nejtěžší porážkou.
  Ne každá prohra, musí být vždy prohrou. I nejtěžší prohra, stane se někdy velkým vítězstvím.
  A když běžíš, chlapče, neběž kvůli Markétě ani kvůli Táborskému.
  Každý by totiž měl běžet především sám za sebe.
  Sám za sebe.

zobrazit celé »

lidi jako gramofon

próza mc / světy narubypátek, 25. března 2011

  Dny jsou jak noty, houslové klíče, značky dynamického odstiňování, půltóny a cinkrlátka. Den co den je zarážíme do svých pamětí, rýh. A po nějaké době se vynoří zase zpátky, ale ne osamoceně, kdepak, pěkně pospolu. Někdy je to song krátký sotva týden, někdy operetka tak na měsíc, jindy houslové básně trvající léta. V našich pamětích hrají melodie, fonotéka se rozrůstá.
  Někdy veselé a bezstarostné písničky, vícekrát však ponuré a patetické skladby plné bolesti a nesouladu. Málokdy křišťálové symfonie řízené šarmantním dirigentem, melodie tiché jak zurčení horského potůčku, dost často zato odrhovačky a vymývačky a navíc s nezúčastněným plejbekem, klaxony nepřehledných ulic velkoměst, nesnesitelné vojenské pochody. Na většinu z nich byste rádi zapomněli pro jejich ubohost, trapnost a koneckonců prostě proto, že teď už máte jiný vkus. Některé skladby marně hledáte, a někdy se semtam dopátráte úryvků nebo refrénů, ale celých ani náhodou. A pak je jich pár, málo či hodně - to není důležité, které nikdy nezapomenete a ani zapomenout nechcete. Hrají a hrají, nepřestanou ve vás hrát, pouštíte si je pořád dokola, někdy u té melodie pláčete a jindy zas, u té samé, se usmíváte a záříte štěstím.
  Záříte štěstím, nevadí vám studený vítr ani nemoc ani hlad, nemáte strach a život je orchestrem bez náročného obecenstva. Pláčete potichu, krve by se ve vás nikdo nedořezal, strach je vaším nejčastějším společníkem, dny jsou plné temných stínů a cesty nemají řád.

  A pak jednoho pitomého rána, když už jste nahráli poslední písničku a jehle už zbývá jen kousek od středu aparátu (středu, který jsme až do tohoto dne nikdy nenašli), vás zakopou do země, deska se zastaví. Zahrajou nějakou obřadní skladbu a pán v obleku se svojí asistentkou vám seberou gramofon, ani se vás nedovolí, ostatně on už se vás nikdo na nic neptá. Duchovní zhasne svíce, pozůstalí položí věnce a když máte štěstí, vaši přátelé naposled minutou ticha uctí zaprášenou mechaniku koncového vypínání motoru po dohrátí desky.
 Ležíte v té studené zemi a kolem vaší hlavy už se chystá masopust. Brouci a červi, žížaly a všelijaká jiná havěť tančí a zpívá, škvoři drží ve svých kleštích saxofony a ploštice vřeští na citery, a do toho hrozného a krásného rámusu cinkají nože, vidličky a talíře a vy už zatraceně dobře víte, co vás čeká.
  Čas od času sedává po nocích na  mramorovém víku vašeho hrobu, krom ospalých koček a zaběhnutých psů i hysterická smrtka. Je pořád odporně mladá, stejně odporně namalovaná a popíjí koňak. Ale o ní až jindy, neboť smrtky, jak známo, nemají hudební sluch.

zobrazit celé »

přívěšek

próza mc / světy narubypondělí, 14. prosince 2009

  Člověk nikdy nepřichází na svět sám. Nerodí se sám. Ne, samozřejmě, nemám na mysli maminku. Bez ní by se to neobešlo. Ale ani porodní bábu, doktora, zdravotní sestru, duchovní autoritu, vědce nad mikroskopem zkoumající spermie, šamana, jednovaječné či dvojvaječné sourozence nebo snad pohádkové sudičky. Nic z toho nemyslím! Hovořím o podivném tvoru, který se s dítětem také rodí.Odkudsi přichází a zůstává. Je schován za závěsem nebo vrčí pod postelí rodičky, někdy se skrývá v těžké almaře a bystrýma očima skrze prasklinu ve dřevě pozoruje plačící dítě. Úkrytem mu může být i zhasnutá lampa v rohu pokoje nebo přerostlé listy afelander v květináči za oknem. Je podobný trochu žábě a trochu čertu, možná je to šeredný plaz se slizkou kůží a dlouhým vlhkým jazykem. Je trochu podoben baziliškovi, který se podle legendy rodí z vejce snášeného do hnoje sedm let starým kohoutem. Je to malá nebezpečná obluda, rychlá jako tygr, která svoje jedy doplivne dál než hloupým pohyblivým cílům nebezpečná kobra. Je to malý ohavný tvor, v očích má semínka hněvu a ironie, prohnaných plánů a úkladů, lačný působit dítěti zármutek a bolest, je mu stále na blízku. Je zlý a chytrý zároveň, může na sebe vzít, a nejsou to tak vzácné případy, třeba podobu medvíděte nebo slunéčka sedmitečného. Je nepříjemný jako kouř v očích, obtěžkává člověka svou přítomností jako padesátikilové závaží zavěšené na jeho krku, jako kovová koule na noze vězně na útěku, jako bič pána, který svého otroka neustále mrská a žádá po něm stále víc a víc práce, až to jednomu přijde nemožné. Po celý život.
  Když se nám, lidem, podaří štěstí potkat, hned je tu také ona malá zrádná obluda a nastaví vám nohu. Buďte si jistí tím, že zakopnete a ještě přitom - během neobratného komického pádu - povalíte k zemi i nejlepšího přítele. Vždycky se snaží  vaše štěstí nějak zničit nebo alespoň znechutit či znepříjemnit vám ho. Dělá to s láskou, kterou prožíváte, se svobodou, po které prahnete, nebo s penězi, které hromadíte. Třeba jste hnáni touhou po tichu a uděláte si proto výlet na nejvyšší horu v kraji; nad hlavou vám ovšem hvízdají a burácí letadla nebo rakety. Aby toho nebylo málo: namísto do širého a romantického obzoru se díváte na horizont vysokých a zaprášených komínů špinavých fabrik, které vykukují jako děsivé dračí hlavy ze siluet vzdálených renesančních měst. Obloha zešedne, jako naschvál začne zničehonic pršet a zvedne se nepříjemný severák. I to má na svědomí tahle malá bestie. A když se se smíšenými pocity vracíte zpátky do údolí, zaváže vám tkaničky jedné boty ke druhé, což způsobí, že se pak koulíte krkolomně dolů a hlavou třískáte o všechny ty kameny a skalní výstupky, které vám nazdařbůh stojí v trase pádu, lámete si nohy a ruce, a tak podobně se různě otloukáte. Marně pak vleže uprostřed pálivých kopřiv naříkáte, že to bolí; zvíře na nic nedbá a uhodí vás ještě pro jistotu přes hlavu těžkou sukovicí, která je příčinou, že ze sebe nevydáte slova, byť víte, že už se stmívá a jediný, kdo vám může pomoci, je poslední zbloudilý poutník kousek od vás, sotva padesát stop tam na cestě k vesnici.
  Je všude s vámi, bere vám odvahu a nahání strach. Dodává vám nejistotu a ostych. Jste třeba na malou a vzácnou chvíli velkým a krásným suchozemským bílým ptákem. Tvor, který vás zarytě nenávidí, zařídí, že letíte nikoliv nad domy se zahradami posázených růžemi a mečíky či nad rozlehlými, sluncem zalitými  vinicemi s gotickými hrady ve svých středech, ale nad studeným a rozbouřeným a snad nikdy nekončícím nepřátelským oceánem. Popsali nebo vykreslili tohoto zakrslého zlouna mnozí velcí umělci nejen minulosti, ale i věku současného. Všichni tihle charmsové, kokoschkové, ajvazové, schielové nebo michauxové mi zajisté i pod přísahou potvrdí úkladný a ničemný život této obludy. Patří k zemi stejně jako voda a vítr, den i noc. Tenhle zlý a páchnoucí tvor, který dokáže člověka dohnat třeba až k sebevraždě.
  A i když člověk umírá, je stále s ním. Zprvu má obrovskou radost, s potěšením raracha se usmívá a je mu blaze předobře, dílo je i jeho zásluhou dokonáno. Člověk na smrtelné posteli naříká, sténá - a to je chvíle, kdy tvor kyne štěstím a spokojeností. Hoví si a skáče po posteli, tleská mrtvému téměř před nosem a chechtá se kurážněji a cyničtěji než kdykoli předtím. Veškeré nadšení opadá, když člověk naposled vydechne. Tím vše jakoby ztratilo kouzlo. Tvor klopí oči a začíná mu být smutno. Začíná si uvědomovat, byť pomalu - avšak zcela neomylně, že tu zůstalo samo a beze smyslu, napospas nicotě. Co si teď počne?
  Hledím té malé obludě do obličeje a nemám pro ni kousku slitování. Jak bych mohl mít? A proč? Je mi naprosto odporná a je mi zcela lhostejné, co se s ní stane. Pořád jen škodila a tvořila zlo. Nikdy si neodpustila, když byla příležitost, páchat neplechu. Až ve chvíli, kdy jí začnou téct slzy, zpozorním. Místo obludy se přede mnou rýsuje tvář utrápeného a úzkostlivého zvířete, které má mrazivé oči, ze kterých jde ale zvláštní teplo. Chvíli se snažím nepodlehnout tomu lítostivému dojmu, ovšem zvířecí oči mne pokaždé zlomí. Jsem přeci jen člověk. Zapálím tedy svíčku pro mrtvého, a k posteli dám misku s vodou.
  Je velkou záhadou kam mizí mrtví lidé, ale je záhadou nad všechny záhady, kam mizí všechny tyhle obludy, které žijou s námi jako siamská dvojčata. Zvíře se ještě napije z misky a pak na nic nedbá a utíká pryč. Prchá temnou a nedostižnou krajinou, utíká a utíká, nikomu už nepřekáží, všem a všemu se vyhýbá, utíká s pocitem, že už po něm ani pes neštěkne, utíká a samo neví kam. Utíká a nezastavuje se, běží dál a dál, už navždy samo, nekonečnou a nikým neprobádanou černou pustinou.

zobrazit celé »

zkáza hmoty

próza mc / světy narubystředa, 19. srpna 2009

  Ani nebyla ještě půlnoc a já si všiml, že je všude kolem mě neproniknutelná tma. Ve všech oknech byl zatažen závěs nebo spuštěna roleta, a za sklem byla tma. Nebo stín prázdnoty. Dusný letní večer. Něco se stalo.

  To ticho. To prázdno. A stále ten neklid skleněných očí, ta marnost stružek vzpomínek mokvajícího jódu v sáčku se solí, jejich váhavost a jejich vysušující tíseň, bezmocná okázalost sentimentu. To prázdno potichu vytvářené po nocích sebereflexe a krátkých bezbarvých pohledů do budoucnosti. Šeď rán pracovního týdne a jejich zdvořilá lhostejnost k životu nebo smrti.

  To ticho. Nejdřív zmizel sousedovic kocour. Přestal jsem ho vídat, přestal jsem ho slyšet. Zmizel. Říkal jsem si, že už je po něm; byl starý a pospával celý den na okně, po nocích intenzivně mňoukal na každý pohyb svého stínu. Pak zmizel soused. Byl to docela sympatický člověk, takový ten typ co se nestará o druhé, miluje svoji ženu a jezdí každý víkend na chalupu rozjímat svůj sen. Zmizela taky sousedka, jeho žena, uječená a rétorická, v zárodcích něžná až stydlivá, místy harmonicky vulgární až nečistá.
  O patro níž se ztratil student angličtiny. Byl vždy unavený, nesdílel na internetu svá data s jinými uživateli a neřízeně neholdoval alkoholu. Byl mnou dvakrát spatřen s dívkou v červených brýlích, která nosila na sněhově bílém krku blyštivé korále a nevšimla si ani jednou mého dotěrného nezájmu. Dívka zmizela taky. Korále jsem si schoval, ale kam, to už si nevzpomenu. Jakoby zmizely.
  Zmizela ta stará žena naproti v okně. Démonicky tlustá a stále v hustém zátarasu záclon převlíkající se. Tiše výstřední až melancholická, komicky krásná a melodická. Zmizel její muž, ošklivý, hrubý a zvědavý pragmatik, perverzní vykradač klidu s křišťálovým zrakem. Zmizela správcová. Přísná v zárodku, hloupá napovrch, osamělá a nervózní. Zmizel soused za druhou zdí. Hašteřivý a sexuálně zdatný prosťáček, flegmatický a usměvavý, přímočarý samotář.
  Zmizel ruský pár, eroticky rozladěný, nedůvěřivý a samolibý. Zmizelo jejich dítě. Bývalo nepokojné, plačtivé v obrysech, něžné ve skicách a  stejně nedůvěřivé  jako jeho rodiče.
  Zmizel krámek a s ním i čínská rodina. Zmizel malý čínský chlapec. Upřímný a bezelstný, otravný někdy až příliš. Zmizela jeho maminka, kouzelná naivní zmije s ladnou šíjí. Zmizel jeho otec, bravurní obchodník, nesympatický na první pohled. Zmizela jeho babička s rysy anděla. Zdvořilá saň. Zmizel jeho dědeček. Utrápený a šikanovaný, chytrý jak opice.
  Zmizelo schodiště.  
  Zmizeli hosté z restaurace na dvoře. Zůstalo po nich ticho. Kurážné a výmluvné. Zmizel kuchař. Záhadně obyčejný vysoký tlouštík s náturou misionáře. Zmizely číšnice. Zmizely jejich krátké sukně a šustění jejich poletujících vlasů, (pohozené účtenky, nečitelné cifry na nich), jejich úsměv zmizel, líčený a přesto taktní. Neurčité výrazy pohrdání i jejich tácky s pitím zmizely. Zmizel bezdomovec u mých dveří. Agresivní v kolenou, prchlivý a staromódní ve tváři. Zborcený a zaházený. Zmizel ten vysoký postarší černoch s bílými zuby, bílým obočím a bílými vlasy, zmizel se všemi svými nástroji, potichu zmizel. Nechutně přitažlivý netvor.
  Zmizela hejna racků u Vltavy.
  Vyběhnu z komplexu domů Hlávkových a vidím tu spoušť. V krabičce od cigaret, do které nechtíc kopnu, najdu těsnopisem přepsaný Ajvazův román Prázdné ulice. Michal Ajvaz taky zmizel. Zmizelo všechno, co jsem znal. Zmizel taxík, nástupní ostrůvek, zmizelo prostranství před McDonaldem, zmizel kontajner na sklo, pospíchající dav, zmizely skupinky umořených turistů. Zmizel všechen zápach, hustý a trpělivě se rodící. Zmizela slečna s dobrmanem, kratochvíle v obojku honěná špínou města. Zmizela prostituka, razantní a přehnaně zmalovaná, zatracená a veselá, nesmlouvavá. Nakažená.
  Španělský gigolo i se svou  masivní taškou na olivy. Rezavý hrnec v podkroví zmizel, zmizela z něj voda, zmizely z něho díry i s malířem. Malířova touha tvořit zmizela též.
  Několik extravagantních finských heavy-metalových kapel zmizelo, bubínek, pastička na krysy, ohňostroj nad městem, narkoman v průchodu, ručník nad plynovými kamny v baru. Zmizel další taxík, zmizela cesta po které jezdil. Zmizela  vakuově balená pšeničná kaše v dílně s biomasou, zmizela knihovna vedle dílny. Všechny knihy s ní. Zmizelo páčidlo, trezor, zmizel vyšetřovací spis, zmizel i zrzek v pantoflích a jeho soustava reproduktorů zmizela.


  Já přesto, a to přísahám, sahám na studenou  kovovou secesní kliku a otevírám dveře. Když otočím kohoutkem, omývá mé dlaně voda a příjemně chladí. Vítr tu je taky, to když otevřu okno, prohání se bytem, převrací vše co mu překáží nebo jen mine. Nezazlívám mu to. I světlo tu je, když se dotknu vypínače, ozařuje můj psací stůl.
   Otevřu-li kazetu se šperky paní domácí, čtu si záhadný vzkaz, na jehož konci je místo podpisu jen vyhrůžka v podobě deset tisíc let starého otisku  listu v kameni. A ve spodním patře, pod tenkou přepážkou z exotického dřeva, najdu dopis s milostným textem, který se mi pokaždé, když si ho přečtu, rozpije do žhavých uhlíků, později pak pláčem v bahno promísí: "...někdy tě zase vezmu za ruku a ukážu ti tajný pražský podchody a uličky tak křivolaký, že  jen slunce bude vodítkem, a též stromy tak košatý, že jen ptáci vědí, kolik větví mají a kde končí, končí-li... Déšť  mírně studený rozprostřu do tvých vlasů, že si nebudeš jistá, je-li to milenecký neklid nebo už k nám do kraje zima přišla..."

  Něco se stalo. Ohřívač vody vydává podivné zvuky. Dospím a uvidím, co doopravdy všechno a proč zmizelo. Snad mi strach z toho, že tím mizejícím jsem vlastně já nebo to mé, usnout dovolí. Na chvíli usnout, to by se teď hodilo. Jen kdyby ten bojler na chvíli zmlknul. To pískání už se nedá vydržet.

 

zobrazit celé »

o přežití závod

próza mc / světy narubyzobrazit »

prapor invaze

próza mc / světy narubyzobrazit »

ing. Jireček to jistě bude vědět

próza mc / světy narubystředa, 18. května 2011

  Ovdovělý inženýr Jireček seděl uprostřed svého bytu na staré a rozvrzané židli. Bílé stěny v něm vyvolávaly úzkost, navíc se z nich snášelo na týdny nemytou podlahu všelijaké smetí. 
   V papírnictví nakoupil bílé tapety, lepidlo na tapety, temperové barvy a štětce. Když byl s prací hotov, sedl si znovu na rozvrzanou starou židli: čisté bílé tapety pomaloval temperovými barvami. Na strop vymaloval falešný měsíc, slunce, hvězdy a podivnou narůžovělou čmouhu - které bude říkat Bůh. Na stěny namaloval falešná okna s falešnými roletami, které zatáhl, takže do pokoje pronikalo jen tlumené falešné světlo. Namaloval malé falešné dveře a celou jednu stěnu věnoval falešnému moři.
  Nejvíc práce mu dalo namalovat moře. Malovat moře není jen tak, moře není snadné poznat, natož jaksepatří zachytit. Pořád se na něj díváme tak nějak zhora, a i když se ujišťujeme, že se před ním skláníme s posvátnou úctou, nevíme o něm takřka nic a spíše jen trpíme pocitem, že je větší, než si dokážeme představit. Stát tak na jeho dně, to by na nám teprv možná došla jeho totální převaha, jeho nekonečný melancholický hluk, nekonečná tíha moře.
  Inženýr Jireček se zadíval na šumějící moře. Vzpomínal na svou ženu, na jejich společné procházky po plážích v Kašubsku, na Krétě i jinde, na jejich společné štěstí, které teď ovšem spolykala prázdnota a vyčerpanost. Viděl stát svoji mladou ženu v tmavomodrých plavkách, do hladiny padal oranžový kotouč a odrážel se v její tváři. Jen kdybych tě dokázal namalovat, povzdechl si inženýr Jireček. V tom někdo zabouchal na falešné dveře.
  "Otevřte a neklaďte odpor!" ozvalo se za nimi. Inženýr Jireček duchapřítomně vyrazil ke dveřím a bleskurychle domaloval petlici, kterou okamžitě zaklapl. Sedl si ke stolu a napsal krátký dopis na rozloučenou, něco v tom smyslu, že už to nemá smysl - nikdy nemělo. Pak si oblékl kabát a nasadil si klobouk, a vydal se k moři. Když v něm byl už téměř po pás, znovu někdo zabušil na falešné dveře.
  "Okamžitě otevřte, jste zatčen, pane inženýre!"
  Inženýr Jireček se lekl a zprudka se otočil. Petlice povolovala. Zalitoval, že na dveře nenamaloval víc petlic nebo že je rovnou neudělal celé pancéřové. Rozběhl se vstříc oceánu, ale upadl a místo vzduchu si nabral několik doušků slané vody. Dveře se rozletěly a do pokoje vtrhla trojice mužů v oblecích politické policie.
  "Jsi zatčen, Jirečku!" Jejich ruce už držely pevně ramena inženýra Jirečka a vlekly ho zpátky do pokoje.
  "Proč jsem zatčen? zeptal se inženýr Jireček s úzkostí v hlase.
  "Proč?" zamračil se jeden z mužů. "Copak nevidíte? Zbláznil jste se!"
  "Jsem v pořádku, v pořádku," zachraptěl inženýr Jireček, "jsem v pořádku, nic mi není."
  Muži ho pustili a dívali se na něj. Byl celý mokrý od falešné vody a falešná vůně moře je překvapila.
  "A teď vypadněte!" vykřikl inženýr Jireček. "Nemáte tu co dělat, tohle je soukromý byt! Okamžitě vypadněte!"
  Jeden z mužů na nic nečekal a praštil inženýra Jirečka obuškem do hlavy. Ten se sesunul k zemi, a další z mužů vzal do ruky štětec a načrtl na lebku inženýra Jirečka falešné čůrky krve. Kouřilo se z nich. Z protější stěny, na kterou inženýr Jireček namaloval ledovec, vanul falešný chlad. Muži od politické policie po nějaké chvíli konečně zahlédli na moři vojenské vězeňské plavidlo, které mířilo k pokoji inženýra Jirečka.

  Probudil se v naprosté tmě. Hlava mu třeštila. To že je na palubě jakéhosi člunu, poznal inženýr Jireček okamžitě. Všechno se kolébalo a on se kolébal s tím vším. V souladu a přirozeně. Vzpoměl si na vyprávění jistého MUDr. Jiránka, které mu nyní připomělo jeho osud.

  "Je tomu už několik let, příteli," začal své krátké vyprávění MUDr. Jiránek. "Milovali jsme se tolik, že bylo jasné, že to musí skončit. Někdy, snad jednou dvakrát za život není možné lásku unést. A také to skončilo. Alespoň fyzicky. Ona na mě ale myslela dál, zřejmě ráno, já na ni každý večer. Bylo to jakoby se dva snící míjeli ve snu. Mysleli jsme na sebe dál, ale už jsme si to nikdy neměli říct, a také jsme si to už nikdy neřekli. Už jsme se nikdy neměli vidět, a také neviděli." Doktor Jiránek se hořce rozplakal, byl několik minut ticho, jen z očí mu čišelo zoufalství. Pak zavřel oči a usnul. Jeho vyprávění ale pokračovalo.

  Seděla u okénka v tramvaji, když ho zahlédla. Stál na tramvajové zastávce a kouřil. Zděsila se štěstím. Nepřemýšlela příliš dlouho, hned na následující zastávce vystoupila a čekala na zpáteční tramvaj. Mezitím on už ovšem nastoupil do tramvaje, která jela ve směru, kde ona čekala. Všiml si jí také, ale až ve chvíli, kdy se tramvaj, ve které stál opřený o plastovou tyč, rozjela. Nemohl tomu uvěřit, viděl ji tam. Vypadala pořád stejně, jen její tvář byla plná napětí a očekávání. Nevšimla si ho. Nerozmýšlel se příliš dlouho, hned na následující zastávce vystoupil a rozhodl se počkat na zpáteční tramvaj, která by ho dopravila za ní. 
  Ona ovšem mezitím, co si jí všiml a rozhodl se vrátit se pro ni, nastoupila do travmaje, jedoucí směrem k němu. Tam se jejich oči konečně potkali, každý byl v jiné tramvaji, míjeli se na okamžik. Ona jela směrem k němu, on směrem k ní. Jedna z tramvají se zastavovala, druhá se rozjela. Ona nevystoupila a on si toho všiml. Nevystoupil ani on, jezdil tou tramvají celý den. Až pozdě v noci ho vzbudil řidič tramvaje.
  "Vstávat! Tak vstávat, konečná, padla!"
  Klidně vstal, vystoupil prostředními dveřmi do sychravého večera. Chvíli o tom celém snu přemýšlel v oranžovém světlu lampy. Nemělo to ale smysl. Rukou si přejel náprsní kapsu. Měl v ní lékařskou zprávu i soudní příkaz. Pak si posunul  límec od kabátu víc do brady a  lehkým krokem se vydal k bytu inženýra Jirečka.

zobrazit celé »

hostina

próza mc / světy narubystředa, 21. dubna 2010

  Byl jsem na obědě v Restauraci U Štíra. Najedl jsem se moc dobře, nechal jsem obsluze i s díky velké spropitné, pak  tam ještě chvíli seděl a popíjel bílé víno: rozmýšlel jsem co podniknu se začínajícím slunečným odpolednem. Kam se půjdu projít, na jakou výstavu si zajdu nebo jaké navštívím fotbalové utkání. Ale když jsem vyšel z restaurace, a vůbec nevím proč, každým krokem jsem se blížil víc a víc k domovu.
  Když jsem přišel do svého bytu, mohlo být snad kolem druhé, svlékl jsem ze sebe tričko a lehl si do postele. Nechtělo se mi spát, a tak jsem si listoval v nějakém časopise o exotických krajinách a zemích. To mě bavilo jen chvilku, navíc se mi zavíraly oči... Načechral a přehnul jsem si polštář, abych neusnul a z dlouhé chvíle se díval na svoje břicho.
  Na něm se mi zničehonic začaly stavět malé domky z polévkových nudlí. Pak další z kousků kuřecího masa toho poledního vývaru. Bydleli v nich malí lidé a zpočátku mi byli sympatičtí. Brzy se také na mém břiše  objevila široká a hustá řeka z koprové omáčky a na jednom z břehů vyrostl velký knedlíkový hrad a pod ním město z ubrousků. V městečku z polévkových nudlí, které bylo na břehu opačném, vybudovali tamní lidé pro změnu hrad z ovocného moučníku. Na obou hradech vládnul  král (na knedlíkovém meruňkový a na moučníkovém vanilkový), a každý z těch králů si začal budovat svojí armádu: rozinkové vojáky. V rukách drželi malé stříbrné jídelní nože a vidličky. Generálové obou vojsk měli na svých hrudích přišpendlena perníková vyznamenání. Staré ženy z obou měst byly unavené a z rumových tváří jim jiskřila  nenávist. Stály na břehu velké koprové řeky a navzájem si hrozily pěstmi. Na hladině plul ohromný kus vařeného hovězího masa. Každý z těch králů ho chtěl pro sebe. 

  Z obou měst slyším válečný chorál seřazených vojenských formací, rachocení děl a dunění vaječných koní. Tísnivé a šedé nebe se zatahuje nad královstvími. Ještě chvilku a poteče marmeládová krev. Ženy svolávají děti domů a muži si čtou povolávací rozkazy psané smetanou. Už jen chvilinku a z prvního děla vypálí první olivovou kouli... Už jen chvíli a na těstovinové hroby padlých začnou vdovy pokládat kytice tymiánu...
  Co jsem to vlastně snědl?! Můj Bože, a jak je mi najednou těžko.

zobrazit celé »

ze života nejasného (pravděpodobně)

próza mc / světy narubypátek, 20. listopadu 2009

  "Další, prosím!" sestra otevřela dveře do čekárny. Byl jsem v ní jediný. Vstoupil jsem do ordinace a pozdravil. Za stolem seděl starý pán s hustým bílým obočím, dlouhými bílými  vlasy i vousy. Díval se do nějakých lejster, mnul si oči a vypadal unaveně.
  "Jméno?" zeptal se.
  "Czernay. Mário Czernay," rozhlížel jsem se po místnosti. Na stěnách visely papírky s různými vzkazy, dřevěné destičky s letopočty a zasklené dřevěné rytiny s obrázky nebo motivy dávno vyhynulých zvířat.
  "Ano, jistě, pan Czernay," zvedl oči Bůh. "Už jsme tu na vás čekali, pane Czernay."
  "Opravdu?"
  "Opravdu." Bůh rozevřel nějakou tlustou složku a pokračoval: 
  "Docela mladý, 36 let... Proč tak mladý mezi námi, pane Czernay?"
  "Už jsem to tam nemohl vydržet. A navíc jsem nechtěl zestárnout. Přijde mi to naprosto nesmyslné, stárnout, přijde mi naprosto k ničemu, abych se trápil tím, že bych stárnul a trápil se tím a pak stejně umřel. A všechno se mi to tak nějak spojilo, s lidma... se vším. Ta nesmyslnost všeho, ta umělá radost. Ano, ta umělá radost - tu jsem v sobě vždy cítil. Nebyla vlastně nikdy skutečná - snad jen ve chvílích zamilovanosti nebo nenávisti, jsem si mohl užít radosti ze života..." Nadechl jsem se zhluboka a dodal: "Ale ta daň, ta daň je příliš vysoká. Z každého boje nebo lásky jsem vždy vyšel poražený, prázdný a nevýslovně smutný. Nikdy jsem nepochopil proč se to tak děje a jestli to má tak být, neporozuměl jsem lidem a jejich radosti, jejich činům, když je vše přeci tak nesmyslné. Ten systém a ta věčná pro a proti. Všechno už postrádalo smysl, a já se stával uzavřenějším a opuštěnějším. Už jsem to tam prostě nemohl vydržet."
  Bůh se podíval na sestru, ale mluvil na mě: "No jistě, kdo by taky mohl. Ale nevadí," Bůh se pokorně usmál a přemístil svůj pohled na mne, "nevadí - ba naopak, mladí jsou tu u nás vítáni, mladý tu potřebujeme..." Pán Bůh se sklonil ke svému stolu a něco hledal.
  "Kdo by to tam taky mohl vydržet...to je jasné," šeptal si znovu pro sebe a zdálo se mi, že se opět (trpce) usmál.
  "Tady sestra Alice vám odebere mozkovou tekutinu, odčerpá vzorky intelektu, intuice a instinktů a odstraní vám rozmnožovací orgány..." Sestra Alice byla neobyčejně půvábná a nemít tady to jednání, jistě bych ji požádal o ruku.
  "Hm, to musí být?" nedalo mi, abych se nezeptal. 
  "Musí. Ale nebojte se pane Czernay, tady už vám o nic nejde."  
  Setra mě požádala, abych s ní šel do vedlejšího pokoje. V pokoji byla další sestra, též mladá a stejně krásná. Posadila mne do velkého semišového křesla a začala mi číst úryvek z pohádky o jakési vlaštovce. Když dočetla text, světlo v místnosti potemělo, svlékla se do půl těla a ukazovala mi své rozkošné poprsí. Sestra Alice pustila z gramofonu písničku Fan The Flame, kterou jsem znal, začala tančit a svlékat se také.
  "Tak přeci jenom ráj je," říkal jsem si, "tak přeci jen jsem se dočkal." Po těle mi přejel mráz, celý jsem se zachvěl a zřejmě jsem usnul. V hlavě se mi promítnul celý můj život na Zemi. Nejen ten poslední, ale všechny předchozí. Vznikl jsem jako ryba, pak jsem byl několik tisíc let kormoránem, ještěrkou a mlokem, jetelem a nějaký čas jsem existoval jako strom, pak jsem byl kajmanem a nakonec zase stromem. Potom mě lidé pokáceli a tak jsem dle božského usnesení č. 8, ve kterém se praví, že zabije-li člověk živou duši nebo strom, ze zabitého se v dalším životě stává též člověk, stal člověkem.
  (Na chvilku jsem se vytrhnul z filmu o svém životě a přemýšlel jsem o tomhle důmyslném božském usnesení číslo osm. Kdy vlastně člověk pochopí, že tím, že zabíjí jiné tvory nebo kácí stromy, dopomáhá k tomu, aby se přemnožil, protože vše živé zabité se přemění na lidské plémě a až nebude co zabíjet, lidé se definitivně pozabíjí mezi sebou? A už se o to několikrát pokusili... A je to vlastně nezvratné, lidstvo se přemnoží, zajde, vymře, vyvraždí se, jelikož bude stále hladovět a bude vraždit dál a dál. Nikdo tam z těch dole ale neví nic o božském grémiu a jeho usnesení číslo osm a nikdy se to také nedozví, a pokud se to někdy dozví, bude pozdě...)
  Byl jsem tedy člověkem a žil jako zemědělec. Moje oslabená vlast byla ale přidělena k Římské říši a římská správa Egypťany považovala za největší odpad světa. Tedy nás a Židy. Neměl jsem žádná práva a ze svého hospodářství jsem neměl téměř nic. Jednoho dne, když už jsem neměl z čeho platit daň, mne prostě a jednoduše římští vojáci ubičovali k smrti. Ta bolest a potupa se se mnou nesla dál mou pozemskou existencí jako cejch.
  Brázdil jsem moře jako vikingský válečník, který vyhrál všechny bitvy, aby nakonec potupně umrzl během dlouhé sněhové bouře. Býval jsem také rytířem na hradě Malbork a byly to skvělé časy. Válčení a zabíjení mi učarovalo, všeho bylo dostatek, jídla, pití i žen; všeho bylo k hojnosti a užívání si, dokud jsem se ovšem nezamiloval do dívky, kterou jsem spatřil u řeky během jednoho srpnového podvečera: prala a máchala s dalšími ženami prádlo, aby ho potom, za zpěvu pohanských písní, rozprostírala po louce. Nebyl jsem ovšem jediný, kdo o ni stál a koho očarovala její tvář. V následném souboji se svým sokem jsem prohrál a i když jsem zůstal živ, zbaběle jsem utekl a na hrad se již nevrátil. Toulal jsem se světem, kradl a žebral, a začal psát básně o nešťastné lásce, o zradě a soužení. Usoužil jsem se k smrti.
  Býval jsem dělníkem v docích v Nizozemí, podivínským pastevcem krav ve východní Francii, hloupým knihkupcem ve Vídni i bankovním úředníkem kdesi ve Skandinávii. Byl jsem starým bezcitným  dozorcem v koncentračním táboře. A nakonec vzniklo toto mé já, další bezvýznamné kolečko světa, proťatý vším tím, co jsem zažil a vykonal, prožil.

  "Hotovo," řekla sestra Alice, už oblečená a docela vážně.
  Usmál jsem se na ní a řekl s neskutečnou lehkostí: "To jsem rád."
  "Nyní se během několika hodin rozhodne, co s vámi bude dál, Mário."
  "Kdo o tom rozhodne?" zeptal jsem se pána Boha.
  "Božské grémium, kdo jiný."
  "Takže takový boží soud, dá se říct." Pousmál jsem se a ničeho se nebál. Tak on přeci jen ten božský soud existuje.
  "Přesně tak, zhruba něco v tom smyslu," odpověděl pán Bůh.
  "A co se mnou bude, jaké mám vyhlídky?"
  "Sebevrazi tu nemají nějaké zvláštní postavení, nebude to nic neočekávaného, bude to tak, jak jste si to celý život představoval." A pak doplnil, jakoby mimoděk: "Budete znovu seslán na Zem, už ne jako člověk, ale buď jako nelidská bytost, třeba jako anděl, možná jako vítr... Ale zatím nevím nic, prostudujeme vaší složku a dáme vám samozřejmě vědět."
  "Všechno přijmu, cítím se tak nějak lehce, a všechno co mě čeká, vítám s neskutečnou radostí a úlevou."
  Bůh se zamračil a po chvilce pousmál, když řekl: "Nyní vás sestra Alice odvede do rajské zahrady, tam si odpočinete a tam vyčkáte na další - ehm - rozsudek."
  Ani jsem nestačil poděkovat, a pode mnou už nebylo křeslo, ale tráva tak měkká a voňavá, že jsem byl jako omámený. Barevní ptáci zpívali ty nejroztodivnější písně světa, motýli velcí jako mužská dlaň poletovali kolem mě a něžně mi svými křídly cuchali vlasy. Lesní zvěř přede mnou skotačila, mládě krásné a hrdé lvice si se mnou házelo balónem, a vždy když neohrabaně upadlo, ujal se ho vlídný tapír. Opodál stojící medvídek Pú držel v ruce kostky a figurky a pobízel mě, abych si s ním zahrál "Člověče nezlob se". Šedá rozvážná sova na nedaleké borovici vyprávěla neposlušným káčátkům pohádku o ošklivém káčátku a ze zátoky byl slyšet zvuk harf. Louka byla pokryta sedmikráskami, a nad mořem létali delfíni. Nebe bylo modré jako modrá z toho nejkrásnějšího snu. (Ten sen zná každý člověk: je to sen, který se vám zdá v předtuše velké a jedinečné lásky.) Když mi na ret usednul malý bělásek, a já ho jemně odfouknul, abych mu neublížil, přitěl bílý holub a pověděl: "Mário je rozhodnuto, božské grémium tě volá zpátky k sobě."
 
  Seděl jsem na prosté dubové židli a díval se před sebe. Měl jsem před sebou nejvyšší instituci známého vesmíru, samotné božské grémium. Všechny bohy světa, bohy všech náboženství a civilizací, všech ras a národů, krajů, všech kmenů i etnik, každého času a každého období. Bohy starých i nových kultur, bohy docela mladé i staré a dávno zapomenuté bohy. Všechny nezávislé bohy, bohy elitních věr i ty méně významné bohy. Všechny bohy, které si člověk kdy vymyslel a díky tomu jim dal existenci. Bohy, o kterých věděli jen zvířata, bohy od stromů i kamene, vody i ohně, bohy všech živlů. Nechyběl ani jediný. Seděl mezi nimi i můj Stvořitel, okamžitě jsem ho poznal: byl krásný a tolik mi byl podobný. Promluvil ke mně právě on:
  "Rozhodnutí Božského grémia ve věci Mário Czernay: staneš se tučňákem, Mário. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání."
  Polknul jsem a nemohl ze sebe vypravit slovo.
  "Nějaký dotaz?" zeptal se jakýsi bůh černé pleti s věnečkem orchidejí na hlavě.  Samozřejmě že jsem měl hlavu plnou otázek, ale chvíli jsem byl v naprosté křeči a jen zděšeně pozoroval ty slastně se usmívající  tváře, které mne sledovaly.
  "Já nechci být žádným tučňákem!" Zařval jsem to tak hlasitě, že i v rajské zahradě utichly harfy. "Já nechci být nějakým blbým tučňákem na jižním pólu a čistit si celé dny zobákem peří, spát, lovit ve studený vodě ryby a zase si čistit zobákem peří a množit se a čistit si peří a lovit ryby a pak spát! Ne, probůh! Já nechci být žádným pitomým tučňákem! To si přece nezasloužím, kristepane, nezasloužím! Vždyť jste říkali, že budu třeba anděl nebo vítr... Ne, tučňákem rozhodně ne."
  "Proti rozhodnutí není odvolání," řekl naprosto klidně bůh s věnečkem orchidejí na hlavě.
  "To není možný! Čím jsem si to zasloužil? To přece nemůže být pravda!" To už jsem se rozplakal a plakal tak hlasitě, že se z rajské zahrady ozvalo vytí vlků.
  "Byla a je tu ale ovšem možnost i jiná, Mário."
  "Jaká?" Pocítil jsem naději a zase zvedl hlavu.
  Někde uprostřed lavic hovořil bůh v kostkované košili: "Pokud nechceš být tučňákem, můžeš být pudlem."
  Zase jsem polkl, sevřelo se mi hrdlo a znovu jsem se rozplakal. Božské grémium vyprsklo bouřlivým smíchem. Já se nezmohl na jediné slovo: už za svého života jsem vždy okázale, s jistou dávkou ironie a hranou nadsázkou prohlašoval, že bytostně nesnáším pudly. Ach, jak jsem byl hloupý! Bylo mi jasné, že bohové ví o mně vše, že se před nimi neschová nejen žádný můj čin, ale ani žádná má myšlenka nebo pocit.
  "Proč," pověděl jsem velmi tiše, "proč tučňákem...?"
  "Ty nevíš, Mário?" zakřičel přísně můj Stvořitel. Sálem se ozval pískot a nevraživé mručení.
  Zavrtěl jsem hlavou. Těžké studené slzy se mi koulely po tváři, stékaly mi po bradě a padaly na zem.
  "Hm, tak ti to budeme muset připomenout..." Stovřitel si mne přísně přeměřil pohledem a pak zvolal: "Kdo se toho ujme?"
  "Já," zvedl ruku černoch s věnečkem orchidejí na hlavě.
  Zase jsem sklopil hlavu a odevzdaně poslouchal.
  "Drahý Mário," nadechl se černoch, "celý tvůj život bylo jedno velké tápání a fiasko. Býval jsi zlý a plný úkladů. Myslel jsi jen sebe, nikoho jsi opravdu nemiloval. Byl si sobec, kterému nikdy na nikom skutečně nezáleželo." Černošský bůh se napil vody ze sklenice a pokračoval:  "A opakuji znovu: myslel si jen na sebe. Své pozemské lásky jsi obluzoval způsobem tak odporným, že během jednání božského grémia i samotná Afrodita plakala. Myslel jsi jen na sebe, a na svoje potřeby, na svůj chtíč a na výsledek, který by se hodil jen tobě. Využívals své sebelítosti k citovému vydírání druhých a pokud jsi někomu pomohl, tak  jen ve víře, že je to ve tvůj prospěch..." Sálem to zašumělo.
  "Nezáleželo ti nikdy na druhých, tolik ses nenáviděl, ale vždycky jsi ujišťoval sebe i okolí, jak se miluješ a jak si bezelstný, nevinný a hrál sis dokonce na mučedníka! Každou ženu, kterou jsi měl, jsi podvedl, ať už jen v myšlenkách nebo skutečně - není v tom žádný rozdíl. Přátel sis příliš nevážil a pořád jsi někoho soudil. Tvůj život byl plný vulgarit a perverzity, opovržení, pohrdání a nevážení si ho, nevážení si života, nevážení si daru, který ti byl námi seslán.
  Abychom to neprotahovali: jednoduše řečeno: jsi sebelítostivý, líný, ustrašený sobec.
  A také tu máme několik vražd zvířat. A to kotě, které jsi se pokoušel utopit, to snad nebudeme ani připomínat!"
  Už jsem ani neplakal, jen tiše přihlížel svému studu, smutku, zmatku. Bezvýchodné situaci...
  "Nehájil si pravdu, kradl si a lhal. Degradoval jsi lásku jen na svoji potřebu, lež a tisíce dalších lží okolo, je toho důkazem. Kdo se proviní proti lásce, nezaslouží si ji. Kdo v sobě nemá špetku pokory, bude navždy tápat a navždy se stane -"
  Řečník byl přerušen zvukem mého mobilního telefonu. Volá mi máma, jako na zavolanou. V sále nastalo úplné ticho a bylo cítit napětí.
  "Ahoj mami," řekl jsem co možná nejzřetelněji. (Zvláštní je, že máma mi v poslední době volala v nejtěžších chvílích, jakoby něco tušila nebo věděla. Ale vždycky jsem si byl jist, že to tak není. Vždycky se mě ptala na naprosté banality nebo mi jen sdělovala, že mi přišla nějaká doporučená pošta a že neví co s ní.)
  "Ahoj. Poslouchej, kdy přijedeš domů? Přišel ti dopis od té americké zpěvačky..."
  "Cože? Od jaké zpěvačky?" marně jsem pátral pamětí, proč by mi měla psát nějaká americká zpěvačka.
  "Od Madonny přece, vždyť jsi jí jednou psal," odpověděla máma.
  To je pravda, Madonně jsem napsal jako naivní patnáctiletý kluk, že ji obdivuji, miluji a že si ji chci vzít, že další svůj život si bez ní neumím představit, že je pro mne skutečným symbolem krásy, sexu a poezie.
  "Mami - probůh -," to probůh jsem řekl tlumeně a výrazně zároveň, a zadíval jsem se přitom znovu do sálu, kde členové grémia trpělivě  čekali, jak bude náš rozhovor pokračovat. "Mami, vždyť to je už dvacet let... To je nějaký špatný vtip."
  "Když já tenkrát zapoměla hodit ten dopis do schránky a našla jsem ho teprve nedávno v krabici od bot s fotkama. Tak jsem koupila známku a poslala ho... Nezlob se, já na to tenkrát zapoměla..."
  Zaradoval jsem se, usmál se a řekl: "A co mi píše Madonna?"
  "Píše, že život pro ní už nemá moc smysl a že už ani zpívat a křepčit s černochama jí nebaví. Že se teď věnuje ochraně zvířat a že chce pomáhat chudým a bezmocným. A píše, že tvůj dvacet let starý dopis jí dojal k slzám, protože nikdy nic krásnějšího a čistšího nečetla, a že jí její anděl strážný sdělil ve snu, že ty jsi ten jediný a pravý muž, se kterým má být a že si tě chce vzít a žít s tebou až do smrti."
  Vyschlo mi v krku a polkl jsem. Ve své představě jsem viděl Madonnu jak se se mnou miluje... Jak v Paříži utrácíme její peníze, jak stojím po jejím boku na mírové misi ve střední Africe a všichni muži mi ji závidí. Jak se vyhnu celé té tučňáččí éře, ledovým krám a k smrti nudnému životu někde za polárním kruhem.
  "Přijedu. Ale nevím kdy, jen co to půjde." Rozloučil jsem se s maminkou a strčil telefon zpátky do kapsy. Božské grémium oněmělo, a já najednou pookřál.
  "Mohu zpátky na Zem, jako člověk, jako já?" zeptal jsem se s velkou dávkou sebevědomí.
  Sálem to opět zašumělo. Pak se ozval Stvořitel:
  "Kde si myslíš, že jsi? Ty si snad myslíš, že Nebe je nějaký holubník? To víš, že nikam nemůžeš... Nebo snad ano?"
  "Vrátím se zpátky na Zem a na tohle všechno zapomeneme." Můj hlas už ale zase ztratil seběvědomý tón, byl hlasem prosebníka.
  "Moment!" vykřikla nečekaně jistá žena-bohyně, zřejmě dávno zapomenutá bohyně logiky. "Jak to, že má Mário telefon? A jak to, že tu má signál?! V nebi přece není telefonní signál, v nebi nemá žádný pozemský operátor signál!"
  "Ano, ano," začal křičet jeden bůh přes druhého. "Co se to děje?"
  Bohyně logiky mávla rukou, snad chtěla ještě něco důležitého říct, ale shromáždění už bylo natolik hlučné, že ji nikdo nevěnoval pozornost.  
  Podíval jsem se ještě naposled prosebně na Stvořitele, ten ale upíral vážný pohled někam do zadních lavic. Odtud se ke mně prodírala poměrně dobře stavěná bohyně, která v rukách držela meč. Vyděsilo mě to. Zavřel jsem oči a říkal si, jak tohle všechno dopadne a co s tím mečem asi udělá, a přál si, abych byl nikdy tu sebevraždu nespáchal, a tohle byl jen zlý sen.

  A skutečně. Když jsem oči otevřel, božské grémium bylo pryč a já se cítil tak dobře, jako už dlouho ne. Přemítal jsem, co teď budu dělat. Čistit si peří? Nevím, raději si půjdu ulovit nějakou pěknou rybu nebo i obyčejného korýše, moře je zrovna tak klidné a už mi docela vyhládlo. Ale asi bych se měl zeptat i té milé samičky z ledové kry odnaproti, třeba by si šla se mnou zaplavat a zalovit. A možná i něco víc.
  Promnul jsem si zobákem peří a cítil teplé sluneční paprsky až na kůži. Možná i víc? No jistě, těšil jsem se ze svých myšlenek, vždyť do Antarktidy právě zavítalo jaro.

zobrazit celé »

a pravil: moje žena zemřela

próza mc / světy narubypondělí, 23. února 2009

  Muzejní pracovník Josef Divíšek dělal dál, od té tragické události, jakoby se nechumelilo. Vydržel to týden, snad deset dní. Normálně chodil do zaměstnání, bavil se s každým jako předtím, žil stejně jako předtím, nedělal nic, co nedělal před onou politováníhodnou událostí.
 Až po týdnu nebo deseti dnech se to změnilo. Odpovědnost za to nesl jeho kolega z práce, jistý Tomáš Šmejčík. Když se vrátili z oběda, zapálil si Šmejčík cigaretu, usedl do erárního křesla, uvolnil se a dívajíc se z okna na padající sníh, pravil: "Tak jak, Divíšku? Půjdete zítra s náma do toho kina? Je to dobrý film..."
  "Nevím," odvětil Divíšek a také si vytáhl z krabičky cigaretu. Také si zapálil, a ještě chtěl něco doplnit, ale Šmejčík ho přerušil.
  "Je to dobrý film. I když hodně smutný, tragický. Určitě bys ho měl vidět. Vezmi svoji ženu trochu ven..." řekl Šmejčík a dobrácky pokýval hlavou, asi jako prasátko, kterému přinesli zbytky od večeře.
  Josef se otočil na Šmejčíka a chvíli apaticky mlčel. Pak jen utrousil: "Moje žena je asi týden nebo deset dní mrtvá."
  Šmejčík otočil oči na Divíška, zamyslel se a pak se rozesmál:
  "Vždyť jsem si s ní včera dopoledne telefonoval. Bavili jsme se o tom filmu a také o tom, jestli s náma půjdete. Tys byl zrovna ve sprše."
  "To je fakt. Kolem poledne jsem byl ve sprše. Ale moje žena je asi týden mrtvá..." Divíšek trochu úzkostlivě vypustil z úst dým.
  "Ty jsi mi ale vtipálek," usmál se Šmejčík. "Vem telefon, zavolej jí a zeptej se jí... Ať holky vědí, kolik mají rezervovat lístků."

   "Dobrá, zavolám jí." Josef, byť věděl, že mu žena zemřela, vytočil číslo nebožky a zeptal se: "Ahoj Kateřino. Tomáš se ptá, jestli půjdeme zítra do kina na film Poslední pokušení Ježíše Krista."
  Kateřina Divíšková si zrovna malým ručníkem utírala z prsou a obličeje sémě jistého Jana Vijmínka. (Jan Vijmínek byl biolog a milovník zvěře a ve svém bytě měl cennou sbírku vycpaných ptáků a celé série motýlů rozdělených podle výskytu, připíchnutých špendlíčky do záramovaných zasklených archů rozvěšených po zdech.) "Už jsem ti snad jasně řekla, že jsem pro tebe mrtvá. Mrtvá! Proč to pořád nechápeš?" Divíšková byla rozčilena a tak se Josef zmohl jen na "já vím" a zavěsil.
  Zahleděl se na Šmejčíka a pravil: "Moje žena zemřela."

  Tomáš Šmejčík se upřeně zadíval na Josefa, pak rychle vstal z křesla a odběhl do vedlejší kanceláře.
  Z vedlejší kanceláře vtrhly do kanceláře Tomáše Šmejčíka a Josefa Divíška kolegyně Tomáše Šmejčíka a Josefa Divíška a spustily kanonádu utěšujích proslovů. Vladěna Křupínková pověděla něco o tom, že život je někdy strašný, Milada Žužvalíková přitakala a doplnila, že někdy musí být hůře, aby lépe bylo, Simona Obáčová se zmohla jen na opakování slova chudáčku a Martina Hužpešková pošeptala: "Vše jednou přebolí, Divíšku!"
  "Já vím," opáčil Divíšek a díval se do stejného okna, do kterého se předtím díval Šmejčík a pozoroval padající sníh.

  Z vedlejší kanceláře se ozvalo zvonění telefonu. Milada Žužvalíková odběhla a pak se vrátila s úsměvavou tváří a křičela: "Josefe, Josefe, tak Kateřina s námi na ten film půjde! Zarezervuji tedy dva lístky navíc!"
  Všichni potom měli radost, těšili se a tancovali, různě se pošťuchovali a kdyby se nevrátil šéf, bůh ví, jak by to dopadlo. Akorát Divíšek v sobě dusil jisté pochyby.


  Druhý den večer přišel Divíšek ke kinu. Nikdo tam ještě nebyl, tak se procházel parkem u kina. Tam spatřil Kateřinu, jak se pod zasněženou jabloní líbá s Janem Vijmínkem. Vijmínek Kateřinu pravou dlaní hladil po odhaleném ňadru a tou druhou v jejím klíně. Ona ho držela za tváře a vášnivě ho líbala. A tak se Josef raději otočil a šel zpátky ke kinu.
  Když se pak všichni sešli před kinem u vitríny s programem (jak bylo předem domluveno), zjistilo se, že jeden lístek chybí, jelikož Vladěna Křupínková nepočítala s tím, že si Kateřina Divíšková přivede dva muže. Dala dva lístky Divíškové a pohlédla na Josefa a řekla něco v tom smyslu, že život je někdy strašný. Milada Žužvalíková doplnila, že někdy musí být opravdu hůře, aby zas lépe bylo; Simona Obáčová se rozplakala a přitulila se ke svému muži Otakaru Obáčovi šeptajíc mu do ucha: "Je to chudáček!" Vijmínek - nikým nesledován - se upravoval  v rozkroku, jelikož se mu na jeho těsné slipy přilepovala jistá intimní část těla.
  Asi po pětiminutovém tichu, které pak nastalo, se slova ujal Šmejčík a prohlásil s dojemnou a tragickou jiskrou v oku,  že je to stejně smutný film a že by Divíška jistě nebavil.

  Když se vrátil Josef Divíšek domů, otevřel si láhev bílého a pustil si televizi. Na druhém programu právě běžel cyklus Klub náročného diváka. Vysílaným filmem byl snímek Umučení Ježíše Krista. Když film skončil, láhev byla dopita. Divíšek šel spát.


  Přesně pět dní po těchto srdcervoucích a bolestivých událostech popsaných výše, se stala událost neméně tragická. Jan Vijmínek a Kateřina Divíšková měli autonehodu. Divíšková totiž během jízdy masírovala Vijmínkův úd a zrovna když docházelo ke slastnému vyvrcholení, Vijmínek předjížděl kamión s poznávací značkou nějaké země bývalé Jugoslávie. (Ani si v té rychlosti a v tom pocitu nevšiml, o jaký stát šlo.) Nečekaně dostal smyk a vrazil do sloupu pouličního osvětlení. Kateřina Divíšková byla na místě mrtvá, Jan Vijmínek jako zázrakem přežil. Když však spatřil tu tragédii, kterou způsobil, vyndal ze zadního kufru pistoli, kterou měl schovanou pod rezervou a na místě se zastřelil.

  Vycpaní ptáci i sbírka motýlů pak putovala do muzea, ve kterém pracoval Josef Divíšek a Tomáš Šmejčík. Seděli ve svých křeslech, libovali si nad nečekaně rozšiřující se sbírkou motýlů a vycpaných ptáků, kouřili cigarety a dívali se přitom do stejného okna. Stále za ním padal sníh.
  "Pěkní vycpaní ptáci," prohodil Šmejčík.
  "To bych řekl," pookřál jeho kolega Josef Divíšek.

zobrazit celé »

když se daří

próza mc / světy narubyzobrazit »

chléb náš vezdejší

próza mc / světy narubyzobrazit »

sedm kajmanů

próza mc / světy narubyzobrazit »

o kohoutkovi a slepičce

próza mc / světy narubyzobrazit »

 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz