Mario Czernay Infinity
 

Mario Czernay - vlastnĂ­ tvorba

Rafael Santi

galerie / museumart.cz M. Glennovépondělí, 15. ledna 2018

* 1483 - † 1520, Itálie

Italský sochař, malíř a architekt Rafael se narodil 6. dubna 1483 v Urbinu. Byl znám rovněž jako Raffaello Sanzio, Raffaello Santi, Raffaello da Urbino nebo Rafael Sanzio da Urbino. Jeho otec Giovanni Santi byl rovněž malířem, působil na dvoře vévody Federica da Montefeltra v Urbinu a svého syna Rafaela učil principům humanismu. V roce 1491 zemřela jeho matka Magia di Battista Ciarla a 1. srpna 1494 zemřel také jeho otec. Malý Rafael byl pak poslán na výchovu ke svému strýci z matčiny strany Bartolomeovi, který byl knězem. Na jeho výchově se pravděpodobně podílela také jeho nevlastní matka, která udržovala malířskou dílnu po jeho otci.
  Rafael se naučil malovat v malířské dílně Pietra Perugina v Perugii, kam patrně přišel v roce 1495 a kde zůstal čtyři roky. Malířským mistrem se Rafael stal pravděpodobně v roce 1501. Pak nastoupil do dílny po svém otci, kde začal přijímat vlastní zakázky. Prvním zdokumentovaným Rafaelovým dílem byl oltář pro kostel San Nicola of Tolentino v městečku Città di Castello, na kterém Rafael pracoval v letech 1500 až 1501. Tento oltář byl bohužel vážně poničen při zemětřesení v roce 1789 a do dnešní doby se z něj zachovaly pouze zlomky.
  Na podzim roku 1504 se Rafael přestěhoval do Florencie, kde se seznámil s dílem Leonarda, kterého velmi obdivoval, a s Michelangelem, se kterým později často soupeřil při různých zakázkách. I když byl Rafael mladší než Leonardo i Michelangelo, byl k nim často přirovnáván pro svou vrcholně renesanční techniku a nevšední provedení. Leonardem byl Rafael ovlivněn hlavně ve svých malbách jemných a delikátních Madon, které vznikaly právě za jeho pobytu ve Florencii a které zcela využívaly Leonardových principů šerosvitu a sfumata. Ve Florencii Rafael poznal také práce Fra Bartolommea a Masaccia, kteří se podíleli na přechodu gotického umění do renesance.
  V říjnu roku 1508 Rafael na doporučení Donata Bramanteho vstoupil do služeb papeže Julia II. v Římě, aby vyzdobil jeho soukromé komnaty ve Vatikánu – jednalo se o komnaty Stanza della Segnatura (1508 až 1511), Stanza d'Eliodoro (1512 až 1514) a Stanza dell'Incendio (1514 až 1517, tyto sice Rafael navrhl, ale byly vyhotoveny hlavně jeho žáky). Tato rozsáhlá zakázka byla pro mladého malíře velmi významná a znamenala pro něj začátek dlouhodobé exkluzivní spolupráce s papežem Juliem II. a poté i jeho nástupcem Lvem X.
  Na papežových soukromých komnatách pracoval Rafael s nadšením, ve svých postavách dokonce zachytil celou řadu svých malířských kolegů a známých osobností – ve své Aténské škole Rafael jako Platona zachytil Leonarda, jeho Archimédes je Bramante, postava za ním je Federico Gonzaga. Sám sebe Rafael namaloval vedle Sodomy, za sloupem na pravé straně obrazu. Své kolegy ve svých obrazech zachytil také Michelangelo, který v té době pro papeže pracoval na výzdobě Sixtinské kaple. Michelangelo následně Rafaela nařknul z plagiarismu a ještě dlouho po Rafaelově smrti si v roce 1541 stěžoval, že vše, co Rafael uměl, se naučil právě kopírováním jeho. Je možné, že Michelangelo na mladého, zručného, pohledného a přátelského Rafaela žárlil, Rafael byl všeobecně oblíben a dokonce si získal přezdívku ‚princ malířů‘.
  Po smrti papeže Julia II. 21. února 1513 a nástupu nového papeže Lva X. se rozšířily i Rafaelovy povinnosti. Po Bramanteho smrti v roce 1514 byl Rafael jmenován novým architektem chrámu Sv. Petra, nicméně mnohé z jeho projektů byly po jeho smrti přestavěny nebo zbořeny. I tak však navrhl celou řadu staveb, které ho brzy vynesly do pozice předního italského architekta. V roce 1515 mu pak byla svěřena správa vatikánských sbírek antických soch a dohled nad vykopávkami poblíž Říma.
  Mezi Rafaelovy nejvýznamnější práce patřily návrhy na deset rozměrných gobelínů s biblickými náměty, které Rafael vytvořil na zakázku papeže Lva X. a které měly zdobit stěny Sixtinské kaple. Rafael návrhy dokončil v roce 1516 a poté byly zaslány do Bruselu, kde měly být Pieterem van Aelstem vyhotoveny. Gobelíny byly zavěšeny v roce 1519, pak byly v roce 1527 odcizeny při obléhání Říma, do Vatikánu se vrátily poničené až v roce 1808. Jejich původní návrhy byly objeveny v roce 1630 v Bruselu Rubensem. V těchto gobelínech Rafael vytvořil renesanční vzor, který ovlivnil celou evropskou narativní malbu historických témat. Právě na jeho tradicích pak stavěly celé generace nastupujících malířů. Rafael dokonale zachytil emoce, drama, dynamiku, gesta i výrazy postav, které dokázal citlivě vsadit do svého vytříbeného prostředí.

  Jakožto plodný a ambiciózní umělec bývá Rafael považován za jednoho z největších umělců středověku. Pojem renesance na dílu Rafaela přímo závisí, jeho práce vypovídají o zdánlivě nenucené bezprostřednosti, která by se dala srovnávat snad jen s tragickým heroismem díla Michelangelova. Bylo to hlavně oněch dvanáct let, které Rafael strávil v Římě, ve kterých rozvinul svůj talent a zanechal za sebou nejryzejší poklady renesančního umění. Jeho nesmírný talent se projevil v mnoha oblastech a v bezpočtu děl, byl však také architektem, sochařem a renesančním archeologem. Jeho talent a rozsah díla je mezi renesančními umělci bezprecedentní. Jeho génia potvrzuje také krátká doba, ve které tvořil – dožil se pouhých sedmatřiceti let, naskýtá se tedy otázka, jak by tvořil dál, kdyby nezemřel tak mlád.
  Rafaelův génius byl v jeho unikátním provedení, které v sobě mísilo kvality Leonarda, Michelangela a Bramanteho – Rafael byl schopen vytvořit umění lyrické i dramatické, předmětově bohaté i jednotné. Tato unikátní jednotnost byla patrná již v jeho raných pracích, které vytvořil v letech 1504 až 1508 ve Florencii, po tom, co ukončil svoje vzdělání v Peruginově dílně. Rafael se inspiroval Michelangelovou expresivní energií, fyzickou sílou a dramatickým seskupením jeho figur. Nedá se však říci, že by si Rafael jednoduše vypůjčoval z repertoáru Michelangelových gest a póz – umně tyto prvky zapojil do svého vlastního stylu, který tak výrazově obohatil.
  Tělo a duch, pohyb a emoce byly v Rafaelových dílech ve vyvážené rovnováze, každý prvek jeho seskupení hrál svou roli s účelovou jistotou. Tato rovnováha a jistota pak ukazovala pravý princip renesance v přednesu ‚projevu duše‘ a vyznačovala vztahy ve skupinách ve formálním geometrickém rytmu a preciznosti. Svým stylem a technikou Rafael navázal na tradici započatou Masacciem, následovaným Domenicem Venezianem a Pierem della Francescou, jemu předanou jeho mistrem Peruginem.

  Rafael se nikdy neoženil, nicméně v roce 1514 byl zasnouben s Marií Bibbienovou, neteří kardinála Medici Bibbiena, která však v roce 1520 zemřela. Další ženou, ke které Rafael choval city, byla Margherita (La Fornarina), krásná dcera pekaře (fornara) Francesca Lutiho ze Sieny, který žil v Římě na via del Governo Vecchio.
  Rafael zemřel na Velký pátek 6. dubna 1520 v Římě, v den svých sedmatřicátých narozenin. Podle Vasariho Rafael zemřel po divoké noci s La Fornarinou, po které upadl do horeček. Svým lékařům pak prý nesdělil pravý důvod své nevolnosti a nebyla mu tudíž podána správná léčba. Ať už je příčina Rafaelovy smrti jakákoliv, Rafael dostal poslední pomazání a svému věrnému sluhovi Baverovi nadiktoval svou poslední vůli, ve které svůj majetek odkázal La Fornarině.
  Rafael byl na svou žádost pohřben v Pantheonu. Na jeho náhrobku byl Pietrem Bembem napsán verš ‚ Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori‘, který v překladu znamená ‚Zde leží Rafael, kterého se za jeho života příroda obávala, a po jeho smrti chtěla sama zemřít.‘

 


↑ Aténská škola (1508-1511) freska, široké 770 cm, Palazzo del Vaticano, Řím]


↑ Autoportrét I. (1506) [olej na dřevě, 45x33 cm
Galleria degli Uffizi, Florencie]


↑ Bindo Altoviti (1515) [olej na dřevě, 60x44 cm, National Gallery of Art, Washington]


↑ Bridgewaterská Madona (1507) [olej na plátně, 81x56 cm, National Gallery of Scotland, Edinborough]


↑ Dáma s jednorožcem (1505) [olej na dřevě, 65x51 cm, Galleria Borghese, Řím]


↑ La Belle Jardinère (1507) [olej na desce, 122x80cm, Musée du Louvre, Paříž]


↑ Studie hlavy apoštola (1520) [černá křída]


↑ Sv. Michal s ďáblem (1518) [olej na plátně, 268x160cm, Musée du Louvre, Paříž]


↑ Portrét umělce s jeho přítelem (1518) [olej na dřevě, 99x83cm, Musée du Louvre, Paříž]

 

zobrazit celé »

Paul Klee

galerie / museumart.cz M. Glennovépátek, 15. května 2015

* 1879 - † 1940, Německo, Švýcarsko

  Švýcarský malíř a grafik německé národnosti Paul Klee se narodil 18. prosince 1879 v Münchenbuchsee poblíž Bernu. Jeho otec Hans Klee byl Němec, učil hudbu na učitelském semináři Hofwil poblíž Bernu, jeho matka Ida Flicková byla zpěvačkou. Klee byl druhým ze dvou dětí. V sedmi letech se malý Klee začal učit hrát na housle, v osmi letech dostal od své babičky krabici kříd a povzbuzení, aby s nimi často maloval. Až do svých osmnácti let se pak rozhodoval, zda má být hudebníkem nebo malířem. V letech 1897 až 1918 si vedl deník, který vypovídá o jeho uměleckém vývoji a jeho názorech na umění.

  Klee se nakonec rozhodl stát se malířem a v roce 1898 odešel do Mnichova, kde se nechal zapsat na tamní Akademii a na soukromé hodiny malířství. Za svých studií se spíše než v ateliéru zdržoval v restauracích, kde navazoval pochybné známosti s prostitutkami a modelkami z Akademie. V roce 1900 se také stal otcem nemanželského syna, který však zemřel několik týdnů po svém narození.
  Po ukončení studia na Akademii Klee na několik měsíců odešel do Itálie, kde pobýval hlavně v Římě, Neapoli a Florencii a kde studoval díla renesančních mistrů. Z Itálie se vrátil do Bernu, kde žil u svých rodičů a čas od času se zapsal na hodiny umění. Jako umělec se v této době specializoval hlavně na lepty a rytiny. Na živobytí si přivydělával jako houslista v orchestru, psal také koncertní a divadelní kritiky.
  V roce 1906 se Klee seznámil se svou budoucí manželkou, bavorskou pianistkou Lily Stumpfovou, se kterou měl o rok později syna Felixe Paula. Společně se přestěhovali do Mnichova, kde Lily vyučovala hře na klavír a Klee se staral o domácnost a čas od času maloval. Zajímal se také o práci ilustrátora v jednom časopise, ale nebyl najat. V roce 1910 byla v Bernu uspořádána první Kleeova samostatná výstava, která se pak přesunula do dalších tří švýcarských měst.
  V roce 1910 se Klee seznámil s Kandinskym, von Jawlenskym aFeiningerem, se kterými později spoluzaložil expresionistickouskupinu Der Blaue Reiter. Velkou inspirací pro jeho tvorbu byla v roce 1912 jeho návštěva Paříže, při které se seznámil skubismem a barevností orfismu Roberta Delaunayho.
  V roce 1914 se Klee rozhodl odejít s Augustem Mackem a Louisem Moillietem do Tuniska, kde byl ihned fascinován barvami a tamním světlem. Svoje zaujetí barvami vyjádřil slovy: ‚Barva mne úplně posedla, už se za ní nemusím honit, vím, že mne drží navždy. Barva a já jsme jedno. Já jsem malíř.‘ Pár týdnů po Kleeově návratu z Tuniska začala první světová válka.
 Ikdyž si Klee naléhavost války zpočátku neuvědomoval a bagatelizoval ji, její tragedii si plně uvědomil, když na bojištích zemřeli jeho malířští kolegové Macke a Marc. V roce 1916 se i sám Klee zapojil do německých válečných aktivit, i když jeho otec mu zařídil vcelku bezpečnou práci úředníka a malíře kamufláže německých letadel. V průběhu války Klee maloval a bylo mu uspořádáno i několik velmi úspěšných výstav, které ho vynesly na pozici jednoho z nejlepších mladých malířů té doby. V roce 1919 se Klee zajímal o pozici učitele na Akademii v Düsseldorfu, byl však odmítnut.
  Klee byl v letech 1921 až 1926 významným učitelem naBauhausu ve Výmaru, v letech 1926 až 1932 na Bauhausu v Dessau, pak byl Bauhaus nacisty uzavřen. Od roku 1923 byl Klee společně s Kandinskym, Feiningerem a von Jawlenskym členem skupiny Die Blaue Vier. Společně cestovali po Spojených státech, kde pořádali výstavy a přednášky o moderním umění a působení barev v obraze. Klee také publikoval celou řadu spisů o teorii umění, ve kterých se zabýval především svými teoriemi o barvách. V roce 1925 Klee vystavoval společně se surrealisty v Paříži.
  Od roku 1931 Klee učil na Akademii v Düsseldorfu, ale po rasistických útocích německých novin v roce 1933 byl nucen odejít. V letech 1933 a 1934 mu byly uspořádány výstavy v Londýně a v Paříži, kde se konečně seznámil s Picassem, jehož dílo velmi obdivoval.
  Koncem roku 1933 Klee odešel do Švýcarska – musel opustit Německo kvůli svým radikálním uměleckým názorům a kontroverzím a své spolupráci s Bauhausem. Následně byly z německých galerií a muzeí odstraněny sto dvě jeho práce, byl totiž nacisty prohlášen za zvráceného umělce. Na jejich výstavě zvrácených umělců v roce 1937 byla v katalogu Kleeova díla dokonce popsána jako výplody choré mysli.
  V roce 1935 Kleea začaly provázet zdravotní potíže, které byly po jeho smrti identifikovány jako onemocnění progresivní sklerodermií. Tato nemoc mu postupně ztěžovala malování – v roce 1933 namaloval více než pět set prací, v roce 1936 už jen pětadvacet. Klee však postupně zjednodušil a své nemoci přizpůsobil svůj malířský styl, a tak v roce 1939 vytvořil rekordních tisíc dvě stě prací, podpořily ho také návštěvy jeho přátel Picassaa Kandinského. Svoji nemoc si Klee velmi silně uvědomoval a jeho poslední obrazy jsou naplněny smutkem, lidskostí a vyrovnáním se s těžkostmi života.
  Klee je jednou z nejvýraznějších postav evropského umění 20. století. Jeho malířský jakoby hieroglyfický styl byl kombinací nevinnosti a důmyslnosti, jeho principem umění byl grafický element čáry a linie. O svém použití čáry jako výrazového prostředku sám Klee napsal, že ‚chtěl pouze vzít čáru na procházku‘. Barevné spektrum a prostor byly u Kleea definovány pohybem energie, která pocházela z jeho tvůrčí mysli.
  Klee ve své tvorbě přelomově pracoval s mnoha různými technikami a metodami. Pracoval s oleji, akvarely, tuší, pastely, vytvářel i rytiny a grafiky, které různě kombinoval. Maloval na plátno, pytlovinu, len, lepenku, látky i tapety. Často používal různé geometrické formy jako písmena, čísla a symboly, které kombinoval se svými postavami. Mnoho z jeho prací bylo vysloveně abstraktních a odráželo jeho suchý humor.
  Klee zemřel 29. června 1940 v Muraltu-Locarnu ve Švýcarsku. V červnu 2005 bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, které hostí přibližně čtyři tisícovky jeho děl a jehož budovu navrhl italský architekt Renzo Piano.

 


Antický zvuk, abstrakce na černé (1925)

 


↑ Červené a bílé dómy (1914)

 


↑ Červený balónek (1922)

 


↑ Cvrlikací stroj (1922)

 


↑ Flóra na trávě (1927)

 


↑ Město snů (1921)

 


↑ Růžová zahrada (1920)

 


↑ Senecio (1922)

 


↑ Úkryt (1930)

 


↑ Zlatá rybka (1925)

 

 zpět do "museumart.cz M. Glenové"

 

zobrazit celé »

Egon Schiele

galerie / museumart.cz M. Glennovépondělí, 15. června 2015

* 1890 - † 1918, Rakousko

  Rakouský malíř Egon Leo Adolf Schiele se narodil 12. června 1890 v Tullnu. Jeho otec Adolf pracoval jako přednosta stanice pro rakouské dráhy, jeho matka Marie, rozená Čiháčková, pocházela z Českého Krumlova. Jako chlapec docházel do církevní školy v Klosterneuburgu, kde ho nejvíce bavilo právě malování. V roce 1905 zemřel po delším období nervového rozkladu na syfilis Schieleho otec, což mladý Schiele nesl velmi těžce. Byl velmi fixován na svou o čtyři roky mladší sestru Gerti, se kterou ho údajně pojil i více než sourozenecký vztah.
  V roce 1906 se Schiele zapsal na vídeňskou Kunstgewerbeschule, nicméně po roce byl na naléhání členů pedagogického sboru poslán na tradičnější Akademii der Bildenden Künste, kde však nebyl kvůli zkostnatělé atmosféře příliš spokojen. V roce 1907 se o přijetí na Akademii ucházel také mladý Adolf Hitler, který byl pro nedostatek uměleckého talentu odmítnut.
  V roce 1907 se Schiele seznámil s Gustavem Klimtem, který byl tehdy pro mladé začínající umělce velkou inspirací a jakousi otcovskou postavou. Schiele ho svým talentem ihned zaujal, a tak se mezi oběma umělci rozvinulo hodnotné přátelství, které mělo za výsledek další rozvoj Schieleho nevšedního umění. Schiele se po Klimtově příkladu také začal zabývat erotickými kresbami a skicami. Je pravděpodobné, že těmito kresbami zásoboval trh s pornografií, která byla tehdy ve Vídni v rozkvětu. Klimt Schieleho představil svým přátelům z Vídeňské secese i Wiener Werkstätte a Schiele následně s oběma skupinami rovněž spolupracoval. V roce 1908 se pak konala v Klosterneuburgu u Vídně první Schieleho samostatná výstava a v roce 1909 odešel z Akademie. Následně ještě s několika nespokojenými studenty založil uměleckou skupinu Neukunstgruppe (Nová umělecká skupina), která však neměla dlouhého trvání. Hitler členem jeho skupiny nebyl.
  V roce 1911 se Schiele seznámil se sedmnáctiletou Valerií Neuzilovou, zvanou Wally, která se stala jeho modelkou a milenkou. Protože Wally byla předtím také Klimtovou milenkou, rozhodl se Schiele odejít s ní raději do Českého Krumlova, kde žili jeho příbuzní z matčiny strany. Ani tam se nesetkali s pochopením, spořádaným obyvatelům Krumlova se nelíbilo, že spolu žijí na hromádce a že Schiele maluje v erotických pózách také tamní děvčata, a tak musel Schiele s Wally Český Krumlov brzy opustit.
  Po odchodu z Čech se Schiele přestěhoval do malého městečka Neulengbach u Vídně. Založil si tam ateliér, kam se začala scházet tamní rebelská mládež, a problémy na sebe nenechaly dlouho čekat – v dubnu 1912 byl Schiele zatčen pro poměr s nezletilou dívkou. Při policejní prohlídce jeho bytu a ateliéru byla také nalezena více než stovka jeho erotických kreseb, které policejní úředníci považovali za pornografické. Schiele byl souzen a osvobozen z podezření pro poměr s onou dívkou, nicméně byl odsouzen pro ukazování erotických kreseb nezletilým. Soudce pak pro výstrahu spálil nad plamenem svíčky jednu jeho kresbu a poslal Schieleho na tři dny do vězení – do jeho trestu totiž započítal i jednadvacet dní, které Schiele strávil ve vazbě.
  V roce 1915 se Schiele ve Vídni seznámil s Edith Harmsovou, dcerou zámečníka. Když se pak v dubnu onoho roku zasnoubili, Schiele se poněkud chladně rozešel s Wally, která ho až do té doby vždy podporovala v jeho umění: sešel se s ní v jejich oblíbené kavárně Eichberger, kde jí předal dopis, ve kterém navrhoval, aby i přes rozchod společně a bez Edith trávili letní dovolenou, což Wally samozřejmě odmítla. Následně se nechala zaměstnat v Červeném kříži jako zdravotní sestra a nakonec zemřela před Vánoci 1917 na spálu ve vojenském lazaretu u Splitu v Dalmácii. 17. června 1915 se Schiele i přes protesty rodiny Harmsových oženil s Edith, svůj povolávací rozkaz do armády dostal o čtyři dny později.
  V době první světové války Schiele tvořil stejně jako předtím, válečné nepokoje jeho činnost nijak nezastavily. Byl povolán jako koordinátor transportů ruských zajatců do Vídně, později pracoval jako úředník v zajateckém táboře pro ruské důstojníky, od ledna 1917 byl zaměstnán ve Vídni ve skladu proviantu. V roce 1918 byl Schiele pozván na výstavu Vídeňské secese, kde vystavil padesát svých děl. Tato výstava byla velkým úspěchem a znamenala pro Schieleho řadu nových zakázek. Dále onoho roku vystavoval také v Drážďanech, Praze a Curychu.
  Akutní nervózní intenzita Schieleho stylu ho zařadila mezi nejznámější expresionisty, i když se nikdy sám formálně k tomuto hnutí nehlásil. Schiele byl hluboce ovlivněn učením Sigmunda Freuda o podvědomí, jeho práce byla formována jeho vlastními strachy a posedlostmi. Mnohé ze Schieleho prací obsahovaly výrazný a hluboký eroticismus, mimořádnou sílu výrazu a životnosti i nervózní energii zmučených těl. Hlavními body jeho uměleckého zájmu byly ruce a krk, ve kterých se soustřeďoval celkový dojem z obrazu – právě ony vyjadřovaly výraz lidských pocitů. Pohledy a pózy jeho postav byly hluboce erotické a přibližovaly zvláštní svět dekadence počátku století.
  Schieleho umělecká kariéra byla plodná, ale krátká. Jeho poslední výstava mu konečně přinesla vytoužený ohlas a Schiele se dostal do povědomí veřejnosti. Díky své neklidné povaze, neobvyklé tvorbě a předčasně ukončenému životu se stal jakýmsi prototypem prokletého umělce.
  Schieleho slibný život umělce byl ukončen epidemií španělské chřipky, zemřel 31. října 1918 ve Vídni, jen pár dní po své manželce Edith, která byla v šestém měsíci těhotenství.

 


Autoportrét s rukou na tváři (1910)

 


↑ Dvě ženy (1915)

 


↑ Ležící roznožený ženský akt (1914)

 


↑ Ležící žena se zelenými punčochami (1917)

 


↑ Objetí (1917)

 


↑ Rváč (1913)

 


↑ Smrt a panna (1916)

 


↑ Těhotná žena a smrt (1911)

 


↑ Utrpení (1912)

 


↑ Ženský akt II.

 

 zpět do "museumart.cz M. Glenové"

 

 

zobrazit celé »

Caravaggio

galerie / museumart.cz M. Glennovéstředa, 15. dubna 2015

* 1571 - † 1610, Itálie 

  Italský malíř Caravaggio se narodil jako Michelangelo Merisi v rodině Ferma Merisiho a Lucii Aratori 29. září 1571 v Miláně. Caravaggiův otec zemřel mladý, své rodině ale jako architekt a stavební mistr působící ve službách vévody Francesca Sforzy zanechal poměrně veliké jmění. Jeho matka pocházela ze zámožné rodiny. Caravaggio jako dítě vyrůstal v městečku Caravaggio, kam jeho rodina odešla před morem, který v té době řádil v Miláně.
 V roce 1584 mladý Caravaggio vstoupil do dílny průměrného milánského malíře a žáka Titiana Simona Peterzana, kde zůstal celé čtyři roky. Po dokončení studia začal pracovat samostatně, ve svém umění vykazoval tradiční lombardské znalosti, zvláštní specifický styl a esenci, zájem o přírodu a vztah mezi předměty a světlem. Poprvé také prokázal svou schopnost práce s konstrukcí světla v šerosvitu. V obrazech otevřel nový náhled na vztah mezi divákem a předmětem a získal si tak obrovský úspěch.
 Koncem roku 1592 Caravaggio odešel do Říma, podle všeho bez peněz a jakéhokoliv dalšího zajištění. V Římě pracoval ve službě u malíře Cesariho, pro kterého maloval většinou kytice a zátiší s ovoci. Zdokonaloval se ve svém stylu a brzy si pro své nevšední umění získal odběratele. Za své obrazy také začal dostávat více peněz, takže už nemusel pro své obrazy pózovat před zrcadlem sám. Kolem roku 1595 se také seznámil s náboženskou tématikou, ve které citlivě užíval barvu ve vztahu se světlem jako základní stavební prvek svých obrazů.
 Caravaggiovo pojetí umění bylo nadčasové – ostatní malíři jeho doby mu nebyli schopni porozumět a dokonce ho považovali za kacíře. Caravaggio totiž odmítal studené tradice minulosti, snažil se být pečlivým pozorovatelem a učit se z pravosti a ryzosti života. Caravaggio byl mistrem šerosvitu a dramatických kompozicí, nicméně jeho realismus byl mnohými považován za vulgární a nepřijatelný, a tak mnoho jeho zákazníků jeho obrazy odmítalo a Caravaggia zatracovalo. Aby dosáhl co největšího realismu, Caravaggio hledal svoje modely v ulicích a je známo, že modelkou pro jeho obraz Smrt Panny Marie pro karmelitánský kostel Santa Maria della Scala byla vyhledávaná prostitutka. Původní zadavatelé této zakázky obraz odmítli, nicméně brzy ho na doporučení Rubense zakoupil vévoda z Mantui, pak obraz přešel do sbírek anglického krále Karla I. a v roce 1671 byl zakoupen do francouzských královských sbírek. <br
Tehdejší kritik Bellori v roce 1672 o Caravaggiovi napsal: ‚Caravaggio nezná jiného mistra než model sám. Když mu ukázali známé sochy Feidiase a Glycona, aby je mohl studovat, jeho jedinou odpovědí bylo, že vztáhl ruku k zástupu lidí, prohlašujíce, že mu příroda kolem již poskytla dost mistrů. Aby dodal důraz svým slovům, ze zástupu si vybral jednu cikánku a přivedl si ji do svých pokojů. Tam ji namaloval při věštění z ruky, přesně tak jako to po stovky let dělávaly její prabáby. Namaloval k ní mladého muže s jednou rukou v rukavici na rukověti meče, druhou rukou nataženou k cikánce, která ji vzala do svých rukou a četla z ní. Obě postavy byly namalovány podle skutečnosti tak dobře a pravdivě, že pevně potvrdily přesně to, co Caravaggio řekl.
  Caravaggiova první velká oficiální církevní zakázka přišla od monsignora Tiberia Cerasiho, pro kterého vyzdobil kapli San Luigi dei Francesi a po jejím dokončení kapli Santa Maria del Popolo. Jeho život byl v té době plný tvořivosti a nových myšlenek v umění. Caravaggiův pobyt v Římě byl však také časem, ve kterém se jeho zvětšující se sláva a věhlas umělce střetávaly s kriminálními příběhy, do kterých ho zaháněla jeho tvrdohlavá a divoká povaha. Caravaggio byl nesmiřitelným extremistou, vášnivě a za každou cenu se chtěl ve všem odlišovat. Bohužel naprosté postrádání sebeovládání, které v kombinaci jeho touhy zničit všechny, kteří mu v něčem odporovali, mělo za výsledek to, že Caravaggio často vyprovokovával krvavé bitky. Jedna z jeho potyček dokonce skončila tragicky a Caravaggio musel před pronásledováním utéct z Říma, toulat se bez konce po světě a nakonec najít osamělou smrt na toskánském pobřeží.
  Nezastavitelná touha po slávě a aférách Caravaggiovi zavinila mnoho šarvátek mezi římskými občany. Hned, jak měl dost peněz, procházel se po městě v nákladných šatech s pážetem držícím jeho meč. K soubojům vyzýval každého, kdo se na něj třeba jen křivě podíval. Zpočátku byly jeho spory celkem neškodné, avšak po roce 1600 začaly být stále vážnější, krvavější a násilnější.
  19. listopadu 1600 byl Caravaggio žalován pro útok klackem na jistého Girolama Stamu, 7. února 1601 vážně zranil mečem drába v zámku San Angelo. V roce 1603 na něj byla podána žaloba za urážku na cti, kvůli které dokonce strávil nějaký čas ve vězení. 25. dubna 1604 byl žalován hostinským, neboť mu vyhrožoval mečem a nakonec vmetl talíř artyčoků do tváře. Celý spor začal kvůli tomu, že hostinský artyčoky usmažil na oleji místo na másle. V říjnu a listopadu 1604 byl Caravaggio zatčen dvakrát dráby, neboť je bezdůvodně vyzval, aby ‚šli do prdele‘. 28. května 1605 mu byla zabavena dýka a meč, po měsíci urazil obscénnostmi jistou dámu Lauru a její dceru, čtyři dny poté byl žalován za zpohlavkování notáře Pasqualoneho a 1. listopadu byl přistižen při házení kamenů do oken své bývalé domácí. 24. října byl nalezen zraněn na ulici a vyslýchán dráby, kde přišel ke svým zraněním. Typickým mafiánským stylem na jejich dotazy odpověděl: ‚Sám jsem se jen tak z ničeho nic pořezal na krku a levém uchu svým vlastním mečem. Spadl jsem na ulici, už si nepamatuji kde a nikdo tam jako svědek nebyl.‘ Jeho nekonečné potyčky se však vyhrotily, když 31. května 1606 na tenisovém kurtu společně se sedmi přáteli probodl a smrtelně ranil jistého Ranuccia Tommasoniho z Terni. Následně utekl z Říma do Neapole a schovával se u rodiny svého přítele Colonny, kde i přes svoje kriminální přestupky maloval a získal si široké řady obdivovatelů.
  Z Neapole Caravaggio náhle odešel na Maltu. Jeho rozhodnutí bylo naprosto impulzivní a ničím nepodmíněné, neboť v Neapoli byl poměrně dobře zajištěn a dostával dost zakázek. Jeho neklidná duše ho však hnala z místa na místo. Na Maltě si získal pro svůj talent obdiv Maltézských rytířů, především pak jejich hlavního mistra rytíře Alofa de Wignacourta, a 14. července 1608 byl prohlášen Maltézským rytířem. Pobyt na Maltě by pro Caravaggia mohl být rájem, kdyby však nebylo jeho tvrdohlavé a neústupné povahy dobrodruha. Pouhé tři měsíce po přijetí titulu se dostal do hádky s nadřízeným, byl uvězněn a nakonec z vězení utekl oknem. Byl prohlášen za ‚zkaženého a prohnilého‘, z řádu rytířů následně vyloučen a pronásledován mstou. Z Malty utekl na Sicílii, kde pracoval na různých církevních zakázkách.
  Ze Sicílie Caravaggio odešel do Itálie, kde se potuloval a skrýval po hostincích a nevěstincích. Žil v neustálém strachu o svůj život a prý spal oblečený a se zbraní po svém boku, nicméně ani v této situaci nepřestal vyvolávat konflikty, když se vysmíval svým malířským kolegům za jejich omezenost. V této době se však také snažil urovnat vztahy s Maltézskými rytíři, když pro de Wignacourta namaloval obraz Salome s hlavou Jana Křtitele, přičemž na talíři namaloval svoji vlastní hlavu. V říjnu 1609 byl však v hostinci poblíž Neapole pobodán několika rytíři z Malty. V předtuše blízké smrti zažádal papeže o udělení milosti ke vstupu do Říma, nicméně přemožen horečkou zemřel 18. července 1610 na toskánském pobřeží v Porto Ercole u Grosseta.
  Caravaggio měl celou řadu následovníků: prvními následovníky byli Giovanni Baglione (i když jeho obdiv ke Caravaggiovi neměl dlouhého trvání) a Orazio Gentileschi, dalšími mladšími následovníky pak byli Carlo Saraceni, Bartolomeo Manfredi, Orazio Borgianni a dcera Orazia Gentileschiho Artemisia. Caravaggio měl nadšené následovníky také v Neapoli, jednalo se především o Battistella Caracciolu a Carla Sellittu, nicméně jejich nadšení ukončila v roce 1656 epidemie moru, ve které všichni zemřeli. Protože ale byla Neapol v té době ve vlastnictví španělské koruny, rozšířil se odtud Caravaggiův vliv i do Španělska. Caravaggio měl své následovníky také v Utrechtu, byli to malíři, kteří na začátku 17. století cestovali za vzděláním do Říma. Nositeli Caravaggiova malířského vlivu se pak staliHendrick ter Brugghen, Gerrit van Honthorst a Dirck van Baburen. Vliv Caravaggiova šerosvitu je pak k vidění také v dílechRubense, Vermeera, Rembrandta, Velázqueze i Ribery.
  Caravaggio byl malířem nové doby, nikdy nemaloval nic, co by nebylo realitou. Jeho nezaměnitelný styl zanechal hlubokou stopu ve vývoji světového umění. Otevřel novou zaslíbenou cestu pro budoucnost, která vedla k realismu, dokázal spojit zkušenosti minulosti s jeho vlastním novým pojetím umění. Jeho život však byl od samého počátku poznamenán silnou touhou po sebezničení, která zkrátila jeho život a omezila jeho vliv na další generace malířů.

 


↑ Chlapec kousnutý ještěrkou (1594)

 


↑ David (1600)

 


↑ David s hlavou Goliáše (1607)

 


↑ Ecce Homo (1606)

 


↑ Falešný hráč (1596)

 


↑ Madona s hadem (1606)

 


↑ Medusa (1599)

 


↑ Narcis (1599)

 


↑ Nemocný Bacchus (autoportrét) (1593)

 


↑ Nevěřící Tomáš (1602)

 


↑ Povolání sv. Matouše (1600)

 


↑ Sv. Kateřina Alexandrijská (1598)

 


↑ Ukládání do hrobu (1603)

 


↑ Večeře v Emauzích (1602)

 


↑ Vítězný Amor (1603)

 

 zpět do "museumart.cz M. Glenové"

zobrazit celé »
 
© 2015-2018 | Mario Czernay Infinity || © 2008 | Mario Czernay Revival || czernay@volny.cz || vytvořeno | janatomsu.cz

 

 

 


 

 počítadlo.abz.cz